Devět let tvrdé práce a neporazitelná ambice jít za svým snem. K focení se jednadvacetiletý student žurnalistiky Tomáš Hrivňák dostal už na základní škole. Od té doby se svého kdysi koníčku, dnes už i práce, nevzdal. „Je to pro mě jakýsi filtr emocí. Neumím si představit, že bych měl dělat něco jiného,“ říká Hrivňák. Je aktivním fotoreportérem pro Brněnskou drbnu a svojí tvorbou přispívá i do nespočtu jiných médií, mezi kterými je také slovenský Denník N. Právě na základě této spolupráce a díky své vytrvalosti se mu podařilo dostat na tenisový turnaj ATP ve Vídni. „Díval jsem se na US Open v televizi a říkal jsem si, proč toho nejsem součástí? Už tu týden sedím a ztrácím čas. Tak jsem se rozhodl, že půjdu fotit tenisové turnaje,“ vysvětluje.
Začátky focení tenisových turnajů pro Hrivňáka nebyly lehké. Měl zkušenosti s fotografováním protestů, demonstrací a různých společenských událostí, ale ne tenisu. „Na to, abych se dostal na ATP, jsem potřeboval zakázku nebo akreditaci. Ale co bych ukázal klientovi? Fotky z hokeje? Rozhodnul jsem se, že nejprve potřebuju portfolio,“ říká Hrivňák. Začal vyhledávat tenisové turnaje na Slovensku, a tak narazil na Davis Cup. „Zabralo mi asi dvě sekundy kontaktovat sportovního editora slovenského Denníku N, který mi poskytl mediální krytí. Krátce na to jsem zbombardoval tiskovou kancelář Davis Cupu e-maily a telefonáty a podařilo se mi tam na poslední chvíli dostat,“ tvrdí. Hrivňákovy fotky ze zápasu vyšly v Denníku N, což považoval za úspěch. Ale nestačilo mu to. Chtěl se dále rozvíjet a získat více zkušeností z kurtů.
Měsíc po Davis Cupu se Hrivňák rozhodl, že jeho dalším milníkem se stane ATP ve Vídni. „Postupoval jsem stejně jako při Davis Cupu. Zkontaktoval jsem editora slovenského Denníku N, který sice věděl, že na ATP nebude hrát žádný Slovák, ale byl příliš milý na to, aby moji žádost odmítl, takže mi poskytl mediální krytí,“ komentuje svoji přípravu. Tenisový turnaj ATP se pro něj stal dokonalým prostorem pro rozvoj. „První dva dny jsem zjišťoval, jak v takových podmínkách získat ostrou fotku. Zkoušel jsem všechny možné verze nastavení, musel jsem si vyvinout nějaký systém,“ dodává. Učil se od agenturních fotografů, mimo jiné tím, že je pozoroval. Přiznává, že být pohotový může být stresující, pokud člověk neví, co má čekat. „Byl to i souboj o nejlepší místo na kurtu, což bylo velmi zábavné, protože jsme tam seděli jako v přeplněném ranním autobuse,“ směje se. Zahraniční fotoreportéři ale byli přátelští a nebrali ho jako konkurenci. Bavili se s ním velmi otevřeně. „Na kurtě jsem se cítil jako anglická královna,“ popisuje Hrivňák výhody fotografů, kteří mají na zápasech místa s nejlepším výhledem.
Bojoval ale se záběry. Po chvíli bylo těžké vyfotit něco výjimečného, protože každý hráč měl nacvičený svůj styl a fotky proto byly velmi podobné. „Zajímavé bylo, že každý z nich měl také nějaký zlozvyk. Jeden například v kuse skákal a další, když bouchl do míčku, pokaždé zavřel oči nebo vyplázl jazyk. S ostatními fotografy jsme se domlouvali, v jakém momentu dotyčného vyfotit, aby byly fotky použitelné,“ vzpomíná.
Štěstí hrálo při fotografovaní významnou roli. Spoléhal se však na základy; aby byla fotka ostrá a míček byl v obraze. „Vyfotil jsem kvanta fotek, ale věděl jsem, že všechny zveřejnit nemůžu. Proto jsem udělal to, co nikdy nedělám. Vymazal jsem všechny fotografie, na kterých nebyl míček, i kdyby byly z nějakého jiného důvodu dobré,“ svěřuje se. Tato metoda Hrivňákovi ušetřila hodně času při upravování. Co mu pomohlo pracovat efektivněji, bylo uvědomění si, kolik fotek vlastně z jednoho zápasu potřebuje. „Pomyslel jsem si, že nikdo by nikdy neuveřejnil víc než patnáct fotek z jednoho zápasu. Jednoduše na to není místo,“ vysvětluje.
Nakonec jeho fotky v Denníku N nevyšly, protože na ATP nehrál žádný slovenský hráč. Mnoho jeho fotek se však dostalo například na sociální síť Instagram. „Moje fotky zveřejnili na svém profilu i někteří hráči, kteří mi je bohužel ukradli. Dost mě to naštvalo. S některými jsem se nakonec dohodl, ale našli se i tací, kteří si mě vůbec nevšímali,“ rozčiluje se.
Mladý fotoreportér má do budoucna mnoho plánů. V krátkodobém horizontu se ale nadále chce věnovat focení tenisových zápasů. „Určitě půjdu na další turnaje. Jde o neskutečné příležitosti. Z každého odvětví, mezi hráči i fotografy, jsou tam největší profesionálové a naučit se fungovat v takovém prostředí je zážitek,“ sní.
Focení tenisových turnajů ale není jeho jedinou vášní. Plánuje zůstat při focení reportáží a chce se věnovat environmentálním tématům. „Chtěl bych přispět ke zlepšení životního prostředí a nejlépe to dokážu tím, co umím, chci o tom tedy psát nebo fotit,“ usmívá se.
Přiznává se, že jeho největším snem je fotit pro agenturu Reuters, kde podle něj pracují nejlepší profesionálové z branže. K tomu, aby se vypracoval na takovou úroveň, podle něj vede dlouhá cesta. „Jsem ambiciózní, ale zároveň realistický. Člověk si na nějaké věci musí počkat a musí k nim dozrát,“ dodává s nadějí fotoreportér.
Tomáš Hrivňák, Slovák z Košic, je čerstvým absolventem bakalářského studia oboru mediální studia a žurnalistika a veřejná politika a lidské zdroje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Působí jako fotoreportér pro Brněnsku drbnu a začíná spolupráci se slovenským Deníkem N. Kromě fotografií občas svými články přispívá i na portály fotoaparat.cz a avokado-online.cz.
Na jaře roku 2018 vycestoval přes program Erasmus na Island, kde měl možnost zdokonalit se ve focení. Jeho fotky vyšly v islandských denících jako Morgunbađit mlb.is, Vikurdagur nebo Reykjavik Grapevine.
Svoji bakalářskou práci napsal na téma Longform o suchu na Slovensku pro Denník N. Snažil se v ní zachytit osudy lidí, jejichž životy nějakým způsobem postihlo sucho. Hrivňák pokračuje v magisterském studiu v oboru Mediální průmysly a produkce.
Jeho největší vášní je focení, proto se mu věnuje i ve volném čase. Rád fotí demonstrace, ale na jeho vlastní blog tomashrivnakphotography.com přidává fotky přírody, lidí a fotky z tenisových turnajů. Mimo to se také s kamarády pustil do nahrávání podcastu o žurnalistice s názvem Bon Žur.
Hrivňák o svém studiu řekl: „Pochopil jsem základní hodnoty, kterými se v práci řídit, potkal jsem mnoho super lidí, kteří mě podpořili ve většině věcí, do kterých jsem se pustil.Vděčím prostředí FSS za dost velký osobnostní rozvoj.“
„V paměti mi utkví z každého ročníku bohužel jen několik lidí. Jsou to ti výrazní, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu slova. Tomáše Hrivňáka si pamatuju a vnímám ho jako cílevědomého člověka, což jsem poznala nejen ve škole, ale i při diskuzích o bakalářské práci a je mi to sympatické. Jeho zapálení pro žurnalistiku, a hlavně fotožurnalistiku, jsem si uvědomila, když jsem ho čím dál častěji potkávala na brněnských akcích s foťákem v ruce. Vůbec mě tedy nepřekvapuje, že ví, co chce a přímočaře k tomu směřuje. Mně nezbývá než popřát, ať mu to vychází.“
Lenka Waschková Císařová, první vedoucí Hrivňákovy bakalářské práce
„Bratr byl odjakživa fanatik do focení. Neustále se snažil být se svou stokilovou fotobrašnou všude a o žádnou událost nepřijít. Úspory odkládal na nové objektivy, k narozeninám si přál externí disky. Jde zkrátka do všeho naplno a po hlavě. Potřebuje výzvy, z kterých by se mohl něco naučit. Klíčem k úspěchu je asi i to, že lehce překonává zábrany. Nikdy se nebál oslovit jakkoliv důležitě se tvářící cizí lidi, a díky své bezprostřednosti většinou s pozitivním výsledkem. Podle mě je super, že směruje k tomu, co bychom chtěli asi všichni; mít své hobby jako práci a jako bonus v tom být fakt dobrý.“
Lucia Hrivňáková, starší sestra Tomáše Hrivňáka
„Pokud jsem s Tomášem Hrivňákem ve společnosti, mám záruku, že bude sranda. Zároveň se s ním dokážu bavit téměř o všem. Nejvíce na něm obdivuju jeho neustálou aktivitu. Pořád někde běhá a fotí. Největší respekt má u mě za to, že už v tak mladém věku má tak naplněný životopis. O tom ostatní jen sní.“
Šimon Fusatý, kamarád a spolužák z mediálních studií a žurnalistiky na FSS
Vyučuje na švédské univerzitě. Žurnalistiku, sociologii, sociální politiku a sociální práci ale vystudovala Lenka Klimplová v Brně. Co jí v severské zemi nejvíce chybí? A co ve Švédsku znamená fika?
Hostkou podcastu Na dvě věci studentek Andrey Harmuthové a Nikoly Samcové tentokrát byla influencerka a absolventka fakulty sociálních studií Aneta Chroustová. V rozhovoru se dočtete to nejpodstatnější.
