Na kurtu jsem se cítil jako anglická královna, říká mladý fotograf

Davis Cup byl odrazovým můstkem

Začátky focení tenisových turnajů pro Hrivňáka nebyly lehké. Měl zkušenosti s fotografováním protestů, demonstrací a různých společenských událostí, ale ne tenisu. „Na to, abych se dostal na ATP, jsem potřeboval zakázku nebo akreditaci. Ale co bych ukázal klientovi? Fotky z hokeje? Rozhodnul jsem se, že nejprve potřebuju portfolio,“ říká Hrivňák. Začal vyhledávat tenisové turnaje na Slovensku, a tak narazil na Davis Cup. „Zabralo mi asi dvě sekundy kontaktovat sportovního editora slovenského Denníku N, který mi poskytl mediální krytí. Krátce na to jsem zbombardoval tiskovou kancelář Davis Cupu e-maily a telefonáty a podařilo se mi tam na poslední chvíli dostat,“ tvrdí. Hrivňákovy fotky ze zápasu vyšly v Denníku N, což považoval za úspěch. Ale nestačilo mu to. Chtěl se dále rozvíjet a získat více zkušeností z kurtů.

Stres a dřina stojí za to

Měsíc po Davis Cupu se Hrivňák rozhodl, že jeho dalším milníkem se stane ATP ve Vídni. „Postupoval jsem stejně jako při Davis Cupu. Zkontaktoval jsem editora slovenského Denníku N, který sice věděl, že na ATP nebude hrát žádný Slovák, ale byl příliš milý na to, aby moji žádost odmítl, takže mi poskytl mediální krytí,“ komentuje svoji přípravu. Tenisový turnaj ATP se pro něj stal dokonalým prostorem pro rozvoj. „První dva dny jsem zjišťoval, jak v takových podmínkách získat ostrou fotku. Zkoušel jsem všechny možné verze nastavení, musel jsem si vyvinout nějaký systém,“ dodává.  Učil se od agenturních fotografů, mimo jiné tím, že je pozoroval. Přiznává, že být pohotový může být stresující, pokud člověk neví, co má čekat. „Byl to i souboj o nejlepší místo na kurtu, což bylo velmi zábavné, protože jsme tam seděli jako v přeplněném ranním autobuse,“ směje se. Zahraniční fotoreportéři ale byli přátelští a nebrali ho jako konkurenci. Bavili se s ním velmi otevřeně. „Na kurtě jsem se cítil jako anglická královna,“ popisuje Hrivňák výhody fotografů, kteří mají na zápasech místa s nejlepším výhledem.

Bojoval ale se záběry. Po chvíli bylo těžké vyfotit něco výjimečného, protože každý hráč měl nacvičený svůj styl a fotky proto byly velmi podobné. „Zajímavé bylo, že každý z nich měl také nějaký zlozvyk. Jeden například v kuse skákal a další, když bouchl do míčku, pokaždé zavřel oči nebo vyplázl jazyk. S ostatními fotografy jsme se domlouvali, v jakém momentu dotyčného vyfotit, aby byly fotky použitelné,“ vzpomíná.

Štěstí hrálo při fotografovaní významnou roli. Spoléhal se však na základy; aby byla fotka ostrá a míček byl v obraze. „Vyfotil jsem kvanta fotek, ale věděl jsem, že všechny zveřejnit nemůžu. Proto jsem udělal to, co nikdy nedělám. Vymazal jsem všechny fotografie, na kterých nebyl míček, i kdyby byly z nějakého jiného důvodu dobré,“ svěřuje se. Tato metoda Hrivňákovi ušetřila hodně času při upravování. Co mu pomohlo pracovat efektivněji, bylo uvědomění si, kolik fotek vlastně z jednoho zápasu potřebuje. „Pomyslel jsem si, že nikdo by nikdy neuveřejnil víc než patnáct fotek z jednoho zápasu. Jednoduše na to není místo,“ vysvětluje.

Nakonec jeho fotky v Denníku N nevyšly, protože na ATP nehrál žádný slovenský hráč. Mnoho jeho fotek se však dostalo například na sociální síť Instagram. „Moje fotky zveřejnili na svém profilu i někteří hráči, kteří mi je bohužel ukradli. Dost mě to naštvalo. S některými jsem se nakonec dohodl, ale našli se i tací, kteří si mě vůbec nevšímali,“ rozčiluje se.

Další milník: Reuters?

Mladý fotoreportér má do budoucna mnoho plánů. V krátkodobém horizontu se ale nadále chce věnovat focení tenisových zápasů. „Určitě půjdu na další turnaje. Jde o neskutečné příležitosti. Z každého odvětví, mezi hráči i fotografy, jsou tam největší profesionálové a naučit se fungovat v takovém prostředí je zážitek,“ sní.

Focení tenisových turnajů ale není jeho jedinou vášní. Plánuje zůstat při focení reportáží a chce se věnovat environmentálním tématům. „Chtěl bych přispět ke zlepšení životního prostředí a nejlépe to dokážu tím, co umím, chci o tom tedy psát nebo fotit,“ usmívá se.

Přiznává se, že jeho největším snem je fotit pro agenturu Reuters, kde podle něj pracují nejlepší profesionálové z branže. K tomu, aby se vypracoval na takovou úroveň, podle něj vede dlouhá cesta. „Jsem ambiciózní, ale zároveň realistický. Člověk si na nějaké věci musí počkat a musí k nim dozrát,“ dodává s nadějí fotoreportér.