Absolvent a novinář Lukáš Valášek získal v květnu novinářskou cenu za regionální žurnalistiku. Více než pět let pracuje pro Mladou frontu Dnes.
Novinář Lukáš Valášek pracoval v brněnské Mladé frontě Dnes už při studiu žurnalistiky na fakultě sociálních studií. Píše hlavně o politice a za článek Hašek má neexistující mluvčí získal v květnu novinářskou cenu. Před půl rokem odešel z Brna do Prahy, kde pracuje v celostátním domácím zpravodajství.
Je skvělé, že se toto ocenění uděluje i v regionech, protože podmínky pro investigativu a psaní o větších kauzách nejsou optimální ani v celostátních médiích a v těch regionálních je to ještě o několik stupňů těžší. Spousta mých kolegů v regionu musí napsat třeba dva články denně, nemají tak prostor pro nějaké kontinuální pozorování určité kauzy. V současnosti se v novinách spíš plní stránky, než aby se připravoval jeden velmi kvalitní a propracovaný text. Pro mě osobně cena znamená jakési utvrzení, že bylo dobré se kauze věnovat.
Měl jsem štěstí, protože podmínky pro práci na kauze exhejtmana Haška pro mě byly díky podpoře a důvěře kolegů úplně skvělé. Kromě běžné agendy, kdy jsem vyplodil jeden článek za dva nebo tři dny, jsem se mohl věci dlouhodobě věnovat.
Už před pár lety jsem věděl, že v online světě existuje jakási Lucie Proutníková, která komunikuje e-mailem a která se představuje jako mluvčí exhejtmana, přičemž Hašek nepopíral, že takovou mluvčí měl. V počátcích, kdy jsme se na ni za redakci Mladé fronty Dnes vyptávali, byla první verze, že je to studentka žurnalistiky, která exhejtmanovi pomáhala. Kauze jsem se začal věnovat, když se nějaké její citace opakovaně objevovaly v článcích České tiskové kanceláře. Teprve loni jsem si propojil více zdrojů a informací, z nichž jsem zjistil, že se ve skutečnosti jedná o lobbistku Janu Mrencovou, která měla na krajském úřadě zároveň smlouvy za miliony korun. Až poté jsem byl schopný to napsat.
Dlouhodobě jsem byl hitem na jeho Facebooku. Spoustu toho, co jsme o něm v novinách napsali, glosoval na svém profilu. Takže jsem byl označovaný třeba za hnojomet Agrofertu nebo tak něco. Člověk to ale musí umět snést, a to už jen z té pozice, že píše o někom, kdo může psát také o něm. Zpětnou vazbu je potřeba vnímat zejména v případech, kdy obsahuje věcné argumenty, které je možné vzít v potaz. Haškova kritika ale tyto argumenty bohužel většinou neobsahovala, takže jsem si z toho nemohl vzít nic jiného než to, že na mě někdo útočí, protože o něm píšu nelichotivě.
Nějaké věci v redakci rozpracované máme, ale mluvit o nich úplně nemůžu. Na druhou stranu mám štěstí, že pracuju v médiu, které i na celostátní úrovni podněcuje k tomu, abychom v něm vedle klasického rychlého zpravodajství připravovali i články, které budou mít přesah. Právě styl psaní o tématech odlišuje tištěná média od online zpravodajství, které je postavené jen na rychlém reportování aktuálního dění. Každopádně v Praze jsem opět v roli nováčka, který si teprve hledá zdroje a kontakty.
Pro nás v redakcích to byla strašně těžká situace. I když tam Přibil oficiálně pracoval, do redakce v podstatě nechodil a nic nedělal. Drtivá většina lidí, kteří tam odvádějí výbornou práci, byla najednou pošpiněná člověkem, jenž neodváděl práci žádnou. Byla to bezmoc, protože všichni v redakci máme noviny rádi, obětujeme jim hodně času i píle a stačí jeden takový člověk, který je schopný vše očernit a ovlivnit i důvěru čtenářů, na nichž jsou noviny závislé.
Jsem přesvědčený, že většina novinářů v Česku dělá svou práci nejlépe, jak umí, a jsem hrozně alergický na to, když do novinářů někdo šije jen proto, že jejich médium někdo vlastní. Není nejmenší důvod číst servery, které samy sebe označují za alternativní. Nerespektují elementární novinářské zásady, nepíší pravdu, ale propagandu.
Noviny jsem četl odmalička, můj sen byl tedy jasný. Papír má řadu výhod, ať jsou to emoce jako například jeho vůně při otáčení stránek, možnost si na svou práci sáhnout nebo režim práce v tištěných médiích. Je možné se zabývat více do hloubky řešeným tématem, než nakolik je to možné v online médiích. Na webu se dozvíte, že se něco stalo, tištěná média by měla odpovědět i na to, proč se to stalo a k čemu to povede. A to je to, co mě baví, jakkoli to klade větší nároky na novináře, kteří musejí být vytrvalejší a zkušenější.
Půl roku zpátky jsem přecházel z brněnské redakce do celostátního domácího zpravodajství do Prahy. V Brně jsem psal hodně o politice, snažil jsem se dělat nějaké kauzy a témata, která považuju za důležitá. V Praze jsem na tom podobně. Snažím se psát o věcech, o kterých jsem přesvědčený, že mají smysl. Když člověk řekne, že se věnuje politice, lidé mu říkají, že je to nuda, protože je pořád potřeba poslouchat fráze politiků. Pro mě je ale opak pravdou.
V novinařině rychle poznáte, že politika zásadně ovlivňuje každodenní život. Spousta lidí politiku nesleduje nebo nechodí k volbám. Ale možnost psát o politických tématech a působit jako protiváha politiků je to, čím se může novinář aspoň trochu podílet na tom, že se v naší republice bude žít o něco málo lépe. Dobří novináři věnující se politice jsou velice potřeba.
Protože jsem teď zase v nové redakci, v mnohém začínám jakoby od začátku. Musím si najít spoustu nových zdrojů, zorientovat se v celostátním novinářském světě, který je samozřejmě mnohem větší než regionální. Je v něm mnohem víc postav, které je třeba umět dobře poznat a odhadnout. Chtěl bych ten větší svět umět pochopit a snažím se o něm psát co možná nejpravdivěji.
K novinám jsem měl vždy blízko, protože rodiče je pravidelně kupují. Četl jsem každý den dvoje od nějakých dvanácti let – Mladou frontu Dnes a Lidové noviny. Nejdříve jsem se na Masarykově univerzitě hlásil na ekonomii. Bylo to období, kdy jsem přemýšlel, co budu dělat a ekonomie mi připadala dobrá, protože se v ní kombinuje logické myšlení s praktickými zkušenostmi. Zjistil jsem ale, že mě ten obor tolik nenaplňuje, takže jsem se další rok hlásil na žurnalistiku ve dvouoboru s hospodářskou politikou. Vlastně se dá říct, že jsem si tak přidal jeden obor a byla otázka, jestli mě bude bavit, nebo ne.
Studium na fakultě pro mě znamenalo jistý předěl, protože jsem tam najednou začal potkávat lidi, kteří měli podobné zájmy jako já, podobně přemýšleli a podobně se bavili. Utvrdilo mě to v tom, že žurnalistika je správná volba a že by mohlo být zajímavé věnovat se jí jako profesi. A dalším významným zlomem byla povinná tříměsíční praxe, kdy mě práce novináře úplně nadchla i v praxi.
Člověk zjistí, že má možnost psát o tématech, o kterých psát chce nebo která považuje za důležitá. V redakci jsem dostal opravdu obdivuhodný prostor. Měl jsem také velkou podporu a důvěru od svých šéfů. Po praxi jsem v brněnské Mladé frontě Dnes dál pracoval jako externista, ochomýtal jsem se tam a jednoho dne za mnou přišla moje tehdejší šéfová Hana Černohorská s tím, že tam pracuju externě, ale píšu, jako kdybych měl plný úvazek. A tak mi ho nabídla, což jsem nakonec přijal.
I když je čte pořád velké množství lidí, je potřeba si připustit, že čtenost klesá a že budou muset bojovat o přízeň čtenářů a jediným způsobem, jak si ji udržet, je kvalita. Tištěná média musejí nabízet a přinášet co nejlepší obsah. Například i v televizním vysílání má spousta věcí původ v tištěných médiích, která informaci objeví a až poté to probublá na jednotlivé weby. Redakce tištěných médií jsou těmi, které jsou schopné věnovat čas a energii na odhalování kauz a pokrývání něčeho více než pěny dní. Myslím si proto, že je nesmírně důležité, aby tištěná média přežila, protože bez nich bude málo těch, která by podobný obsah produkovala.
Má to pravděpodobně více příčin. K trendu přispívá i to, že spousta médií přešla do českého vlastnictví. Kdysi si lidé stěžovali, že vlastníci našich médií jsou Němci a nyní se jim zase nelíbí, když u nás vlastní média oligarchové. Naplno zjišťujeme, jak moc je současný stav horší než ten původní a jak oslabuje důvěru lidí v tradiční média. Když se ale podíváme na žebříček Reportérů bez hranic, je u nás svoboda médií pořád velmi vysoká a jsme v něm před spoustou vyspělých západních demokracií.
V tomto ohledu je práce novináře problematická, protože člověk sice má nějakou oficiální pracovní dobu, ale dění ji samozřejmě nerespektuje. Když už ale nějaké volno mám, vyžívám se třeba v programování webových stránek nebo rád cestuju. Hlavní součástí práce novináře je mluvit s lidmi, takže občas člověk mám chuť jít jen tak někam do lesa, být tam sám a poslouchat šumění listů.
Medailon
Lukáš Valášek měl díky svým rodičům k novinařině vlídný vztah už od útlého věku. Když po maturitě na brněnském gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše v roce 2008 přemýšlel, kam půjde studovat, rozhodl se pro studium ekonomie.
Zvolený obor jej ale příliš neoslovil, a tak nastoupil na žurnalistiku na fakultě sociálních studií v kombinaci s hospodářskou politikou z ekonomicko-správní fakulty.
Bakalářské studium úspěšně ukončil v roce 2014, kdy obhájil bakalářskou práci, ve které se věnoval lidským příběhům v deníku Mladá fronta Dnes v regionální příloze Brno.
Zlomovým bodem pro jeho kariéru novináře byla povinná praxe, kterou absolvoval v brněnské Mladé frontě Dnes a po které v deníku zůstal. Nejprve v redakci působil jako externista, později jako stálý redaktor. Před půl rokem z Brna odešel do celostátní Mladé fronty Dnes, kde pracuje v domácím zpravodajství.
Letos v květnu získal novinářskou cenu Nadace Open Society Fund v oblasti regionální žurnalistiky za svůj článek o neexistující mluvčí jihomoravského exhejtmana Michala Haška.
Ve volném čase rád programuje webové stránky, miluje cestování a občas si také chodí odpočinout do přírody.
Jak velkou roli hrála v kauze Michala Haška Valáškova novinářská zkušenost?
„Novinařina je velmi rychlý obor, kde lidé často mění své pozice. Řada médií považuje člověka, který se rok nebo dva věnuje regionální novinařině, za zkušeného redaktora, což je podle mě absurdní. Reálně jsem až po pěti letech, kdy jsem působil v brněnské Mladé frontě Dnes, začal mít trochu pocit, že něčemu konečně rozumím a že dokážu odhadnout zákulisní dění. A právě kauza Haškovy falešné mluvčí je ukázkou toho, jak je paměť a zkušenost důležitá," myslí si Valášek.
Řekli o něm
„S Lukášem jsme několik let tvořili tým pro politické zpravodajství v brněnské redakci Mladé fronty Dnes. Má neskutečný tah na branku, je neuvěřitelně pracovitý a v přístupu k textům poctivý, proto s ním byla radost spolupracovat. Téma prostě se svou buldočí povahou nepustí, dokud se nedobere všech faktů a udělá to hned, ne až zítra nebo za hodinu. To jsou vlastnosti, které z něj udělaly skvělého novináře už v pětadvaceti letech. Díky svému přístupu a motivovanosti proto taky rychle získal zkušenosti. Dobrý novinář musí svoje řemeslo milovat a Lukáš je výborný novinář, který si Novinářskou cenu zaslouží jako nikdo jiný. Přála bych si, aby bylo v české žurnalistice víc podobných Lukášů.“
Jana Ustohalová, kolegyně Lukáše Valáška z brněnské Mladé fronty Dnes
„U Lukáše se střetávaly dva souběžné zájmy, a to každodenní žurnalistika a studium, což moc dohromady nejde. Je to také důvod, proč mnoho žurnalistů, kteří v současnosti působí v médiích, studium na naší fakultě ani nedokončí, protože novinařina, a zvlášť ta zpravodajská, je každodenní dřina. Kdybych se na něj díval bez tohoto kontextu, řekl bych, že to byl student lajdák, protože nezvládal práci do školy, a tak si studium musel prodloužit. Na druhou stranu se ve své bakalářské práci věnoval psaní příběhů v příloze Mladé fronty Dnes s tím, že se nezaměřil jen na jeden žánr, ale udělal jakýsi průřez. Jeho bakalářka tedy byla dobrá a bylo z ní vidět, že ho novinářské řemeslo zajímá a že je to přemýšlivý typ člověka, což mu v novinářské praxi umožňuje psát investigativní texty.“
Rudolf Burgr, vedoucí katedry mediálních studií a žurnalistiky a vedoucí Valáškovy bakalářské práce
„Lukáš je první novinář, kterého jsem poznala v úvodních měsících mého studia žurnalistiky v Brně. Bylo mi sympatické, že ho nevylekalo množství dotazů, kterými jsem ho postupně zahlcovala. Díky němu jsem před sebou od začátku studia měla obraz toho, jak má novinařina v praxi vypadat. Je to člověk, který je mi pro svůj přístup k práci i k lidem neustálou inspirací.“
Karolína Křenková, přítelkyně a studentka magisterské žurnalistiky
Vyučuje na švédské univerzitě. Žurnalistiku, sociologii, sociální politiku a sociální práci ale vystudovala Lenka Klimplová v Brně. Co jí v severské zemi nejvíce chybí? A co ve Švédsku znamená fika?
Hostkou podcastu Na dvě věci studentek Andrey Harmuthové a Nikoly Samcové tentokrát byla influencerka a absolventka fakulty sociálních studií Aneta Chroustová. V rozhovoru se dočtete to nejpodstatnější.
