Novinařina je jako sport – cvičíte a rostou vám svaly, říká absolventka

Téměř dva roky působíte v Respektu, absolvovala jste tam i praxi. Proč jste se rozhodla zrovna pro Respekt?

Většina studentů si pro svou tříměsíční stáž volí spíše deníky, kde mohou oproti týdeníkům publikovat více textů. Já jsem ale už tehdy toužila psát pro Respekt. Na vysoké škole se totiž stal nedílnou součástí každého mého týdne, když jsem jezdila z Brna domů. Říkala jsem si, že takhle bych jednou chtěla psát. Musela jsem požádat o výjimku a zkusila to. Stálo mi to za to, i kdybych musela stáž opakovat. Nebylo totiž jisté, jestli se mi v týdeníku podaří splnit veškeré požadavky praxe, jako je například publikování dostatečného množství článků – což je ale pouze jedno z více kritérií, které samo o sobě není rozhodující.

Což se vám ale nakonec podařilo a v Respektu pracujete dodnes.

Ano, strávila jsem tam celé léto, postupně spolupráce pokračovala dál. Loni na jaře, těsně před tím, než se začala lámat doba covidová, měla jedna naše teď už bývalá redaktorka odjet do Bruselu. Tím pádem se uvolnilo místo a nabídli mi ho. A já to vzala.

Cítila jste už tehdy na praxi, že byste ráda v Respektu zůstala?

Ano, cítila. Ze začátku byla praxe sice náročná, ale brzy jsem se sžila s kolektivem. Myslím si, že u nás v redakci jsou vztahy docela výjimečné. Je vidět, že se tam lidi opravdu mají rádi. Byla jsem spokojená s tím, jak se ke mně chovají, jak mě přijímají. Určitě nějaká touha zůstat tam byla, jinak bych se nesnažila pokračovat. Práce mi dávala smysl a souzněla jsem s ostatními členy redakce lidsky i hodnotově.

V čem byla praxe náročná?

Ocitla jsem se v cizím prostředí mezi ostřílenými profesionály. Sama jsem teprve nabírala pořádné zkušenosti s reálnou novinařinou a s psaním. Zároveň jsem se obávala, aby moje materiály dosáhly jistého standardu, který by mohl, ať už v tisku nebo na webu, vyjít vedle textů kmenových autorů.

Z fakulty sociálních studií jste byla na stáži v Respektu jen vy, František Trojan a Vojtěch Kočárník. Je redakce praxím otevřená?

Ano, je. Studentů k nám ale chodí méně než do jiných redakcí. Jen za dobu mé praxe se tam vystřídali tři další stážisti z jiných škol, obvykle u nás ale nestrávili déle než měsíc, protože praxe na jiných univerzitách bývá kratší. A za lockdownu jsme stážisty nepřijímali vůbec, protože jsme stejně pracovali z domova.

Být novinářkou jsem původně neplánovala

Vždycky jste chtěla psát?

Právě, že ne. Když se nás na tohle ptali na fakultě, vždycky jsem říkala, že žurnalistika nebyla žádný můj sen. Netoužila jsem být novinářkou. Bavilo mě číst knížky, ale k psaní jsem příliš netíhla. Zájem o žurnalistiku se u mě objevil až v době studia. Škola mě naučila psát. Ale stále se v tom vyvíjím, je to věčný boj. Dělám si z toho vždycky legraci, že je to jako když cvičíte a postupně vám rostou svaly.

Proč jste tedy šla studovat žurnalistiku?

Neměla jsem zpočátku žádný cíl ani plán. Žurnalistika byla spíš jedna z voleb, o které jsem si říkala, že ji zkusím. Zároveň jsem studovala ještě sociologii, za což jsem teď zpětně hodně ráda.  

Jak to myslíte?

Sociologie mě nakonec bavila víc než žurnalistika, ačkoliv jsem ráda, že ji mám vystudovanou. Studium žurnalistiky mi dalo hodně, bez něj bych teď asi vůbec neseděla v redakci. Naučila jsem se při jejím studiu psát a přemýšlet o novinářské profesi. Ale sociologie mi dala ještě něco nad rámec. Naučila mě více uvažovat o společenských dějích, co a jak funguje. Svým způsobem z toho čerpám doteď. 

Chci dělat práci, která mě naplňuje

Jak moc je práce novinářky náročná?

Hodně – časově i psychicky. A je jedno, jestli člověk dělá v deníku nebo týdeníku. Může být sebelepší organizátor, ale stejně si nedokáže nikdy stoprocentně nic naplánovat. Při práci novináře to ani nejde. Neustále se něco děje, věci přichází nečekaně. To pro mě bylo zpočátku jako pro člověka, který rád plánuje, těžké. A stále si na to snažím zvyknout. Když chce člověk dělat novinařinu, je potřeba se připravit na to, že to není práce, při které zaklapne ve tři odpoledne notebook a má hotovo.

Přesto vás práce baví.

Ano, potkávám v ní neustále nové a nové lidi a navštěvuju díky ní zajímavá místa. Zároveň mám ráda i to, když se mi povede dobře uchopit nějaké téma. Co mě baví už méně, je ale fáze, kdy člověk přepisuje už potřetí text a stále to není ono. Ale většinou to nějak dopadne, a pak máte z hotového článku radost.

Jaké setkání pro vás bylo nejinspirativnějším?

Hodně zajímavý pro mě byl rozhovor s ilustrátorkou Eliškou Podzimkovou o jejím připravovaném seriálu Plešouni. Bavily jsme se o jejím pobytu na dětské onkologii. V tu chvíli si člověk uvědomí, jaké věci jsou skutečně důležité, a že se možná občas trápíme úplnými zbytečnostmi.

A na jaký svůj článek jste nejvíce pyšná?

Byla jsem ráda, když jsem mohla napsat příběh sportovkyně s Downovým syndromem. Byla to reportáž z jejího tréninku o tom, jak se připravuje na závody a co všechno je možné s Downovým syndromem dokázat.

Zdá se, že jste v redakci spokojená. Plánujete tam zůstat i do budoucna nebo máte jiné kariérní cíle?

Hlavně chci dělat práci, která mě bude naplňovat a budu ji moct dělat s lidmi, které mám ráda, což se teď daří. Zatím jsem tedy spokojená. Uvidím, jak se bude situace vyvíjet dál. Ráda bych si ale v budoucnu ještě doplnila magisterský titul ze sociologie.