Novinařina je jako sport – cvičíte a rostou vám svaly, říká absolventka

Snila o kariéře úspěšné právničky, žurnalistická praxe na fakultě sociálních studií ji ale bavila natolik, že se nakonec rozhodla pro kariéru novinářky. Odstartovala ji v redakci týdeníku Respekt. Dnes je třiadvacetiletá Klára Zajíčková nejmladší členkou redakce. Nejčastěji píše články o módním průmyslu, věnuje se ale i sociálním tématům jako například situaci samoživitelů nebo lidí bez domova. Na svá studia na Masarykově univerzitě vzpomíná jen v dobrém. „Občas mě přepadne nostalgie a zavzpomínám si na hezké chvíle strávené na fakultě,” říká absolventka.

1. 11. 2021 Anna Nevídalová


Absolventka fakulty sociálních studií Klára Zajíčková nastoupila hned po bakalářském studiu do redakce týdeníku Respekt. Pomohla jí v tom povinná žurnalistická praxe. Foto: David Mistrík

Téměř dva roky působíte v Respektu, absolvovala jste tam i praxi. Proč jste se rozhodla zrovna pro Respekt?

Většina studentů si pro svou tříměsíční stáž volí spíše deníky, kde mohou oproti týdeníkům publikovat více textů. Já jsem ale už tehdy toužila psát pro Respekt. Na vysoké škole se totiž stal nedílnou součástí každého mého týdne, když jsem jezdila z Brna domů. Říkala jsem si, že takhle bych jednou chtěla psát. Musela jsem požádat o výjimku a zkusila to. Stálo mi to za to, i kdybych musela stáž opakovat. Nebylo totiž jisté, jestli se mi v týdeníku podaří splnit veškeré požadavky praxe, jako je například publikování dostatečného množství článků – což je ale pouze jedno z více kritérií, které samo o sobě není rozhodující.

Což se vám ale nakonec podařilo a v Respektu pracujete dodnes.

Ano, strávila jsem tam celé léto, postupně spolupráce pokračovala dál. Loni na jaře, těsně před tím, než se začala lámat doba covidová, měla jedna naše teď už bývalá redaktorka odjet do Bruselu. Tím pádem se uvolnilo místo a nabídli mi ho. A já to vzala.

Cítila jste už tehdy na praxi, že byste ráda v Respektu zůstala?

Ano, cítila. Ze začátku byla praxe sice náročná, ale brzy jsem se sžila s kolektivem. Myslím si, že u nás v redakci jsou vztahy docela výjimečné. Je vidět, že se tam lidi opravdu mají rádi. Byla jsem spokojená s tím, jak se ke mně chovají, jak mě přijímají. Určitě nějaká touha zůstat tam byla, jinak bych se nesnažila pokračovat. Práce mi dávala smysl a souzněla jsem s ostatními členy redakce lidsky i hodnotově.

V čem byla praxe náročná?

Ocitla jsem se v cizím prostředí mezi ostřílenými profesionály. Sama jsem teprve nabírala pořádné zkušenosti s reálnou novinařinou a s psaním. Zároveň jsem se obávala, aby moje materiály dosáhly jistého standardu, který by mohl, ať už v tisku nebo na webu, vyjít vedle textů kmenových autorů.

Z fakulty sociálních studií jste byla na stáži v Respektu jen vy, František Trojan a Vojtěch Kočárník. Je redakce praxím otevřená?

Ano, je. Studentů k nám ale chodí méně než do jiných redakcí. Jen za dobu mé praxe se tam vystřídali tři další stážisti z jiných škol, obvykle u nás ale nestrávili déle než měsíc, protože praxe na jiných univerzitách bývá kratší. A za lockdownu jsme stážisty nepřijímali vůbec, protože jsme stejně pracovali z domova.

Klára Zajíčková je nejmladší členkou redakce Respektu. Foto: Milan Jaroš

Být novinářkou jsem původně neplánovala

Vždycky jste chtěla psát?

Právě, že ne. Když se nás na tohle ptali na fakultě, vždycky jsem říkala, že žurnalistika nebyla žádný můj sen. Netoužila jsem být novinářkou. Bavilo mě číst knížky, ale k psaní jsem příliš netíhla. Zájem o žurnalistiku se u mě objevil až v době studia. Škola mě naučila psát. Ale stále se v tom vyvíjím, je to věčný boj. Dělám si z toho vždycky legraci, že je to jako když cvičíte a postupně vám rostou svaly.

Proč jste tedy šla studovat žurnalistiku?

Neměla jsem zpočátku žádný cíl ani plán. Žurnalistika byla spíš jedna z voleb, o které jsem si říkala, že ji zkusím. Zároveň jsem studovala ještě sociologii, za což jsem teď zpětně hodně ráda.  

Jak to myslíte?

Sociologie mě nakonec bavila víc než žurnalistika, ačkoliv jsem ráda, že ji mám vystudovanou. Studium žurnalistiky mi dalo hodně, bez něj bych teď asi vůbec neseděla v redakci. Naučila jsem se při jejím studiu psát a přemýšlet o novinářské profesi. Ale sociologie mi dala ještě něco nad rámec. Naučila mě více uvažovat o společenských dějích, co a jak funguje. Svým způsobem z toho čerpám doteď. 

Chci dělat práci, která mě naplňuje

Jak moc je práce novinářky náročná?

Hodně – časově i psychicky. A je jedno, jestli člověk dělá v deníku nebo týdeníku. Může být sebelepší organizátor, ale stejně si nedokáže nikdy stoprocentně nic naplánovat. Při práci novináře to ani nejde. Neustále se něco děje, věci přichází nečekaně. To pro mě bylo zpočátku jako pro člověka, který rád plánuje, těžké. A stále si na to snažím zvyknout. Když chce člověk dělat novinařinu, je potřeba se připravit na to, že to není práce, při které zaklapne ve tři odpoledne notebook a má hotovo.

Přesto vás práce baví.

Ano, potkávám v ní neustále nové a nové lidi a navštěvuju díky ní zajímavá místa. Zároveň mám ráda i to, když se mi povede dobře uchopit nějaké téma. Co mě baví už méně, je ale fáze, kdy člověk přepisuje už potřetí text a stále to není ono. Ale většinou to nějak dopadne, a pak máte z hotového článku radost.

Jaké setkání pro vás bylo nejinspirativnějším?

Hodně zajímavý pro mě byl rozhovor s ilustrátorkou Eliškou Podzimkovou o jejím připravovaném seriálu Plešouni. Bavily jsme se o jejím pobytu na dětské onkologii. V tu chvíli si člověk uvědomí, jaké věci jsou skutečně důležité, a že se možná občas trápíme úplnými zbytečnostmi.

Nejvíce ji na práci baví, že se může setkávat se zajímavými lidmi a navštěvovat zajímavá místa. Foto: Matěj Stránský

A na jaký svůj článek jste nejvíce pyšná?

Byla jsem ráda, když jsem mohla napsat příběh sportovkyně s Downovým syndromem. Byla to reportáž z jejího tréninku o tom, jak se připravuje na závody a co všechno je možné s Downovým syndromem dokázat.

Zdá se, že jste v redakci spokojená. Plánujete tam zůstat i do budoucna nebo máte jiné kariérní cíle?

Hlavně chci dělat práci, která mě bude naplňovat a budu ji moct dělat s lidmi, které mám ráda, což se teď daří. Zatím jsem tedy spokojená. Uvidím, jak se bude situace vyvíjet dál. Ráda bych si ale v budoucnu ještě doplnila magisterský titul ze sociologie.

Klára Zajíčková je nejmladší členkou redakce Respektu. Zdroj: facebookový profil Kláry Zajíčkové

Klára Zajíčková

Narodila se v roce 1998 v Českém Těšíně. Po studiu na gymnáziu nastoupila na Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity, kde získala bakalářský titul ze žurnalistiky a sociologie. Při studiu absolvovala tříměsíční žurnalistickou odbornou praxi v redakci týdeníku Respekt, kde působí dodnes. Ve svých třiadvaceti letech je nejmladší členkou redakce. Ve volném čase ráda háčkuje, chodí po horách a čte. „A co miluju, je móda. Ráda o ní čtu. Ať už články k práci nebo o historii módního průmyslu, přemýšlím nad ní, bavím se o ní s lidmi z oboru a chodím do sekáčů,“ říká Zajíčková.

Nejčastěji píše Zajíčková o módním průmyslu. Foto: Matěj Stránský

Povinná mediální praxe

Dvanáctitýdenní praxi mohou studenti žurnalistiky absolvovat v tištěných či online médiích, rozhlase nebo televizi, ale i na sociálních sítích. Nejčastěji chodí studenti do redakcí deníků. Praxi si studenti zařizují sami, mohou jít i do zahraničních médií. Od roku 2006 absolvovalo žurnalistickou praxi 1 335 studentů. Více si o stážích můžete přečíst na webu Centra mediálních praxí.

„Aha, zase tu máme další fashion bloggerku, pomyslel jsem si stereotypně a s despektem, když jsem ji sjel pohledem první den na praxi v Respektu. Byl to ten spolehlivě nejhorší odhad na základě prvního dojmu, jakého jsem se kdy v životě dopustil. Nejspíš jsem čekal, že ta stáž bude série vzájemného nepochopení a rozpaků a skončí po pár týdnech. A to byl taky strašně mizerný odhad. Klára Zajíčková je podle mě nyní nejoriginálnější autorkou Respektu. Přinesla nové vidění světa a nová témata, která časopis dost obohatila. Spojují proměny životního stylu v návaznosti na společenské pohyby. Taková, která by mohla při jistém líném čtení působit nenápadně nebo povrchně, ale jsou navázaná na hlubší sociální jevy a přesně vystihují ducha doby. Právě ta umí Klára zpracovat naprosto výstižně, strašně pečlivě a po svém. Vždycky se těším, s čím přijde, a v duchu se už jen bavím tím, jak moc jsem se spletl.“

Pavel Turek, kamarád a redaktor týdeníku Respekt

„Znát se s Klárou je radost – v práci, ale zejména jako kamarádka je vnímavá, houževnatá, přímá a citlivá zároveň. Když se zeptá, jak se mám, nikdy se nespokojí s jednoslovnou odpovědí, která má odvést řeč jiným směrem. Nikdy neodchází od něčeho, co je nedořešené. Nepřestává věřit, že to, co považuje za důležité, má smysl, i kdyby s ní jiní z neznalosti nebo nezájmu nesouhlasili. Díky Kláře mám v životě kamarádku, která se nebojí a odvahu dodává i lidem kolem sebe, a která by se mnou vyšplhala na lampu pouličního osvětlení, kdyby to bylo nutné nebo třeba jen zábavné.“

Hana Řičicová, kamarádka a redaktorka týdeníku Respekt
Zajíčková si pochvaluje zejména pracovní kolektiv. Se členy redakce si rozumí hodnotově i lidsky. Foto: Milan Jaroš

„Kláru Zajíčkovou si dobře pamatuju, byla jedna z těch studentek a studentů, kteří mě jako vyučující zaujali zvídavostí, komunikativností a jakousi urputností. Často v seminářích o tématech, která chtěla psát, diskutovala a hlavně bylo vidět, že ji baví psát. Už tehdy bylo jasné, že ji novinařina zajímá a že ji chce dělat. A to jsem ještě nevěděla, že má žurnalistiku tak říkajíc v rodině, protože její bratr Filip Zajíček je už několik let skvělým editorem u nás, v Deníku N.“

Jana Ustohalová, externí spolupracovnice fakulty sociálních studií a redaktorka Deníku N

„S Klárkou jsme se poznaly při studiu na fakultě sociálních studií. Ani vlastně nevím, jak se to stalo, ale najednou se z ní stal nepostradatelný člověk v mém životě a prakticky člen rodiny. Takže myslím, že tohle vystihuje, jak moc výjimečná je.“

Simona Chlupová, kamarádka

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.