O pozitivní zprávy mají lidé zájem, říká absolventka

Vedla jste web, který publikuje pouze pozitivní zprávy. Není ale mezi čtenáři žádaný hlavně negativismus?

Z praxe vím, že když vedle sebe postavíte pozitivní a negativní zprávu, je velká pravděpodobnost, že většina lidí začne číst právě tu negativní. Z psychologického hlediska tyto typy výstupů táhnou, přestože v nás mnohdy vzbuzují úzkost. Proto taky někteří lidé praktikují informační detox, tedy že pár dní vůbec nesledují zpravodajství nebo jeho sledování výrazně omezí. Nevím, zda jde lidi přenastavit tak, aby negativní zprávy nevyhledávali. Co mi ale dává smysl, je poskytnout jim alternativu nebo návod na to, jak se z toho množství informací nezbláznit.

Návštěvnost vašeho webu roste, čím si to vysvětlujete?

Jednou z příčin je určitě spolupráce se Seznam.cz, který sdílí naše články. Tento server navštěvuje řada starších ročníků. Pro věkovou kategorii mých rodičů či prarodičů je na internetu poměrně náročné se vyznat v tom, kde čerpat informace. Zrovna u lidí nad padesát let je důležité, aby dostávali kvalitní pozitivně laděné informace, které vytlačí řetězové e-maily plné dezinformací. Z mého okolí vím, že právě starší lidé patří mezi jejich časté adresáty. Navíc odborníci přikládají pozitivnímu naladění mysli ve stáří velký význam, protože napomáhá dobré psychické i fyzické kondici.

Takže reakce jsou kladné?

Zpětná vazba nám potvrzuje, že náš web přináší spoustu pozitivních emocí. Samozřejmě se ale občas najdou i negativní ohlasy. Přestože se snažíme zaměřovat na nekontroverzní témata, občas napíšeme například o povolení sňatků pro homosexuály, což může někoho popudit. Většinou nám ale čtenáři píšou, že jim pozitivní zpravodajství v českém prostředí chybělo.

Jaké typy zpráv se těší největšímu zájmu?

Obecně jsou to zprávy pojednávající o inovacích, o tom, co se podařilo, ať už v Česku nebo v zahraničí. Velkou čtenost měly například články o vědcích, kteří přišli s očkováním proti koronaviru nebo vytvořili jednodušší metodu testování. Myslím, že naši čtenáři mají blízko k přírodě, protože ekologická témata jsou taky velmi ceněná, stejně jako rubrika zaměřená na zdraví.

A jaká zpráva v poslední době potěšila vás osobně?

Nejvíce mě zaujal rozhovor se zakladatelkami iniciativy (Ne)slyším. Jde o dvě dívky, které založily na Instagramu profil, kde vzdělávají veřejnost o znakovém jazyce. Snaží se tuto problematiku více zviditelnit a naučit lidi, jak komunikovat s neslyšícími. Do budoucna plánují dokonce pořádat kurzy pro školy. Těší mě, že v Česku vznikají tak smysluplné projekty.

Věnujete se žurnalistice, zároveň ale pracujete jako psycholožka. Bylo studium psychologie vaším životním snem, nebo jste zvažovala i jiná povolání?

Jako malou mě lákalo stát se třeba kadeřnicí nebo učitelkou. Až na střední škole jsem se rozhodla pro studium žurnalistiky. S psychologií to napoprvé nevyšlo, naštěstí jsem se na ni dostala na druhý pokus a musím říct, že mě nadchla. Po vysoké škole jsem se rozhodovala, jakému oboru se profesně věnovat. Nakonec nebylo třeba vybírat jedno povolání na úkor jiného. Díky Pozitivním zprávám se dá krásně skloubit obojí.

S jakými problémy se na vás jako na psychoterapeutku lidé nejčastěji obrací?

Hodně lidí chodí s potížemi, které se projevují jako úzkostné stavy. Dále často přicházejí s tématy, jako je hledání smyslu života, organizace času či nastavení cílů. Řeší také poruchy nálady včetně depresí. Z pohledu současné situace se lidé na psychoterapeuty obrací ve spojitosti s koronavirem. S tím souvisí řada témat, například zvládání pracovního života či školy z domu. Za velký problém považuju fakt, že byla omezena řada koníčků, přes které mohou lidé odfiltrovat stres. Dříve k tomu sloužila například sportovní centra, která jsou však nyní zavřená.

Z mnohých výzkumů vyplývá, že s pandemií ve společnosti narostla poptávka po psychologické pomoci. Pozorujete tento trend i ve své praxi?

Ze své zkušenosti i vyprávění kolegů zvýšený zájem vnímám. Velmi problematické je ale to, že ještě donedávna se soukromí psychoterapeuti nemohli s klienty scházet osobně. Od pondělí dvanáctého dubna však může část psychoterapeutů včetně mě opět vykonávat činnost osobně. Jde o psychoterapeuty, kteří mají živnost Psychologické poradenství a diagnostika, tedy o psychoterapeuty s vysokoškolským psychologickým vzděláním. Původní nařízení bylo velmi omezující pro lidi, kteří nemají k dispozici počítač nebo se necítí komfortně v online prostředí. I tak ale je zájem o online terapii masivní. Statistiky Národního ústavu duševního zdraví potvrzují, že v důsledku pandemie se potýká s duševním onemocněním téměř každý třetí dospělý. Je taky velká pravděpodobnost, že až tato situace pomine, teprve potom dolehne na spoustu dalších lidí.

 Je v dnešní době snadné sehnat psychologa, nebo je jich naopak nedostatek?

Ve velkých městech poptávka a nabídka poměrně odpovídá. Samozřejmě záleží, jestli se bavíme o soukromé sféře, kde si člověk psychoterapii platí, nebo o státní sféře, kde sezení hradí pojišťovna nebo sociální služba. I ve větších městech je ale problém najít psychologickou pomoc zdarma, hlavně pro děti. Čekací lhůty jsou až půl roku, někdy i déle. Co se týče menších měst a okrajových částí Česka, je nabídka psychologické pomoci podhodnocená.

Co děláte vy pro to, abyste se udržela v duševní kondici?

Pro mě je současná doba těžká. Jsem těhotná a mám větší obavy z nákazy, která by mohla negativně ovlivnit nejen mě, ale i dítě. Zaměřuju se proto na zdroje, které mi dodávají energii. Chodím více do přírody, čtu nebo trávím čas v kuchyni. Když už jsem opravdu vyčerpaná, nechám emoce projevit a sdílím své obavy s blízkými. To, že si člověk zanadává nebo pobrečí, je naprosto v pořádku.

V minulosti byli lidé s psychickými obtížemi často vystavení společenským stigmatům. Jak dnes veřejnost nahlíží na pravidelné návštěvy psychologů?

Existují různé osvětové projekty a besedy, kde se lidé můžou setkat s někým, kdo má duševní onemocnění, a poznat, že se od něho nijak neodlišují. Takže myslím, že se situace výrazně zlepšuje a lidé mají ochotu sdílet své zkušenosti s psychoterapií. Vnímám takový trend hlavně u mladších lidí. U starší generace častěji přetrvává větší strach z toho říct si o psychologickou či terapeutickou pomoc.

Co vás na vaší práci nejvíce těší?

Dobrý pocit z toho, když se terapie vydaří a klientovi se opravdu uleví. Sdílet s ním tuto zkušenost je největší odměnou.

Jakým překážkám naopak čelíte?

Psychologie i psychoterapie je běh na dlouhou trať. Hotovým psychoterapeutem člověk není hned po dostudování, naopak se jím stává v průběhu života. Formují ho životní okolnosti, zkušenosti. Po zakončení vysoké školy jej čeká ještě pětiletý psychoterapeutický výcvik. Do toho se vzdělává i prostřednictvím dalších kurzů, což stojí dost času i peněz. Další velkou výzvou je psychohygiena. Pro mě je pořád velmi náročné netahat si s sebou emoce domů, když mám za sebou náročnější terapii.

Co byste doporučila lidem, pokud se potýkají s úzkostmi či jinými psychickými obtížemi?

Je to velmi individuální, proto je důležité se zaměřit na to, co nám pomáhá. Ideální je mít nějaký čas pro sebe. Pokud člověk nežije sám, je vhodné si nastavit doma pravidla, aby měl místo, kde může vypnout. Lidem prospívá také únik do přírody, sport, chůze, popovídání si s blízkými. Návštěvu psychoterapeuta bych doporučila, pokud by pocity byly už nějakým způsobem zatěžující, ale samozřejmě na psychoterapii lze jít, i když se člověk chce „jen“ vypovídat.