Od novinařiny k právu. Absolventka Dana Prudíková pracuje jako náměstkyně na ministerstvu školství

Kromě politologie a žurnalistiky na fakultě sociálních studií jste zároveň studovala právo na právnické fakultě. Proč jste se rozhodla pro tuto kombinaci?

Vždycky jsem chtěla být novinářkou. Protože mě zajímala také politika, rozhodla jsem se pro dvouobor žurnalistika a politologie. Podala jsem si ale ještě záložní přihlášku na práva a dostala se i tam. Rozhodla jsem se, že budu studovat obojí a myslím, že se ty obory navzájem skvěle doplňovaly.

Povinnou žurnalistickou praxi jste získala při studiu v Mladé frontě Dnes, kde jste pak několik let externě působila. Co vám tato zkušenost dala?

Do Mladé fronty jsem jako externistka docházela zhruba na dva dny v týdnu, víc času jsem tam pak trávila o prázdninách. Hrozně mě to bavilo a hodně mi to dalo, ať už v oblasti praktické žurnalistiky nebo sociálních schopností. Zlepšila jsem se v jednání s lidmi i v působení v pracovním kolektivu.

Proč jste pak v novinách přestala pracovat?

Po určité době se témata mých článků začala opakovat a já měla pocit, že stagnuju. Proto jsem si řekla, že bych mohla zkusit pracovat v oblasti práva, které jsem tak dlouho studovala. Chtěla jsem začít sama něco tvořit, spíš než o událostech psát. Začala jsem na legislativním odboru Poslanecké sněmovny, poté jsem pracovala na ministerstvu spravedlnosti, kde jsem tvořila právní předpisy.

Nechybělo vám psaní?

Tvorba legislativy je něco jako psaní, jen odbornější. Zjistila jsem, že to může být stejně kreativní jako novinařina. Později jsem se zapojila do týmu, který připravoval nový Občanský zákoník, což byla velmi tvůrčí věc. Na podzim roku 2013, po přijetí zákoníku a před nabytím jeho účinnosti, mě z Mladé fronty oslovili, zda bych pro ně nechtěla napsat seriál třinácti textů o novém Občanském zákoníku. Nejednalo se o odborné právní texty, ale spíš o novinové články s řadou příkladů. Tehdy jsem si uvědomila, jak je skvělé spojit právo a žurnalistiku a velmi mě to bavilo.

Na seriál jste pak navázala knihami Občanský zákoník - výklad důležitých pasáží a Nový občanský zákoník úplně pro všechny, jichž jste spoluautorkou. Je podle vás důležité přibližovat lidem právní předpisy?

Myslím, že je to povinnost veřejné správy. Když si něco úředníci vymyslí, měli by to pak srozumitelným způsobem předat veřejnosti. Nejen kvůli tomu, aby to lidi neděsilo, ale taky aby lidi předpisy pochopili a mohli je pak účinně používat.

Nový Občanský zákoník začal platit 1. ledna roku 2014. Jak dlouho jste na jeho vytváření pracovala?

Celý proces začal v roce 2000, kdy vláda schvalovala věcný záměr zákona. V té době jsem ale ještě studovala, k jeho tvorbě jsem se dostala až v roce 2009.

Jakou funkci jste v přípravě zákoníku měla?

Na tvorbě zákoníku pracoval tým pod vedením profesora Karla Eliáše. Já jsem byla ředitelka legislativního odboru na ministerstvu spravedlnosti, kde jsme kromě spolupráce na psaní paragrafů občanského zákoníku a s tím souvisejících předpisů zajišťovali především úřední podporu celého procesu. Po sepsání paragrafů je totiž nutné dodržet procesy, jako například připomínkové řízení, projednávání legislativní rady vlády, projednávání v komorách parlamentu a podobně.

Jak tuto zkušenost hodnotíte?

Mělo to pro mě obrovský přínos, nestane se každý den, aby mohl právník tvořit něco tak velkého. Občanský zákoník vzniká jednou za mnoho let. Předešlý občanský zákoník byl z roku 1964.

Cítila jste díky tomu větší zodpovědnost?

Při práci na jakékoli vyšší úřednické pozici ve státní správě člověk vždycky cítí zodpovědnost. Už to není jenom o mně, protože tvořím předpisy pro ostatní kteří se jimi pak budou muset řídit. Musím se proto snažit dohlédnout, kam až může regulace sahat a jaké bude mít dopady.

Práce, která má smysl

Ve státní správě působíte už od roku 2004, kdy jste nastoupila na legislativní odbor Poslanecké sněmovny. Lákala vás někdy i práce v jiné oblasti práva?

Při studiu mě napadlo pracovat například v evropských institucích, protože tehdy, po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004, byly první velké nábory na tyto pozice. Zúčastnila jsem se dokonce jednoho z konkurzů, nicméně jsem neuspěla a později už jsem touhu pracovat v zahraničí nepocítila. Připadá mi zajímavější ovlivňovat věci, které pak v praxi přímo vidím a mám pocit, že evropská politika je občas příliš vzdálená.

Nepřemýšlela jste třeba o práci v soukromém sektoru?

V advokátní kanceláři jsem krátce pracovala. Po stáži v Evropském parlamentu, kterou jsem později absolvovala, jsem ale dostala práci v Poslanecké sněmovně a nepřemýšlela jsem o tom, v jaké jsem oblasti. Snažila jsem se dělat práci, která mě baví, někam směřuje a je tam kolektiv lidí, se kterými si rozumím a neřešila jsem, jestli je to privátní nebo veřejná sféra.

Nyní působíte jako náměstkyně pro řízení sekce legislativy a mezinárodních vztahů na ministerstvu školství. Čím se zabýváte?

Šéfuju celkem čtyřem odborům; legislativnímu, právnímu a správnímu, odboru mezinárodních vztahů a odboru školské statistiky, analýz a informační strategie. V legislativní oblasti sepisujeme jednotlivé věcné náměty změn právních předpisů do paragrafů a poté je provázíme celým legislativním procesem, tedy vyřizujeme připomínky, účastníme se projednávání v legislativní radě vlády a podobně. V odboru právním a správním řešíme právní záležitosti ministerstva, jako je uzavírání smluv nebo vedení právních sporů. Na starosti mám také mezinárodní vztahy, kde se kromě vzájemných vztahů Česka s dalšími státy či mezinárodními organizacemi zabýváme také krajanskou komunitou. Jedná se o podporu českého kulturního dědictví v zahraničí, jako je například podpora výuky českého jazyka. Posledním odborem, který řídím, je analyticko-statistický. Shromažďujeme data z matrik a poté je analyzujeme. Nedávno jsme například dělali mimořádné šetření o stavu učitelů, kdy jsme zjišťovali, kolik máme učitelů, jaké mají kvalifikace nebo jak jsou staří, abychom pak věděli, jak zacílit další kroky ministerstva.

Co vnímáte na své práci jako nejtěžší?

Náročné je, když chce člověk něco prosadit, protože si myslí, že je to prospěšné, ale nedaří se mu to. Je hodně aktérů, se kterými je třeba komunikovat nebo je přesvědčit o svém názoru, a ne vždy se to povede. O to lepší pak ale je, když se to podaří. Schválení občanského zákoníku a doprovodných předpisů lze uvést jako příklad úspěšného „legislativního tažení“, nicméně například zákon o statusu veřejné prospěšnosti či z poslední doby kariérní řád pro učitele se prosadit nepodařilo.

Musíte nejspíš také často pracovně cestovat.

Záleží na období. Když bylo například přijato evropské nařízení o ochraně osobních údajů, takzvané GDPR, ve školách nastala kvůli tomuto nařízení přinášejícímu určité změny panika. Na ministerstvu jsme k tomu proto zpracovali metodické materiály, abychom vedení škol usnadnili provádění změnv ochraně osobních údajů a jejich zakomponování do vnitřních pravidel a chodu školy. Udělali jsme poté sérii seminářů, kdy jsme za dva měsíce s kolegy objeli všechny kraje a snažili jsme se ředitelům nařízení přiblížit a vysvětlit jim, co mají dělat, aby z toho nemuseli mít strach.

Na čem nyní pracujete?

Aktuálně posíláme do Poslanecké sněmovny zákon o pedagogických pracovnících a dokončujeme také některé kroky související s reformou financování, která se spustí od ledna příštího roku.

Práce ve státní správě není pro každého

V minulosti jste na fakultě sociálních studií také přednášela, v roce 2012 jste vyučovala předmět Terorismus na oboru bezpečnostní a strategická studia. Chtěla byste se k výuce vrátit?

Vždycky jsem si vážila možnosti, když jsem mohla vyučovat a ráda bych v tom pokračovala i nadále. Na fakultě sociálních studií sice nyní neučím, spolupodílím se ale na kurzu o tvorbě legislativy na právnické fakultě v Brně. Na začátku semestru vytvoříme konkrétní legislativní záměr a studenti pak simulují legislativní proces. Někdo text tvoří, jiný připomínkuje a dohromady se snaží sepsat zákon, který by obstál při schvalování v Parlamentu České Republiky. Součástí kurzu jsou také přednášky. Moje se jmenuje Lesk a bída legislativního procesu, kdy se na základě vlastních zkušeností a „veselých“ historek studentům snažím přiblížit, jak má legislativní proces vypadat, a jaký je skutečně v praxi.

Co vás na výuce baví?

Obecně mě baví kontakt se studenty, ale i ostatními lidmi a možnost mluvit s nimi o tom, co dělám. Zjišťuju tak, jaká mají moje rozhodnutí důsledky, případně jestli je potřeba něco změnit, vylepšit. Když přemýšlím o tom, co chci studentům sdělit,třídím si přitom sama své myšlenky a ujasňuju si, co je podstatné. Šikovným studentům taky nabízím možnost stáže u nás na ministerstvu.

Mají podle vás studenti práv zájem o práci ve státní správě?

Někteří ano, ale není to pro každého. Nedávno jsme s kolegy diskutovali o tom, jak motivovat mladé právníky pro práci ve státních institucích. Ze zkušeností jednoho z kolegů vyplynulo, že mnozí studenti mají na začátku studia představu, že budou mít stopadesátitisícové platy a budou jezdit v drahých autech a u mnohých možná panuje představa, že ve veřejném sektoru toho nelze dosáhnout. Na druhou stranu jsou tu ale jiné hodnoty, například že člověk může mnoho věcí pozitivně ovlivnit.

Pracujete v Praze, nechybí vám někdy Brno?

Chybí mi moc. Z Brna pocházím, a proto tam pravidelně jezdím a navštěvuju rodinu. Doufám, že se tam jednou vrátím natrvalo.