Ženy v politice? I v Bulharsku jich mají více než my, říká Špondrová
Rozhovor s Pavlou Špondrovou najdete také ve Stisku online. Podrobněji v něm hovoří například o kvótách jako o možném řešení nedostatku žen v rozhodovacích pozicích.
Neměla ještě ani dokončené studium na fakultě sociálních studií, a už zastupovala Evropskou unii na jednáních Organizace spojených národů v New Yorku. „Ocitla jsem se v pravý čas na pravém místě,“ říká absolventka sociologie, politologie a práva Pavla Špondrová. Celý svůj dosavadní profesní život se věnuje lidským právům a genderové rovnosti, paradoxně se ale i ona stala obětí diskriminace kvůli pohlaví. Od roku 2017, kdy začala pracovat v soudnictví, se zabývá například i insolvencemi.
V roce 2008 jsem začala pracovat na Úřadu vlády v sekci pro lidská práva. Bylo to půl roku před českým předsednictvím v Evropské unii. Díky tomu jsem začala jezdit pracovně po celém světě. A dostala jsem se tak právě i do New Yorku. Ze své pozice jsem v OSN zastupovala Evropskou unii v problematice rovnosti žen a mužů. Vyjednávali jsme o podobě závěrečných dokumentů, účastnili se mezinárodních setkání, chodili jsme na nejrůznější semináře. Měla jsem za sebou sice práci pro Ligu lidských práv nebo stáž v Bruselu, ale i tak jsem byla jen čerstvě vystudované děcko. Celé mi to připadalo jako něco neskutečného.
Nijak zásadně se neliší, což je dost frustrující. Velkým tématem byla třeba prevence domácího násilí. A dnes se bavíme o tom, zda vůbec Česko ratifikuje Istanbulskou úmluvu. Dále jsme se věnovali třeba nízkému zastoupení žen v politice.
Ano, je. A Pirátů mi je upřímně líto. Mají ve svých řadách sice málo političek, ale to je běžný folklor, který platí pro všechny strany. Zrovna oni se alespoň snaží dělat politiku vstřícnou vůči ženám. S jejich zastoupením se perou, ale nejsou jediní.
Důvodů je celá řada. Když do rozhodování zapojíme i ženy, bude kvalitnější. Měli bychom využít jejich potenciál. Přes šedesát procent absolventů vysokých škol jsou ženy. Kam pak všechny mizí? Tak si na rovinu řekněme, že ženy nebudeme vzdělávat. Ony po té mateřské stejně budou dělat jen nějakou méně kvalifikovanou práci na částečný úvazek. A ne to, na co se připravovaly pět let na vysoké škole. Tohle je strašné plýtvání lidským kapitálem.
Vrcholná politika je nastavená tak, že ti, kteří v ní jsou, se de facto neúčastní rodinného života. Jsou často jen víkendovými rodiči. Chápu tedy, že určitý podíl žen do politiky nechce. Ani pro muže ale není dobré vzdát se vztahů a rodiny. Třeba ve Skandinávii ovšem vidíme, že čím větší poměr žen v politice je, tím spíše se jim pak politické prostředí přizpůsobí. Jednání parlamentu se mohou konat online. Dalším vhodným opatřením je například zajištění péče o děti přímo v parlamentech nebo na politických akcích.
Kvóta není úplně nejšťastnější pojem. Ten termín není u lidí příliš populární. O kvótách existuje řada mýtů a předsudků. Třeba ve velkých nadnárodních firmách na to jdou jinak a místo slova kvóta používají slovní spojení „dobrovolné kvantitativní cíle“. Stanoví si třeba, že do roku 2025 chtějí mít ve vedení alespoň 35 procent žen. Je to kvóta, jen tomu tak neříkají. A ano, je to možné řešení. Je ale třeba netlačit na pilu.
Špatně. Co se týče zastoupení žen v politice, jsme na jednom z posledních míst v Evropské unii. Lépe je na tom třeba i Bulharsko. Celosvětově z toho také nevycházíme nejlépe. Třeba některé státy Jižní Ameriky jsou hodně před námi.
Popravdě, je to spíše právo mocných. Existuje i mnoho mužů, kteří jsou bití na tom, jak je právo nastavené. Například systém trestání dopadá hlavně na muže. Svoboda je jim odnímaná častěji než ženám, které jsou stereotypně považované za pečovatelky. A tak dostanou jen podmínku, i když by měly jít třeba do vězení. Právo ale obecně podporuje stereotypy. Zachází s ženami a muži jako se dvěma různými živočišnými druhy.
Právě kvůli té zásadní mocenské nevyváženosti. Ve všech rozhodovacích tělesech muži dominují. Máme jen dvě ústavní soudkyně. Málo žen je i v České advokátní komoře, Nejvyšším kontrolním úřadu, ve státním zastupitelství. V radě České národní banky nejsou ženy dokonce vůbec. A více by jich mohlo být i na vedoucích pozicích v médiích. Z toho jasně vyplývá, že muži z těchto pozic právo tvoří, vykonávají i interpretují.
Byl jsem strašně znechucená. Původně jsem se tím nechtěla vůbec zabývat, nakonec to ale skončilo u soudu. Žalobu jsem sepsala až po třech letech, těsně před uplynutím promlčecí lhůty.
Jak jsem říkala, nechtěla jsem to příliš řešit. Názor jsem změnila ve chvíli, kdy Monika Šimůnková, která mé odvolání podepsala a dnes je zástupkyní ombudsmana, získala cenu právnička roku v oblasti lidských práv. To byla poslední kapka.
Ono vlastně o samotnou mateřskou ani tolik nešlo. Problém byl v tom, že Šimůnková manažersky pochybila. I když věděla dlouho předem, že půjdu pouze na půlroční mateřskou, náhradu za mě sháněla až na poslední chvíli. Jenže sehnat někoho jenom na půl roku neměla takto pozdě šanci. Raději mě odvolala, aby mohla vypsat výběrové řízení na dobu neurčitou.
Ano, bylo to strašně zdlouhavé a frustrující. A i ten soud byl zvláštní. Chtěli po mně, abych dokázala, že šlo o diskriminaci. Přitom správně by měla protistrana dokázat, že mě nediskriminuje. A dokonce ztratili i můj odvolací dokument. Žalovala jsem Úřad vlády o padesát tisíc jako odškodnění za újmu na důstojnosti. Soud mi dal sice nakonec za pravdu, že to diskriminace byla, peníze mi ale nepřiznal. Prý protože nejsem veřejně známá osoba a rozhodnutí nemělo veřejný dopad. Prý mě to nijak nepoškodilo. Po tom všem jsem dostala pouze písemnou omluvu.
Velmi pěkně. Byla jsem na fakultě strašně šťastná. Studovala jsem do toho ještě práva, kde byl přístup vyučujících ke studentům a studentkám hodně rigidní. Nestimuloval k přemýšlení. Přesný opak byla právě fakulta sociálních studií, kde jsem se seznámila s akademickým myšlením. Studium bylo obohacující. Objevila jsem úplně nový svět, získala spoustu nových přátel. Jsem za to opravdu vděčná a myslím si, že ze mě fakulta udělala lepšího člověka.
Na střední škole mě hrozně zajímala politika, takže jsem chtěla na politologii. A kombinace politologie a sociologie měla tehdy největší šanci na úspěch. Hlásilo se tam nejméně lidí. Sociologie byla jen takový pragmatický, doprovodný předmět. V prváku jsem dokonce chtěla ze sociologie odejít. Jenže proděkanem pro studium byl tehdy sociolog, který se na to úplně netvářil. To mě zachránilo, protože sociologie mě nakonec bavila nejvíc.
Jsme pořád na cestě. Musíme bojovat a vytrvat. Jsem ale optimistka – vidím, že to jde dopředu, jen tempo je strašně pomalé. Ráda bych se těch změn ještě dožila. Všichni totiž máme právo na rovnost a spravedlnost.
Narodila se v roce 1981. Absolvovala politologii a sociologii na fakultě sociálních studií. Současně studovala také na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Tam svá studia dokončila v roce 2006. Poté odjela na půl roku do Kamerunu, kde s přítelem jako dobrovolnice šířila osvětu o viru HIV. „Do Afriky mě vedla touha po dobrodružství. Vždycky jsem se chtěla do nějaké podobné oblasti vydat a pomáhat tam. Cítila jsem potřebu dělat nějakou dobročinnost, než se vrhnu na kariéru,“ říká Špondrová.
Z Kamerunu jela na stáž do Bruselu. V roce 2008 pak začala pracovat na českém Úřadu vlády v sekci pro lidská práva. Díky této pracovní zkušenosti se podívala i do OSN. Z pozice vedoucí odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády ji odvolali kvůli těhotenství těsně před odchodem na mateřskou. Špondrová se obrátila na soud, který rozhodl v její prospěch. Nyní se připravuje na advokátní praxi.
Svůj volný čas tráví hlavně s rodinou. Se svým manželem a dětmi jezdí ráda na výlety. Mimo to také sportuje, v oblibě má například squash. Je vášnivou čtenářkou, baví ji ale i sledování seriálů nebo hraní počítačových her.
„S Pavlou jsem se seznámila jako její vyučující na právnické fakultě. Přišla za mnou v posledním ročníku studia a oznámila mi, že chce psát diplomku na téma genderových kvót na volebních kandidátkách. A to bylo v době, kdy polovina národa nevěděla, co to jsou kvóty, a druhá si myslela, že je to něco nepřijatelného. Vysvětlila mi, že si vybrala mne jako školitelku, protože jsem jediná žena na katedře ústavního práva. Už od té doby se mi líbí její přímost a její zaměření na cíl, kterému věří. Pavla potvrzuje to, co říkám opakovaně, mými nejlepšími mentory jsou pro mne moji studenti a studentky, Pavla je pro mě totiž stále inspirací. Ráda s ní spolupracuju, vážím si jejích názorů, její osobnosti i stylu komunikace.“
Kateřina Šimáčková, spoluautorka knihy Mužské právo a ústavní soudkyně
„Pavla je všechno, na co si vzpomenete, ale hlavně je to bojovnice. V druháku na gymplu kandidovala do školního senátu. Prohrála. Byla trochu smutná, ale dodnes si pamatuju, jak pronesla „aspoň jsem to zkusila, jedu dál!" A taková ona je – nevzdává nic. Bojuje za rovnost už dvacet let. Jsme si oporou celý život – ona mně, já jí.“
Bohdana Špondrová, matka a jednatelka strojírenské firmy
„Pavla Špondrová je vzácný člověk, je velmi vzdělaná, velmi odvážná a velmi přátelská. Idea rovných lidských práv pro ni není pouhá fráze, ale princip, kterým se v životě opravdu řídí. To mimo jiné znamená, že je feministkou. Bravurní feministkou. Více takových Pavel a vypadalo by to tady o dost líp. Jsem rád, že jsme kamarádi.“
Tomáš Pavlas, kamarád a genderový expert
Rozhovor s Pavlou Špondrovou najdete také ve Stisku online. Podrobněji v něm hovoří například o kvótách jako o možném řešení nedostatku žen v rozhodovacích pozicích.
Ze studenta psychologie a sociologie na fakultě sociálních studií se stal podnikatelem a zakladatelem hotelu, který rozhodně neslouží jen k přespání. Jak napovídá i slogan – je to z 20 procent hotel a z 80 procent zážitek. Jak se Adam Vodička k netradičním podnikatelským nápadům dostal?
Absolvent fakulty sociálních studií Ladislav Zibura napsal svou první knihu už při studiu žurnalistiky. Od té doby se psaní a přednášení o svých cestách věnuje naplno. Přečtěte si rozhovor nejen o jeho cestách, ale také studiu nebo plánech do budoucna.