Rozhlas člověku umožní předat myšlenky s citem a intimitou, popisuje absolventka

Rozhlasové žurnalistice propadla už při studiu na fakultě sociálních studií a rádiové studio ji fascinuje dodnes. Vyzkoušela si práci v redakci zpravodajství, ale také v marketingu nebo divadle. Nejvíce ji ale okouzlila publicistika a dokumentární tvorba, které se věnuje i dnes na rodičovské dovolené. „V publicistice a dokumentu naštěstí není potřeba být u všeho první. Člověk má čas si vše lépe promyslet a jít do hloubky. Nakonec i tohle výsledku prospívá,“ říká redaktorka Českého rozhlasu a držitelka ceny Prix Bohemia Radio za nejlepší dokument Martina Pouchlá.

4. 4. 2023 Michaela Srpová

Martina Pouchlá je redaktorka a dokumentaristka Českého rozhlasu, ale vyučuje i na fakultě sociálních studií, kterou před lety sama absolvovala. Zdroj: Archiv Martiny Pouchlé

Na svém LinkedIn profilu máte v popisu napsanou jedinou větu, a to „Poznáte mě po hlase.“ Vzhledem k vašemu povolání to dává smysl, ale měla jste ke svému hlasu vždycky kladný vztah?

To je správná otázka. Je totiž docela univerzální zkušeností, že když se slyšíme na nahrávce, je to vždycky trochu šok. Svůj hlas vnímáme jinak, než jak jej slyší ostatní, a spousta lidí se cítí nesvá, když se slyší zpětně. Pravděpodobně jsem tyhle stavy měla i já. Tím, že se svým hlasem pracuju denně, jsem si prostě zvykla sama sebe poslouchat, a to i proto, abych svůj projev mohla zlepšovat. Dnes už nehnu ani brvou, když se slyším. V pubertě mi rodiče dokonce často říkali, že hrozně drmolím, a že se budu muset živit něčím, kde mě nikdo neuslyší. Na to teď s úsměvem vzpomínám.

V Českém rozhlase pracujete už více než deset let, bylo to vaše vysněné povolání?

Poprvé jsem se tam objevila jako respondent asi v roce 2009 v reportáži jednoho mého kamaráda a jeho šéfredaktorka říkala, že mám hezký hlas. To mě vnitřně povzbudilo. Už dlouho jsem snila o tom být novinářkou, bavilo mě psát a zároveň jsem věděla, že chci dělat něco kreativního. Pak jsem nastoupila na katedru mediálních studií a žurnalistiky na fakultě sociálních studií a zrovna v té době tu vznikalo Radio R. Tomu jsem úplně propadla. Fascinovalo mě rozhlasové vysílání, to „být v éteru“, a také komunita lidí, která kolem rádia fungovala. V roce 2010 jsem nastoupila do Českého rozhlasu na praxi, a i když jsem si mezitím vyzkoušela i jiné profese, v rozhlase jsem vždy setrvala minimálně jako externistka. Nakonec jsem zjistila, že je to to, co mě baví nejvíc.

Čím vás právě rozhlas tak okouzlil?

Audio je velice kreativní a také osobnější a intimnější v tom, že se já nebo respondent vyjadřujeme svými vlastními slovy, vlastním hlasem. Tím, že chybí obrazová složka, audio navíc umožňuje soustředit se na skutečný význam slov. Zrak je náš dominantní smysl, takže mým kolegyním v televizi se běžně stává, že jim přátelé chválí růžové sako, ale obsah už si nevybaví. To se v rádiu nestane. Dají se tak komunikovat abstraktnější a hlubší myšlenky. Zároveň je samozřejmě produkčně méně náročné. S rekordérem můžu kamkoliv a bez štábu. Odpadá také žurnalistika od stolu, kdy člověk telefonuje a pak informace přepisuje. Člověk se díky audiu dostane na zajímavá místa.

Ve své tvorbě pro Český rozhlas se věnujete především víře a vědě. Jak tahle kombinace vznikla?

K duchovnu jsem měla vždycky blízko, protože pocházím ze Slovácka, kde je největší počet věřících v České republice. Bylo to jedno z témat, které jsem přebírala po kolegyni, když jsem nastoupila do redakce zpravodajství v Brně. Po dvou letech jsem pak začala pracovat jako PR specialistka v Jihomoravském inovačním centru, ale chtěla jsem setrvat i v Českém rozhlase, a náboženství bylo jednou z mála oblastí, ve které jsem nebyla ve střetu zájmu. Poté jsem se do rozhlasu vrátila na plný úvazek, ale už do redakce pražské. Tenkrát to fungovalo tak, že tahle redakce měla na starost pořady na téma náboženství, menšin a vědy. No, a protože jsem byla jediným brněnským členem pražské redakce, natáčela jsem věci z Brna a okolí, které se týkaly náboženství a vědy, protože Brno je plné vědeckých institucí. A kombinace byla na světě.

Dokumentaristka Martina Pouchlá při natáčení audiodokumentu Ulita. Zdroj: Archiv Martiny Pouchlé

Jsem #mamanahpp, zvládat se to ale dá

V rozhlase jste pak pokračovala i při mateřské dovolené. Dnes jste na rodičovské dovolené a stále publikujete, jak se dají tyhle dvě role skloubit?

Jsem příkladem toho, že to skloubit jde, ale práci se samozřejmě věnuju v mnohem menším rozsahu než dříve. Pohybuje se to mezi 10 až 80 hodinami týdně. Pozitivem mé práce je to, že natáčení reportáží je časově jasně omezené. Někam zajedu, nasbírám si materiál, sestříhám ho a odevzdám. Jsou to teď takové malé projekty a úkoly, na kterých můžu průběžně pracovat. Pokud je to publicistika, nikoliv zpravodajství, kde je rychlost zpracování jedním z hlavních faktorů, tak se to s trochou dobré vůle editorů, a také úžasné podpory manžela, rodiny a okolí, zvládat dá.

Pozměnilo vám právě rodičovství pohled na vaši současnou, ale i minulou tvorbu?

Autora nepochybně vždycky ovlivňují jeho vlastní zkušenosti, ať už je to výběr témat nebo přístup k nim. Rozhodně teď daleko více chápu rodinná témata, některá úskalí rodinné politiky a feministické myšlenky a tužby, protože mateřská zkušenost je zkrátka těžko předatelná, pokud si ji člověk sám neprožije. Určitě mě to poznamenalo a je dost možné, že v budoucnu budu tíhnout i k tématům z této oblasti, protože si lépe uvědomím, jak palčivé jsou to problémy, a že je důležité o nich mluvit.

Martina Pouchlá je v současnosti na rodičovské dovolené. Přesto natáčí dokumenty a učí na fakultě sociálních studií. Zdroj: LinkedIn profil Martiny Pouchlé

Nakonec je stejně nejdůležitější přesvědčení a síla autora

Váš audiodokument Berka se rozhodl zemřít byl uvedený na řadě prestižních festivalů a v roce 2018 jste za něj získala cenu Prix Bohemia Radio za nejlepší dokument. V tomto díle celkem surově, ale zároveň s velkým citem a intimitou, zpracováváte téma smrti a rozhodnutí vzít si život. Jak jste se k tomuto příběhu dostala?

Příběh toho audiodokumentu je pro mě osobně dost silný a unikátní. Začala jsem na něm pracovat, když jsem odcházela ze zpravodajství, které hodně pohlcovalo mě a můj čas. Chtěla jsem trochu zvolnit a využít čas na to, abych víc experimentovala a zkusila si natočit dokument, což jsem vždycky chtěla. Neměla jsem ale jasno v tom, které téma chci zvolit. Když něco člověk dělá poprvé, chce si to pochopitelně hodně dobře rozmyslet. Pak jsem se ale dozvěděla o Berkovi a říkala jsem si, tohle musím natočit.

Znali jste se už před natáčením?

Ano, byl součástí širší komunity, ve které jsem se pohybovala. Dostal se ke mně jeho příspěvek na blogu, který publikoval proto, aby to dal s dostatečným předstihem vědět svým přátelům a dal jim možnost se s ním rozloučit. Chtěl tím rozproudit nějakou diskuzi, vždycky byl provokatér. Moc jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Byla jsem šokovaná a vyvolalo to ve mně spoustu otázek. I proto jsem se odvážila mu napsat s tím, že bych s ním chtěla mluvit, a mluvit na mikrofon. I já jsem to chtěla nějak pochopit.

V dokumentu nakonec vystupuje hlavně sám Berka a jeho kamarád, taky se jím prolíná tematika porážky ovcí. Věděla jste od začátku, že scénář bude vypadat takhle?

Na začátku jsem v hlavě neměla vůbec nic. Prostě jsem se do toho vrhla. S Berkou jsem vedla spoustu dialogů, ale věděla jsem, že dobrý dokument musím vystavit na situacích, ne na povídání. Berka žil na vesnici, často zmiňoval ovce a smrt přirovnával k zabíjení ovcí. Věděla jsem, že každý rok dělá porážku jedné ovce a poprosila jsem ho, jestli by mě nevzal s sebou. Ten okamžik, kdy bude on sám tváří v tvář smrti zvířete, mi připadal důležitý a chtěla jsem ho zachytit. Vyjevit tím, jak se skutečně zachová bez možnosti sebeinterpretace a vyprávění. Měla jsem štěstí, že u toho zrovna byl i jeden jeho kamarád a souhlasil s natáčením. To nebylo vůbec plánované. Materiál z tohoto dne se ale postupně stal nejnosnějším, co jsem za celou dobu natočila. Tématem vlastně nakonec nebyla sebevražda, ale to, jak Berka vnímá život. Jako nějaký projekt, který si člověk sám nadesignuje.

Jak moc si má dokumentarista nechat zasahovat do svého díla?

Je to velice individuální. Záleží to na přístupu dramaturga a síle přesvědčení autora. Někdy je autor tvrdohlavý, někdy si rád nechá poradit. To samé platí pro dramaturgy. S každým je spolupráce úplně jiná. Například s Berkou mi pomohl kolega Jan Motal, se kterým se dobře znám už z Radia R, a který také vyučuje na fakultě sociálních studií. Nasměroval mě k tomu, abych se snažila více zachycovat situace než slova. Dokument jsem ale ve finálních fázích konzultovala ještě s jednou dramaturgyní, která téma viděla jinak než já, a změny, které navrhovala, jsem prostě z vlastního autorského přesvědčení udělat nemohla. Stěžejní silou pro dotažení dokumentu do jeho finální podoby byla dramaturgyně Brit Jensen, která mou autorskou vizi přijala a pomohla ji dobrousit.

Člověk si díky reportáži může změřit i své vlastní síly

Audio tvorbě se věnujete už dlouho, máte nahrávací zařízení vždy u sebe?

Měla jsem období, kdy jsem toho nahrávala opravdu hodně. V posledních letech jsem od toho trochu upustila, protože moje skladovací možnosti nejsou neomezené a času na to probírat se nahrávkami a dobře je archivovat taky ubylo. Teď nahrávám především věci do práce a svou dceru, jak žvatlá. Případně pro ni nahrávám vzkazy.

Díky práci v rozhlasu jste se určitě dostala na spoustu zajímavých míst, vybaví se vám nějaký konkrétní jedinečný zážitek?

Nevím, jestli dokážu vypíchnout jen jeden, ale absolvovala jsem třeba třítýdenní cestu po Sibiři po Transsibiřské magistrále po stopách českých legionářů, tam bylo zážitků spousta. Nebo jsem se za tři noci strávené na letišti rozhodla natočit dokument o tom, co všechno se může přihodit. Rvala jsem si u toho pak vlasy, protože jsem se totálně vyčerpaná chtěla spíš někde schovat a spát, než pobíhat s mikrofonem po letištní hale a vytvářet situace, abych měla dost materiálu. Nakonec jsem to ale zvládla.

Martina Pouchlá nedaleko Jekatěrinburgu na cestě po stopách československých legionářů po 100 letech. Zdroj: Alex Maximov

Sdílet s ostatními nadšení pro rozhlas je radost

Na Masarykově univerzitě jste studovala a dodnes jste s ní pracovně propojená. V minulosti jste vyučovala například Rozhlasovou žurnalistiku, nyní je to Audiocafé a vedete i bakalářské práce. Co vás k téhle spolupráci po studiu vedlo?

Při studiu byl pro mě velkou vzpruhou a jakýmsi mentorem už zmiňovaný Jan Motal. Byl blízko všem aktivitám okolo rozhlasu mimo fakultu i na ní a věnoval tomu hodně času. Jednou jsme spolu seděli v kavárně a on mi říkal, že už to nestíhá, a že mě vnímá jako někoho, kdo se rozhlasem hodně zabývá i nad rámec práce, koho to baví, a koho by tím pádem mohlo bavit i předávat své zkušenosti dál. A měl pravdu.

V čem vás tedy tato práce naplňuje?

Nevím, jestli je to právě možnost předávat své zkušenosti a znalosti, protože si doteď občas říkám, kdo jsem já, abych si stoupla před studenty a něco jim předávala. Přece toho za sebou ještě nemám tolik. Je to pro mě asi především možnost být s rozhlasem i nějak jinak. Je to možnost o něm diskutovat, předávat mé nadšení pro něj a je vždycky moc příjemné potkat se s lidmi, kteří to vnímají podobně. A pokud se podaří stejnou vášeň pro rozhlas zažehnout v nějakém studentovi, je to skvělé.

Martina Pouchlá

Pochází z Uherského Brodu, kde absolvovala osmileté gymnázium. Poté se přesunula do Brna, kde vystudovala bakalářský obor Sociologie a Mediální studia a žurnalistika. V bakalářské práci se rozhodla definovat nový žánr – rozhlasovou esej vycházející z literární a filmové eseje. Při studiu se stala také členkou studentského Radia R a začala pracovat v Českém rozhlase. V magisterském studiu pokračovala v oboru Mediální studia a žurnalistika a ve své diplomové práci popisovala identitu Radia Wave.

Dokumentaristka, redaktorka Českého rozhlasu a vyučující na katedře mediálních studií a žurnalistiky Martina Pouchlá. Zdroj: Archiv Martiny Pouchlé

Při studiu v Brně se věnovala také amatérskému divadlu. Moc ráda čte, a to především faktografickou literaturu, což považuje za nemoc z povolání. Svůj volný čas teď tráví především s dcerou, ale chtěla by se opět začít věnovat józe a běhu. Za důležité považuje také výlety do přírody, kde si může vyčistit hlavu anebo „keškovat“, k čemuž ji přivedl manžel. I tato záliba ji prý dovedla k několika zajímavým reportážím.

Martina Pouchlá s kolegy z Českého rozhlasu u mobilního studia při vysílání z filmového festivalu v Karlových Varech. Zdroj: Archiv Martiny Pouchlé

Tvorba Martiny Pouchlé

Berka se rozhodl zemřít

  • Pětadvacetiminutový audiodokument vypráví příběh osmačtyřicetiletého muže, který se rozhodl vzít si život. Dokument Berka se rozhodl zemřít zachycuje jeho vnímání života a smrti, do díla se promítá také chov a zabíjení ovcí, které Berka často přirovnává ke své smrti. Dokument získal v roce 2018 první místo v kategorii Dokument na festivalu Prix Bohemia Radio.

LAX

  • Zhruba dvacetiminutový dokument o tom, jaké je nocovat na letišti v Los Angeles, jednom z největších letišť na světě. LAX zachycuje přes čtyřiadvacet hodin na cestě se všemi utrpeními jednoho z nejhůře hodnocených letišť na světě.

Mnich hledá ženu

  • Audiodokument pro iniciativu HateFree Culture je o cestě mnicha Hare Krišna k nevěstě a porozumění nejbližších. Martina Pouchlá mnichův život sledovala rok a půl, a vznikl tak audiodokument Mnich hledá ženu.

Don´t stop me now

  • Audiodokument o zápase s osobními démony na cestě po Thajsku vznikl ve spolupráci s dramaturgyní Brit Jensen. Jedná se o příběh o potřebě zapadnout do „normality“ a o tom, jak bolí, když sami „normální“ nejste. O tom, že když vás přijmou druzí, neznamená to ještě, že se přijmete vy sami. O tom, jak se může jedno osobní tajemství linout přibývajícími léty jako otrávená nit. A o touze takovou nit konečně přetrhnout.

Pouchlá má zkušenosti také s moderováním. Jednou z akcí, kterou uváděla, byl festival umění, vědy a technologií Prototyp. Zdroj: Archiv Martiny Pouchlé

Prix Bohemia Radio

Mezinárodní festival rozhlasové tvorby je tradiční soutěžní přehlídkou toho nejlepšího z rozhlasové tvorby, jejímž vyhlašovatelem a pořadatelem je Český rozhlas. Pro letošní 39. ročník byly vyhlášeny soutěžní kategorie Dokument, Drama, Reportáž a Podcast. Letošní 39. ročník mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio se bude konat v Olomouci v říjnu 2023.

Radio R

Radio R je studentské rádio, které funguje už od roku 2008 pod katedrou mediálních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Mezi jeho členy dnes patří více než 150 studentů, které spojuje vášeň a nadšení pro rozhlasovou tvorbu. Pořady Radia R jsou rozdělené do sedmi redakcí, kde si studenti mohou vyzkoušet živé vysílání nebo jak funguje chod rádia, a získat tak cenné zkušenosti. Pouchlá na Radiu R postupně vysílala dva autorské pořady a moderovala proudové vysílání, byla také historicky první programovou dramaturgyní rádia.

S Adélou Skoupou (vlevo) a Klárou Votavovou (vpravo) tvořila Martina Pouchlá tým v kurzu investigativní novinařiny pod vedením Jany Ustohalové. Zdroj: Archiv Martiny Pouchlé

Zmíněné předměty na katedře mediálních studií a žurnalistiky

Rozhlasové zpravodajství

Předmět studenty seznamuje s teorií rozhlasové žurnalistiky a jejími základními žánry. Také jim umožňuje získat analytické schopnosti ve vztahu k rozhlasovému programu a žánru jako takovému.

Audiocafé

Cílem kurzu je především předat studentům inspiraci. Předmět se uskutečňuje formou poslechu rozhlasových děl a odborné debaty přímo s jejich tvůrci. Audiocafé pořádá katedra společně s divadlem Husa na provázku v jejich kavárně.

„Martinu jsem poznala před šesti lety, když za mnou přišla s námětem na dokument Berka se rozhodl zemřít. Je to člověk, ve kterém se mísí úžasná životní síla a zároveň životní křehkost. Neznám nikoho jiného, kdo by to měl stejně. Martina je nesmírně zvídavá. Dere se za poznáním a nenechá toho. Martině zkrátka záleží na pravdě. Na pravdě, která je v lidech a ve světě kolem nás. Proto je tak dobrá dokumentaristka.“

Dokumentaristka, dramaturgyně a kamarádka Brit Jensen

„Pracovat s Martinou je radost. Je to novinářka tělem a duší. Takže neúnavně nosí témata, o kterých chce točit. Je totiž hodně pozorná k tomu, co se děje kolem ní. Vidí zajímavé příběhy tam, kde je jiný člověk přehlédne. A hlavně umí vypíchnout a předat dál to pozoruhodné ve zdánlivě obyčejném osudu.“

Slovesný dramaturg tvůrčí skupiny Dokument a publicistika v Českém rozhlase, Adam Šindelář

„Martinu znám od počátku jejího studia v Brně a měl jsem tu čest být u toho, kdy se začala zapalovat pro rozhlas. Snad jsem jí v tom také trochu pomohl, ale spíše jen přikládáním polínek. Víc nebylo třeba. Byl to velká radost vidět, jak ji to pohlcuje i rozvíjí. Jako člověk s přirozeným audiotalentem podle mě ani neměla jinou možnost.“

Vedoucí bakalářské i magisterské práce Martiny Pouchlé, etik médií, Jan Motal

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.