Rozhlas člověku umožní předat myšlenky s citem a intimitou, popisuje absolventka

Na svém LinkedIn profilu máte v popisu napsanou jedinou větu, a to „Poznáte mě po hlase.“ Vzhledem k vašemu povolání to dává smysl, ale měla jste ke svému hlasu vždycky kladný vztah?

To je správná otázka. Je totiž docela univerzální zkušeností, že když se slyšíme na nahrávce, je to vždycky trochu šok. Svůj hlas vnímáme jinak, než jak jej slyší ostatní, a spousta lidí se cítí nesvá, když se slyší zpětně. Pravděpodobně jsem tyhle stavy měla i já. Tím, že se svým hlasem pracuju denně, jsem si prostě zvykla sama sebe poslouchat, a to i proto, abych svůj projev mohla zlepšovat. Dnes už nehnu ani brvou, když se slyším. V pubertě mi rodiče dokonce často říkali, že hrozně drmolím, a že se budu muset živit něčím, kde mě nikdo neuslyší. Na to teď s úsměvem vzpomínám.

V Českém rozhlase pracujete už více než deset let, bylo to vaše vysněné povolání?

Poprvé jsem se tam objevila jako respondent asi v roce 2009 v reportáži jednoho mého kamaráda a jeho šéfredaktorka říkala, že mám hezký hlas. To mě vnitřně povzbudilo. Už dlouho jsem snila o tom být novinářkou, bavilo mě psát a zároveň jsem věděla, že chci dělat něco kreativního. Pak jsem nastoupila na katedru mediálních studií a žurnalistiky na fakultě sociálních studií a zrovna v té době tu vznikalo Radio R. Tomu jsem úplně propadla. Fascinovalo mě rozhlasové vysílání, to „být v éteru“, a také komunita lidí, která kolem rádia fungovala. V roce 2010 jsem nastoupila do Českého rozhlasu na praxi, a i když jsem si mezitím vyzkoušela i jiné profese, v rozhlase jsem vždy setrvala minimálně jako externistka. Nakonec jsem zjistila, že je to to, co mě baví nejvíc.

Čím vás právě rozhlas tak okouzlil?

Audio je velice kreativní a také osobnější a intimnější v tom, že se já nebo respondent vyjadřujeme svými vlastními slovy, vlastním hlasem. Tím, že chybí obrazová složka, audio navíc umožňuje soustředit se na skutečný význam slov. Zrak je náš dominantní smysl, takže mým kolegyním v televizi se běžně stává, že jim přátelé chválí růžové sako, ale obsah už si nevybaví. To se v rádiu nestane. Dají se tak komunikovat abstraktnější a hlubší myšlenky. Zároveň je samozřejmě produkčně méně náročné. S rekordérem můžu kamkoliv a bez štábu. Odpadá také žurnalistika od stolu, kdy člověk telefonuje a pak informace přepisuje. Člověk se díky audiu dostane na zajímavá místa.

Ve své tvorbě pro Český rozhlas se věnujete především víře a vědě. Jak tahle kombinace vznikla?

K duchovnu jsem měla vždycky blízko, protože pocházím ze Slovácka, kde je největší počet věřících v České republice. Bylo to jedno z témat, které jsem přebírala po kolegyni, když jsem nastoupila do redakce zpravodajství v Brně. Po dvou letech jsem pak začala pracovat jako PR specialistka v Jihomoravském inovačním centru, ale chtěla jsem setrvat i v Českém rozhlase, a náboženství bylo jednou z mála oblastí, ve které jsem nebyla ve střetu zájmu. Poté jsem se do rozhlasu vrátila na plný úvazek, ale už do redakce pražské. Tenkrát to fungovalo tak, že tahle redakce měla na starost pořady na téma náboženství, menšin a vědy. No, a protože jsem byla jediným brněnským členem pražské redakce, natáčela jsem věci z Brna a okolí, které se týkaly náboženství a vědy, protože Brno je plné vědeckých institucí. A kombinace byla na světě.

Jsem #mamanahpp, zvládat se to ale dá

V rozhlase jste pak pokračovala i při mateřské dovolené. Dnes jste na rodičovské dovolené a stále publikujete, jak se dají tyhle dvě role skloubit?

Jsem příkladem toho, že to skloubit jde, ale práci se samozřejmě věnuju v mnohem menším rozsahu než dříve. Pohybuje se to mezi 10 až 80 hodinami týdně. Pozitivem mé práce je to, že natáčení reportáží je časově jasně omezené. Někam zajedu, nasbírám si materiál, sestříhám ho a odevzdám. Jsou to teď takové malé projekty a úkoly, na kterých můžu průběžně pracovat. Pokud je to publicistika, nikoliv zpravodajství, kde je rychlost zpracování jedním z hlavních faktorů, tak se to s trochou dobré vůle editorů, a také úžasné podpory manžela, rodiny a okolí, zvládat dá.

Pozměnilo vám právě rodičovství pohled na vaši současnou, ale i minulou tvorbu?

Autora nepochybně vždycky ovlivňují jeho vlastní zkušenosti, ať už je to výběr témat nebo přístup k nim. Rozhodně teď daleko více chápu rodinná témata, některá úskalí rodinné politiky a feministické myšlenky a tužby, protože mateřská zkušenost je zkrátka těžko předatelná, pokud si ji člověk sám neprožije. Určitě mě to poznamenalo a je dost možné, že v budoucnu budu tíhnout i k tématům z této oblasti, protože si lépe uvědomím, jak palčivé jsou to problémy, a že je důležité o nich mluvit.

Nakonec je stejně nejdůležitější přesvědčení a síla autora

Váš audiodokument Berka se rozhodl zemřít byl uvedený na řadě prestižních festivalů a v roce 2018 jste za něj získala cenu Prix Bohemia Radio za nejlepší dokument. V tomto díle celkem surově, ale zároveň s velkým citem a intimitou, zpracováváte téma smrti a rozhodnutí vzít si život. Jak jste se k tomuto příběhu dostala?

Příběh toho audiodokumentu je pro mě osobně dost silný a unikátní. Začala jsem na něm pracovat, když jsem odcházela ze zpravodajství, které hodně pohlcovalo mě a můj čas. Chtěla jsem trochu zvolnit a využít čas na to, abych víc experimentovala a zkusila si natočit dokument, což jsem vždycky chtěla. Neměla jsem ale jasno v tom, které téma chci zvolit. Když něco člověk dělá poprvé, chce si to pochopitelně hodně dobře rozmyslet. Pak jsem se ale dozvěděla o Berkovi a říkala jsem si, tohle musím natočit.

Znali jste se už před natáčením?

Ano, byl součástí širší komunity, ve které jsem se pohybovala. Dostal se ke mně jeho příspěvek na blogu, který publikoval proto, aby to dal s dostatečným předstihem vědět svým přátelům a dal jim možnost se s ním rozloučit. Chtěl tím rozproudit nějakou diskuzi, vždycky byl provokatér. Moc jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Byla jsem šokovaná a vyvolalo to ve mně spoustu otázek. I proto jsem se odvážila mu napsat s tím, že bych s ním chtěla mluvit, a mluvit na mikrofon. I já jsem to chtěla nějak pochopit.

V dokumentu nakonec vystupuje hlavně sám Berka a jeho kamarád, taky se jím prolíná tematika porážky ovcí. Věděla jste od začátku, že scénář bude vypadat takhle?

Na začátku jsem v hlavě neměla vůbec nic. Prostě jsem se do toho vrhla. S Berkou jsem vedla spoustu dialogů, ale věděla jsem, že dobrý dokument musím vystavit na situacích, ne na povídání. Berka žil na vesnici, často zmiňoval ovce a smrt přirovnával k zabíjení ovcí. Věděla jsem, že každý rok dělá porážku jedné ovce a poprosila jsem ho, jestli by mě nevzal s sebou. Ten okamžik, kdy bude on sám tváří v tvář smrti zvířete, mi připadal důležitý a chtěla jsem ho zachytit. Vyjevit tím, jak se skutečně zachová bez možnosti sebeinterpretace a vyprávění. Měla jsem štěstí, že u toho zrovna byl i jeden jeho kamarád a souhlasil s natáčením. To nebylo vůbec plánované. Materiál z tohoto dne se ale postupně stal nejnosnějším, co jsem za celou dobu natočila. Tématem vlastně nakonec nebyla sebevražda, ale to, jak Berka vnímá život. Jako nějaký projekt, který si člověk sám nadesignuje.

Jak moc si má dokumentarista nechat zasahovat do svého díla?

Je to velice individuální. Záleží to na přístupu dramaturga a síle přesvědčení autora. Někdy je autor tvrdohlavý, někdy si rád nechá poradit. To samé platí pro dramaturgy. S každým je spolupráce úplně jiná. Například s Berkou mi pomohl kolega Jan Motal, se kterým se dobře znám už z Radia R, a který také vyučuje na fakultě sociálních studií. Nasměroval mě k tomu, abych se snažila více zachycovat situace než slova. Dokument jsem ale ve finálních fázích konzultovala ještě s jednou dramaturgyní, která téma viděla jinak než já, a změny, které navrhovala, jsem prostě z vlastního autorského přesvědčení udělat nemohla. Stěžejní silou pro dotažení dokumentu do jeho finální podoby byla dramaturgyně Brit Jensen, která mou autorskou vizi přijala a pomohla ji dobrousit.

Člověk si díky reportáži může změřit i své vlastní síly

Audio tvorbě se věnujete už dlouho, máte nahrávací zařízení vždy u sebe?

Měla jsem období, kdy jsem toho nahrávala opravdu hodně. V posledních letech jsem od toho trochu upustila, protože moje skladovací možnosti nejsou neomezené a času na to probírat se nahrávkami a dobře je archivovat taky ubylo. Teď nahrávám především věci do práce a svou dceru, jak žvatlá. Případně pro ni nahrávám vzkazy.

Díky práci v rozhlasu jste se určitě dostala na spoustu zajímavých míst, vybaví se vám nějaký konkrétní jedinečný zážitek?

Nevím, jestli dokážu vypíchnout jen jeden, ale absolvovala jsem třeba třítýdenní cestu po Sibiři po Transsibiřské magistrále po stopách českých legionářů, tam bylo zážitků spousta. Nebo jsem se za tři noci strávené na letišti rozhodla natočit dokument o tom, co všechno se může přihodit. Rvala jsem si u toho pak vlasy, protože jsem se totálně vyčerpaná chtěla spíš někde schovat a spát, než pobíhat s mikrofonem po letištní hale a vytvářet situace, abych měla dost materiálu. Nakonec jsem to ale zvládla.

Sdílet s ostatními nadšení pro rozhlas je radost

Na Masarykově univerzitě jste studovala a dodnes jste s ní pracovně propojená. V minulosti jste vyučovala například Rozhlasovou žurnalistiku, nyní je to Audiocafé a vedete i bakalářské práce. Co vás k téhle spolupráci po studiu vedlo?

Při studiu byl pro mě velkou vzpruhou a jakýmsi mentorem už zmiňovaný Jan Motal. Byl blízko všem aktivitám okolo rozhlasu mimo fakultu i na ní a věnoval tomu hodně času. Jednou jsme spolu seděli v kavárně a on mi říkal, že už to nestíhá, a že mě vnímá jako někoho, kdo se rozhlasem hodně zabývá i nad rámec práce, koho to baví, a koho by tím pádem mohlo bavit i předávat své zkušenosti dál. A měl pravdu.

V čem vás tedy tato práce naplňuje?

Nevím, jestli je to právě možnost předávat své zkušenosti a znalosti, protože si doteď občas říkám, kdo jsem já, abych si stoupla před studenty a něco jim předávala. Přece toho za sebou ještě nemám tolik. Je to pro mě asi především možnost být s rozhlasem i nějak jinak. Je to možnost o něm diskutovat, předávat mé nadšení pro něj a je vždycky moc příjemné potkat se s lidmi, kteří to vnímají podobně. A pokud se podaří stejnou vášeň pro rozhlas zažehnout v nějakém studentovi, je to skvělé.