Téma migrace si mě našlo samo, míní absolventka sociologie

Na brněnské fakultě sociálních studií absolvovala Lenka Šafránková Pavlíčková už bakalářské studium sociální politiky a sociální práce a mediálních studií a žurnalistiky, teprve magisterský obor sociologie ji ale oslovil natolik, že se rozhodla věnovat se sociologii a tématům, která se s ní pojí, i do budoucna. Vystřídala několik zaměstnání, než na delší dobu zakotvila ve vodách nevládní organizace Nesehnutí, kde se také blíže setkala s tématem migrace, které ji od té doby následuje – anebo jak sama říká, ona následuje jej. Dnes se prací na brněnském magistrátu snaží vnášet pochopení a pospolitost mezi cizince, společnost, nevládní organizace a místní správu. O tom, že je to práce plná mnoha výzev, nepochybuje.  

Proč jste se rozhodla studovat na fakultě sociálních studií v Brně?

Brno mě nějak táhlo. Dělala jsem i přijímačky na žurnalistiku do Prahy, ale vlastně jsem tam zas tak moc nechtěla. Brno mi vyhovovalo jako město a při studiích jsem si ho pak zamilovala. Navíc se mi líbila možnost dvouoborového studia. 

Co vás vedlo ke kombinaci sociální politiky a sociální práce a žurnalistiky?  

Původně jsem chtěla studovat žurnalistiku, protože jsem psala už na střední škole a bavilo mě to. Když jsem si k ní vybírala druhý obor, měla jsem v osmnácti letech představu, že budu pomáhat lidem. Proto jsem si vybrala sociální politiku. 

Obojí jste ale nakonec vyměnila za sociologii…  

Jsem taková turistka po studijních oborech (smích). Při bakalářském studiu jsem zjistila, že sociální politika a sociální práce není úplně pro mě, i když paradoxně teď po letech ten obor využívám hodně. Už při studiu žurnalistiky jsem se ale, i díky kurzům Jaromíra Volka, začala zabývat sociologií. Protože mě to hodně bavilo, zapsala jsem se i do nějakých volitelných kurzů sociologie a časem se z toho začala rodit moje srdeční záležitost. Nakonec jsem se přihlásila na magisterskou sociologii.  

Čím vás tento obor tak oslovil? 

Ve srovnání s ostatními obory, které jsem absolvovala, mi sociologie připadala výjimečná. Jednak osobnostmi, které jsou s ní spjaty a hodně mě oslovily, a jednak mi vyhovoval styl výuky. Nejsem memorovací typ, nebaví mě věci, které se musím naučit a pak je někde odříkám. Na sociologii mě oslovilo asi nejvíc to, že člověka donutila propojovat, spojovat si věci a dosadit si je do širšího kontextu. I proto jsem pokračovala i na doktorské studium, které jsem ale nakonec z pracovních i osobních důvodů nedokončila.   

Potřebuju objevovat a tvořit nové věci 

Už několik let se věnujete teoreticky i prakticky tématu migrace. Jak jste se k němu dostala?  

Spíš bych řekla, že si mě to téma našlo (smích). Při studiu jsem pracovala v personalistice, věnovala jsem se procesům spojeným s řízením zaměstnanců v různých firmách, takže jsem měla, jak se říká, našlápnutou kariéru. Když jsem v tom byla už šestým rokem, začalo mi docházet, že to nebude to, co by mě asi úplně bavilo. Myslím, že mě vystihuje, že potřebuju objevovat a tvořit nové věci, takže jsem většinou někde něco rozjela a pak odešla jinam. Docela dlouho mě to stresovalo, než jsem si uvědomila, že to, co mě láká, je plnit nové výzvy.  

A jakou výzvu jste tedy plnila? 

Už od střední školy jsem měla blízko k sociálním i ekologickým tématům a shodou okolností jsem později objevila pozici v Nesehnutí. Původně jsem tam dělala individuální fundraising – práci s dárci, kdy jsem využívala znalosti z public relations a žurnalistiky. Pak tam ale začali hledat někoho, kdo by převzal program multikulturního soužití, kde tehdy chyběly jednak pracovní síly a jednak peníze. Tenkrát jsme v rámci toho programu hodně jezdili do přijímacího střediska do Zastávky u Brna, kde jsme pracovali s uprchlíky. Díky této praxi jsem se pak k tématu migrace dostala i teoreticky, začala jsem se na něj zaměřovat i v sociologii a už mi to zůstalo. To jsem ještě netušila, že tohle téma bude za pár let hýbat celou Evropou. Každopádně je to velmi nová a košatá oblast s množstvím zajímavých témat a provokativních otázek. 

Dnes ale pracujete na brněnském magistrátu. Tahle práce si vás také našla sama?  

Ano, i tahle práce si mě vlastně našla. Pracovala jsem v Nesehnutí až do nástupu na mateřskou dovolenou a ačkoliv si práce Nesehnutí i lidí v ní velmi vážím, už tehdy jsem hodně řešila, jestli je to práce, ve které nacházím to, co potřebuji. Po mém návratu z mateřské do práce jsem si uvědomila, že chci téma migrace dělat ještě z jiného pohledu a že mi ta zkušenost jiného úhlu pohledu chybí. Tehdy byly v Brně volby, změnila se politická situace, vytvořila se koalice se stranou Žít Brno, které pak začalo spravovat sociální oblast a navázalo spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování.  Díky tomu vzniklo na brněnském magistrátu několik pracovních skupin, které se měly věnovat problematice sociálního vyloučení ve městě, mezi nimi i Pracovní skupina cizinci, uprchlíci a národnostní menšiny, kam jsem chodila ještě za Nesehnutí a podílela se na návrhu, jak by měla vypadat integrační politika v Brně. Moc mě celý ten proces zaujal. Napsala jsem proto svému současnému šéfovi, že hledám práci a jestli v té oblasti někoho potřebuje. Předčasně jsem ukončila doktorské studium, přerušila práci v Nesehnutí a do měsíce nastoupila do práce na magistrátu.   

To pro vás byla změna o sto osmdesát stupňů, ne?  

No, jak se to vezme. Hodně spolužáků a kolegů z práce mě zrazovalo a říkali mi, že blázním, a že místo, kam jdu, je úplně jiný vesmír. Ono je to částečně pravda, ale mě to moc baví. Jednak proto, že mám možnost být u něčeho úplně nového – třeba teď připravujeme projekty na věci, které se v České republice ještě nikdy nedělaly, například podpora mezikulturní práce v rámci samosprávy, tedy najmutí pracovníků, kteří mají na starost například tlumočení nebo asistenci při jednání veřejných institucí s migranty. Dalším důvodem, proč mě moje práce baví, je, že mám možnost být přímo v centru dění. Zároveň jsem ve výborném týmu lidí, kterých si velmi vážím, a zjistila jsem, že nadšených, šikovných lidí na magistrátu člověk potká víc. Navíc je pro mě jako pro socioložku velmi zajímavé vidět, jak funguje systém nastavování a uskutečňování lokálních politik zevnitř.    

Žurnalistiku využívám, když píšu návrh projektu nebo tiskovou zprávu 

Pracujete i v terénu nebo spíše v kanceláři?  

Většinou sedím v kanceláři u počítače nebo mám jednání. Mám několik klientů, ale to je spíše výjimečná záležitost, protože s jednotlivými klienty – cizinci běžně nepracuju. Dělám systémovou práci, což znamená vytvářet projekty a opatření v reakci na situaci a konkrétní potřeby. Díky nim pak můžeme naplnit priority v integraci cizinců, které si město ve spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování vytyčilo. Po prvním roce procesu začleňování cizinců jsme získali obecný výstup, tedy určitý přehled, abychom viděli, čeho by se město mělo snažit dosáhnout. V březnu 2016 potom Zastupitelstvo města Brna schválilo Strategický plán sociálního začleňování, kde je kapitola věnovaná integraci cizinců, ale už tam není konkrétní způsob, jak stanovené priority naplňovat. Mou prací je proto vymýšlet a posléze uskutečňovat konkrétní opatření, která by byla akceptovatelná pro brněnskou samosprávu a vedla k pozitivní změně i v tak křehkém prostředí, jakým se Česká republika ve vztahu k cizincům stala.  

To zní jako složitý administrativní postup…  

Ano, ten proces je skutečně složitý. Musíte se zúčastnit spousty pracovních skupin, mít přehled, protože téma integrace cizinců je průřezové, takže je potřeba vědět, co se děje v dané oblasti, ať je to třeba rodinná politika nebo bezpečnostní politika nebo jakákoliv jiná. Navíc o dotace, které chceme získat na vypsané projekty, musíme soutěžit v otevřených výzvách. Vlastně se trochu vracím k žurnalistice – když na úřadu píšu zprávu o tom, proč by měli schválit náš projekt, je za tím velký kus novinářské práce. Píšu totiž někomu, kdo má málo času a zároveň nerozumí dané problematice do hloubky. Z mé zprávy však musí vše pochopit a ještě se musí kvalifikovaně rozhodnout, protože pokud to schválí, ponese za to politickou zodpovědnost.   

Musela jste si pro tuhle práci doplnit nějaké vzdělání?  

Teď se zrovna školím na Zkoušku odborné způsobilosti úředníka ve státní samosprávě, takže se snažím natlačit si do hlavy správní řád, zákon o obcích, sociálním zabezpečení a hrozně u toho trpím. Je to trochu jako vrátit se na střední školu, taková malá maturita pro úředníky.  

Co vás v nejbližších měsících čeká?  

Doufám, že nám ministerstva schválí projekty pro začleňování cizinců v Brně a že bude trochu větší klid. V ideálním případě, kdyby projekty vyšly, nastoupí letos na magistrát tým nových lidí, kteří budou pomáhat úředníkům a dalším zaměstnancům veřejných institucí ve styku s migranty. Tým se bude věnovat nejen tlumočení a asistenci, ale třeba i řešení konfliktů. Budeme se taky starat o to, abychom zkušenosti z praxe zohlednili ve strategických dokumentech, aby tak vedení města bylo schopné systémově reagovat na potřeby spojené s integrací cizinců. Zároveň budeme věnovat pozornost terénní práci – pokud totiž chceme pracovat na integraci cizinců, musíme dobře poznat prostředí té které komunity a navázat s jejími členy vztah založený na důvěře. Můžu říct, že mě určitě čeká spousta zajímavých věcí.  

Máte při tom všem čas na nějaké zájmy?   

Volný čas věnuju hlavně dceři. Jsem vytížená a na mnohé koníčky mi už nezbývá čas. Ale mateřství mě učí neztrácet čas něčím, co mě nebaví, takže je pro mě i práce koníčkem. Vždycky jsem se hodně věnovala sportu, o to se snažím i dnes. Taky mám ráda cestování, sice necestuju už někam přes půl zeměkoule, ale cestuju, kdykoliv můžu. A opravdu miluju čtení – po mnoha letech, kdy jsem otevírala jen odbornou četbu k diplomce nebo disertaci, si užívám to, že chodím do běžné knihovny.