Určit si mantinely byla výzva, říká bytová ombudsmanka a doktorandka

Jako bytová ombudsmanka pracujete už od roku 2017. Na co se zaměřujete?

Hlavně na opakované a dlouhodobé stížnosti, které se nájemníkům pořád nepodařilo vyřešit. Snažím se jim především poradit, co udělat pro zlepšení situace. Brno má zhruba 28 tisíc obecních bytů a většina z nich je svěřená do péče městským částem, které jsou tak pronajímatelem. Mou prací je řešit problémy lidí, kteří v těchto bytech bydlí. Když zjistím chybu na straně městské části, která má byt na starosti, je pak řešení už na ní.

Ale někdy se nejedná pouze o problémy, které by mohla vyřešit městská část.

Problémů je celá řada. Od neshod na technickém stavu domu a stavebních úpravách, po problémy s neprodloužením nájemní smlouvy nebo například se sousedskými spory. Ze začátku jsem byla odhodlaná pomoct všem hned a nejlépe, jak to jde. Později jsem ale zjistila, že je občas nutné lidem na rovinu říct, že není mou povinností vyřešit jejich problémy hned. Často jednám s lidmi, kteří nemají dostatek informací a v systému se tolik nevyznají. Nemají přístup na internet a je pro ně těžší dohledat si informace. Musím jim proto především vysvětlit možnosti, které mají. Určit si mantinely byla v některých ohledech výzva.

Zmínila jste, že řešíte i sousedské spory. Není těžké být v této věci nestranná?

Určitě je nutné ověřit si situaci z více zdrojů. Když se mi zdá, že je stížnost oprávněná, většinou se sejdu s oběma stranami. V ideálním případě se vidíme všichni společně a já se snažím, aby si to lidé vzájemně vyříkali. Po jejich domluvě ještě nějaký čas rodiny průběžně kontroluju, jestli svou dohodu opravdu dodržují. Část práce tedy trávím v terénu, přímo na místě, kde klienti bydlí.

Co je pro vás tedy nejtěžší?

Určitě ty momenty, kdy jednám s lidmi, kteří by opravdu potřebovali obecní byt, ale já nemám žádnou pravomoc, jak jim pomoct. Lidé se často se stěhují z domu, ke kterému mají citový vztah a nemají představu o své budoucnosti. Já ale nedokážu zajistit, aby získali obecní byt a nemohu ani ovlivnit jejich místo v pořadníku žadatelů. Snažím se jim ale nabídnout osobní přístup – s každým si domluvím osobní schůzku a vysvětlím mu jeho možnosti.

Existuje pozice bytových ombudsmanů i v jiných městech?

Pozice bytového ombudsmana v současné době v žádném jiném městě není. Do určité míry je to tedy brněnská rarita. Snažím se ale sledovat, jak se oblast bydlení, zejména sociální bydlení, řeší jinde. Například Brno je jedno z měst, ve kterém se pilotně testovala koncepce sociálního bydlení. Organizátoři projektu zkoušeli různé přístupy řešení bezdomovectví a bytové nouze. Společně s tím se pojila různá setkávání zástupců obcí, kteří navzájem sdíleli zkušenosti, jak takové problémy řešit.

Na pozici bytového ombudsmana jste nastoupila úplně první, hned po jejím zřízení v roce 2017, navíc jako čerstvá absolventka magisterského studia. Byla jste na tuto profesi dostatečně vybavená?

Když brněnský magistrát vypsal výběrové řízení, řekla jsem si, že to aspoň zkusím. Vůbec mě ale nenapadlo, že bych ho mohla vyhrát. Připadalo mi, že pouhé označení „bytový ombudsman“ volá po nějakém pánovi v kvádru a s knírem. Protože ale pozice tehdy vznikla nově, asi každý člověk by ji musel uchopit podle sebe. Jelikož jsem byla čerstvá absolventka, měla jsem v sobě a stále mám, velkou motivaci pomáhat lidem, kteří se na mě obrátí. Proto to možná vnímám jako výhodu. Něco jsem se samozřejmě musela doučit, ale to je s příchodem do nové práce běžné.

Bytové tematice jste se věnovala i ve své diplomové práci. Co vás na tom lákalo?

Vždycky mi záleželo na ostatních lidech. Po bakaláři jsem moha navázat ještě na sociální práci. Toužila jsem ale udělat výraznější změnu a zaměřit se na podmínky, které mohou náš sociální systém opravdu ovlivnit. Přivedlo mě to ke studiu veřejné politiky a lidských zdrojů. Doufala jsem, že budu pracovat ve státní správě, a že se budu věnovat sociální politice nebo politice bydlení. Ta mě začala hodně bavit zejména na magisterském studiu.

Věnovala jste se tématu ještě nějak hlouběji?

V posledním roce magisterského studia mi vyučující z katedry sociální politiky a sociální práce poskytli možnost stát se součástí výzkumu. Ten sloužil jako podklad pro tvorbu komunitního plánu sociálních služeb. Je to brněnský dokument, který se zpracovává vždy na období čtyř let. Zaměřuje se na způsoby financování sociálních služeb a řeší, jak se budou peníze přidělovat. Znamenalo to pro mě tehdy hrozně moc. Poprvé jsem dělala skupinové rozhovory s lidmi, kteří se potýkali s bezdomovectvím. Ptali jsme se jich na jejich názor na fungování služeb. Tehdy mě to hrozně nakoplo se této oblasti více věnovat.

Ve vzdělávání stále pokračujete a na fakultě sociálních studií dokončujete ještě doktorát. Co vám studium dalo?

Studium mi pomohlo nahlížet na různé problémy z více možných úhlů. Když se s někým neshodnu, vnímám to tak, že není jen jedna pravda, ale existují různé názory. Na druhou stranu je ale důležité shodnout se na nějakém cíli, ke kterému se bude směřovat. Na bakalářském stupni jsem studovala také sociologii, která dokáže problémy pojmenovat, ale řešení jsou více abstraktní. Veřejná politika je mnohem více nohama na zemi. A právě to je pro mě v mé práci důležité. Musím poznat, co nájemníkům obecních bytů chybí, a navrhovat řešení.