Práce válečného reportéra je ze své povahy nebezpečná. Dostal jste se někdy do situace, kdy jste se bál o svůj život?
Párkrát ano. Například v roce 2014 ve válečné zóně na Donbasu, když asi sto metrů od nás padaly granáty. Nevěděli jsme, jestli na nás dopadnou nebo ne. Schovávali jsme se v zákopech a čekali. Na Ukrajině jsme se zase dostali pod palbu. Byl to obrovský adrenalin, který vám nedovolí myslet na nic jiného, než jak se z toho dostat. Hrůzné sny přijdou až poté.
Přesto se do válečných oblastí neustále vracíte. Čím to je, že se nebojíte jít tam, kam by jiní nešli?
Přistupuju k situaci racionálně. Většinou si spočítám, jaká je šance, že se něco stane. Když jste ve městě, které zrovna bombardují, zamyslíte se nad tím, jak velké to město je a kolik na něj asi dopadne raket. Šance, že dopadnou přímo na vás, je malá. To vás pravděpodobněji srazí auto při přebíhání silnice.
Strach v takových situacích tedy vůbec nepociťujete?
Není to tak, že bych se nikdy nebál. Záleží na mentálním rozpoložení, duševní síle. Ve chvílích, kdy mám málo energie, jsem unavený, strach se nevyhne ani mně. Strach pro mě přichází s únavou. Když jsem s kolegy pracoval už druhý měsíc na Donbasu, cítil jsem se vyčerpaně. Začal jsem se bát. V takový moment je dobré se stáhnout. Nemáte totiž dostatečně jasnou mysl, abyste dokázali pohotově řešit situace, které přicházejí. Zároveň novinářský výstup pak nemusí být tak kvalitní.
Ve svých reportážích se zaměřujete zejména na východní Evropu, Balkán a Blízký východ. Co vás na těchto oblastech tolik přitahuje?
Našlo si mě to samo. Ještě předtím, než jsem se stal reportérem, jsem projezdil země západní Evropy, kde jsem se cítil více v bezpečí. Časem mě to začalo nudit, hledal jsem trochu větší divočinu a v roce 2011 jsem začal studovat v Rusku. Psal jsem tam například o protestech proti Putinovi. Pak jsem šel studovat na Krym, zrovna ho anektovali Rusové, a začal jsem psát o válce na Donbasu.
Ovlivnilo vás nějak studium na Krymu?
Uvědomil jsem si, jak rychle se může svět změnit, že konflikty představují nebezpečí. Víc jsem si začal vážit demokracie a povzbudilo mě to v mém rozhodnutí stát se novinářem. Po anexi muselo mnoho mých přátel odejít. Byli totiž společensky a politicky aktivní, což bylo vzhledem k situaci nebezpečné.
Chci, aby Voxpot fungoval jako platforma pro náročné
Co vás na novinářské práci nejvíce baví?
Rád zjišťuju nové informace, potkávám se s novými a zajímavými lidmi. Baví mě zjišťovat si o tématech, po kterých je poptávka, více informací, zpracovávat je a předávat lidem. Mým cílem je, aby čtenáři pochopili to, co dosud nechápali. A někdy je to opravdu náročné. Musíte vymýšlet, jak informace získat a třeba si i připravit strategii, jak se setkat s lidmi, kteří je mohou poskytnout. Jednou jsme například sháněli dva dny srbského prezidenta, abychom s ním udělali rozhovor. Vždy je to něco mezi počítačovou hrou, detektivní prací a hraním si na špiona.
Jak vás napadlo založit si vlastní médium?
Jednoduše – nenašel jsem v Česku redakci, ve které bych chtěl pracovat. Připadalo mi, že česká mediální scéna je zaměřená sama na sebe, na události, které jsou bezcenné. Dívat se jen na domácí události bez mezinárodního kontextu znamená nic nechápat. Řekl jsem si, že by bylo dobré založit médium, které bude zasazovat domácí dění do mezinárodního kontextu a zároveň bude vytvářet obsah, který má mezinárodní kvalitu.
Máte vytyčený nějaký cíl, kterého byste chtěl s Voxpotem dosáhnout?
Chci, ať si Voxpot najde více čtenářů. Chtěl bych, aby redakci tvořil tým nadšených lidí, kteří jsou chytří, znají jazyky a orientují se ve světovém dění. Mým cílem je stvořit v Česku mediální platformu pro náročné diváky a čtenáře, kteří neslyší na lákavé titulky, ale dávají přednost kvalitnímu zdroji informací. Chci, abychom naše čtenáře vedli k tomu, že svět není neznámé a nebezpečné místo. Protože z neznáma plyne strach. Lepší je brát věci, které přichází, jako výzvu. Ale zvládnutelnou výzvu.
Studium na mezinárodních vztazích mi pomohlo přemýšlet o lidech z Ruska jinak
Na jaře jste získal ocenění Novinářskou křepelku za své reportáže z války na Ukrajině. Co pro vás ocenění znamená?
Mám z něj radost. Na předávání ceny jsem se cítil součástí novinářské komunity. Je pěkné vidět, že práci, kterou dělám, lidé berou v potaz a uznávají ji.
Z jaké reportáže za celou vaši novinářskou kariéru máte nejsilnější zážitek?
Nejsilněji mi v paměti utkvěla vzpomínka na to, jak jsme s Majdou Slámovou byli na Kavkaze. Přecházeli jsme v noci hory, sněžilo a byli tam medvědi. Silné pocity mám i z nynější války na Ukrajině. Pozoroval jsem, jak v Boroďance vytahovali Ukrajinci desítky mrtvých ze závalu. Celé město bylo zničené. Točila se mi z toho hlava, nevěděl jsem, jestli to je reálné nebo ne. Opačné pocity, opravdu velkou radost, jsem měl z reportáže z Petrohradu. Podařilo se nám dostat do blízkosti budov, kde fungovaly takzvané trollí farmy, které šíří dezinformace. Zmínil bych i reportáže z Čečenska, kde jsem s kolegyněmi pracoval na příbězích žen, které odcházely z Ruska do Islámského státu na území Iráku a Sýrie. Rozkrývali jsme celý systém přesunu, což nikdo jiný v Česku nedělal.
Nedávno vám vyšla také kniha.
Ano, popisuju v ní jedenáct let svého života. S výsledkem jsem spokojený, i když kniha měla mít původně o pět kapitol více a hodně příběhu tam tedy chybí. Popisuju v ní obsazení Krymu i to, jak vypadala Ukrajina před válkou nebo Rusko za premiéra a prezidenta Medveděva. Přináším různé lidské perspektivy – učitelů z Ruska i Krymu, mých spolužáků z vysokoškolských studií i náhodných lidí, které jsem potkal při stopování v Rusku. Knihu se mi podařilo vydat díky podpoře veřejnosti. Na HitHitu jsem na ni dokázal vybrat více než tři sta sedmdesát tisíc korun.
Kromě toho, že jste novinářem a spisovatelem, jste také absolventem fakulty sociálních studií. Vystudoval jste politologii a mezinárodní vztahy. Jak na fakultu vzpomínáte?
Zpětně na studiu oceňuju hlavně to, že jsem získal kontakty na skvělé lidi. Fakulta mi také umožnila vyjet a žít v Rusku, v Polsku, naučit se jazyky. Na mezinárodních vztazích navíc panoval partnerský otevřený přístup. Když jsem měl po hodině čas, mohl jsem zaklepat na něčí kabinet a klidně i další půl hodiny se bavit s vyučujícími o Rusku. Cením si hlavně otevřenosti a chuti pomáhat. Byly to krásné roky studia.