Zákopy zasypané ohnivým deštěm z raket a demonstrace – pro absolventa fakulty sociálních studií Vojtěcha Boháče běžné pracovní prostředí. Zakladatel a šéfredaktor zpravodajského webu Voxpot přináší čtenářům bezprostřední svědectví z války. Za své reportáže získal letos na jaře ocenění, Novinářskou křepelku. Léto pak strávil psaním knihy Všechny cesty vedou k válce, ve které popisuje život v Rusku a na Ukrajině před válkou. Absolventa politologie a mezinárodních vztahů baví zejména intenzivní detektivní práce, na jejímž konci je kvalitní text pomáhající čtenářům v orientaci v mezinárodních událostech, v tom nebát se jich a dokázat se připravit na jejich důsledky.
Práce válečného reportéra je ze své povahy nebezpečná. Dostal jste se někdy do situace, kdy jste se bál o svůj život?
Párkrát ano. Například v roce 2014 ve válečné zóně na Donbasu, když asi sto metrů od nás padaly granáty. Nevěděli jsme, jestli na nás dopadnou nebo ne. Schovávali jsme se v zákopech a čekali. Na Ukrajině jsme se zase dostali pod palbu. Byl to obrovský adrenalin, který vám nedovolí myslet na nic jiného, než jak se z toho dostat. Hrůzné sny přijdou až poté.
Přesto se do válečných oblastí neustále vracíte. Čím to je, že se nebojíte jít tam, kam by jiní nešli?
Přistupuju k situaci racionálně. Většinou si spočítám, jaká je šance, že se něco stane. Když jste ve městě, které zrovna bombardují, zamyslíte se nad tím, jak velké to město je a kolik na něj asi dopadne raket. Šance, že dopadnou přímo na vás, je malá. To vás pravděpodobněji srazí auto při přebíhání silnice.
Strach v takových situacích tedy vůbec nepociťujete?
Není to tak, že bych se nikdy nebál. Záleží na mentálním rozpoložení, duševní síle. Ve chvílích, kdy mám málo energie, jsem unavený, strach se nevyhne ani mně. Strach pro mě přichází s únavou. Když jsem s kolegy pracoval už druhý měsíc na Donbasu, cítil jsem se vyčerpaně. Začal jsem se bát. V takový moment je dobré se stáhnout. Nemáte totiž dostatečně jasnou mysl, abyste dokázali pohotově řešit situace, které přicházejí. Zároveň novinářský výstup pak nemusí být tak kvalitní.
Ve svých reportážích se zaměřujete zejména na východní Evropu, Balkán a Blízký východ. Co vás na těchto oblastech tolik přitahuje?
Našlo si mě to samo. Ještě předtím, než jsem se stal reportérem, jsem projezdil země západní Evropy, kde jsem se cítil více v bezpečí. Časem mě to začalo nudit, hledal jsem trochu větší divočinu a v roce 2011 jsem začal studovat v Rusku. Psal jsem tam například o protestech proti Putinovi. Pak jsem šel studovat na Krym, zrovna ho anektovali Rusové, a začal jsem psát o válce na Donbasu.
Ovlivnilo vás nějak studium na Krymu?
Uvědomil jsem si, jak rychle se může svět změnit, že konflikty představují nebezpečí. Víc jsem si začal vážit demokracie a povzbudilo mě to v mém rozhodnutí stát se novinářem. Po anexi muselo mnoho mých přátel odejít. Byli totiž společensky a politicky aktivní, což bylo vzhledem k situaci nebezpečné.
Co vás na novinářské práci nejvíce baví?
Rád zjišťuju nové informace, potkávám se s novými a zajímavými lidmi. Baví mě zjišťovat si o tématech, po kterých je poptávka, více informací, zpracovávat je a předávat lidem. Mým cílem je, aby čtenáři pochopili to, co dosud nechápali. A někdy je to opravdu náročné. Musíte vymýšlet, jak informace získat a třeba si i připravit strategii, jak se setkat s lidmi, kteří je mohou poskytnout. Jednou jsme například sháněli dva dny srbského prezidenta, abychom s ním udělali rozhovor. Vždy je to něco mezi počítačovou hrou, detektivní prací a hraním si na špiona.
Jak vás napadlo založit si vlastní médium?
Jednoduše – nenašel jsem v Česku redakci, ve které bych chtěl pracovat. Připadalo mi, že česká mediální scéna je zaměřená sama na sebe, na události, které jsou bezcenné. Dívat se jen na domácí události bez mezinárodního kontextu znamená nic nechápat. Řekl jsem si, že by bylo dobré založit médium, které bude zasazovat domácí dění do mezinárodního kontextu a zároveň bude vytvářet obsah, který má mezinárodní kvalitu.
Máte vytyčený nějaký cíl, kterého byste chtěl s Voxpotem dosáhnout?
Chci, ať si Voxpot najde více čtenářů. Chtěl bych, aby redakci tvořil tým nadšených lidí, kteří jsou chytří, znají jazyky a orientují se ve světovém dění. Mým cílem je stvořit v Česku mediální platformu pro náročné diváky a čtenáře, kteří neslyší na lákavé titulky, ale dávají přednost kvalitnímu zdroji informací. Chci, abychom naše čtenáře vedli k tomu, že svět není neznámé a nebezpečné místo. Protože z neznáma plyne strach. Lepší je brát věci, které přichází, jako výzvu. Ale zvládnutelnou výzvu.
Na jaře jste získal ocenění Novinářskou křepelku za své reportáže z války na Ukrajině. Co pro vás ocenění znamená?
Mám z něj radost. Na předávání ceny jsem se cítil součástí novinářské komunity. Je pěkné vidět, že práci, kterou dělám, lidé berou v potaz a uznávají ji.
Z jaké reportáže za celou vaši novinářskou kariéru máte nejsilnější zážitek?
Nejsilněji mi v paměti utkvěla vzpomínka na to, jak jsme s Majdou Slámovou byli na Kavkaze. Přecházeli jsme v noci hory, sněžilo a byli tam medvědi. Silné pocity mám i z nynější války na Ukrajině. Pozoroval jsem, jak v Boroďance vytahovali Ukrajinci desítky mrtvých ze závalu. Celé město bylo zničené. Točila se mi z toho hlava, nevěděl jsem, jestli to je reálné nebo ne. Opačné pocity, opravdu velkou radost, jsem měl z reportáže z Petrohradu. Podařilo se nám dostat do blízkosti budov, kde fungovaly takzvané trollí farmy, které šíří dezinformace. Zmínil bych i reportáže z Čečenska, kde jsem s kolegyněmi pracoval na příbězích žen, které odcházely z Ruska do Islámského státu na území Iráku a Sýrie. Rozkrývali jsme celý systém přesunu, což nikdo jiný v Česku nedělal.
Nedávno vám vyšla také kniha.
Ano, popisuju v ní jedenáct let svého života. S výsledkem jsem spokojený, i když kniha měla mít původně o pět kapitol více a hodně příběhu tam tedy chybí. Popisuju v ní obsazení Krymu i to, jak vypadala Ukrajina před válkou nebo Rusko za premiéra a prezidenta Medveděva. Přináším různé lidské perspektivy – učitelů z Ruska i Krymu, mých spolužáků z vysokoškolských studií i náhodných lidí, které jsem potkal při stopování v Rusku. Knihu se mi podařilo vydat díky podpoře veřejnosti. Na HitHitu jsem na ni dokázal vybrat více než tři sta sedmdesát tisíc korun.
Kromě toho, že jste novinářem a spisovatelem, jste také absolventem fakulty sociálních studií. Vystudoval jste politologii a mezinárodní vztahy. Jak na fakultu vzpomínáte?
Zpětně na studiu oceňuju hlavně to, že jsem získal kontakty na skvělé lidi. Fakulta mi také umožnila vyjet a žít v Rusku, v Polsku, naučit se jazyky. Na mezinárodních vztazích navíc panoval partnerský otevřený přístup. Když jsem měl po hodině čas, mohl jsem zaklepat na něčí kabinet a klidně i další půl hodiny se bavit s vyučujícími o Rusku. Cením si hlavně otevřenosti a chuti pomáhat. Byly to krásné roky studia.
Vojtěch Boháč
Vojtěch Boháč je dvaatřicetiletý absolvent mezinárodních vztahů a politologie na fakultě sociálních studií. Pochází z Brna, nyní bydlí v Praze. Studoval na dvou ruských univerzitách. Jedenáct let žil střídavě v Česku, Rusku i na Ukrajině. Pobýval také na Krymu, v Polsku a v dalších zemích včetně Gruzie. Je válečným reportérem, novinářem a politologem. Dříve psal například pro deník Právo, časopis Reportér, deník Referendum nebo The Moscow Times. O prázdninách napsal reportážní knížku Všechny cesty vedou k válce, na kterou na HitHitu vybral více než tři sta sedmdesát tisíc korun.
Kromě toho je Boháč také spoluzakladatelem a šéfredaktorem nezávislého zpravodajského serveru a reportážního kanálu Voxpot. Založil ho s Anetou Václavikovou, se kterou ze začátku jezdil točit reportáže. V současné době se v redakci zaměřují na válku na Ukrajině, velmocenskou politiku, vztahy mezi velkými zeměmi a jejich dopad na globální soužití. Věnují se ale také například tématu klimatických změn. „Nejčastěji píšeme analýzy, nejvíce nás ale baví dělat reportáže. U čtenářů jsou nejúspěšnější reportáže ty, které jsou aktuální, jsou z místa a jsou v nich důležité osobnosti, které mají k tématu co říct,” řekl novinář s tím, že reportáže z Ukrajiny přímo z Kyjeva byly jedny z nejčtenějších textů, které kdy měli. I názorové články ale mají podle něj občas sto dvacet tisíc přečtení.
Vojtěcha Boháče baví sport, konkrétně paragliding, jízda na kole či volejbal. Z knížek má rád Deset dnů, které otřásly světem od Johna Reeda. S chutí si také přečte knihy polských reportérů, například Kamenné věže nebo Modlitbu za déšť. Z hudby poslouchá melodičtější techno, má rád workhouse. V posledních dnech si oblíbil ruskou skupinu Shortparis.
Boháč je také držitelem Novinářské křepelky, ceny určené mladým novinářům a novinářkám do třiatřiceti let. Odborná porota ocenila zejména jeho reportérskou odvahu ve válečném konfliktu, ale i ochotu riskovat při založení vlastního média. Líbilo se jim Boháčovo nepředpojaté a poučené zpravodajství z Ukrajiny i Ruska, které je založené na znalosti reálií a novinářské praxi v Moscow Times. Porota ocenila také novinářovu odvahu a schopnost přijímat nepohodlí. Novinářská křepelka je součástí Novinářské ceny, kterou v minulosti získali i další absolventi fakulty sociálních studií, například Adéla Karásková Skoupá, Zuzana Vlasatá, Jan Boček nebo Lukáš Valášek, Marek Osouch či Jana Ustohalová.
Reportéři Voxpotu přináší svým čtenářům a divákům zprávy z války na Ukrajině. Zdroj: youtubový kanál Voxpot
Řekli o něm
„S Vojtou jsem začal spolupracovat před pěti lety, editoval jsem tehdy jeho reportážní texty pro Finmag. Od té doby se takto při různých příležitostech setkáváme doteď – editoval a oponoval jsem mu reportáže pro Voxpot i knihu Všechny cesty vedou k válce. Od začátku mě na něm zaujalo, jak při psaní dokáže spojit v nejlepším smyslu filmové vidění světa, tedy pointování scén a práci se zdánlivými detaily, s až akademickým přístupem k rešerším. Jinak řečeno: umí zprostředkovat svoje dojmy, ale zároveň si je neplete s fakty. V tom patří mezi reportéry k unikátům – a nejen v českém měřítku.“
Michal Kašpárek, editor knihy Všechny cesty vedou k válce
„Jezdíme spolu na reportáže už osm let. Vojta nikdy nepíše povrchní věci, u každého tématu zachází do hloubky. Odvádí poctivou práci, za kterou je mnoho úsilí. Do reportáží se pouští s neskutečným nasazením, v rozhovorech dokáže jít okamžitě k jádru a celý problém precizně zanalyzovat. S jeho citem pro jedinečná témata a určitou dávkou štěstí na situace se pak lehce stane, že pozorujeme tančícího čečenského vůdce Kadyrova u voleb, doprovázíme Noční vlky na svěcení kostela v Bosně nebo čekáme na začátek války na ukrajinsko-běloruské hranici. Má obrovský dar v tom, jak dokáže namotivovat a strhnout lidi kolem sebe. A nejen díky tomu se mu podařilo vybudovat silnou a fungující redakci Voxpot. Kromě toho, že je Vojta skvělý reportér, je i moc dobrý kamarád, na kterého se dá spolehnout v každé situaci.“
Magdalena Slámová, fotografka a spolupracovnice Voxpotu
„Vojtu Boháče znám od roku 2015. Pokud si dobře vzpomínám, oslovil redakci magazínu Reportér sám. Stává se to poměrně často, ve většině případů však jde o napsání jednoho dvou příspěvků. Zde se kontakt rozvinul v pravidelnou spolupráci trvající několik let. A konec nepřišel z naší strany, ale proto, že Vojta přešel k budování vlastního, nyní úspěšného projektu Voxpot. Důvody naší dlouhodobější spolupráce byly právě takové, jaké se u Vojty projevují dodnes a proč je z něj po právu oceňovaný novinář, vynikající reportér. Vojta byl vždy urputný, ale současně pečlivý, měl velkou snahu získat co nejvíce informací k tématu a byl v tom poctivý: ačkoli jeho srdce bije – snad se na mě za tento výrok Vojta nebude zlobit – o něco více nalevo než to moje, k reportování nepřistupoval s žádným předem hotovým pohledem. A taky se už v dobách naší spolupráce vůbec nebál: třeba odjel do v podstatě džihádistických vesnic v Bosně. Dnes se snad bojí ještě méně, jak ukazují jeho skvělé reportáže z válčící Ukrajiny. Někdy tedy nevím, zda to nepřehání, ale fakt, že si tu otázku kladu, je patrně důvodem, proč já nejsem válečným reportérem a on je. Shrnuto a podtrženo: setkal jsem za své dlouhé působení v oboru se spoustou novinářů, Vojta Boháč patří rozhodně mezi ty, kde mě to těší a kde si toho vážím.“
Michal Musil, editor magazínu Reportér, kde Boháč roky pracoval
„Kromě toho, že je Vojtěch skvělý novinář, je také dobrý kamarád a mentor. Jeho chuť do práce je nakažlivá a rád jsem se nechal infikovat. Pro Vojtu totiž zajeté koleje neznamenají cestu, dokáže myslet jinak, hledat nové směry. Ba co víc, on si dokonce dokáže na té cestě občas odpočinout. Nicméně možná nejvíc ho vystihuje jeho práce a ta je krutopřísná.“
Filip Brychta, kolega z Voxpotu a student magisterského programu Mediální studia a žurnalistika na fakultě sociálních studií
Klára Filipová pracuje jako novinářka už od studií v Brně. Dnes je datovou redaktorkou v Českém rozhlase a spoluzakladatelkou regionálního média Okraj pokrývající dění v Moravskoslezském kraji. Za čím se do Ostravy vrátila?
Ze studenta psychologie a sociologie na fakultě sociálních studií se stal podnikatelem a zakladatelem hotelu, který rozhodně neslouží jen k přespání. Jak napovídá i slogan – je to z 20 procent hotel a z 80 procent zážitek. Jak se Adam Vodička k netradičním podnikatelským nápadům dostal?
