Vlastenectví je dnes opomíjené, myslí si sociolog a publicista Stanislav Biler

Své děti vychovává v duchu odkazu Františka Palackého a ve volných chvílích se zabývá otázkou, jak se stát slušným člověkem. Absolvent fakulty sociálních studií Stanislav Biler spoluzaložil hnutí Žít Brno, je autorem kontroverzních textů v průvodci To je Brno a napsal také vlastní knihu nazvanou Nejlepší kandidát. Pracuje na sekretariátu ombudsmanky jako referent vnějších vztahů a příležitostně píše publicistické texty do Hospodářských novin nebo na web A2larm.

Na fakultě sociálních studií jste vystudoval sociologii. Proč jste se rozhodl pro tento obor?

Už od dětství jsem se chtěl stát neomarxistou, sociologie mi proto přišla jako jasná volba. Sociologie je suma vědomostí, způsob nahlížení na svět a způsob, jak mu rozumět. Z toho sice nepramení, že by člověka připravila na nějaké konkrétní zaměstnání, nicméně já studium zúročuju pořád, například když píšu komentáře nebo analýzy.

Jak na fakultu vzpomínáte?

Své studium mám přesně rozdělené na dvě období, bakalářské a magisterské. Bakalářské studium jsem absolvoval v původní budově fakulty v Grohově ulici. Byla to komorní fakulta s krásnou zahradou a víceméně každý se s každým znal. Mám to místo spojené také s fakultní knihovnou, která tehdy byla v jednom z pater knihovny filozofické fakulty. Na magisterské studium jsem pak nastoupil do nově zrekonstruované budovy v Joštově ulici, což pro mě i pro mnoho mých kolegů byl obrovský šok. I po letech mám pocit, že přestože zvenku je budova hezká, rekonstrukce uvnitř postrádá smysl.

V roce 2011 jste spoluzaložil hnutí Žít Brno. Co vás k tomu motivovalo?

Nějakou dobu jsem byl nespokojený s tím, jak Brno funguje a jak vypadá. Na tom se dodnes vůbec nic nezměnilo. Shodou okolností jsem se pak nachomýtl ke schůzce, kde vznikalo hnutí Žít Brno. Měli zrovna místo u stolu a já si neměl kam sednout. Tím to celé začalo. Hnutí jsem pak opustil ve chvíli, kdy zamířilo do politiky.

Průvodce nepoužívám, pomíjí atmosféru místa

Před rokem jste se jako spoluautor podílel na průvodci To je Brno. Vaše kapitola se věnuje popisu obcí v okolí Brna, které líčíte sice s nadsázkou, ale celkem negativně, což vzbudilo ostré reakce. Dostal jste takové zadání, nebo to byla vaše osobní volba?

Zadání, které jsem dostal, bylo velmi volné. V zásadě jsem měl vybrat několik míst v okolí Brna a svým pohledem o nich něco napsat. Vybral jsem svá nejoblíbenější místa. Udělal jsem to tak, jak jsem to viděl, rozhodně jsem neměl v úmyslu někoho naštvat. Byla to pro mě jedna z mnoha věcí, kterou jsem napsal a nepřikládal jí žádný větší význam. Je ale pravda, že nemůžu říct, že by mě reakce, které následovaly, překvapily. Mě vlastně nikdy nic nepřekvapí, což mě mrzí.

Používáte někdy průvodce?

Ne, průvodce nepoužívám. Měl jsem ho snad jen jednou, když jsem byl asi před deseti lety v Jižní Americe. Internet v mobilu tehdy ještě nebyl na tak pokročilé úrovni. Vždycky mi u průvodců přišlo absurdní, že většinou vyzdvihnou body, které mají být zajímavé a pomíjí celkovou atmosféru toho místa. Člověk se často jede podívat na nějakou konkrétní věc, která je možná sama o sobě pěkná, ale v kontextu toho místa je to jen beznaděj a zmar. A tak je to na mnoha místech v Česku.  Nicméně já navštěvuju především hřbitovy a obvykle jsem spokojený. V Jižní Americe jsou krásné hřbitovy.

Na podzim v roce 2017 jste vydal také svoji vlastní knihu, politickou satiru Nejlepší kandidát. Jak se zrodil nápad na její napsání?

Mám pocit, že každý, kdo nějakou dobu píše, začne po čase uvažovat o tom, že napíše knihu. Stalo se to i mě, načež mě shodou okolností oslovil Martin Reiner z nakladatelství Druhé město s tím, jestli bych nechtěl napsat knihu. Chtěl jsem.   

Kniha popisuje smyšlenou prezidentskou volební kampaň kandidáta Jana Nováka. Vyšla zhruba dva měsíce před reálnými prezidentskými volbami v Česku. Jak moc jste téma a datum vydání předem promýšlel?

Zadání bylo dané, kniha se měla týkat prezidentské kampaně. Sám jsem ale neměl konkrétní cíl, který by kniha měla splnit. Podobně to mám i se svým životem.  Co se týče doby vydání, ta byla také předem naplánovaná. Měl jsem lhůtu, do které jsem musel knihu napsat, aby vyšla ještě před volbami. Celkem jsem na ní pracoval asi půl roku.

Vlastenectví znamená přijímat lidi a bojovat proti utlačování

Ve svém medailonu v knize mimo jiné píšete, že své děti vychováváte po vzoru Františka Palackého. Jak to vypadá?

Vychovávám je jako vlastence. Sám se cítím jako vlastenec, i když spíš v duchu prvních obrozenců, kteří teprve vymýšleli, jak to bude vypadat. Tehdy to bylo něco inovativního a svým způsobem revolučního. Něco, co podrývalo stávající řád. Vracet se k nacionalismu pro mě tedy znamená také vracet se k té původní subverzi, podvratné činnosti, která byla schopna celý tehdejší řád zrušit. Byla to důmyslná forma anarchismu.

Lze to ale takto rozlišovat, vlastenectví obrozenecké a vlastenectví dnešní doby?

Určitě ano, a myslím si, že právě proto je důležité se k vlastenectví hlásit. Neznamená totiž to, co se mu dnes obvykle přisuzuje, ať už hopsání s vlajkami nebo vykazování cizinců za hranice. Vlastenectví znamená také lidi přijímat a bojovat proti utlačování. Má přesně takový obsah, jaký mu dáme. A o ten obsah je třeba bojovat. Zdá se mi, že vlastenectví je opomíjené, a to je škoda.

V medailonu dále říkáte, že ve volných chvílích se zabýváte otázkou, jak se stát slušným člověkem. Už jste na to přišel?

Význam toho označení se mění, stejně tak jako se mění doba, ve které žijeme. Některé věci, jako například odpovědnost vůči sobě a vůči druhým, se nemění. Důležité pak je, co to vyvolá za konkrétní reakci. Někdy být slušným člověkem znamená být konformní se systémem, ve kterém člověk žije a bránit ho, jindy to může znamenat se systému postavit, většině navzdory.

Jaký je tedy recept na to stát se slušným člověkem?

Řekněme, že ve chvíli, kdy se za něj člověk zcela neochvějně považuje, tak se s největší pravděpodobností mýlí.

Plánujete vydání další knihy?

Od budoucnosti nic neočekávám, nicméně další knihu plánuju. Měla by to být optimistická společenská dystopie, tedy představa fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem, a pokud se zadaří, snad vyjde už příští rok. Nebo nějaký jiný. Nevím, jak dlouho tento svět ještě bude existovat.