Voxpot: Videoreportáže ze zahraničí děláme v Česku nejlíp

13. 5. 2019
Voxpot přináší divákům dvacetiminutové videoreprtáže z míst, kde to hoří. Foto: archiv Voxpotu

Voxpot je mediální kanál, který zprostředkovává audiovizuální reportáže o světovém dění očima českých reportérů. Projekt vznikl spojením sil zahraničního reportéra Vojtěcha Boháče a absolventky studia sociologie na fakultě sociálních studií Anety Václavíkové. Spolu s dalšími reportéry zatím publikovali jedenáct reportáží ze zemí Blízkého východu, ale i ze středu Evropy a chystají další. Dvacetiminutové investigativní reportáže vydává Voxpot jednou za dva týdny a mají být přínosné pro každého. „Chtěli jsme, aby si člověk pustil právě naši reportáž, když přijde z práce nebo ze školy unavený, uvaří si nudlovou polívku a chce při jídle dvacet minut na něco koukat,“ vysvětluje Boháč původní záměr projektu.  

Ačkoli Boháč se studiem žurnalistiky na fakultě sociálních studií skončil po prvním semestru a Václavíková studovala sociologii a estetiku, poprvé se setkali na letní škole audiovize v Poněšicích pořádané katedrou mediálních studií a žurnalistiky. „Chtěl jsem se posunout s novinařinou trochu dál, podávat zprávy ze zahraničí lidem zajímavěji, než jsem je dělal doposud, protože jinak zahraniční zpravodajství nikoho moc nezajímalo. Anet se zase chtěla zlepšovat v kameře a ve střihu, a audiovizuální tvorba je pro lidi přitažlivá, tak jsme se spojili,“ popisuje úplné začátky Voxpotu Boháč. 

V natáčení zahraničních reportáží jsme lepší než Česká televize, tvrdí Boháč 

Na české mediální scéně oběma reportérům chybělo médium, které by zprostředkovalo českému divákovi podrobné informace o zahraničním dění, a to nikoli z tepla redakce, ale podle jejich vlastních slov přímo z místa, kde to hoří. „Česká média reportéry do zahraničí moc nevysílají – nemají na to peníze. Například Česká televize má po celém světě 11 reportérů, kteří dobře pokrývají aktuální dění, ale žádné české médium nedělá hlubší, kontextuálnější zpravodajství a co se týče audiovizuálního materiálu, je na tom ještě hůř. Česká televize sice občas něco natočí, ale my bychom to chtěli dělat líp… děláme to líp,“ konstatuje Boháč a své tvrzení ilustruje na příkladu protestu žlutých vest ve Francii. „Žluté vesty jsou největšími protesty ve Francii od roku 1968 a jsou zásadní, trvají už šest měsíců, ale žádné české médium o tom nenatočilo žádnou pořádnou reportáž, která by detailně popsala, co se ve Francii děje. Něco takového děláme jen my. Na místech trávíme několik dní a hledáme nejrelevantnější zdroje,“ říká Boháč 

Na tvorbu detailních reportáží, které vyžadují někdy i několikatýdenní natáčení v zahraničí, brzy nestačily vlastní zdroje ani Boháčovi a Václavíkové, proto na projekt Voxpot začali sbírat peníze prostřednictvím crowdfungingové kampaně na HitHitu, který potvrdil zájem o jejich formát reportáží. Za pět týdnů se na projekt Voxpot podařilo vybrat půl milionu korun od více než 600 lidí. Peníze získali reportéři také od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. I tak jim peníze na tvorbu reportáží mají vystačit do léta, pak budou muset hledat další zdroje. „Zatím máme pocit, že zájem o naše reportáže stoupá. Jsme pozvaní na několik festivalů, kde budeme promítat premiéry našich reportáží, tak doufáme, že se nám úspěch podaří postupně proměnit v nějaké finanční krytí, ať už od dárců, z grantů nebo z prodeje našich reportáží do zahraničí,“ popsal předpokládaný postup ve financování projektu Boháč. Spolupráci zatím domlouvají s médiem Deutsche Welle v Německu nebo s BBC.  

Tvorba jedné reportáže trvá Voxpotu někdy až půl roku. Proces se ale podle Václavíkové neustále zrychluje. Nejrychleji zatím stihli vytvořit reportáž o srbských nacionalistech, na které tým Voxpotu pracoval čtyři týdny. V ideálním případě by Boháč a Václavíková chtěli udržet náklady na jednu reportáž na 130 tisících korun. Do sumy je zahrnutá výprava dvou lidí, ale zároveň čas na přípravu reportáží a následná postprodukce nabraného materiálu. „Zní to jako hodně peněz, ale některá nová témata studujeme týdny i měsíce. Například na reportáž v Afghánistánu jsem načítal knížky a texty už čtyři měsíce předem,” vysvětlil Boháč. Václavíková by také ocenila čas dále se vzdělávat ve svém oboru. „Obnáší to i čas na sledování filmů a seriálů, načítání knih kvůli scénářům. Nejde jen o práci, ale také o zdroje, ze kterých je člověk práci schopný vytvořit,” popsala potřeby pro svou tvorbu kameramanka. 

Součástí kampaně na HitHitu jsou i dárky pro sponzory. Mezi ty patří i Voxpot spodní prádlo. Poslední kousky jsou stále na skladě a čekají na své majitele. Foto: archiv Voxpotu

Na české mediální scéně nezávislá žurnalistika chybí 

V podobnou chvíli jako Voxpot získal peníze na svůj chod i nezávislý Deník N. Václavíková a Boháč ho však nebrali jako svého konkurenta, ale spíše jako spojence. „Na české mediální scéně a v novinařině celkově se strašně akcentuje rivalita. Přitom ale potřebujeme médium jako je Deník N, který na rozdíl od nás tvoří především psané texty. Nemůžeme si myslet, že jsme v Česku chyběli jen my, chybí tady toho naopak hrozně moc. Nevnímáme proto Deník N jako rivala, ale snažíme se o synergii. Deník N přináší psané texty, my audiovizuální reportáže,“ míní Boháč. Podle Václavíkové bylo naopak zajímavé porovnávat strategii Voxpotu se strategií Deníku N a zjistit, o jaký formát zpravodajství budou mít lidé větší zájem. 

Za pouhý rok se tým Voxpotu rozrostl na 15 hlavních členů, kteří jsou ale často doplňovaní občasnými pomocníky, především nadšenci do projektu reportážní platformy Voxpot. Do budoucna by se ale rádi rozrostli ještě více. Dveře má v projektu otevřené každý, koho zaujal a má pocit, že by s jeho uskutečňováním mohl pomoci. Do svého týmu Václavíková ani Boháč nehledají jen vystudované novináře, naopak - ve Voxpotu zatím nepůsobí jediný absolvent oboru mediální studia a žurnalistika. „Pro nás jsou zajímaví lidé, kteří se v něčem vyznají, mají nějaké téma, o kterém chtějí mluvit. Absolventům žurnalistiky podle naší zkušenosti často chybí přehled o zahraničním dění. Jsou najetí na dnešní rychlý mediální cyklus, kde mají málo času, téma nějak pokryjí a jdou rychle dál. Pokud jsou ale ochotní dívat se na věci kriticky a nastudovat si zahraniční problematiku, mají u nás i oni dveře otevřené. Chceme lidi, kteří jsou ochotní jít do hloubky, dělat rešerše, ponořit se do práce,“ vysvětluje Boháč. Na katedře mediálních studií ale v současnosti sleduje významný posun k lepšímu. Líbí se mu především přednášky zajímavých hostů z oboru. Přednášet studentům žurnalistiky o zkušenostech z praxe přišli tento semestr i Boháč s Václavíkovou.  

Při tvorbě reportáží využívají poznatky z politologie, mezinárodních vztahů i genderu 

Poznatky získané v době studia oba reportéři při své práci hojně využívají. „Na sociologii jsem dostala ten nejlepší základ pro kritické myšlení. Člověk hned nepřijímá, co mu někdo řekne, ale snaží se na problém dívat z různých stran,“ zhodnotila přínos svého studia Václavíková, která si při studiu v minulosti dobrovolně zapsala i několik předmětů na katedře mediálních studií a žurnalistiky, které prohloubily zájem o její koníček. Tři semestry strávené studiem genderových studií využívá při každé reportáži. „Snažíme se do reportáží vždy zahrnovat rovnoměrný počet hlasů respondentů i respondentek. Po ženách na vysoké pozici se často musíme pídit. I když na vysoké pozici nějaká žena pracuje, často s námi nechce mluvit, protože ne zvyklá mluvit na kameru,“ vysvětluje Václavíková. Získat názor na určité téma od obou pohlaví považují reportéři za relevantní u každé problematiky. Muži a ženy mají na mnoho věcí rozdílné pohledy. Vyrůstají v jiných podmínkách a je dobré, aby média u každého tématu reflektovala rozdílnou zkušenost mužů a žen,” dodává Boháč. 

Na problematiku genderové nerovnosti se reportéři zaměřují i v českém prostředí. Například Boháč, který byl pozvaný na debatu významných brněnských environmentalistů, přišel jako debatující oblečený v dámských šatech. „Když už k debatě nepřizvali žádnou ženu, tak aby se na mě aspoň celou dobu museli koukat,“ směje se. Zároveň ale reflektuje fakt, že reportér ho po čas debaty záměrně vynechával z diskuze a ignoroval ho podobně, jako se to mnohdy stává ženám. 

Na fakultě sociálních studií Boháč studoval politologii a mezinárodní vztahy. Nabyté znalosti využívá ve chvílích, kdy je potřeba pohotově zasadit informace zjištěné v zahraničí do kontextu posledních dvou set let. „Ve chvíli, kdy vidím, že se představitelé nějaké země chovají podle určitých tradic, nejsem z jejich chování tolik zmatený, ale většinou je dokážu interpretovat,“ pochvaluje si. 

Za důležité považuje také vycestovat při studiu do zahraničí. Boháč sám se díky mezinárodním projektům dostal na stáž v ruském zpravodaji The Moscow Times. „V Rusku jsem studoval pomocí stipendií celý rok. Další stipendium jsem využil pro stáž v polských novinách, takže v tomto ohledu mi fakulta dala opravdu dost,“ uznal reportér Voxpotu 

„Rozhovor s jedním z prezidentů Bosny a Hercegoviny. Po dvoudenním nahánění se nám konečně podařilo odchytit jej po politickém mítingu pro pětiminutový rozhovor v davu lidí," vzpomíná Václavíková. Foto: archiv Voxpotu

Reportáž Voxpotu má v době svačinky zabavit laiky i profíky 

Základní úroveň reportáží je podle autorů jednoduchá: předává divákovi příběh a vizuálně zajímavý materiál, na který ho baví koukat. Druhá úroveň je pro člověka, kterého téma zajímá hlouběji – například když student píše seminární práci na téma mezinárodních vztahů. Reportáž ho může uvést do děje, než začne hlubší výzkum. Třetí úroveň je mířená na specialisty. „Chceme, aby si v našich reportážích našli aspoň jeden zajímavý fakt i lidé, kteří se tématu do hloubky věnují a mají moc o věcech rozhodovat. Mohou to být vrcholní politici, lidé na ambasádách v zemích, o kterých natáčíme, nebo lidi ze zahraničních výborů stran, kteří poznatek z naší reportáže využijí při svém rozhodování,“ popisuje Boháč. 

Reportéři z Voxpotu si zvolili nelehký cíl, a to získat publikum napříč generacemi, národnostmi i sociálními skupinami. Na své přístupnosti široké veřejnosti se snaží neustále pracovat, například prostřednictvím workshopů o komunikaci a rétorice. Václavíková se ale snaží zlepšovat i po vlastní ose. „Mým cílem je, aby naše reportáže byly dobře koukatelné, jako když je divák ochotný sledovat nějaký seriál, klidně i několik dílů za sebou. Aby to pro něj byl odpočinek, ale zároveň se něco dozvěděl, zamyslel se nad sebou i nad světem, ve kterém žije. Chci reportáže točit filmovým způsobem, aby byly vizuálně přitažlivé i smysluplné, střihy snímků plynulé. Aby naše reportáže pomáhaly rozumět světu. Měly by v lidech vzbudit zvědavost a energii do života, ale i chuť něco se dozvědět a nebát se zapojit,“ popisuje Václavíková svou vizi.  

Boháč byl zase rád, aby Voxpot přinesl na českou novinářskou scénu médium světového charakteru. Novináři světové úrovně podle něj v České republice chybí. „Chtěl bych světu ukázat, že jako čeští reportéři máme na to se zapojit. Nikdo nás nevyhání, je jenom na nás, jestli na sobě budeme dostatečně makat. Také bychom chtěli být hlasem zahraničí v Česku. Přinášet kauzy ze zahraničí a srozumitelně je předávat našemu publiku,“ vysvětluje Boháč. Podle něj Voxpot přináší středoevropskou perspektivu, se kterou na problémy nahlíží, která je jiná, než perspektiva americká nebo ruská. „Jako Češi řešíme jiné problémy než třeba Angličané. Kousek od hranic máme Rusko, kdežto Anglie ho tak blízko nemá. Proto více vnímáme, co se v Rusku, Polsku nebo Maďarsku děje, ale zároveň máme větší možnost národy východní Evropy pochopit,“ tvrdí zakladatel Voxpotu. 

Jsme aktivisté mediální sféry, tvrdí Boháč 

Reportéři Voxpotu o sobě prohlašují, že přináší reportáže z míst, kde to hoří. Mezi taková místa patří například reportáž z Francie a protestů žlutých vest, z Bosny o nárůstu vlivu Ruska, nebo reportáž z Německa, kde aktivisté bojovali za zastavení těžby uhlí. Získat potřebné informace není vždy lehké, práce reportéra na konfliktním území může být podle reportérů Voxpotu i nebezpečná. Možnost úrazu ale oba mladí novináři berou s nadhledem. „Šutry po nás házeli ve Francii a přes držku jsem zatím dostal jen v Německu,“ vysvětluje paradox většinových obav z výprav do východních zemí Boháč. Na demonstraci žlutých vest v Paříži se Václavíková s Boháčem ocitli ve střetu mezi policisty, kteří do davu stříkali slzný plyn a mezi aktivisty, kteří po policistech nazpět házeli dlažební kostky. „Ocitli jsme se v situaci, kdy jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme chránit, nebo zůstaneme okem diváka a budeme při té situaci,“ popisuje vzpomínku na riskantní okamžik práce kameramanky Václavíková.   

Oba reportéři se ale shodují, že se o ně jejich rodina už přestala obávat. „Pro mamku byl dobrý start, že jsme hned za první reportáží vyrazili do Libanonu. Tím jsem ji vyděsila natolik, že ty další už tolik neřešila,“ směje se Václavíková. Podotýká, že u dalších zemí její mamince stejně jako většině lidí v Česku chyběl přehled o tom, co se v nich odehrává. „Na druhou stranu rodiče ví, že se většinou chováme zodpovědně a vždy se vrátíme v pořádku a se zajímavým materiálem a takhle je s tím v pohodě,“ usmívá se.  

Podobně k věci přistupují i rodiče Vojtěcha Boháče. „Kdyby to rodiče všechno řešili, zblázní se z toho. Určitě o nás mají strach, ale důvěřují nám natolik, že věří, že neuděláme nějakou blbost,“ shrnuje. Do budoucna by ale rádi pro novináře působící ve Voxpotu zajistili zdravotní kurzy, jako je například kurz první pomoci.  

Jelikož reportáže natáčí většinou ve dvoučlenných týmech kameraman – reportér, snaží se vždy držet spolu. „Ne vždy je to ale možné, jelikož každý máme svou funkci. Aneta běží tam, kde jsou dobré záběry, já zase tam, kde je to důležité pro příběh, který chci vyprávět,“ krčí rameny Boháč.  

Oba reportéři se shodují, že jsou jim aktivistické akce blízké. „Jsou to lidé, kteří usilují o to, aby se něco dělalo jinak, z jejich pohledu líp. My jsme takoví aktivisté mediální scény. Přišli jsme s novým modelem média, který nám v Česku chyběl. Reagujeme na rozšířenou nedůvěru lidí v média a neznalost dění v zahraničí a snažíme se informovat o světě z našeho pohledu líp,“ shrnuje záměr Voxpotu Boháč. Dodává, že v novinářské praxi se ale přístup Voxpotu od aktivistického liší. Pro tvorbu kvalitních argumentů potřebují znát názor obou stran. Jako novináři neudáváme směr akce. Když běží dav, běžíme s ním, reflektujeme ho a nic nepřidáváme. Je pravda, že někteří účastnici jsou naši kamarádi. I k nim se snažíme být kritičtí a podrobovat je otázkám stejně, jako kohokoli jiného, “ tvrdí Boháč.  

Mapa v pozadí fotografie reprezentuje snahu Voxpotu vidět svět nezkresleně. Foto: archiv Voxpotu

Aneta Václavíková 

Na fakultě sociálních studií úspěšně vystudovala obor sociologie v kombinaci s estetikou na filozofické fakultě. Kromě toho absolvovala tři semestry oboru genderová studia, a několik předmětů z katedry mediálních studií a žurnalistiky. Právě díky letní škole audiovize se seznámila s Vojtěchem Boháčem, spoluzakladatelem platformy Voxpot, kde působí jako kameramanka a střihačka. Přesto, že studium genderu nedokončila, v mnohém ji ovlivnilo. V reportážích se například vždy snaží získat rovnoměrný počet respondentů z řad mužů i žen. Jejím cílem je vytvářet reportáže, které budou obrazově stejně dobře sledovatelné jako seriály.  

Vojtěch Boháč  

Studium mediálních studií a žurnalistiky ukončil po prvním semestru, u novinářské profese ale zůstal i při pozdějším studiu politologie a mezinárodních vztahů. Díky Erasmu na Krymu se dostal na stáž do ruského deníku The Moscow Times, později pracoval i v novinách v Polsku. Dlouhodobě působil jako zahraniční reportér ze zemí východní Evropy pro deník Právo. Přinášel reportáže z Krymu, Kyjeva nebo Donbasu, ale také z Turecka nebo Gruzie. I reportáže Voxpotu by rád směřoval ke konfliktům na Východě, mimo jiné z důvodu, že se tam bez problémů domluví. Chce, aby byl Voxpot médiem světové úrovně, který přináší na mezinárodní mediální sféru středoevropskou perspektivu. Při otázce na volný čas prý hořce pláče. „Už dva roky si chci obnovit papíry na paragliding, vysvětluje. Kromě toho také rád jezdí na snowboardu a plave. 

Voxpot uspořádal také workshop, na kterém vzdělával arménské novináře o tom, jak tvoří reportáže. Foto: archiv Voxpotu

Voxpot je multimediální platforma, která poskytuje českým divákům reportáže ze zahraničí. Zhruba ve dvaceti minutách se čeští reportéři snaží objasnit zahraniční kauzy, které hýbou světem. Myšlenka Voxpotu vznikla už před několika lety, ovšem zpravodajský portál spustila dvojice Vojtěch Boháč a Aneta Václavíková až loni na podzim, poté, co vybrali téměř 600 tisíc v crowdfundingové kampani na HitHitu 

Do této chvíle zveřejnili reportéři na svých webových stránkách jeden rozhovor a deset reportáží, především z východní Evropy. Mezi ty se řadí například Bosna, Polsko, nebo Maďarsko. Reportáže ale vznikají i v západních zemích. Voxpot reportoval o protestu žlutých vest ve Francii, nebo o problematice brexitu ve Velké Británii, chystají ale také reportáž z Finska.  

Nápad založit Voxpot vznikl na letní škole audiovize v Poněšicích, kterou pořádala katedra mediálních studií, kde se Václavíková s Boháčem potkali, i když ani jeden z nich v tu dobu žurnalistiku nestudoval. Václavíková, která se na fakultě sociálních studií věnovala studiu sociologie a genderových studií, si předmět Audio a video zapsala ze zájmu. Boháč se zase chtěl zlepšovat v dovednostech, které nabral na zahraniční stáži v Rusku a Polsku.  

Reportéři Voxpotu vyjíždějí za kauzami nejčastěji ve dvojicích. Foto: archiv Voxpotu

Název Voxpot vymýšlela dvojice Václavíková Boháč zhruba dva měsíce. Chtěli být atraktivní pro všechny věkové kategorie, a tak zvažovali český název. „Mezi návrhy byla například varianta Zaostřím, ale nepřišlo nám to svěží a úderné,” vzpomíná Václavíková. Nějakou dobu si říkali Hotspot, tedy reportáže z horkých míst, metaforicky pojato z míst, kde to hoří. „Pak jsme zase chtěli být čeští, a tak jsme název změnili na Vodspod, odkud už nebylo k Voxpotu daleko,” vysvětlil Boháč. Na současném názvu se jim líbí znělé ex. Vox symbolizuje anglické slovíčko voice, tedy hlas. Spot zase v překladu znamená místo. „Jsme hlasem lidí z místa, kam jedeme,” upřesnila význam názvu Václavíková.  

Kromě projektu Voxpot založili Václavíková s Boháčem také letní školu Hejbej, která funguje dodnes. Účastníci se po dobu osmi dní zabývají tématy spojenými s médii, klimatickou změnou, konflikty a vládnutím. Jedná se o zážitkovou, ale také vzdělávací akci, která má účastníkům umožnit zorientovat se v aktuálním dění, zažít si dilemata spojená s držením moci a také setkat se s odborníky na dané témata při společných diskuzích. V současné době se na provozu Voxpotu podílí více než dvacet lidí, podle zakladatelů projektu je ale Voxpot otevřený i novým spolupracovníkům. 

K natáčení využívají každou chvilku, i cestu autem. Foto: archiv Voxpotu

K Voxpotu jsem se připojila na přelomu roku 2017/2018, kdy jsem se zrovna přesouvala z Gruzie zpátky do Brna, a kdy Anet s Vojtou sháněli někoho na pomoc s fundraisingem. Od té doby mě to tak vtáhlo, že není cesty zpět. Pracujeme spolu, ale především jsme přátelé, kteří si navzájem rozumí, pomáhají si, tráví spolu volný čas, vymýšlí šílenosti a pak je uskutečňují. Ve Voxpotu mám teď primárně na starosti projektový management, takže v podstatě řeším reportáže po obsahové stránce a snažím se najít vhodný způsob financování. Jako nové médium čelíme hodně překážkám, ale asi nejúsměvnější jsou reakce, na které narážíme v českém prostředí a které se dají shrnout slovy - „Jste mladí a nadšení, ale moc angažovaní. Moc se ptáte na věci, které by vás zajímat neměly. Nemáte zkušenosti a děláte práci jinak, než se dělala doposud a na to tady nikdo není zvědavý, a obecně ta vaše frackovská žurnalistika nikam nevede". Mě se ale náš způsob fungování líbí, je to docela divoké, všechno se vyvíjí za pochodu a lehce chaoticky, ale myslím si, že takové začátky prostě bývají a nikdo nečekal, že to bude snadné. Bez toho by to nešlo, bez toho bychom to nebyli my. Veronika Šiková, fundrising Voxpotu

Práce na jedné reportáži trvá minimálně měsíc, ale klidně i půl roku. Foto: archiv Voxpotu

S Anet a Vojtou jsme se poprvé potkali na studijním výletu do Abcházie. Do země, která neexistuje. V naší paměti neexistuje minimálně polovina tohoto výletu. Bylo to před čtyřmi lety, kdy se teprve začínala rodit myšlenka založení videoreportážního média. O dva roky později jsme se spolu všichni vydali natáčet jednu z prvních reportáží do gruzínského údolí Pankisi. Už tehdy byl vznik Voxpotu naprosto šílený projekt, který může fungovat jen díky sebedestruktivnímu obětování všech zúčastněných. Překvapivě se našlo dost lidí, kteří do toho šli. Ještě překvapivěji se našlo víc těch, kteří byli ochotní poslat pár korun, aby to obětování mohli sledovat naživo. Díky tomu si diváci dnes mohou předplatit neotřelou realityshow z budování nezávislého média! Ondřej Zacha, reportér a analytik Voxpotu
Autorka: Marie Drahoňovská