Vystudovali fakultu sociálních studií, dnes manželé Hráčkovi pracují v Silicon Valley

Přestože by se mohlo zdát, že v technologickém ráji Silicon Valley není pro humanitně vzdělané lidi místo, opak je pravdou. Důkazem jsou absolventi Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Michaela Hráčková Pyšňáková a Filip Hráček, kteří se už dva roky v této kalifornské oblasti ve firmě Google věnují uživatelskému výzkumu a vývoji aplikací. „Někdy je těžké vysvětlit, co vlastně děláme, protože naše povolání ještě před deseti či dvaceti lety vůbec neexistovala,“ říká Hráček.

Oba jste studovali na fakultě sociálních studií. Jak jste se ke studiu humanitních oborů dostali?

Hráček: Protože jsem se už na gymnáziu zajímal o programování, táta mě podporoval v tom, abych šel studovat informatiku. Já jsem se ale rozhodl, že bych se chtěl věnovat žurnalistice a přihlásil jsem se na fakultu sociálních studií. Bohužel jsem se tam nedostal, a tak jsem nastoupil na Vysoké učení technické. Už v prvním roce jsem si uvědomil, že to opravdu není to, co bych chtěl studovat, a napodruhé už jsem se na fakultu sociálních studií dostal. Nastoupil jsem na kombinaci žurnalistika a mezinárodní vztahy.

Hráčková Pyšňáková: Po maturitě v Česku hlásila na žurnalistiku a práva, ale nikam jsem se ale nedostala. Protože jsem nechtěla čekat další rok, rozhodla jsem se odjet studovat do Spojených států. Nastoupila jsem na Weber State University v Utahu, kde jsem studovala investigativní žurnalistiku a komunikační studia. Po roce jsem odjela navštívit rodinu do Česku, nicméně v té době se zpřísnily podmínky pro získání víza a já jsem se už zpátky nedostala. V Česku jsem tedy obeslala několik vysokých škol s žádostí o přijetí, ale protože už bylo dávno po přijímacích zkouškách, jediný, kdo mi odpověděl pozitivně, byl pan profesor Rabušic z fakulty sociálních studií. Na podzim roku 2000 jsem nastoupila na sociologii a žurnalistiku a začala se naplno věnovat sociologii, která se stala mým hlavním oborem.

Jaký přínos pro vás mělo studium na fakultě sociálních studií?

Hráčková Pyšňáková: Pro mě bylo velmi důležité, že jsem díky studiu na fakultě sociálních studií měla možnost vycestovat a spolupracovat na projektech s výzkumníky ze zahraničí. Vedle nabytých vědomostí ze sociální metodologie mi k získání práce výzkumníka v Silicon Valley pomohl doktorát ze sociologie a publikování dizertace jako knihy pro širší veřejnost. V neposlední řadě mi hodně dalo to, že jsem studovala dva obory, žurnalistiku a sociologii, čímž jsem si zvykla na propojování znalostí jednotlivých oborů.

Hráček: Osobně nevnímám přínos až tolik v konkrétních informacích, jako spíš v možnostech, které mi studium dalo. Jako student humanitních oborů jsem tušil, že po dostudování na mě nebude čekat spousta pracovních nabídek, a snažil jsem se dělat něco navíc, například jsem pořádal kurzy o digitálním marketingu. Ale velmi přínosné bylo také to, že jsem měl čas poznávat sebe sama a rozmyslet si, co bych ve skutečnosti chtěl dělat.

Říkáte, že jste cestovali už za studia. Kam přesně jste odjeli?

Hráčková Pyšňáková: Za svého doktorského studia jsem se zabývala zkoumáním mainstreamové mládeže. V literatuře jsem o mainstreamu nenacházela dostatek informací a dostala jsem se až do bodu, kdy jsem nevěděla, jak tento koncept teoreticky uchopit. Po čase jsem našla profesora, který se podobným tématem také zabýval, ovšem působil na Univerzitě v Liverpoolu. Zavolala jsem mu a zeptala jsem se ho, zda by mi pomohl s mojí prací. Souhlasil s podmínkou, že přijedu do Liverpoolu, a tak jsem se dostala na stáž ve výzkumném centru Univerzity v Liverpoolu.

Hráček: Já jsem odjel při magisterském studiu, kdy jsem strávil dva semestry na výměnném studijním pobytu v japonské Ósace. Můj obor se jmenoval asijská studia, což znamenalo, že jsem se učil japonštinu a zároveň různé sociálně-vědní disciplíny. Tehdy se pro tento program vybíral jen jeden student z celé Masarykovy univerzity a jedním z důvodů, proč vybrali mě bylo, že jsem se už několik let sám učil japonsky.

Po pár měsících v Sillicon Valley vše zevšední. Palma vypadá jako keř na Moraváku

Jak jste se potom dostali až do Silicon Valley?

Hráček: Před dvěma lety jsme si řekli, že bychom chtěli žít v zahraničí. Rozhodovali jsme se mezi Dánskem a USA, což byly jediné dvě možnosti, které se nám naskytly. Nakonec zvítězily Spojené státy, protože jsme tam viděli větší potenciál naučit se hodně nových věcí. Přece jen, Dánsko je evropská země a Česku je v mnohém bližší.

Hráčková Pyšňáková: Chtěli jsme nasbírat nové pracovní zkušenosti, které bychom poté mohli v Česku uplatnit. V té době jsme sice měli ročního syna, hypotéku a já jsem s kamarádkou rozjížděla vlastní výzkumné centrum, Centrum sociálního marketingu, nakonec jsme ale i přesto odjeli. Pro Spojené státy hrálo při výběru také to, že já tam mám část rodiny a také jsem tam jeden rok studovala, takže je mi ta země blízká. V neposlední řadě se nám také daleko víc zamlouvalo počasí v Kalifornii než v Dánsku.

Jaké byly začátky v Kalifornii?

Hráček: Já jsem tam už měl zajištěnou práci, v podstatě jsem se jen přesunul z Googlu v Praze do Googlu v Mountain View. V Googlu pracuju už od roku 2008 a má náplň práce se od té doby několikrát proměnila. Dříve jsem se věnoval spíše digitálnímu marketingu, postupně jsem se pak čím dál víc přibližoval k práci vývojářů.

Hráčková Pyšňáková: Když jsme do Spojených států přijeli, byl synovi rok a půl, a protože školky braly nové děti až na podzim, zůstala jsem s ním půl roku doma. Nemohla jsem si tedy okamžitě začít hledat práci, ale aspoň jsem se věnovala tvorbě svého životopisu. Napsat správně životopis bylo těžké, jsou tam poměrně striktní nároky na to, jak má vypadat. Nesmí být například moc dlouhý,  nesmí mít nestandardní font písma a musí obsahovat dostatek relevantních klíčových slov. Než jsem dostala práci v Googlu, rozeslala jsem jich asi tři sta. Mezitím jsem ale pracovala jako textový analytik ve společnosti Medallia, studovala rok na Standfordské univerzitě projektový management a projektový design a získávala zkušenosti jako User Experience Researcher, tedy výzkumník uživatelské zkušenoti, v neziskové organizaci Kiva v San Franciscu.

O Silicon Valley je mimo jiné známo, že je tam velmi draho. Jak se v tomto světovém centru technologií žije?

Hráček: Když se řekne Silicon Valley, mnoho lidí si představí palmy, sluníčko a samořízená auta. Tohle všechno tam sice je, ale nedefinuje to kvalitu. Po pár měsících všechno zevšední, najednou palma vypadá jako keř na Moraváku a samořízená auta jsou tak běžná jako škodovka v Česku. Žijí tam úplně normální lidi, kteří chodí do práce, platí nájmy a mají hypotéky. Zároveň je ale pravda, že Silicon Valley je taková bublina, lidé jsou tam z naprosté většiny protitrumpovského liberálního smýšlení a být imigrant je v podstatě standard.

Hráčková Pyšňáková: Obyvatelé Silicon Valley tráví hodně času v práci. V oblasti, kde žijeme, není téměř žádný noční život, jak to známe v Česku.

Oba sice pracujete pro Google, ale každý v jiné části komplexu a v jiném týmu. Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Hráček: Do práce přicházím většinou v devět hodin a obvykle zprvu řešíme věci, které hoří. Zabývám se například problémy s vývojářským nástrojem Flutter, natáčím videa nebo píšu články, která software a jeho fungování vysvětlují. Jsem v podstatě spojovací článek mezi produktovým týmem, který software vytváří, a mezi jeho uživateli.

Hráčková Pyšňáková: Moje pracovní doba je každý všední den od devíti do šesti hodin, kdy jsem na kampusu v Googlu a v tuto dobu se maximálně koncentruju na práci. Mojí hlavní pracovní náplní je kvalitativní výzkum, takže dělám například kvalitativní rozhovory s malými podnikateli, kteří používají inzertní produkt Google AdWords Express. Můj výzkum slouží mimo jiné k tomu, aby bylo možné používání produktu pro uživatele zjednodušit a zefektivnit.

Sociologové, psychologové a antropologové jsou v technologických firmách žádaní

Co pro vás bylo klíčové, abyste v takto konkurenčním prostředí uspěli?

Hráčková Pyšňáková: Dřív jsem si myslela, že v Silicon Valley jsou firmy, které nabírají vývojáře a programátory, a já tam nemám co dělat. Není to ale pravda. Firmy mají stále větší zájem o zaměstnance, kteří mají záběr v sociálních vědách, protože softwary jsou pro lidi, kteří je musí pochopit a musí je chtít používat, což jsou věci, které programovací jazyk nevyřeší. Technologie ovlivňují každodenní životy lidí a sociologové, psychologové nebo antropologové jsou dnes žádaní. Místo jsem získala nejen díky kvalitnímu životopisu, ale také proto, že mám vystudovanou sociologii a umím dělat kvalitativní i kvantitativní výzkum.

Hráček: Pro nás bylo důležité, že jsme se oba dívali stejným směrem, oba jsme chtěli cestovat. V Silicon Valley se nám pak osvědčilo mít vlastní projekty, vlastní webové stránky či profil a také networking, tedy vytváření sítě kontaktů a poznávání nových lidí. Důležitá je také určitá míra pružnosti, schopnost přizpůsobit se novým požadavkům a být schopen řešit různé problémy.

Plánujete v budoucna zůstat v Kalifornii, nebo se vrátit do Česka?

Hráčková Pyšňáková: Rádi bychom v Silicon Valley zůstali ještě další dva až tři roky a pak se vrátili zpátky do Česka. Chtěli bychom zde zúročit naše nabyté zkušenosti, nicméně v tom, co konkrétně bychom po návratu rádi dělali, zatím úplně jasno nemáme. 

Hráček: Myslím si, že v Silicon Valley je těžké stárnout. Toto prostředí je tak dynamické a všechno tam tak rychle roste, že pokud by tam chtěl člověk zůstat, musel by do konce života na maximum pracovat v technologickém sektoru. My bychom se oba v budoucnu rádi věnovali i věcem, které mají dopad v jiných odvětvích, s čímž bychom se v Silicon Valley nejspíš neuživili.

Máte tříletého syna. Přemýšlíte o návratu i kvůli němu?

Hráčková Pyšňáková: Když jsme do Spojených států odjeli, byl synovi rok a půl, takže se přizpůsobil prakticky okamžitě. Čím je ale starší, tím je těžší ho vykořenit z jeho prostředí. Nechceme, aby náš syn vyrůstal v bublině Silicon Valley jako privilegované dítě. Chtěli bychom, aby chodil do školy v Česku.

Hráček: Doma mluvíme jenom česky, syn ale mluví samozřejmě i anglicky, protože každý den chodí do místní školky, kde se navíc učí i španělštinu a mandarínštinu. Do ničeho ho ale netlačíme, angličtinu se učí úplně přirozeně, dokonce někdy sklouzne do angličtiny, i když se baví s českými kamarády. V Silicon Valley je totiž česká komunita, na kterou jsme napojení a syn chodí každou sobotu na tři hodiny do české školy. V neděli si pak pravidelně přes Skype volá s babičkou a dědečkem a jednou ročně jezdí na měsíc do Česka.