Fakulta sociálních studií je v řadě ohledů výkladní skříní Masarykovy univerzity, tvrdí kandidát na děkana Stanislav Balík

Brigádník, student, pomocný vědecký pracovník, doktorand, asistent, předseda fakultního senátu nebo vedoucí katedry. Profesor Stanislav Balík na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity působí od jejích začátků. Aktuálně vede dvanáctým rokem katedru politologie a kandiduje na děkana fakulty. „Nesmírně si vážím práce, odvahy a étosu fakultních otců zakladatelů, na které chci navázat,” napsal v oznámení kandidatury na svém Facebooku Balík. Ve volném čase se věnuje skautingu, ke kterému vede také své dvě dcery. 

S fakultou sociálních studií je spojen celý váš profesní život.  Na jaké první zkušenosti s fakultou vzpomínáte? 

Fakultu si pamatuju od úplných začátků, v lednu 1998 jsem byl jejím prvním brigádníkem. Na studijním oddělení jsem tehdy pomáhal abecedně řadit přihlášky studentů. Díky tomu jsem prožíval i administrativní začátky fakulty, kdy na filozofické fakultě, kde tehdy ještě fakulta sociálních studií sídlila, seděly v jedné místnosti sekretářka děkana a pracovnice studijního a ekonomického oddělení.  

Jaký pocit jste měl z tehdy nově vznikající fakulty? 

Pamatuju si obrovské nadšení, které na fakultě panovalo a chuť ukázat, že výuku a vědu je možné dělat lépe. Jsem přesvědčen, že tuto možnost fakulta využila. V posledních letech, i díky tomu, že vedu Akademický senát Masarykovy univerzity, se často dívám na fakultu zvenku a vidím ji v celouniverzitním srovnání.  

Jak si podle vás fakulta sociálních studií stojí v porovnání s jinými fakultami? 

Fakulta sociálních studií je v řadě ohledů výkladní skříní Masarykovy univerzity. Například velká část univerzitní studentské mobility se týká fakulty sociálních studií. Stejně tak vstřícný přístup ke studentům nebo zaměstnancům a celkový vnitřní chod je pro jiné fakulty stav z říše snů. 

Od roku 2008 vedete katedru politologie. Jak se vám ji za tu dobu podařilo posunout? 

Jedním z nejlepších ocenění pro mě byl letošní fakultní rozpočet. Část financí rozdělují členové akademického senátu podle ukazatele kvality, který se snaží nepoměřovat vše pouze počtem studentů, ale také například počtem docentů a profesorů, množstvím studentů vyjíždějících do zahraničí a ze zahraničí přijíždějících sem, počtem zahraničních pracovníků, závěrečných prací vedených v cizím jazyce nebo objemem financí na vědu. V této části má letos katedra politologie největší podíl ze všech pracovišť fakulty. Když jsem katedru přebíral, nebyla na tom ekonomicky dobře. Teď je v objemu rozpočtu za katedrou mezinárodních vztahů a evropských studií druhou nejsilnější katedrou na fakultě. Také věřím, že se mi z katedry podařilo udělat místo, kam lidi chodí rádi pracovat a kde studenti cítí, že se s nimi zachází férově a že není problém se kdykoli ozvat. V posledních letech se nám také daří nebýt pouze studijním oborem na fakultě, ale zároveň oborem užitečným v porozumění mnoha společenských fenoménů v běžném životě. Podle statistik viditelnosti pracovníků Masarykovy univerzity je mezi deseti v médiích nejčastěji přítomnými akademiky sedm členů katedry politologie. 

Vy sám také často poskytujete rozhovory nebo býváte v živých vstupech. Jste někdy při přímých přenosech nervózní? 

Ze začátku jsem býval, ale postupně jsem si zvykl. 

Máte nějaký kuriozní zážitek z vysílání? 

Stala se mi zajímavá příhoda související s tím, že nás, Stanislavů Balíků činných ve veřejném prostoru, je víc, aniž bychom byli vzájemně příbuzní. Při jednom rozhlasovém vstupu jsem se měl vyjádřit k tématu zrušení obecně závazné vyhlášky. Zabývám se komunální politikou, a tak se mi to nezdálo nijak divné. Když začal přímý vstup, moderátorka mě představila jako bývalého ústavního soudce, protože zmíněnou vyhlášku zrušil ústavní soud. Vysvětlil jsem tedy, že jsem sice Stanislav Balík, ale politolog a historik. Rozhovor se i přesto nakonec konal. 

Na akademické půdě působíte celý svůj profesní život. Neunavuje vás někdy práce na univerzitě? 

V minulosti mě vícekrát napadalo, jestli bych byl schopný uživit se i mimo univerzitu. Snažil jsem si to různě dokazovat, jednu dobu jsem například pravidelně několikrát týdně psal komentáře do Mladé fronty DNES nebo Lidových novin. Vím také, že kdyby zase přišly zlé časy politických čistek, uživil bych se i rukama, třeba jako zedník. O dobrovolném odchodu z univerzity jsem ale nikdy nepřemýšlel, moje práce je tak pestrá, že není možné, aby zevšedněla. Moje dny se liší, ať už v závislosti na střídání období semestru a zkoušek, nebo v souvislosti s pestrou náplní mé práce, kdy část dne věnuji administrativě a část výuce nebo psaní vědeckých textů. Poslední čtyři roky také prolínám prostředí fakultní a univerzitní, část týdne prací pro akademický senát a část týdne na katedře. 

Děkan by se neměl rozhodovat sám 

Svou kandidaturu na děkana jste oznámil na svém Facebooku 5. března, kde jste napsal: „Nabízím fakultě své odhodlání, zkušenosti z různých univerzitních orgánů posledních let, nápady a představy, kam ji posouvat v dalším období.” Na co byste se chtěl jako děkan zaměřit? 

Klíčový je důraz na kvalitu nejen ve vědě, ale především ve vzdělávání. Dále otevřenost, snaha katedry vzájemně propojovat a přibližovat, abychom na fakultě nežili vedle sebe, ale spolu. A také důraz na výsledky. Když se pro něco rozhodneme, tak abychom to dotáhli až do konce. Nemám rád prohlášení, za kterými si nemůžu představit konkrétní cíl.  

Přemýšlel jste o kandidatuře dlouho? 

Určitě je to věc, která ve mně postupně zrála. Koneckonců, už minulý děkan Ladislav Rabušic mě před osmi lety ke kandidatuře neoficiálně vybízel, což jsem tehdy  odmítl. Jednak jsem měl před sebou ještě hodně práce na katedře, a také jsem cítil, že ještě nejsem dostatečně osobnostně zralý. 

Po Břetislavu Dančákovi byste byl další děkan, který vystudoval politologii. Myslíte si, že se odborné zaměření promítá do funkce děkana? 

To si nemyslím. Jsem přesvědčen, že je úplně jedno, jestli děkan přichází z katedry politologie nebo kterékoli jiné. Takové myšlení fakultě škodí. Děkan je sice statutární orgán fakulty, velkou část věcí ale nemůže rozhodovat sám, podílí se na tom proděkani, Akademický senát nebo Vědecká rada fakulty. Nemůže preferovat svůj obor, ať už při akreditacích nebo rozdělování rozpočtu. Stejně tak na katedře politologie, kterou vedu, máme kromě oboru politologie také bezpečnostní a strategická studia a Conflict and Democracy Studies. I když jsem politolog, nikdy jsem politologii neznevýhodňoval a přistupoval ke všem oborům férově. 

Vzdal byste se po případném zvolení funkce vedoucího katedry? 

Ano. Myslím si, že nekumulovat funkce mezi vedením fakulty a kateder patří k dobré kultuře fakulty sociálních studií. Bez ohledu na případný úspěch ve volbě děkana jsem už před rokem, kdy začal můj další tříletý mandát vedoucího katedry, kolegům řekl, že to bude můj poslední. Cítil jsem, že je potřeba, aby přišel někdo s novou energií. Zároveň si myslím, že není dobře, když člověk vede nějaké pracoviště neomezeně dlouho.  

Myslíte si, že právě zkušenosti z vedení katedry, které vy i váš protikandidát Zbyněk Vybíral máte, jsou pro funkci děkana důležité? 

Jsem toho názoru, že je dobře, když má děkan zkušenost s vedením katedry nebo výzkumného ústavu. Je to důležité hlavně proto, že rozhodnutí, která dělá, musí garanti a vedoucí kateder provést a zapracovat do studijních plánů či jiných konkrétních opatření na katedrách. Zkušenosti z těchto pozic děkanovi pomáhají nestavět vzdušné zámky a dělat věci, o kterých ví, že budou proveditelné a jak je asi pracovníci fakulty budou vnímat. Proto jsem také rád, že současní kandidáti na rektora Masarykovy univerzity mají děkanskou zkušenost.  

Jaký byste chtěl být děkan? 

Chtěl bych být děkan důsledný a takový, který se nebude rozhodovat sám. Jedno skautské heslo, které mě provází už přes dvacet let, říká: „Dobrý skautský vůdce zřídkakdy rozhoduje sám. Jeho bratři dobře znají cestu k poradní skále.” Chtěl bych iniciovat širší fakultní debaty a být nablízku všem akademikům i neakademikům. 

Jak jste spokojen s aktuální formou fakulty? 

Myslím si, že minulých osm let pod vedením Břetislava Dančáka nebylo ztracených a fakulta je dokázala využít. Reagovala na měnící se vnější prostředí a kladla důrazu na kvalitu vědy a vzdělávání. Oceňuji tlak, který vyvinul stávající děkan na internacionalizaci studia a že se mu podařilo přesvědčit i váhající kolegy z ostatních oborů, že se vyplatí a má smysl mít vlastní studijní programy v angličtině.  

Skautingu se věnuje už přes dvacet let 

V politologii se zabýváte komunální politikou, sám jste členem zastupitelstva v obci Bludov. Vnímáte osobní zkušenost s komunální politikou jako přínos pro výzkum? 

Jednoznačně. Je dobré mít takovéto propojení teorie a praxe. Samozřejmě kvůli tomu ale musím klást ještě větší důraz na objektivitu výzkumu a přemýšlet nad tím, do jaké míry je moje uvažování ovlivněno praxí. Přínos je to také pedagogický, k tématům na přednáškách, jako je financování, instituce nebo třeba volby, dávám konkrétní příklady ze svého působení v zastupitelstvu. Se studenty nepracuji s imaginárními prameny, ale každoročně jim například dávám k prostudování aktuální rozpočet Bludova, který jsem jim schopen okomentovat a vysvětlit do nejmenších detailů. 

O Bludově, ze kterého pocházíte, jste loni vydal také knihu Od Markrabiny na Prostřední hora - Atlas historických bludovských map. Co vás k jejímu napsání vedlo? 

I když jsem přes týden kvůli práci převážně v Brně, duší a srdcem jsem v Bludově, kde mám také trvalý pobyt. Kromě politologa jsem i historik a napsat takovou knihu byl můj dlouhodobý sen. Je plodem mého dlouhodobého uvažování o sídelním vývoji Bludova. Znám historii velké části místních domů, pamatuju si jejich čísla popisná a vím, jak se obec rozvíjela. Snažil jsem se tyto informace propojit a skrze deset historických map se pokusil rekonstruovat dějiny sídelního prostotu obce. 

Na čem teď pracujete? 

Zrovna dopisuju kapitolu o oligarchizaci české politiky do knihy o historii a současnosti české politiky, kterou píšeme s kolegy z katedry politologie.  

Ve volném čase se věnujete skautingu. Co pro vás znamená? 

Skauting je způsob života, vedeného v souladu se skautským slibem, se skautským denním příkazem udělat každý den aspoň jeden dobrý skutek a zkrátka snahou žít dobrý život. Jsem rád, že skauting mohu prožívat ve společenství podobně naladěných lidí, se kterými už skoro dvacet let pořádám a vedu Jesenickou lesní školu, kde pořádáme vzdělávací kurzy a vychováváme nové skautské vedoucí.  

Kdy jste se skautem začal? 

V den svých dvanáctých narozenin jsem se účastnil první skautské schůzky v Bludově po pádu komunismu, a už jsem nepřestal. Oddíl jsem pár let poté začal i vést, samozřejmě spolu s tím jsem vedl tábory. Dodnes na tábory jezdím s naším asi čtyřiceti členným oddílem a vařím tam. Každý rok strávím na táborech asi tři týdny, když jsem si to počítal, zjistil jsem, že za tu dobu jsem na táborech pod stanem nebo týpí prožil rok a půl života. 

Máte skautskou přezdívku? 

Ano, už od roku 1990 mi říkají Ježek, podle mého tehdejšího sestřihu vlasů. Říkají mi tak v celém skautském okolí, a protože jsem činný i na celorepublikové úrovni, kde je Ježků víc, říkají mi Ježek Bludovský. Myslím, že někteří skauti mě ani pod jménem Stanislav Balík neznají. 

Vedete ke skautu i své děti? 

Vedu. Obě moje dcery, kterým je jedenáct a čtrnáct let, byly zrovna nedávno na víkendové skautské výpravě na běžkách nedaleko Pradědu. Na zádech si musely asi osm kilometrů vézt všechny svoje věci včetně jídla. Vrátily se nadšené.