S novým rokem přichází i nové vedení katedry mediálních studií a žurnalistiky na fakultě sociálních studií. Ujala se ho Lenka Waschková Císařová a nahradila tak Jakuba Macka. Po interní dohodě totiž o dění na katedře rozhoduje už několik let užší skupinka akademiků. „Po odchodu doktora Burgra jsme z našeho týmu do čela katedry zvolili Jakuba. Domluvili jsme se ale, že abychom nevyhořeli, po jednom volebním období se vystřídáme,“ zdůvodňuje svůj nástup nová vedoucí. V následujících letech pak plánuje především „úklid“ po velkých akreditačních změnách.
Existují různé formy vyvázání se z pracovních povinností, já si zvolila takzvaný sabatikl. Je placený a možnost o něj požádat se odvíjí od odpracovaných let. Potřebovala jsem čas, abych posbírala data pro svůj výzkum. Tomu jsem se věnovala první část roku, v té druhé jsem odjela do Vídně, kde jsem data analyzovala a připravovala publikace. Patnáct dní po příjezdu do Rakouska jsem se však kvůli pandemii musela vracet zase zpátky. Naštěstí mi rakouská vláda i tak umožnila v práci pokračovat. Do Vídně jsem se pak navíc s velkou slávou vrátila ještě v červnu na celé léto a analýzu dokončila tam.
Viděla jsem v ní příležitost. Tamní univerzita nám je geograficky blíž než Praha. Už dlouho jsme s ní proto chtěli navázat spolupráci. Působí na ní navíc jedny z nejzajímavějších osobností oboru. Nakonec se mi s nimi i přes zhoršené podmínky podařilo navázat spolupráci a dohromady zažádat o další projekt, který jsme pro rok 2021 získali.
Kdyby na tuhle otázku bylo jednoduché odpovědět, netrval by mi ten výzkum tak dlouho. Jedná se totiž o média tak malá, že je může ohrozit i sebemenší turbulence. Navíc se jim u nás nikdo nevěnuje, takže nebylo lehké předpovědět, v jaké kondici budou. Na první pohled pak vypadají čísla ohledně jejich počtu docela děsivě. Když jsem se o ně v roce 2009 začala poprvé zajímat, bylo jich devětapadesát, loni jsem jich našla už jenom okolo třiceti. V teorii médií však věříme, že mají v systému specifickou roli a budou proto potřeba i nadále.
Toho, že je potřebujeme, jsme si vědomi, i když to často explicitně neříkáme. Kdyby ne, neexistovaly by žádné zpravodaje měst a obcí sloužící zároveň jako public relations lokálních politiků. Ty jsou ale financované obcemi, a ještě berou soukromým novinám reklamu. Další problém je najít v příslušné oblasti novináře, který by chtěl v tamních novinách pracovat. Navíc se mu často nedostane dobrého platu, ani podmínek práce. Některé redakce se tak skládají doslova z jednoho redaktora.
Obávám se, že lokální noviny a naši studenti jsou každý na jiné straně a cesta mezi nimi je dlážděná spoustou problémů. Mladí novináři totiž uvažují o nových trendech a když přijdou do lokálních redakcí, zjistí, že se v nich články píšou ve Wordu a grafik je láme na dálku. Layout pak vidí třeba jen jednou u finální editace. Kolem roku 2008 se dostávaly nové trendy také do lokálních redakcí, nastala ale ekonomická krize. A i když část z nich má online zpravodajství dodnes, většina na něj více či méně rezignovala. V online zpravodajství totiž nevydělají dost peněz z inzerce, navíc tím kanibalizují tištěné noviny. A to se až na výjimku asi jednoho silného lokálního vydavatelství stalo všem. Takže prostor, kde by se s mladší generací mohli potkat, příliš není.
Láká mě to, co nikdo jiný nedělá. Jsem průkopník slepých uliček a chci začínat na zelené louce. Navíc jsem bývalá lokální novinářka, a to jak z menších, tak větších redakcí. Viděla jsem tedy změny, které se v nich objevovaly. A ve velkých redakcích bylo vidět, že se jim na rozdíl od těch lokálních někdo věnuje. Studovala jsem navíc v době, kdy nejvíc sexy byla pro české odborníky zahraniční média. Ale já si vždycky říkala, že daleko lépe dokážu posoudit to, co mám blíž.
Mám pro to takovou zvláštní metaforu. Je to jako se vztahy, když potkáte skvělého borce, ale ve špatný čas, stejně vám to neklapne. Pokud ale v pravý čas potkáte někoho, kdo zase tak super není, pak je pravděpodobnější, že vám to klapne. Záleželo tedy na načasování. Končila jsem magistra v době, kdy nastala na tiskovém trhu velká škatulata, přenastavení vlastnických práv a zavedení lokálního deníkového řetězce. To vyústilo ve slučování malých novin, ke kterým jsem tíhla a žádná redakce mě proto nelákala natolik, abych do ní nastoupila. Ve stejné době jsem navíc dostala nabídku pokračovat na doktorát.
Takže už jste pak neuvažovala o tom, že byste toho pomyslného kluka vyměnila zase za toho mladšího?
Myslím, že už jsem moc stará na to, abych si našla nějakého zajíčka. (směje se)
Na mou pozici bylo samozřejmě vypsáno výběrové řízení, kterým jsem musela projít. Přihlásila jsem se do něj ale především proto, že se s několika dalšími kolegy z katedry už nějakou dobu podílíme na jejím vedení. Před lety jsme si totiž uvědomili, že vše se nejlíp řeší v týmu. Už tak při práci na univerzitě sedíte kvůli výuce a výzkumu jedním zadkem na dvou židlích, s administrativní pozicí sedíte i na třetí, a to už je dobré vyvažovat. Vytvořili jsme proto takzvané grémium, užší okruh lidí, kteří se na vedení podílejí. Také se jeho prostřednictvím dobře udržuje institucionální paměť, předáváme si znalosti a zkušenosti. A shodli jsme se i na tom, že nikdo by neměl administrativou vyhořet, proto jsem se o místo ucházela po Jakubovi Mackovi. V grémiu jsou momentálně Jakub Macek, Rudolf Burgr, David Šmahel a Alena Macková. Do grémia ale zveme i další kolegyně a kolegy, nejedná se o uzavřenou skupinu.
Jakub Macek kandidoval na pozici vedoucího s projektem přesahujícím tři roky jeho volebního období. Počítal v něm s výraznými změnami – reakreditací bakalářského a magisterského studia, zavedením doktorského studia a související personální obměnou. Já mám teď daleko střídmější plán, aby po tom velkém zemětřesení nastal úklid. Což teď zní trochu genderově stereotypně. (směje se) Mám proto představu, že se zkusíme zklidnit, říct si, jestli jsme došli, kam jsme chtěli a co můžeme dělat lépe. Čeká nás tedy sebereflexe, která je teď ale podle mě logickým krokem.
Ani ne. I když je pravda, že pro katedru, na kterou jsem přišla před dvaceti lety jako magisterská studentka, je to opravdu změna. Tehdy na ní byly dvě ženy – Jiřina Salaquardová a Svatava Navrátilová. Dnes jsme neporovnatelně větší katedra a je nás tu zhruba stejně žen a mužů. Nedívám se ale, jestli je člověk žena nebo muž, soudím ho podle toho, jak je schopný. Jen jsem si předtím uvědomila, že ten úklid v tomhle smyslu vyznívá trochu stereotypně. (směje se)
Myslím, že jak ji nyní děláme, dává smysl. Horší jsou ale tvůrčí semináře, na kterých potřebujeme studenty seznámit s novinářskou technikou. Sice jim ji můžeme na kameru ukazovat, tak se s ní ale naučí pracovat jen obtížně. Nejvíc se to ale podle mě projeví na samotné podstatě oboru. Vždycky jsem říkala, že pokud při psaní článku svůj zdroj, tedy člověka, skutečně nepotkáte, ale napíšete mu třeba jen e-mail, výsledný článek bude „mrtvý“. Tenhle základní předpoklad žurnalistiky ale nyní často není možný a nutí nás přemýšlet jinak. V předmětu Žurnalistika, který vyučuju, už jsem ho proto musela pozměnit a uznat, že musíme co nejvíce dostat i z alternativních způsobů získávání informací.
Podle mě to musí posoudit někdo zvenčí. Z principu ale budeme vždycky za aktuálním vývojem v redakcích, protože na něj reagujeme. Snažíme se však pokrýt všechna klíčová témata, která nyní hrají roli. Zapojili jsme se také do mezinárodního projektu, v němž vytváříme učební materiály pro oblasti jako robotická žurnalistika či umělá inteligence v žurnalistice. Druhá věc ale je, že základy novinařiny zůstávají pořád stejné, mění se jen její dílčí aspekty.
Na organizaci katedry se podílíme všichni. Takže pokud se nám něco nelíbí, vedoucímu to řekneme. Vždycky se ale máme kam posunout. Ráda bych například na katedře lépe sladila práci a osobní život. Některé naše pracovníky totiž hodně vysávají výzkumy a oni pak rychleji vyhoří. Jiným zase po zmiňované reakreditaci připadlo víc práce, jelikož se na dané téma třeba jako jediní specializovali. Ale teď už toho na ně začíná být pracovně trochu moc. Takové lidi je potřeba z toho nánosu práce dostat, protože v tomhle tempu ji nebudou schopni dělat dlouho, i když je opravdu baví. Taková změna ale hodně souvisí s komunikací, a to jak se zaměstnanci, tak studenty.
Jestli je dostatečná bych dokázala posoudit ve chvíli, kdy by se na mě studenti více obraceli se zpětnou vazbou. Proto neustále říkám, že jako garantka bakalářského studia přijímám jakékoli otázky, teď i jako vedoucí katedry. Protože, i když to vyjádření nemám moc ráda, řekla bych, že jsem v tomhle otevřená. Snažíme se studující maximálně informovat, ale spíše oceňuju dialog, nejen jednosměrný tok informací. Před pandemií neformální diskusi umožňovala i žurnalistická socializace studentů a vyučujících v brněnských hospodách, která je ale online obtížnější. Pořád však existuje spousta dalších způsobů, jak se na nás obrátit. Kromě prozaických konzultací, mailu a telefonu třeba prostřednictvím studentů v akademickém senátu nebo přes zástupce studentů, kteří poskytují zpětnou vazbu jednotlivým výukovým programům. Teď, když se vzájemně nepotkáváme, je pro mě ten zmíněný dialog ještě cennější.
Nejsem si jistá, zda to dokážu pojmenovat. Ale byla bych ráda, kdyby se lidi nebáli za mnou přijít a říct mi, že se jim něco líbí, nebo ne. Myslím tím nejen studující, ale třeba i novináře z praxe, kteří nám vzkazují, co by od našich studentů očekávali. Často si totiž děláme legraci, že když už jsme komunikační katedra, měli bychom komunikovat profesionálně. Takže když o mně budou lidé vědět, že se mnou to jde, budu spokojená.
Už Karel Čapek řekl, že novinářem se nestanete studiem, ale tím, že přijdete do redakce a začnete psát. Myslím ale, že naše výuka je s praxí dostatečně provázaná. Vidí to i novináři v redakcích, a proto našim studentům často nabízejí po praxi práci. Když já jsem studovala, tak to tak ještě nebylo, protože kvůli příliš teoretickým kurzům studenti opravdu zprávu napsat neuměli. My jsme ale na katedře tenhle stereotyp nabourali. Po dvou letech praxe v redakci jsem sama kdysi říkala, že vysokou školu na novinařinu nepotřebuju. A kam jsme došli!
Lenka Waschková Císařová se narodila v roce 1978 a pochází z Klatov v západních Čechách. Bakalářskou žurnalistiku vystudovala na Univerzitě Palackého v Olomouci, na Masarykově univerzitě se věnovala mediálním studiím a žurnalistice na magisterském stupni. Získala také doktorát ze sociologie.
Od roku 1994 do roku 2005 pracovala jako lokální novinářka. Od roku 2003 působila na Masarykově univerzitě jako lektorka a asistentka. Od roku 2015 do roku 2019 pak pracovala jako proděkanka pro vnější vztahy. Dnes vyučuje předměty jako Žurnalistika či Teorie médií a vede bakalářské i diplomové práce. Absolvovala i množství zahraničních stáží a výměn, například v USA, Velké Británii nebo Austrálii.
Ve svém výzkumu se věnuje hlavně lokálnímu a regionálnímu tisku. Je také autorkou webu Lokálník, kde se snaží o propagaci drobných médií. Na stejné téma napsala rovněž několik publikací a článků.
Kromě akademického výzkumu se ve volném čase věnuje šermování. Jako podkres k práci si ráda pouští hudbu a občas si hledá soundtracky k filmům či seriálům. Raději než koncerty má ale festivaly.
Z filmové branže si oblíbila většinu artových filmů anglického režiséra Petera Greenawaye. Druhým oblíbencem je pak Paolo Sorrentino a jeho Velká nádhera či Mládí. Těší se také, až si přečte jeho nedávno vydanou knížku Všichni mají pravdu.
Nejraději ze všeho totiž čte, při výběru si však dává záležet spíše na kvalitě než žánru. Má však jednu výjimku – obzvláště si totiž užívá ženské romány, od kterých ale nemá velká očekávání. Jejich stránky pročítá především v létě, jelikož si u nich může řádně odpočinout.
Řekli o ní
„Moje manželka je vynikající příklad člověka nadaného smyslem pro humor. Domnívám se dokonce, že je to důvod, proč jsme manželé. A pokud někdo zvládne vést rodinu s jedním dítětem na distanční výuce a jedním šermířem s opakovaně zavřenou šermírnou, tak zvládne všechno, i vedení katedry. Jako milovníkovi bojových umění se mi líbí její přístup: „Výzva je přijata, není cesty zpět.“ To, že umí zabojovat, dokázala už při tvůrčím volnu, kdy jí čas na výzkum sežraly neustálé koronavirové zákazy. Přesto se jí podařilo udělat obří kus práce. Kdybych Lence mohl něco do budoucnosti přát, je to co nejméně starostí na katedře a brzké šance na hlubší vědeckou práci.“
Robert Waschka, manžel
„Na Lence Waschkové Císařové si cením jejího puntíkatého přístupu, a to od puntíků na šatech, až po do puntíku uklizeného pracovního stolu a promyšleným projektům. Její puntíkatá vlastnost jí někdy zavede až k uklízení nádobí na konferenci, na níž je hlavní organizátorkou. Je přebornicí ve vyznání se v lepicích papírcích ve svém malém diáři a také mistryní neobyčejných slovních obratů. V diskusi je jí i student prvního ročníku rovnocenným partnerem, ale své argumenty musí umět pádně podložit. Její obětavost a snaha pomoci má nevídané rozměry bohužel někdy i na úkor jejích vlastních puntíkatých plánů.“
Anna Svobodová, magisterská studentka mediálních studií a žurnalistiky
„Lenku znám od našeho společného magisterského a doktorského studia – editovali jsme spolu časopis Revue pro média a zakládali odborný časopis Mediální studia. Spolupracujeme, pozvolna vedle sebe profesně i biologicky zrajeme. Celou dobu přitom na Lence obdivuju, co by mělo patřit ke každému, kdo svůj život spojil s univerzitou: opravdovost a napření. Opravdovost v tom, jak a proč věci dělá. S vědou, učitelstvím i životem univerzity to prostě myslí vážně. A napření v tom, že věci obvykle nedělá na půl dechu, ale naplno a s rozběhem a pořádným odrazem. V nové roli jí držím palce, aby ji ani jedno neopustilo.“
Jakub Macek, kolega z katedry mediálních studií a žurnalistiky
Při studiu žurnalistiky si na fakultě sociálních studií musí všichni studenti vyzkoušet práci v médiích. Tříměsíční praxe studentům navazuje na prakticky zaměřené kurzy na katedře, jako je Žurnalistika, Publicistika nebo kurz Cvičné médium, ve kterém studenti publikují pro internetový zpravodajský portál Stisk. „Myslím, že naše výuka je s praxí dostatečně provázaná. Vidí to i novináři v redakcích, a proto našim studentům často nabízejí po praxi práci," říká k tomu Lenka Waschková Císařová.
Jak fungují novináři v Evropském parlamentu? Jak se dělá rozhovor? Co obnáší práce moderátora v České televizi? Jak udržet novináře v bezpečí? Multimediální den na fakultě sociálních studií na téma Evropská unie a novináři letos prostřednictvím těchto i mnoha dalších workshopů a programu návštěvníkům přiblížil práci novinářů.
K začátku semestru a září se často pojí i nástup na stáže či praxe. Jak to s praxemi na jednotlivých katedrách fakulty sociálních studií je a kde je vhodné je hledat tak, abyste před začátkem nového semestru měli všechno vyřízené?
