Bioložka a socioložka Hana Librová založila obor humanitní environmentalistka a stála i při vzniku fakulty sociálních studií.
Jako dítě chodila s maminkou na procházky a učila se poznávat ptactvo. Přírodu pozoruje i dnes, kdy je její jméno spojované především s oborem humanitní environmentalistika. Profesorka Hana Librová se na přírodu dívá očima bioložky, socioložky, ale i očima zakladatelky katedry environmentálních studií, která v roce 1999 vznikla na tehdy nově vybudované Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Je to docela prosté. Na studiu přírodních věd, ale i v zaměstnání v biologické praxi, mi vadila jakási pouhá popisnost, nedostatek hlubšího pochopení toho, co se v přírodě odehrává. Myslím, že dnes se už biologie vyučuje jinak. Že klade i otázky řekněme filozofické povahy.
S Ivem Možným jsme spolupracovali od okamžiku, kdy jsem byla přijata na sociologii, ba dokonce ještě dřív, protože byl v přijímací komisi. Nijak mu nevadilo, že jsem tehdy neměla sociologické školení. Vlastně to ani očekávat nemohl, protože v roce 1968 se absolventi sociologie ještě nevyskytovali, sociologie u nás byla, po letech přerušené tradice, ještě mladý obor. Ladislav Rabušic byl zase jedním z mých prvních zdatných sociologických žáků. Já sama jsem se přímo na zakládání naší fakulty nepodílela, ale k jejím zakladatelům jsem se připojila krátce po otevření. Dokonce mi bylo trochu líto, že naše sociálně vědní obory opouštějí půdu filozofické fakulty. Ztratili jsme bezprostřední kontakt s filozofií, historií s uměnovědami, s religionistikou, s etnografií, s katedrami jazyků. Často jsem kolegy na těch pracovištích vyhledávala, abych s nimi prokonzultovala otázky, na které jsem při badatelské práci narážela.
Výborně. Myslím, že obojí mi pomáhalo. Nemohu sdílet názor kolegyň, které považují své pohlaví za hendikep v takzvaném kariérním růstu. Podobně to bylo a je s mým přírodovědným původem. U kolegů budil spíš respekt než despekt.
Protože jsem nebyla v nejužším vedení fakulty, jsou moje vzpomínky trochu netypické. Významná pro mne byla změna budov, v nichž fakulta sídlila. Přesun z Arne Nováka do Jaselské ulice a potom do prostor, ve kterých jsme doposud. Byly to impozantní akce, které mohly způsobit hodně stresu, ale tehdejší tajemník Vojtěch Moštěk z nás všech tu potíž snímal s bravurou profesionála a s respektem k práci akademiků, který u tajemníka nemusel být samozřejmostí. Na dvorečku v Jaselské jsme slavnostně vysadili památný strom – jeřáb. Tu a tam ho zajdu zkontrolovat, jestli je v pořádku.
Určitě, ale byla jsem jich do značné míry ušetřena právě proto, že jsem nebyla v čele fakulty.
Velkolepě a výrazně se rozrostla, ale dokázala si udržet dobrou vědeckou i pedagogickou úroveň.
Nebylo to těžké. Kolegové ve Vědecké radě filozofické fakulty zřejmě tušili, jak významné je environmentální hledisko a jak pevný, a přitom složitý vztah mají k environmentálním problémům humanitní obory. Vznik našeho oboru velmi podporoval také Ivo Možný. Myslím, že bez jeho inspirace by humanitní environmentalistika na fakultě sociálních studií nevznikla, nebo přinejmenším by nebyla přirozenou součástí fakulty.
Spojila jsem se s kolegy, kteří se badatelsky environmentálními otázkami zabývali přímo na fakultě, což byli Libor Musil a Josef Šmajs. Také jsem se rozhlédla po sesterských fakultách, přírodovědecké a právnické. Bylo mi totiž od začátku jasné, že environmentální problematika je široce mezioborová. O mezioborovosti se mluví často, ale pro náš obor to platí bez nadsázky a nezbytně.
Možná bohužel více zainteresovaný než dnes. Vysvětluju si to tím, že v 90. letech ještě nevyšlo tak zřetelně najevo, jak těžko se ekologicky příznivé změny ujímají a prosazují, a zároveň, jak environmentální škody postupují.
Bylo to jaksi samozřejmé. Náš obor vznikl jako součást sociologie, která se stala jádrem fakulty sociálních studií. Ale nejednalo se jen o administrativní logiku. Environmentalistika v pojetí naší katedry zůstala hodně sociologická, především tím, že se opírá o empirické poznávání, o terénní výzkum. Jistě, jak jsem už řekla, na filozofické fakultě našel environmentální přístup pochopení, ale doma jsme určitě na fakultě sociálních věd.
Asi ano, ale zpětně se mi to nevybavuje. Ostatní vedoucí kateder si jaksi povinně stěžují, že je od učitelské i badatelské práce zdržují přebujelé administrativní povinnosti. Já jsem ty nářky nesdílela. Možná to bylo tím, že jsem měla kolem sebe ochotné a spolehlivé kolegy, nejrůznější pomvědy a později i doktorandy. V první řadě byl oporou vznikajícího oboru kolega Zbyněk Ulčák. Obor úskalími administrativy proplouval. Jedna věc ovšem byla důležitá: environmentální studia byla na začátku své existence součástí studijního programu sociologie, takže řada administrativních povinností pravděpodobně padla na sekretariát katedry sociologie. Třeba byla vyřešena, aniž jsem o nich vůbec věděla. Ale nesmím v této souvislosti zapomenout ještě na jednu věc – velkou pomocí pro mne byla práce děkanátních oddělení, hlavně studijního oddělení a oddělení pro vědu. Nejvíc jsem oceňovala ochotu a faktickou pomoc oddělení pro doktorské studium.
Prostě života běh. V tom roce mi bylo šedesát.
Jak se říká ve volebních situacích, „katedra potřebovala změnu“. Myslím to docela vážně. Nejsem vůdčí typ, ale hlavně nejsem růstový typ. Pod mým vedením by obor početně zakrněl. Jako environmentalistka nepovažuju růst za něco zrovna žádoucího, ale když rostou všichni okolo vás, a naše fakulta ve svých počátcích růst potřebovala, může být stagnace fatální. Prostě zaniknete.
Především si musím položit otázku, zda byly moje představy správné a hlavně, zda byly adekvátní realitě. Můj přistup ilustruje třeba to, že v prvních učebních plánech byla nepovinná latina, důraz jsem kladla na historické a filozofické souvislosti environmentálních otázek. Bylo by moc hezké, kdyby ekologičtí aktivisté citovali Horatia a kdyby rozeznali krajinomalbu holandské a italské provenience. To samozřejmě přeháním. Je jisté, že růst a spolehlivá existence environmentálních studií potřebuje pragmatičtější přístup, který bere důsledněji v úvahu vnější okolnosti. Dnes se na vysokých školách obor neobejde například bez grantových projektů.
Nepřednáším zrovna ráda, nemám rétorskou sebejistotu ani sklon k exhibici, což jsou vlastnosti, které dobrý přednášející potřebuje. Ale mám radost z kontaktu se studenty v seminářích. Vydařený seminář považuju za jednu z největších radostí vůbec.
Řečeno laicky, jsou to idealisté. Nezbytně. Vyselektují se přirozenou cestou, když nahlédnou složitost a závažnost ekologických problémů, a přesto se k nám přihlásí. Ale zároveň je pozoruhodné, že nemají iluze, nejsou naivní. Nemyslí si, že řešení jsou snadná, nebo dokonce připouštějí, že snad ani neexistují. Zvláštní specifickou podskupinu tvoří studenti ze Slovenska. Jsou zdvořilí a taktní, to jsou vlastnosti, které oceňuju. A navíc jsou environmentálně citliví.
Neřekla bych. Nevidím ani rozdíl v zájmu o studium environmentalistiky.
Nevím, co to vlastně je “zájem o stav životního prostředí“, ostatně, sousloví „životní prostředí“ se vyhýbám. Proč to tak je, se studenti dozvědí v mých předmětech. Mohu tedy jenom odpovědět, že jsem se o přírodu, hlavně o ptáky, zajímala od raného dětství. Chodívaly jsme s maminkou do lesa a určovaly ptáky podle vzhledu a zvuku. A že je na tom příroda špatně a je potřeba ji chránit, pozorovateli dojde bohužel snadno.
Takhle to zní dost hrozivě. Myslím, že ta – slovy Václava Klause – absolutizující větička nevystihuje můj názor, jakkoliv jsem skeptická. V každém případě mohu říci: velice brzy jsem pochopila, že slogan „je za pět minut dvanáct“, který jsem slýchala od šedesátých let, je nepodložený eufemismus, který zlehčuje závažnost situace.
Nechystám. Prostě proto, že k tomu nemám už dost energie. Snažím se psát i odborné knížky tak, aby se daly číst ve vlaku. To znamená, aby nebyly nudné a bylo možné se do nich zabrat. Vyhýbám se všemu nadbytečnému. Redundance pronásleduju i ve studentských pracích. Škrtám zbytečné věty, zbytečná slova. Klade to na autora velký nárok, opakovaně se musí k textu vracet, než ho předá redakci. Pekelně to zdržuje a bere energii.
Výborně. Je na místě se zmínit i o tom, že se mnou při tvorbě knížky spolupracovali také studenti. Diskutovali jsme o metodě výzkumu, studenti provedli některé terénní orientační sondy. Na seminářích jsme četli připravovaný text po kapitolách. V lecčem jsem studenty poslechla, určitě to knížce prospělo. V knížce se o této spolupráci zmiňuju na několika místech, hlavně v rámečcích.
Cosi se chystá, ale už bych se neměla do intenzivní práce, kterou projekty vyžadují, hrnout.
To bych neřekla. Teď se mi docela líbí čtyři normostrany, které píšujako doslov ke sbírce básní našeho absolventa Radka Štěpánka „Hic sunt homines“. Bude vytištěna v univerzitním nakladatelství Munipress.
Asi ano. Musím obdivovat kolegyně, které mají tři děti, podávají projektové návrhy a k tomu učí.
Je to docela triviální. Trávím čas na zahradě, chodím na procházky, ráda vařím a snad i ráda uklízím. A ke všemu si ráda pouštím hudbu.
Fakulta sociálních studií v roce 2018 slaví dvacet let. S její existencí se pojí jména několika výjimečných lidí, kteří se zasloužili o její vývoj. V seriálu časopisu Atrium postupně přiblížíme významné osobnosti, které jsou s historií fakulty spjaty.
Předchozí díly seriálu Otcové zakladatelé si můžete přečíst zde:
Díl č. 3: Otcové zakladatelé: Začátky byly romantické a skromné, vzpomíná profesor Rabušic
Díl č. 2: Otcové zakladatelé: Fakulta se rozrostla, jak jsem vůbec nepředpokládal, říká první proděkan
Díl č. 1: Otcové zakladatelé: Demokracie z roku 1989 není hotová věc, tvrdil první děkan
Medailon
Hana Librová (*26. listopadu 1943)
Hana Librová se narodila v roce 1943 v Brně. O přírodu se zajímala od malička, kdy se s maminkou na procházkách učila rozpoznávat různé ptactvo. V Brně vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně, která dnes nese název Masarykova univerzita. Nejprve pracovala jako technička v Algologické laboratoři Mikrobiologického ústavu ČSAV v Třeboni, jelikož jí ale obor biologie připadal příliš popisný a jen málo zasahující do hluboké podstaty přírody, přiklonila sentalistice. Roku 1968 začala pracovat na katedře sociologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. „Tehdejšímu zástupci vedoucího katedry Ivu Možnému nevadilo, že jsem tehdy neměla sociologické školení, vlastně to ani očekávat nemohl. V roce 1968 se absolventi sociologie nevyskytovali,“ vzpomíná Librová. Studium sociologie si ale Librová doplnila a roku 1997 se stala profesorkou. Rok nato založila studijní obor humanitní environmentalistika, který se pod katedrou sociologie v roce 1998 přesunul z filozfické fakulty na nově vybudovanou fakultu sociálních studií, kde také roku 1999 vznikla katedra environmentálních studií. Librová se stala její vedoucí.
Hana Librová je držitelkou Ceny Josefa Vavrouška, kterou jí ocenila Nadace Charty 77 v roce 1998. Za celoživotní výzkum a popularizační práci v oblasti environmentalistiky také obdržela roku 2004 Cenu ministra životního prostředí a pět let nato získala Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně.
Katedru environmentálních studií vedla Hana Librová až do roku 2003, kdy přenechala tuto funkci filozofu Bohuslavu Binkovi, který vede katedru dodnes. Librová vyučuje i nadále, i když počet jejích přednášek ubývá. „Nepřednáším zrovna ráda, nemám rétorskou sebejistotu ani sklon k exhibici. Mám ale radost z kontaktu se studenty v seminářích. Vydařený seminář považuju za jednu z největších radostí vůbec,“ svěřuje se Librová.
Publikace Hany Librové
Výstupem třicetiletého výzkumu, na kterém Librová spolupracovala i se studenty, je trilogie knih o dobrovolné skromnosti. Jsou to tituly: Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti, Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu a Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti. Mezi její ranější tvorbu patří knihy Sociální potřeba a hodnota krajiny či Láska ke krajině?
Řekli o ní
„Profesorka Librová je nejen pro mne nádherným příkladem člověka, který důsledně, neokázale a radostně žije přesně takový způsob života, jaký hlásá – je skromná v nárocích hmotných i energetických, pokorně obdivná k světu živáčků, každodenně ctí hodnoty ekologického luxusu i souladného manželského soužití. Je posilující a zároveň povznášející moct se s takovou osobností setkávat, debatovat s ní, ale i kochat se nádherou jejích kvetoucích kamélií. Velkou úctu chovám i k stylistickým dovednostem paní profesorky. Čtení jejích textů je v dnešní klipové době pravým potěšením. Vážím si jí také protože, ačkoliv je vysoce vzdělaná a sečtělá v záležitostech environmentálních, filozofických, náboženských i kulturních, je ochotna naslouchat a vlídně rozprávět i s lidmi, jako jsem třeba já, kteří zdaleka nedosahují její intelektuální úrovně. Svůj názor však vždycky řekne přímo, bez vytáček. I za to jí patří můj obdiv i vděk.“
Aleš Máchal, kolega ekolog
„Ti, kdo zažili profesorku Librovou v roli přednášející i při vedení semináře, vědí, k čemu má její srdce blíže. Právě při seminárních debatách se může projevit její chuť hledat složité odpovědi na dnešní environmentální obtíže prostřednictvím dialogu a její živý zájem o argumenty druhých, často i čerstvých maturantů. Je obdařena schopností vtáhnout studenty přirozeně, zdánlivě až mimovolně, do složitých sociologických úvah nad environmentálním rozměrem životního způsobu, potažmo nad jeho širším společenským kontextem. Kolegiální nátura profesorky Librové má své hmatatelné vyústění. Stačí si otevřít některý z jejích článků či knih. Počty odkazů na diplomové či seminární práce se tam vymykají obecné normě. Ostatně, za živoucí důkaz zmíněných vlastností mohu být považován i já osobně. Ze studenta environmentalistiky jsem se časem stal jejím „pomvědem“ a nakonec i výzkumnickým kolegou a spoluautorem.“
Vojtěch Pelikán, student a kolega
„Letos uplynulo dvacet čtyři let od chvíle, kdy jsem jako student třetího ročníku filozofické fakulty jsem paní profesorku pozval na přednášku do Českých Budějovic a oba jsme tam z tehdejšího brněnského autobusového nádraží jeli společným autobusem. Když jsem přicházel k zastávce, paní profesorka na mě zamávala rukou a ten pohyb byla celá ona – byla v něm veliká radost ze setkání a zároveň univerzitní důstojnost v tom nejlepším slova smyslu. Není náhodou, že si ten výjev dokážu zpřítomnit i po čtvrt století. A stejně tak si dokážu zpřítomnit pasáže z knihy paní profesorky Pestří a zelení. Třeba místo, kde v poznámce pod čarou umístila místo třiceti velkých slov vykřičník, který je více než nahradil. Vždy, když jsem chtěl smazat nějakou vlastní přebujelou pasáž, ten vykřičník mi pomohl překonat autorské skrblictví. Jestli paní profesorku pro mě něco charakterizuje, je to veliké zaujetí pro poznání a to, čemu říkáme smysl, obojí spojené i bojující s velikou a závaznou důstojností. Sám za sebe vlastně nevím, jestli lze zaujetí pro život a pravdu spojit organicky se šlechtickým postojem k životu, ale jestli to jde, pak nejlepším důkazem je paní profesorka. Nu a pak zbývají jen drobnosti: vynikající věda, nezapomenutelné přednášky, velkorysost, moudrost.“
Bohuslav Binka, kolega a současný vedoucí katedry environmentálních studií
K začátku semestru a září se často pojí i nástup na stáže či praxe. Jak to s praxemi na jednotlivých katedrách fakulty sociálních studií je a kde je vhodné je hledat tak, abyste před začátkem nového semestru měli všechno vyřízené?
Budovu fakulty sociálních studií i její knihovnu čeká v létě rekonstrukce. Časopis Atrium přináší několik zajímavostí o oblíbeném studentském místu a tipy, jak se o prázdninách dostat ke své oblíbené knížce.
