Otcové zakladatelé: Fakulta se rozrostla, jak jsem vůbec nepředpokládal, říká první proděkan

Kdysi se sám z ruských učebnic naučil hypnózu. Přestože jako věřící nesměl za dob komunismu čtyři roky publikovat, vyučuje nepřetržitě skoro šedesát let. V roce 1997 se významně zasadil o vznik brněnské fakulty sociálních studií. Profesor Vladimír Smékal dnes působí jako emeritní profesor Masarykovy univerzity. Oborem psychologie se zabývá celá jeho rodina.

Vystudoval jste psychologii a filozofii. Proč jste si zvolil zrovna tyto dva obory?

To je dost zdlouhavý příběh. Po maturitě jsem se na začátku padesátých let hlásil na Masarykovu univerzitu na čínštinu. Týden před přijímačkami mi na děkanátu oznámili, že čínštinu neotvírají a nabídli mi starověkou kulturu. Ukázalo se, že bych tam byl jediný student, a to jsem nechtěl. Nakonec mi navrhli angličtinu a ruštinu.

Na to jste kývnul?

Řekl jsem si, že to zkusím. Zavolali si mě před přijímací komisi pro angličtinu a ruštinu. U dveří seděla soudružka ze svazu mládeže a kontrolovala občanku a žádost o přijetí. Položila mi otázku: „Soudruhu, věříš v Boha?“ Sklopil jsem hlavu a po pár minutách ticha špitl: „Věřím.“ Členové přijímací komise nad tím kroutili hlavou. Předseda komise Jaroslav Šabata, tehdy člen komunistické strany a později disident, několik minut listoval v mých papírech. Pak se na mě usmál se slovy: „Soudruhu, my tě z toho dostaneme.“ Asi se tam dočetl, že jsem dělnického původu a maturoval jsem s vyznamenáním. Takže mě přijali.

Jak jste se od jazyků dostal k psychologii?

Po asi tři čtvrtě roce jsme měli náhradní výuku v nejvyšším patře na filozofické fakultě, kde tehdy sídlila katedra psychologie a pedagogiky, dnes je tam psychologický ústav. Tam jsem si před začátkem výuky četl názvy předmětů v rozvrzích. A protože mě zaujaly, podal jsem žádost o přestup. Vyhověli mi s podmínkou, že nastoupím rovnou do druhého ročníku a ten první si dodělám. Byla to makačka, ale chytilo mě to.

Natolik, že jste se rozhodl pokračovat v doktorském studiu. 

Na konci čtvrtého roku si mě jeden profesor vybral za asistenta. Ačkoliv jsem byl dělnického původu, kádrovák usoudil, že musím žít s dělnickou třídou. Poslali mě do záchytného dětského domova v Pardubicích, kde jsem pracoval jako psycholog. Řekli mi, že tam mám strávit rok a půl, pak se vrátím na fakultu a napíšu diplomku o problémových žácích. Byla to pro mě škola života. Kromě toho jsem se ještě jako student nechal o letním volnu zaměstnat v kroměřížské psychiatrické léčebně. Psychiatři byli rádi, že tam mají takového nadšence, který obchází všechny pavilony a od rána do večera vyšetřuje pacienty. Tehdy byla většina psychických nemocí považovaná za chronické a doživotní. Dnes už se mnohé z těch nemocí léčí. Zkoušel jsem tam hypnózu a několik lidí jsem pomocí ní uzdravil. Třeba primář dětského oddělení mě zavolal k případu holčičky s těžkou koktavostí. Po dvou hypnotických sezeních nekoktala.

Kde jste se to naučil?

Sám. U nás byla hypnóza zakázaná. Učil jsem se ji z ruských učebnic, protože Rusové to nezakazovali. V tomto ohledu jsme byli papežštější než papež.

Doba přála vzniku vysokých škol

V roce 1958 jste začal učit. Přednášíte nepřetržitě už téměř šedesát let. Nikdy jste s tím nechtěl přestat?

Ne, to vůbec ne. V roce 1968 jsem nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a ocitl jsem se na seznamu těch, kteří mají odejít z fakulty. Jako děkan tehdy nastoupil Milan Kopecký, který si mě už předtím oblíbil. Oba jsme byli tajní věřící. On za mě bojoval a díky němu jsem na fakultě mohl zůstat, byť jsem čtyři roky nesměl publikovat.

Po sametové revoluci jste se stal dokonce vedoucím psychologického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

V té době se ten ústav jmenoval Katedra psychologických věd, ale já jsem okamžitě zažádal, abychom se vrátili ke starému názvu z první republiky. Psychologický ústav měl v republice dobrou pověst. Založil ho Mihajlo Rostohar, což byl žák Masaryka. Chtěl jsem navázat na tu masarykovsko-rostoharovskou tradici.

Tehdy jste se poznal s Ivo Možným, se kterým jste v roce 1997 založili fakultu sociálních studií?

S profesorem Ivo Možným jsme oba Prostějováci, ale poznali jsme se až tady v Brně. Jako obyvatelé Prostějova jsme k sobě našli sympatie. V roce 1996 mi pak jen tak řekl, že založíme fakultu sociálních věd a psychologie.

A co vy na to?

„No to je bezvadný!“ Už Rostohar vytvořil vlastní vysokou školu pro sociální vědy a psychologii, která ovšem brzy nato skončila. Řekl jsem si, že budu následovat jeho ideu. Bohužel se ke mně přidalo jen asi pět mých kolegů psychologů. Některé katedry přešly celé, od nás jen necelá třetina členů. Na Masarykově univerzitě teď souběžně fungují dvě katedry psychologie, protože více než polovina členů psychologického ústavu nechtěla měnit lokál. Cítili se spjatí s jeho tradicí. 

Jak se zakládá nová fakulta?

Museli jsme podat žádost na ministerstvo školství. Po pádu režimu jsem působil v různých pracovních skupinách právě na ministerstvu školství a byl jsem poradcem několika ministrů. Díky tomu jsem měl příležitost vysvětlit na ministerstvu, že je to rozumný nápad a nepřímo jsem založení napomohl. S profesorem Možným jsme se zúčastnili celorepublikové porady akreditačních komisí a zástupců ministerstva v rekreačním zařízení nedaleko Velkého Meziříčí. Oba jsme tam vehementně vysvětlovali, jak užitečný je vznik fakulty sociálních studií. Nakonec svolili. Podle mě hlavně kvůli tomu, že novou fakultu zakládali lidé s určitým postavením a pověstí.

Takže založení neprovázely žádné problémy?

Ne. Doba přála vzniku vysokých škol. Přijížděla sem spousta zahraničních hostů, nabídky nám jen pršely. Každoročně jsem uváděl několik hostujících psychologů, tu ze Švýcarska, tu z Anglie nebo Itálie, dokonce i ze Spojených států.

Od začátku jsme chtěli vytvářet společenství

Jak vypadaly začátky fakulty sociálních studií?

Když jsme ještě sídlili v Gorkého ulici, kde byl dvůr a oplocená zahrada, vždycky jsme na podzim dělali táboráky. Vyučující i studenti se tam veselili a povídali si. Od začátku jsme se snažili vytvářet společenství, aby mezi kantory a studenty nebyla propast.

Jak fakulta za posledních dvacet let pokročila?

Především se rozšířila tak, jak jsem vůbec nepředpokládal. Za komunismu na psychologii studovalo okolo osmi studentů, někdy i méně. Po pádu komunismu jich bylo dvacet až třicet. V počátcích fakulty sociálních studií jsme brávali maximálně šedesát a teď je v jednom ročníku přes sto studentů. V jiných oborech je to podobné.

Je dobře, že se přijímá tolik studentů?

Z hlediska jejich uplatnění je to někdy problém. Ale pro fakultu je to dobře, protože to svědčí o tom, že má dobrou pověst. I když se všichni absolventi nedostanou do svých profesí, se svými znalostmi a dovednostmi získanými tady na fakultě se uplatní v jiných oborech.

Změnili se studenti od doby, kdy jste začal učit?

Ubývá dychtivých studentů, kteří mají potřebu se ptát nebo chodit o přestávce za vyučujícím a dožadovat se dalších informací, což vidím jako minus. Je to asi způsobené tím, že se počet studentů zvýšil. Pozitivní naopak je, že se na fakultu hlásí studenti s potřebou vzdělávat se. I když se ptají méně než v minulosti, velmi pozorně sledují výuku a u zkoušek jsou dobře připravení.

Byl jsem plachý a nesmělý, teď jsem vyhledávaný řečník

Jak to děláte, že jste mezi studenty stále oblíbený?

Studenti mě mají rádi nejspíš proto, že jim často dávám příklady ze života. Když jsem začínal přednášet, byl jsem plachý a nesmělý. Moje kamarádka mi pověděla: „Vladimíre, studenti, u kterých učíš, říkají, že přednášíš jako živá mrtvola.“ Takže jsem se obložil knížkami o rétorice a teď jsem velmi vyhledávaný řečník. Pořád si mě někam zvou. Nedávno jsme s manželkou, dcerou a vnučkou natáčeli pořad pro televizi Noe o tom, proč si lidé pořizují domácí zvířátka.

Proč to dělají?

Protože nechtějí být sami. Je to doklad toho, že mají potřebu pečovat.

Vy máte nějakého mazlíčka?

Moje žena si to nepřeje, protože vyrostla na vesnici a musela pečovat o kozy. Kvůli tomu péči o zvířata nesnáší. Když jsem byl malý, měli jsme psa. Moji rodiče dlouho nemohli mít děti, a tak si pořídili vlčáka, aby měli o koho pečovat. Já jsem se narodil po dvanácti letech bezdětného manželství jako vytoužené dítě.

Kromě toho, že vystupujete v televizi, také hodně píšete. Počítal jste někdy, kolik prací jste napsal?

Dřív jsme každý rok museli vykazovat přesné číslo. Teď už si to nevykazuju, ale už jsem vydal více než tři sta studií.

Na které práce jste nejvíce hrdý?

Velice uznávané je Pozvání do psychologie osobnosti. Ale ještě víc mám rád knížku Jak žít?, kterou jsem napsal na motivy Kiplingovy básně Když. Ve skautu jsem se musel tu báseň naučit nazpaměť a nevěděl jsem, o čem to je. Přemýšlel jsem nad tím, co to znamená, když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám že nejsi bezhlavý? Další moje populární kniha, která pořád vychází v dotiscích, se jmenuje O lidské povaze. Obě publikace vznikly tak, že jsem o těch tématech mluvil v rozhlase a pak jsem je přepracoval v knížku.

Pracujete aktuálně na něčem?

Teď mám v tisku titul Psychologie duchovního života, který vyjde za dva měsíce.

Manželka mě podporuje, chodí na moje přednášky

Věnujete se velkému množství aktivit. Zbývá vám ještě čas na rodinu?

Mám tři děti, pět vnoučat a jednu pravnučku. O prázdninách se jim věnuju, chodíme do lesa a podobně. Ale jinak se přiznám, že je trochu zanedbávám.

Používal jste svoje poznatky z psychologie při výchově dětí?

Když moje nejmladší dcera začala nosit ve dvanácti letech špatné známky, žena mi říkala, ať něco udělám s její leností, když jsem psycholog. A já jsem se hluboce zamyslel a řekl jsem jí: „Ona není líná, ona jen neumí vyvíjet volní úsilí, protože jsme ji rozmazlovali.“

Jaký vztah mají vaše děti a vnoučata k psychologii?

Můj syn je psychiatr a vede detenční oddělení ve vazební věznici. Moje vnučka loni dokončila studia psychologie ve Švýcarsku a už také pracuje.

A co vaše žena?

Manželka je mi velkou oporou, jsme spolu už sedmapadesát let. Poslední dobou stále častěji navštěvuje moje přednášky, hlavně ty, které vedu na univerzitě třetího věku. Vždycky má před sebou papír a něco tam píše. Já si říkám: „Ona se nudí, maluje si.“ Pak přijdeme domů, ona vytáhne papír a kriticky řekne: „Zase jsi citoval třicet autorů, kdy už budeš mluvit za sebe?“

Mezi čtyřma očima

V univerzitním prostředí se profesor Smékal pohybuje od dob studií a přednáší více než půl století. Pracovnu má přecpanou knihami, vyznal by se tam málokdo. „Jsem chaotik a dlouho mě to trápilo. Ale od doby, co jsem si přečetl životopis Einsteina a zjistil jsem, že byl taky chaotik, už mi to tak nevadí,“ směje se.

Fakulta sociálních studií na počátku příštího roku oslaví dvacet let. S její existencí se pojí jména několika výjimečných lidí, kteří se zasloužili o její vývoj. V seriálu časopisu Atrium postupně přiblížíme významné osobnosti, které jsou s historií fakulty spjaty.

Předchozí díl seriálu Otcové zakladatelé si můžete přečíst zde:
Díl č. 1: Demokracie z roku 1989 není hotová věc, tvrdil první děkan

Medailon

Vladimír Smékal (*15. února 1935)

Vladimír Smékal se narodil v roce 1935 v Novém Jičíně. V roce 1958 získal diplom z psychologie a filozofie. Od té doby nepřetržitě vyučuje psychologii. Roku 1990 se stal vedoucím Psychologického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, o rok později se stal profesorem. V letech 1997 a 1998 stál u zrodu fakulty sociálních studií. Měl být i jejím třetím děkanem, ale kvůli operaci žlučníku se tak nestalo.

V současnosti je emeritním profesorem. Na Masarykově univerzitě přednáší na katedře psychologie fakulty sociálních studií, na pedagogické fakultě i na univerzitě třetího věku. Externě působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy a na teologické fakultě v Olomouci. 

Mezi roky 1966–1968 vedl Středisko pro psychodiagnostické pomůcky v Bratislavě. Od roku 1997 stál v čele Laboratoře pro výzkum dětí a mládeže v Brně, které se v roce 2000 změnilo na Výzkumné centrum osobnosti a etnicity.

Ve svých pracích a přednáškách se zabývá otázkami víry a existence duše. Zajímá se o logoterapii neboli obnovu smyslu života. Právě setkání se zakladatelem logoterapie Viktorem Franklem přivedlo Smékala po čtyřiceti letech, kdy vyznával budhismus a hinduismus, zpět ke křesťanské víře.

O duši a mnohém dalším si Vladimír Smékal povídal s Markem Ebenem. Zdroj: Česká televize

Řekli o něm

Volný čas