Sociolog a nadšenec do populačních studií Ladislav Rabušic se spolu s Ivem Možným a Petrem Fialou v 90. letech setkávali v jedné z pracoven tehdejší katedry sociologie v přízemí filozofické fakulty Masarykovy univerzity a rozvíjeli romantické představy o samostatné fakultě pro společenské vědy. Sen se jim splnil v roce 1998 a nová fakulta se brzy rozrostla a získala mezinárodní ohlas.

Profesor Rabušic na fakultě sociálních studií vyučuje, je členem několika národních i mezinárodních komisí a šéfem ústavu, kde zkoumají třeba i to, jakou roli hraje sexualita v každodenním životě společnosti. Říká, že s manželkou, která vyučuje na filozofické fakultě, vedou na Masarykově univerzitě nádherný život.

Jak to všechno začalo?

Vzpomínám si, jak jsme se stěhovali do budovy v Gorkého ulici a ještě tam nebyl ani nábytek. S hrstkou vyučujících jsem seděl před začátkem prvního semestru v prázdné posluchárně na koberci a říkali jsme si: „Tak teď máme barák a přijaté studenty. Je to velká výzva. Buď to zvládneme nebo padneme.“ Začátky byly romantické a skromné, byli jsme mladí a nadšení.

Profesor Smékal vzpomínal na to, že jste při budově v Gorkého ulici pořádali táboráky.

Je tam krásný dvoreček, něco jako atrium na fakultě sociálních studií, ale bez střechy. Roste tam tráva a stromy. Na konci akademického roku jsme tam pořádali SemestrEnd. Každý přinesl svoje jídlo, nakoupili jsme pivo a víno, seděli jsme na zahrádce a debatovali jsme. Večer jsme i tancovali.

Přenesly se takové akce i do nynější budovy?

Samozřejmě. Na fakultě sociálních studií pořádáme pravidelně pro všechny zaměstnance v prosinci adventní večer, v červnu pak SemestrEnd. Jsme přece „sociální“ fakulta a v ní je přátelské setkávání lidí přirozeným prvkem naší každodennosti.

Jak fakulta za dvacet let své existence pokročila?

Jako jeden z jejích zakladatelů jsem na fakultu velmi hrdý, protože si myslím, že jsme dokázali něco obrovského. Ve velice krátkém čase jsme se stali společně s pražskou fakultou sociálních věd nejlepšími školami sociálních věd v Česku. Máme mezinárodní úspěchy a kontakty. Především mám, jakožto patriot, radost z oboru sociologie. V žebříčcích publikovaných Hospodářskými novinami jsme se několikrát umístili na první příčce. Velmi dobře si ale vedou i ostatní obory, například psychologie se také opakovaně umísťuje na prvním místě.

Společenské vědy byly nejdříve součástí Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Kdo jako první přišel s nápadem vybudovat samostatnou fakultu sociálních studií?

Chtěli jsme s profesorem Ivem Možným a profesorem Petrem Fialou založit další společenskovědní obory jako politologii, žurnalistiku, sociální práci nebo environmentální studia. Na filozofické fakultě, která je směsicí velmi různorodých oborů, jsme pro rozšíření o další, sociálně-vědní obory, nenacházeli prostor. V debatách, ke kterým se později přidali i psychologové, konkrétně Petr Macek a Vladimír Smékal, jsme společně došli k názoru, že by bylo prima založit novou fakultu. Nápad byl společný, i když hlavním motorem celého projektu, který všechno dojednával s tehdejším rektorem Masarykovy univerzity Eduardem Schmidtem, byl právě Ivo Možný.

Co bylo součástí založení fakulty?

Když klíčily první představy, byl jsem zrovna na Princentonské univerzitě ve Spojených státech. S Možným jsme komunikovali na dálku. Ani si nevybavuju, jestli už v té době fungoval e-mail, ale nějak jsme se spolu domlouvali a rozvíjeli jsme základní myšlenky o existenci fakulty.

Jak jste postupovali?

Nejdřív jsme uvnitř filozofické fakulty založili školu sociálních studií, jejímž ředitelem se stal Možný. Znamenalo to, že se z oborů filozofické fakulty vylouply společensko-vědní obory – politologie, část psychologie a také my sociologové. Kolem tohoto jádra se vybudoval projekt nové fakulty, který jsme předložili na ministerstvo školství. Tehdejší rektor profesor Schmidt náš návrh podpořil, všechno klaplo a nová fakulta mohla vzniknout.

Co všechno jste pro to museli udělat?

Bylo kolem toho hodně papírování. Napsali jsme projekt, jehož součástí byla i studie proveditelnosti, v níž jsme zdůvodňovali, proč je nová fakulta na univerzitě potřebná, jaké obory na ní budou a také kolik si myslíme, že se přihlásí uchazečů o studium a kolik lidí bude nakonec celkově na nové fakultě studovat. Podle toho se hodnotilo, jestli budeme životaschopní.

Odhadli jste počet uchazečů dobře?

Podcenili jsme ho. Zájem byl mnohem větší, než jsme čekali.

Kde jste na vznik fakulty sociálních studií získali peníze?

Když se zakládá nová fakulta, první investice musí přijít z univerzity, takže se na ni složily existující fakulty. Museli jsme přesvědčit její děkany, že má smysl vzdát se části „svých“ peněz. Říkali jsme jim: „Dejte nám první investici, my si na sebe rychle vyděláme a pak vám to vrátíme.“ Oni nám uvěřili a skutečně se to stalo. Z finančního hlediska jsme velmi úspěšná a bezproblémová fakulta.

Dva roky vyučoval češtinu v Číně, manželka
pracovala v rádiu

Podle vašeho životopisu jste v 80. letech působil jako lektor českého jazyka na Pekingské univerzitě. Jak jste se k takové práci dostal?

Protože Čína je velká země, chce mít odborníky na kulturní a společenské otázky nejrůznějších zemí světa. V Pekingu existuje Univerzita zahraničních studií, kde jsou katedry pro šedesát sedm jazyků. Češtinu tam zástupci z Česka vyučovali tradičně už od padesátých let, výuka pak byla v čínských turbulentních 60. a 70 letech přerušená, ale v polovině 80. let byla znovu zavedená. Potřebovali najít někoho, kdo má diplom z lingvistiky, umí dobře anglicky a rozumí české společnosti a jejím kulturním reáliím, protože v jejich pojetí to nebylo jenom studium českého jazyka, ale bohemistiky, takže i české politiky, společnosti a kultury. A jelikož já jsem kromě sociologie vystudoval také anglistiku, splňoval jsem kritéria. Ministerstvo školství vypsalo konkurz. S manželkou Miladou jsme byli bezdětní, tak jsme se přihlásili. V Číně jsme prožili dva nádherné roky.

Co tam dělala vaše žena?

Pracovala v rádiu Peking, které vysílalo do Česka. Dnes se to rádio jmenuje Čínský rozhlas pro zahraničí. Jejich vysílače sice byly tak slabé, že sem ty vlny často nedolétly, nicméně každý den vysílali. Rádio vysílalo v češtině, a protože manželka vystudovala bohemistiku, kontrolovala jejich texty, aby byly správně česky.

Zabýváme se tím, proč mají lidé málo dětí
nebo jak často mají sex

Kromě toho, že učíte, vedete Ústav populačních studií. Jste tam spokojenější než
v manažerských funkcích?

Vést Ústav populačních studií mě baví. Svým mladším kolegům zajišťuju finanční a materiální podmínky, aby mohli v klidu bádat a psát. Zabýváme se tam třeba tím, proč lidi mají málo dětí, jak často mají sex nebo jaký význam má sexualita ve společnosti. Zkoumáme například proč lidé s vysokoškolským vzděláním žijí o sedm let déle než lidé se základním vzděláním, zabýváme se problematikou rozvodovosti a samozřejmě i problematikou stárnutí populace. Všechno jsou to fascinující témata. Populační studia jsou zajímavá i pro studenty, a proto budeme na oboru sociologie zakládat novou specializaci. Zaměření na populační studia umožníme už příštím studentům.

Zapojujete se i vy sám do nějakých výzkumů?

Zrovna jsem získal grant na Evropský výzkum hodnot. Jako český národní koordinátor se mu věnuju od roku 1991, teď je to čtvrtá vlna. Je to dlouhodobý výzkum, takže z dat, která díky tomuto projektu máme, lze pozorovat, jak se v čase proměňují hodnoty české společnosti v nejrůznějších doménách od práce přes politiku až po rodinu. V listopadu budeme sbírat nová data. Těším se, až se znovu pustím do analýzy.

Na univerzitě působíte v několika funkcích, máte ještě čas na manželku?

Samozřejmě. Ona vyučuje na filozofické fakultě, takže toho má taky dost, ale máme společně dlouhé prázdniny. Taky je hezké, když se večer potkáme a vyprávíme si zážitky.

Porovnáváte někdy fakultu sociálních studií s filozofickou fakultou?

Já jí pořád říkám, jak je to u nás skvělé! Zdá se mi, že naše fakulta je o něco lépe organizovaná, ale to je dané tím, že naše obory k sobě mají blíž, nejsou tak roztříštěné.

Jak vlastně vypadalo stěhování fakulty z Gorkého do Joštovy ulice?

Stěhování na Joštovu ulici bylo mnohem jednodušší než původní stěhování našich kateder z filozofické fakulty do Gorkého ulice, navíc jsme se stěhovali do větších prostor. Na Gorkého jsme seděli v pracovnách po třech nebo po čtyřech, tady máme pracovny pro jednoho nebo pro dva lidi.

V nové budově jsem ráno vídával studenty
spát na pohovkách

Na jedné z laviček na terase fakulty sociálních studií je plaketa s vaším jménem. Znamená to, že jste přispěl na zvelebení fakulty?

Ano, samozřejmě, vždyť je to „moje“ fakulta. Kromě toho jsme s manželkou přispěli na dvě sedačky v univerzitním kině Scala. Je to drobný výraz naší vděčnosti za nádherný život, který na Masarykově univerzitě vedeme.

Vybavíte si něco, co vás v nové budově překvapilo?

Když jsem byl děkanem a chodil jsem na fakultu brzy ráno, kolem šesté hodiny jsem potkával studenty spící na pohovkách. Někdy to zalomili i v knihovně. Ale já se jim nedivím, studium je namáhavé.

Proč se na fakultě objevily pohovky?

Chodby se nám zdály holé a odcizené. Připadalo nám, že bychom měli studentům zpříjemnit čas, kdy čekají na chodbách na konzultace. A tak jsme postupně začali dokupovat pohovky. Snažíme se dělat studentům pohodlí, oni jsou našimi klienty a koneckonců i náš sociální a ekonomický kapitál.

Baví vás učit?

Ano, učení mě naplňuje. Snažím se najít si na učení čas, co mě ale mrzí, že kvůli manažerským funkcím mám málo času na psaní a výzkum. Byl jsem děkanem a prorektorem, navíc pro nejrůznější komise a rozhodovací orgány jsou potřeba profesoři. takže jsem v malé české komunitě poměrně hodně žádaný. Nedávno mně třeba místopředseda vlády Pavel Bělobrádek nabídl, abych předsedal komisi pro hodnocení společenských věd.

Změnili se studenti od doby, kdy jste s výukou začínal?

Když jsme začínali, byly společenské vědy velmi populární a z velkého počtu uchazečů jsme mohli vybírat skutečně jen ty nejlepší. Postupně ale zájem o společenské vědy poněkud opadl a teď bereme i studenty, kteří nejsou do svých oborů zas tak zapálení, jako byli ti dřívější.

Neodejdou takoví studenti po nějakém čase na jiný obor?

Ano, ale to už pro nás není dobré. Znamená to, že první dva tři semestry máme v kurzech lidi, kteří nejsou až tak motivovaní ke studiu sociologie nebo mají pocit, že nenaplňujeme jejich očekávání a ti pak snižují celkovou úroveň.

Vyřešilo by to přísnější přijímací řízení?

Nemyslím si to. Podstata je v tom, aby se k nám hlásili studenti, kteří vědí, co se na naší fakultě vyučuje. Proto na fakultu zveme učitele základů společenských věd z gymnázií, abychom jim vysvětlili, co společenské vědy znamenají a co mají říkat svým studentům –budoucím zájemcům o společenské vědy. Často nejsou studenti dobře informovaní a pak jsou ze studia zklamaní. Je to ztráta času pro ně i pro nás.

Máte představu, kam by se fakulta sociálních studií měla posouvat dál?

Abychom v evropské konkurenci obstáli, musíme se stát pracovištěm, které snese srovnání s těmi v západoevropských zemích. Věda je dnes mezinárodní. Nestačí jen publikovat mezinárodně, jde také o to získávat i peníze na výzkum z mezinárodních zdrojů. A k tomu musíte mít renomé. Sebekriticky přiznávám, že v tom máme ještě rezervy.

Jak se odreagováváte, když zrovna nepracujete a nejste na fakultě?

Čím jsem starší, tím víc musím dbát na svoji kondici. Snažím se své sedavé zaměstnání kompenzovat pohybem. Pravidelně o víkendech a o prázdninách jezdíme s partou přátel na kole. Miluju tenis a alpské lyžování. Dřív jsem lyžoval dokonce závodně.

Byl jste úspěšný?

V lyžování jsem byl v druhé výkonností třídě, což je na hocha z jižní Moravy poměrně slušný výsledek.

Fakulta sociálních studií na počátku příštího roku oslaví dvacet let. S její existencí se pojí jména několika výjimečných lidí, kteří se zasloužili o její vývoj. V seriálu časopisu Atrium postupně přiblížíme významné osobnosti, které jsou s historií fakulty spjaty.

Předchozí díly seriálu Otcové zakladatelé si můžete přečíst zde:

Díl č. 2: Otcové zakladatelé: Fakulta se rozrostla, jak jsem vůbec nepředpokládal, říká první proděkan

Díl č. 1: Otcové zakladatelé: Demokracie z roku 1989 není hotová věc, tvrdil první děkan

Medailon

Ladislav Rabušic (*8. března 1954)

Ladislav Rabušic se narodil v roce 1954 v Uherském Hradišti. Vystudoval magisterskou sociologii a anglistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, která v té době nesla jméno Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. V oboru sociologie potom získal doktorát i profesuru.

Od roku 1998 působil šest let jako proděkan fakulty sociálních studií, dalších sedm let jako její děkan. V období mezi lety 2012–2015 zastával post prorektora Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti vede jedno z výzkumných pracovišť fakulty, a to Ústav populačních studií.

Předměty, ve kterých se studenti mohou s profesorem Rabušicem setkat

Statistická analýza dat

V předmětu Statistická analýza dat se studenti učí základy statistiky, ale také jak správně formulovat výzkumnou otázku. Používají speciální program, který zpracovává data sesbíraná z dotazníků či rozhovorů. Údaje třídí a hledají v nich souvislosti.

Metody výzkumu v sociologii

Studenti se v tomto kurzu seznamují s výzkumnými technikami a učí se, jak správně vést sociologický výzkum. Po dokončení kurzu by jeho účastnicí měli být schopní úspěšně vytvořit svůj vlastní výzkum.

Population Studies

Předmět, ve kterém se věnuje populačním studiím, je vyučovaný v angličtině. Zapisují si ho studenti magisterského oboru sociologie.

Vybrané publikace

Česká společnost stárne

Jeden z nejoblíbenějších titulů Ladislava Rabušice na serveru Databáze knih se jmenuje Česká společnost stárne. V knize vydané v roce 1995 popisuje proměny české společnosti i její sociální politiky.

Kde ty všechny děti jsou?

V knize z roku 2001 se zamýšlí nad příčinami toho, proč se v české společnosti v devadesátých letech výrazně snížila porodnost. Všímá si vztahu mezi populací a jedincem, vysvětluje, proč lidé vůbec plodí děti a jak je v moderních společnostech vnímána hodnota dítěte. V úvahách se přitom pohybuje v rámci teze o dvou velkých demografických proměnách, kterými evropské země už prošly.

Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný?

Na otázku, zda by měl stát zasahovat do rodinného života, hledá Ladislav Rabušic odpověď v publikaci z roku 2006 Sňatek a rodina: zájem soukromý nebo veřejný?

Učíme se po celý život?

Poznatky z výzkumného projektu o vzdělávání dospělých sepsal Ladislav Rabušic společně se svojí manželkou. Zda se učíme se po celý život? se ptají ve stejnojmenné publikaci vydané v roce 2009.

Analýza sociálněvědních dat nejen v SPSS

Velmi dobře hodnocená učebnice statistické analýzy z roku 2015, kterou napsal spolu s Petrem Marešem a Petrem Soukupem. Učebnice je důležitá zvláště pro studenty sociálních věd, protože statistické operace jsou organickou součástí jejich výzkumných prací.

Volný čas

Profesor Rabušic tráví volno nejčastěji s manželkou, velmi rád také sportuje. Mezi jeho záliby patří lyžování, cyklistika a tenis.

Řekli o něm