Původně plánovala, že si po skončení období předsednictví Akademického senátu Fakulty sociálních studií odpočine. Kolegové však Lenku Lacinovou nakonec přesvědčili, aby se přihlásila do výběrového řízení a stala se šéfovou katedry psychologie. „Být vedoucí katedry nikdy nebyl můj sen. Sama bych o to vůbec neusilovala,“ přiznala milovnice koní a hráčka na příčnou flétnu.
Jako nová vedoucí katedry bude mít Lenka Lacinová na starost i akreditaci studijních programů a s ní spojenou novou podobu bakalářského studia. Ve výzkumu se přitom věnuje otázkám citové vazby u dospívajících či batolat, ale také zvláštnímu fenoménu déjà vu. V minulosti vedla i dvanáct závěrečných prací najednou. Přiznává, že občas je to trochu šílené, ale práce se studenty ji baví.
Vedoucí katedry psychologie se oficiálně stanete 1. listopadu. Proč jste nenastoupila už na začátku semestru?
Ještě jsem neskončila ve funkci předsedkyně akademického senátu. Podle platných pravidel nemůže být senátor současně ve vedení fakulty, výzkumného ústavu nebo třeba proděkanem, protože senát má být na vedení fakulty nezávislý. Výběrové řízení na vedení katedry se sice uskutečnilo už v květnu, ale museli jsme zohlednit to, že mi mandát skončí v říjnu. Takže teď panuje na katedře psychologie tak trochu období dvojvládí. Svým způsobem je to dobrá forma přechodu. Kdybychom si funkci předávali se současným vedoucím Zbyňkem Vybíralem už v létě, fungování katedry bychom probírali víceméně jen teoreticky. Takhle se na spoustě praktických věcí za chodu domlouváme už společně. Změna vedení tak bude přirozenější.
Jak dlouho v akademickém senátu působíte?
Asi pět let. Nejdřív jsem nastoupila jako náhradnice na půlku funkčního období a potom jsem tam zůstala ještě další dvě funkční období. V tom posledním jsem se stala předsedkyní. Přihodilo se mi to v éře, která byla pro senát poměrně zajímavá.
Čím byla zajímavá?
Běžně senát projednává návrh rozpočtu, pravidla rozdělování finančních prostředků na fakultě nebo schvaluje materiály, které jsou předkládány vědecké radě kvůli akreditaci oborů. Senát fakulty sociálních studií však v uplynulých dvou letech musel změnit statut fakulty, jednací a volební řád akademického senátu i disciplinární řád pro studenty. Vše jsme museli sladit s novým vysokoškolským zákonem. Dokumenty připomínkovaly legislativní komise rektorátu a schvaloval je velký senát Masarykovy univerzity, takže to nebyl úplně jednoduchý proces. Navíc se většinou jednalo o „právnické“ záležitosti a žádný člen senátu se aktivně právu nevěnuje.
Ale podařilo se vám to.
Obzvlášť pro mě jako psychologa to bylo opravdu těžké. Za některými formulacemi právník vidí něco jiného a psycholog, když se nad tím zamyslí, to vnímá úplně jinak. Ale nakonec jsme to zvládli a všechny předpisy jsou od června schválené. Fakulta může být klidná.
Změnilo se něco pro studenty?
Neuvědomuju si žádné změny, které by měly výrazný dopad na studenty. Jednalo se hlavně o přeformulování některých předpisů. U disciplinárního řízení třeba nebyly dobře vysvětlené jednotlivé procedurální kroky, což jsme napravili. Nemohli jsme si ale moc vymýšlet, museli jsme vše sladit s celouniverzitními předpisy.
A je něco jiné pro vyučující?
V předchozím disciplinárním řádu například nebyla pro vyučující zakotvená důležitá věc, která mi tam chyběla. Když někdo podal podnět k disciplinárnímu řízení, což je typicky učitel, který objeví nějaký plagiát, nemusel se vůbec dozvědět, kdy a kde se ten přestupek před disciplinární komisí projednává. V řízení totiž potom rozhoduje děkan a disciplinární komise informovala jen toho, kdo přestupek spáchal.
V čem je to špatně?
Komise je složená z lidí ze všech oborů a co připadá zásadní jednomu, nemusí připadat důležité druhému. Navíc mi to vůbec nedávalo smysl. Když to trochu nadsadím, je to podobné, jako by někdo podal žalobu a nepřizvali ho pak k projednávání.
Máte s tím zkušenosti?
Ano. Před pár lety se to stalo přímo mně osobně, takže to vychází z mé zkušenosti. Teď ovšem komise musí toho, kdo podnět podal, informovat. Z toho nevyplývá povinnost, aby se řízení zúčastnil, ale má tu možnost tam být a zodpovědět komisi případné dotazy.
Přiblížíme se americkému modelu studia
Pomůžou vám zkušenosti z akademického senátu ve funkci vedoucí katedry?
Určitě je to dobrá výbava. Jako běžný akademik bych asi nevěděla tolik o fungování fakulty. Třeba jakým způsobem a podle jakých kritérií se rozdělují peníze a sestavuje rozpočet a vůbec, jak fungují taková ta střeva fakulty. Jako předsedkyně senátu jsem také chodila na kolegia, tedy na setkání s děkanem, takže jsem poznala vedení fakulty. Neříkám, že si poradím se vším sama, ale alespoň vím, kdo je za co zodpovědný a na koho se obrátit s určitým problémem.
Co vás čeká na katedře psychologie?
Nemůžu si stěžovat, že bych v poslední době něco dělala rutinně. Myslela jsem, že si po náročné práci v akademickém senátu trochu odpočinu. Ale stala jsem se vedoucí katedry v období, kdy se přechází na nový způsob pojetí bakalářského studia.
Co to znamená?
Na podzim musíme připravit akreditaci bakalářského studia v nové podobě. Po letech změníme současné uvažování. Bakalářské studium psychologie je podle mě dobře postavené, léta jsme ho vyvíjeli a inovovali, ale musíme ho přizpůsobit novým podmínkám.
Jak to bude vypadat?
Zachované bude jednooborové studium. Nově vzniknou i sdružená studia – maior, což je vlastně dvouobor, ale kreditově větší a společně s ním se studuje minor. Ještě existuje i double major, ten je ovšem na čtyři roky, ne na tři jako ostatní programy.
Co z toho vyplývá pro katedru psychologie?
Budeme debatovat o tom, s jakými obory navážeme spolupráci. Zatím nevím, jak to bude fungovat mezi fakultami, jestli to bude otevřené stejně jako v americkém modelu, kde si lidé svobodně vybírají kombinace. Jsme ovšem trochu vázaní tím, že psychologie je obor, jehož studenti také směřují do regulované profese. Musíme vyhovět profesním organizacím. Třeba psycholog ve zdravotnictví musí absolvovat jednooborového bakaláře a navazující magisterské studium. Je otázkou, nakolik atraktivní bude nabídka maior programu s nějakým minorem odjinud. Byť já pokládám dvouoborové studium za zajímavé a nemyslím si, že by mělo zmizet, tlak profesních organizací vede k tomu, že se v posledních letech víc zájemců hlásí na jednooborovou psychologii.
Pro koho tedy bude maior program?
Zaujme asi lidi, kteří tuší, že by je zajímala věda a výzkum nebo psychologické pozice, které nejsou tak přísně regulované. Zajímavější by ale mohlo být vytvoření minoru v psychologii. Absolvent nebude mít oprávnění si říkat psycholog, protože získá jen šedesát kreditů, ale pro mnohé jiné obory by to mohl být smysluplný doplněk. Dokážu si představit třeba spojení se sociální politikou a sociální prací, ale i s uměnovědnými obory, nemluvě o řadě dalších kombinací. Psychologie je atraktivní obor a zajímá se o ni i spousta laiků, tak proč je nekultivovat?
Závěrečných prací vedla i dvanáct najednou
Vedení katedry vám nejspíš zabere hodně času.
Přiznávám, že mě netěší, že budu muset věnovat tolik času činnostem spojeným s chodem katedry. Vnímám to jako něco přechodného, rozhodně si nepředstavuju, že bych ve funkci zůstala několik období. Budu kvůli tomu totiž muset umenšit některé věci, které mě na akademické práci těší. Už teď jsem třeba snížila počet studentů, kterým vedu bakalářské nebo diplomové práce.
Kolik jste jich vedla předtím a kolik vedete teď?
Skoro se to bojím říct, protože kolegové si ze mě kvůli tomu dělají legraci. Jsem trošku rekordman. V červnu tohoto roku obhajovalo dvanáct lidí, kterým jsem vedla závěrečnou práci. Teď jsem na půlce, ale i to je nadprůměr.
Jak to všechno zvládáte?
Před kolegy už si v době blížícího se odevzdávání prací nestěžuju, protože by mi řekli, že si za to můžu sama. Občas je to trochu šílené. Okomentuju část práce, odešlu to, oddechnu si a najednou na mě vyskočí nový e-mail s prosbou, abych se podívala na další část úvodu nebo zkontrolovala metody, případně výsledky. Tak si řeknu „dobře“ a jdu číst dál. Doufám, že studenti nemají pocit, že bych se jim dostatečně nevěnovala.
Až vám skončí funkční období, chtěla byste se vedení závěrečných prací zase věnovat víc?
Ano, vytvářet se studenty projekty je jedna z činností, které mě na pedagogické části akademického povolání baví asi nejvíc.
Zkoumá batolata a jejich matky, ale i déjà vu
Zbývá vám čas i na výzkum?
Na výzkum si člověk musí udělat čas. Předsedání senátu bylo náročné, ale ve zkoumání mi to nebránilo. Podílím se na rozsáhlém výzkumu dvou stovek adolescentů a jejich sociálních vztahů. Zabýváme se tím, jak se vyvíjí citová vazba dospívajících lidí, tedy jaké lidi mladý člověk preferuje, když se dostane do situace ohrožení nebo smutku. V dětství je to většinou maminka, poté jsou to pořád maminky, ale objevují se tam i další důležití lidé, třeba kamarádi a kamarádky nebo partneři. Pro našeho japonského kolegu Toma Umemuru, který je hlavním řešitelem, funguju jako prostředník pro kontakt s českými školami.
Jste v nějakém výzkumu i mezi hlavními řešiteli?
Ano, také se týká citové vazby, ale u batolat. Hledáme souvislost mezi mateřským chováním a prožíváním a chováním dítěte. Všímáme si třeba toho, že citovou vazbu ovlivňuje i „fejkování“ emocí, kdy se matky snaží neustále jednat po dobrém a zakrývat negativní emoce.
Jak takové věci zkoumáte?
Provádíme výzkum pomocí takzvaného Strange situation testu v laboratorním prostředí. Máme na katedře speciální laboratoř s jednostranným zrcadlem a kamerami. Sledujeme chování dítěte v situaci, kdy z místnosti matka odejde, jak se chová v přítomnosti cizího člověka a poté, když se dítě znovu shledá se svou matkou. Jsme první pracoviště v Česku, které má k dispozici člověka s certifikací pro zpracování dat z této metody. Je jím právě náš japonský kolega Tomo. Nová kancelář vedoucího katedry bude hned vedle laboratorní místnosti, což mě těší. Ráda tam chodím dělat „cizince“, který se k batoleti vrátí místo matky, což je jedna z epizod této metody.
Vždy jste se ale nezabývala psychologií. Studovala jste na Ústavu hudební vědy.
Ano, v roce 1988 jsem nastoupila na marxisticko-leninskou estetiku s vědou o hudebním umění. V druhém ročníku přišla sametová revoluce a já jsem se rozhodla, že estetiku dál studovat nebudu. Chtěla jsem dělat něco víc praktického. Ponechala jsem si hudební vědu, zanechala estetiky a přihlásila jsem se na psychologii. Začátek 90. let provázel s velkými změnami na vysokých školách tak trochu chaos, takže nikdo neměl problém s tím, že jsem studovala vlastně obor a půl.
Oboje jste dostudovala?
Dokončila jsem jednooborovou psychologii i muzikologii, to ovšem nemůžu prokázat. Až po mnoha letech mi došlo, že jsem sice udělala státnice z hudební vědy, ale nemám o ukončení studia žádný doklad. Pátrala jsem v archivu Masarykovy univerzity, kde archiváři našli všechny doklady o vykonaných zkouškách, ale ne protokol o státnicích. Takže pro habilitaci, řízení před jmenováním docentkou, jsem si raději hudební vědu ze životopisu vymazala, aby nevznikly nějaké pochybnosti. Někde se dostávají diplomy, i když člověk nestudoval, já jsem studovala, ale bez diplomu.
Hrajete pořád na nějaký hudební nástroj?
Velmi příležitostně ano. Kromě klavíru jsem hrála i na příčnou flétnu. Téměř každé Vánoce se scházím s kamarády a hrajeme Rybovu mši v Alfa pasáži. Ve volném čase se teď věnuju hlavně koním. Od raného dětství jsem snila o tom, že budu chodit ke koním a jezdit, ale vzhledem k tomu, že naše rodina byla založením spíš muzikantská, na koně nedošlo. Tento dětský sen se mi tak splnil až celkem nedávno.
