V Kanadě večeřela jen ovocný čaj. Příběh docentky z katedry politologie

Ze Slovenska do kanadské zimy

Miriam Matejova vyrůstala s matkou v bratislavské Petržalce. Po maturitě měla jasno: chtěla studovat mediální komunikaci. Na svůj vysněný obor se sice dostala, ale nakonec si zvolila jinou cestu, kterou byly mezinárodní vztahy. Věřila, že jí tahle volba přinese více pracovních příležitostí.

Její otec žil tehdy v Kanadě, a tak jí navrhl, aby tam zkusila studovat. Myšlenka na kvalitní kanadské vzdělání ji nadchnula. „V té době nebylo Slovensko v Evropské unii a možností studia v zahraničí existovalo jen málo,” říká Matejova. Tenkrát se odhodlala k odvážnému kroku: přestěhovala se do Kanady s jednou sportovní taškou a batohem. V následujících letech se celý její majetek vešel právě do těchto dvou zavazadel.

V Calgary přistála na začátku ledna. Bylo jí tehdy osmnáct a jakožto Středoevropanka nikdy předtím nezažila teploty kolem minus dvaceti stupňů. Později, při každodenním čekání na nezastřešené autobusové zastávce, v jejím prvním semestru, když teploty klesaly k minus třiceti, si vytvořila vlastní teplotní stupnici. „Poznala jsem, že je minus dvacet, když se mi začal při dýchání lepit nos zevnitř. A při minus třiceti se mi slepovaly řasy,” vzpomíná.

Nízké teploty ji nakonec neodradily. Naučila se jezdit na snowboardu – prý hlavně proto, aby si kanadské zimy dokázala nějak zpříjemnit. Vzpomíná na studentský lyžařský výlet, kdy sjezdovku kvůli mrazům zavřeli. „Byla prostě příliš velká zima. Myslím, že méně než minus třicet a my ani nemohli sedět na lanovce,“ dodává. Po více než deseti letech strávených v Kanadě přiznává, že jí tamní zimy dnes chybí.

„Kanada působila po životě v bratislavském paneláku jako úplně jiný svět.”

Začátky Miriam Matejové ale nebyly vůbec jednoduché. O životě v Kanadě nevěděla nic a její angličtina byla velmi omezená. „Ve škole nás sice učili anglicky, ale nikdo nás nepřipravil na to, jak lidé mluví doopravdy. Kanadská angličtina byla plná pro mě neznámého slangu,“ říká.

Po dvou týdnech v Calgary se s otcem přestěhovali do Kitimatu, malého města na pobřeží oceánu obklopeného deštným pralesem Britské Kolumbie. Město bylo bohaté díky dřevozpracujícímu průmyslu a po životě v bratislavském paneláku působilo na Matejovou jako úplně jiný svět. Naučila se tam anglicky, aby se mohla přihlásit na univerzitu a přes léto pracovala v místním recyklačním centru. Práce byla fyzicky náročná a špatně placená.

„Po večerech jsem pila ovocný čaj, abych alespoň trochu zmírnila pocit hladu.”

S otcem si příliš nerozuměla, proto se od něj s pomocí kanadských přátel odstěhovala do většího města Prince George, kde se nachází University of Northern British Columbia. Právě tam se rozhodla pokračovat ve studiu mezinárodních vztahů, se kterým začala už v Bratislavě. Celkem strávila ve městě pět let, které označuje za nejtěžší a zároveň nejvíce přínosné období svého života. Studenti v Kanadě si musí platit školné, a i když univerzita patřila k těm menším a levnějším vzdělávacím institucím, každý semestr stál Miriam Matejovou několik tisíc dolarů. K nim se připočítávaly náklady na bydlení, jídlo a další nutné výdaje. První studentská půjčka jí pokryla jen jeden semestr a z domova žádná finanční pomoc nepřicházela. V některých obdobích jí nezbývalo téměř nic, a tak někdy k večeři pila jen ovocný čaj, aby ušetřila za jídlo.

Získat práci bez předchozích zkušeností bylo v Kanadě náročné. Prvním zaměstnáním Matejové bylo call centrum, kde dělala telefonické průzkumy veřejného mínění. Měla silnou motivaci si práci udržet, ale mnozí dotazovaní měli silný americký přízvuk a ona odpovědím nerozuměla. V call centru vydržela jen krátce.

Z práce do školy, ze školy do práce

Jakožto studentka vystřídala Matejova mnoho pracovních pozic. Pracovala v kanadském řetězci s kávou a koblihami, kde podle svých slov zažila ten pravý zápřah. Později působila v galerii, nebo také v muzeu v malém městě Bella Coole, kde přes léto pracovala jako koordinátorka. „Bydlela jsem v kostele, přesněji v malém apartmánu pro kněze. Bylo to netradiční, ale kouzelné léto,” vzpomíná.

Se zlepšující se angličtinou a rostoucími zkušenostmi získala od druhého ročníku pracovní příležitost přímo na univerzitě, jako asistentka ve výuce a výzkumu. Umožnilo jí to nejen trochu si přivydělat, ale také se víc zapojit do akademického prostředí. Pracovala neustále, většinou měla dvě práce současně a v jednom semestru dokonce čtyři. Navzdory pracovnímu vytížení nikdy nezanedbala studium: odpromovala jako jedna z nejlepších studentek.

Po promoci se vydala na cestu napříč Kanadou, až do hlavního města Ottawy. Dostala plné stipendium pro magisterské studium mezinárodních vztahů na místní Norman Paterson School of International Affairs při Carleton University. Program měl pověst „terminálního“, tedy takového, po jehož absolvování lidé většinou míří rovnou do vládních institucí.

Už po prvním roce studia získala Matejova práci pro federální vládu. Nejprve pracovala na ministerstvu životního prostředí, později pro Kanadskou agenturu pro mezinárodní rozvoj a nakonec se vrátila zpět na ministerstvo. V letech 2010 a 2011 také strávila několik měsíců na ostrově Barbados, kde pracovala pro Organizaci spojených národů v programu zaměřeném na prevenci šíření HIV/AIDS.

V hlavním městě Kanady strávila čtyři roky – dva roky jako studentka a další dva převážně jako zaměstnankyně ministerstva, kde pracovala jako analytička. Ačkoli neměla formální ekonomické vzdělání, právě tahle pozice jí umožnila rozvinout analytické dovednosti. Připravovala například analýzu nákladů a výnosů návrhů enviromentálních opatření, včetně návrhu na ochranu kanadských ledních medvědů.

Nové zkušenosti změnily její pohled na politiku. „Je něco jiného o politice číst a něco jiného v ní působit,“ říká. Právě přímá zkušenost se státní správou jí později významně pomohla v akademické dráze.

Nedokončená kniha otevřela nové dveře

Matejova cítila, že jako státní úřednice není šťastná. „Chtěla jsem být akademičkou a odmítala jsem představu, že magisterským studiem to končí,” vysvětluje. V té době změnila svůj akademický zájem z konfliktů a budování míru na environmentální bezpečnost. Byla to náhoda. „Ve druhém ročníku magisterského studia mě kontaktoval profesor z mé bývalé univerzity s dotazem, jestli bych mu nepomohla s výzkumným projektem o kanadských špionech,” popisuje bod zlomu. Potřeboval její pomoc, protože měla přístup k národnímu archivu. Když se zeptala, co z toho bude mít, slíbil jí spoluautorství knihy. Nabídka byla lákavá. „Wow, budu mít knihu ještě před koncem magistra,“ pomyslela si tehdy. O patnáct let později je kniha stále nedokončená. Ale výzkum jí otevřel dveře, které by jinak zůstaly zavřené: výjezdy do Kennedyho knihovny v Bostonu, výzkumný pobyt v Oxfordu a vůbec první akademická konference ve Walesu.

Díky tomuto výletu do Británie potkala Chada Briggse, který ji seznámil s konceptem environmentální bezpečnosti a výzkumem přírodních katastrof – s tématy, kterým se věnuje dodnes. V roce 2013 ukončila práci na ministerstvu a tentokrát zamířila do Vancouveru. Na místní University of British Columbia získala místo v doktorském programu. Její školitel byl špičkou ve svém oboru a zároveň člověkem, kterému záleželo na jeho studentech.

„Moje kniha Wherever I Find myself se stala bestsellerem.”

Kromě studia toho ale stíhala mnohem víc. V roce 2016 oslovila malé kanadské nakladatelství s návrhem na knihu o zkušenostech imigrantek v Kanadě. Majitelce se nápad líbil a podepsala s ní smlouvu. Kniha Wherever I Find Myself vyšla v roce 2017 a to léto se v Britské Kolumbii stala bestsellerem. „Na křest knihy ve Vancouveru dorazilo dvě stě lidí – největší publikum, před jakým jsem kdy vystupovala,” říká Matejova.

Tematika imigrantství jí byla blízká i v osobní rovině. Dobře si pamatovala, jak těžké byly její vlastní začátky za oceánem. Chtěla pomáhat ostatním a oplatit tak laskavost, které se jí kdysi od lidí dostalo, když se přestěhovala do Kanady. V roce 2012 obdržela od své alma mater ocenění za profesní úspěchy a prosadila vznik stipendia pro studenty ze zahraničí. „Taková podpora by kdysi velmi pomohla i mně,” přiznává dnes docentka.

V roce 2018 strávila tři měsíce jako hostující badatelka na Oxfordské univerzitě. Každý roh tohoto starobylého města jí připadal inspirativní. „Trávila jsem hodiny v knihovnách, dokončovala disertaci a pracovala na zmíněné knize o špionech, ale také na nové knize,” komentuje Matejova spolupráci s přítelem a kolegou Chadem Briggsem, tím, kdo ji ve Walesu nasměroval k tématu environmentální bezpečnosti. Kniha Disaster Security vyšla v roce 2019 u nakladatelství Cambridge University Press.

Ve své disertační práci se zaměřila na environmentální katastrofy, které nejsou přírodního původu: výbuchy továren, úniky toxických látek, průmyslové nehody. Věnovala se otázce, jak takové události ovlivňují protestní hnutí a občanskou angažovanost. Doktorské studium dokončila rychleji než většina jejích kolegů.

Z úřadu zpět k vědě

Po ukončení studia se jí ozvala bývalá nadřízená z kanadského ministerstva životního prostředí. Nabídla jí návrat do státní správy. Matejova neměla žádný jiný plán, a tak řekla ano a vrátila se na další dva roky do hlavního města. Ve staronovém zaměstnání se zaměřovala především na ochranu ohrožených druhů. Ve volném čase ale dál rozvíjela svou akademickou dráhu a zkoumala politické následky přírodních katastrof.

Na jaře 2020 zahlédla Matejova na sociálních sítích příspěvek Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity: hledali politologa. Nijak zvlášť ji to nezaujalo, protože návrat do střední Evropy nikdy neplánovala. Přesto přihlášku poslala. Jen tak, ze zvědavosti. Když ji vedení fakulty přijalo jako odbornou asistentku, nečekala to.

„Na MUNI jsem podala přihlášku navzdory tomu, že jsem se do Evropy vracet neplánovala.“

Zpět do Evropy se jí nechtělo. V Kanadě měla vybudovaný život, její partner byl Angličan a o životě v Česku toho příliš nevěděl. Nakonec to byl ale on, kdo ji přesvědčil, ať to zkusí. „Dorazili jsme uprostřed druhé vlny pandemie Covid-19, na podzim roku 2020,” prozrazuje vyučující a dodává, že si do Brna přivezli i svoji kočku Penelope.

Dnes je vděčná, že tehdy nabídku přijala. Původně plánovala zůstat jen pár let, jak bývá zvykem na severoamerických univerzitách. Jenže už uběhlo pět let a Matejova na fakultě stále nachází nové výzvy. Na konci minulého roku získala titul docentky a stále ji těší, jakou má svobodu a prostor pro vlastní výzkum. „Věnuju se environmentální politice a bezpečnosti s důrazem na to, jak katastrofy a krize ovlivňují společnost a jednání politiků,” objasňuje Matejova. V současnosti vede projekt financovaný Grantovou agenturou České republiky, který zkoumá právě tyto souvislosti. A celý tenhle příběh začal jednou sportovní taškou a dvaceti dolary v kapse.