Když se po gymnáziu rozhodovala, kam jít na vysokou školu, zvolila Zuzana Ringlerová Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Po dokončení magisterského studia absolvovala šestileté doktorské studium na prestižní Purdue University v USA a poté se vrátila zpět do Česka. Nyní působí na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií na fakultě sociálních studií. Vyučuje v angličtině a ve svém výzkumu se zabývá Evropskou unií.
V Americe se platí školné. Musela jste tam při studiu pracovat?
Americké školné je hrozně drahé. Pracovala jsem přímo na univerzitě. V Americe jsou totiž dva způsoby, jak neplatit školné – buďto pracujete jako asistent při výuce, nebo jste pomocníkem ve výzkumu. Já jsem už od druhého roku pomáhala s výukou, což byla práce na 20 hodin týdně. Díky tomu mi univerzita odpustila školné a navíc jsem dostávala plat, ze kterého se dalo vyžít.
Měla jste na Purdue University i vlastní kurzy?
Ze začátku jsem dělala asistentku kurzu americké politiky. Později jsem už měla vlastní kurz Americké politiky, učila jsem ho tři semestry.
Podobný kurz učíte i na fakultě sociálních studií. Vidíte nějaké rozdíly mezi studenty v Česku a ve Spojených státech amerických?
Studenti v USA jsou asertivnější. V Americe se kurz vyučuje většinou třikrát týdně po 50 minutách a studenti se musí připravovat průběžně – to jsem zavedla i ve svých kurzech na FSS. Systém, kde se studenti učí průběžně celý semestr a na závěr mají zkoušku, je smysluplnější. V opačném případě to studenty demotivuje.
Na FSS učíte studenty v angličtině. Jak tento jazyk zvládají?
Velmi dobře, rozhodně lépe než já v jejich věku. Přesto vidím, že se bojí mluvit anglicky, i když není důvod. Snažím se, aby tuto nejistotu překonali, a u mnohých z nich si na konci semestru všímám velkého zlepšení. Povzbuzuju je taky v tom, aby si byli v angličtině jistí a aby se nebáli profesních příležitostí, které vyžadují angličtinu. Vím, že to bez problémů zvládnou.
Odnesla jste si z výuky v USA také nějaké pedagogické poznatky či zásady?
Na univerzitě jsme měli semináře, kde nám vysvětlovali, jak správně učit. Dodnes mnohé z toho používám. Jedna z nejdůležitějších zásad, kterou nám neustále zdůrazňovali, byla férovost vůči studentům. Učitel si musí být schopný obhájit, proč dal studentovi tu či onu známku. V USA totiž studenti nemohou opakovat zkoušku, je jen jeden termín. Když u zkoušky neuspějí, musí předmět opakovat a znovu za něj platit školné. Takže se občas stane, že se studenti soudí o známky. Mně se nic podobného naštěstí nestalo. Ale je pravda, že studenti mnohem častěji chtěli vysvětlit, proč dostali z eseje tu či onu známku, a ptali se, co bylo špatně a co mají do příště zlepšit. U českých studentů pozoruju, že se spíš bojí zeptat.
Bojí se ptát i ve vašich hodinách?
Někteří jsou zdrženliví, ale měla jsem i spoustu aktivních studentů. A pokládají velice dobré otázky, které se mohou stát dobrými výzkumnými otázkami. Je zajímavé sledovat, jak k nějakému problému přistupují vědci a jak studenti. Zatímco vědci hledají nějaký obecný zákon nebo výrok, který by platil víceméně všude, studenty zajímají především empirická data z jednotlivých případů. Například je zajímá, zda obecná teorie platí i pro jejich rodnou zemi.
Výzkumu se věnujete i vy sama.
Ano, zabývám se veřejným míněním. Zkoumám, proč lidé podporují či nepodporují Evropskou unii, a zjišťuju, jestli jejich názor má emocionální nebo racionální charakter, tedy jestli přemýšlí například o lepších možnostech práce a studia nebo volném pohybu osob a podobně. Tato otázka je důležitá hlavně ve chvíli krize. Zatímco emocionální podpora politického režimu v čase krize zůstává, racionální podpora se často vytrácí. Když režim ztratí podporu lidí, ztrácí jeden ze zdrojů své stability. Je proto dobré vědět, jakého typu je tato podpora. Ukazuje se, že podpora unie občany je obou typů, přičemž ta emocionální tvoří poměrně nezanedbatelnou část.