Sheizaf Rafaeli z izraelské Univerzity Haifa tento semestr působil na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity jako hostující profesor. Ve své vědecké práci se Rafaeli zabývá elektronickou komunikací lidí. Proto ve svém kurzu Digital Culture/Clutter: Life and Death on the Net přednášel studentům o změnách, kterými lidská společnost prošla potom, co se životy lidí z velké části přesunuly do virtuálního prostředí. Rafaeli působil jako pedagog i výzkumník na mnoha předních univerzitách a společnostech, například na Stanfordově a Oxfordské univerzitě „Kdyby se mi nějaká univerzita nezalíbila, už bych ji nenavštívil,“ tvrdí Rafaeli a pro FSS je tak dobrou reklamou, že tam letos vyučoval už popáté.
Read the text in English here
Já bez nich dokonce žil, ale rozhodně se mi po takovém životě nestýská. Kdybych ztratil přístup například k počítači, necítil bych se vůbec pohodlně. S trochou nadsázky bych se bez internetu a elektřiny cítil podobně jako bez vody a tepla. Mnoho věcí, na které jsou lidé zvyklí díky novým technologiím, se stalo běžnou součástí života a já neříkám, že by život bez nich byl nemožný, ale určitě by byl nekomfortní.
Kdybychom před dvaceti lety usnuli a probudili se dneska, nepoznali bychom velkou část našich životů. Změnilo by se všechno; od toho, jak pracujeme, navazujeme vztahy, až po styl komunikace. Současný život označuju slovem „narušený,“ ale v dobrém slova smyslu. Na lidech zůstává, aby se snažili pochopit změny, které s technikou přišly a aby se sami rozhodli, které z nich přijmou.
Na to není jasná odpověď. Některým změnám bychom se měli vyhýbat, jiné zase s radostí uvítat. Ale pravdou zůstává, že s rozvojem moderních technologií souvisí spousta negativních věcí. Existují obavy o naše soukromí na internetu, nebo o ztrátu samotné kultury. Tištěné knihy jsou totiž něco, co naše děti už možná nebudou znát, jelikož se všechno digitalizuje. Někdo může mít strach taky o zaměstnanost, protože technologie nahrazují lidskou činnost. Takže ano, jsou tady věci, kterých bychom se sice měli obávat, ale není to úplně důvod k panice. Právě panice a jakýmsi stereotypům bychom se měli vyhnout, pokud přemýšlíme o budoucnosti technologií.
Jak jsem říkal, některé prvky bychom měli s radostí vítat. Například vy, když jste přišla na naši schůzku, okamžitě jste zapnula diktafon v telefonu. Kdybychom tento rozhovor dělali před dvaceti lety, vypadalo by to úplně jinak. Kdyby mi někdo dal na výběr, jestli si chci vyměnit život s mým dědečkem nebo vnukem, bez váhání bych volil vnukův život. Budoucí generace totiž budou žít delší, šťastnější a zdravější život. A to z velké části díky technologiím. Myslím, že můj optimismus živí vývoj, kterého jsme svědky. Svět se pořád lepší, je v něm méně hladu a utrpení. Ekonomika roste a vidíme taky více demokracie než před několika desítkami let. Technologie nám usnadňují životy.
Stejné by to bylo, kdyby přišli dva lidé do restaurace a otevřeli si noviny. Chci tím říct, že důležitou roli hraje pouhá zdvořilost. Pokud ji někteří lidé nemají, nemůže za to jejich chytrý telefon. Ale je tady i jiný aspekt, na který bychom se měli zaměřit. S mobily se vlastně lidé stávají více společenskými. Já si teď například můžu vytáhnout mobil a věnovat mu více pozornosti než vám. Ale jen proto, že jeho prostřednictvím komunikuju se svým vnukem. Nebude to zdvořilé, ale neznamená to, že nejsem společenský. Je stereotypem říkat, že kvůli technologiím lidé hloupnou a odcizují se ostatním. Je potřeba, aby lidé pochopili, že trávit čas na mobilu může být také důležité, protože tak jsme stále ve spojení s ostatními. Spíše než dělat pesimistické nebo fantastické závěry o budoucnosti používání moderních technologií, měli bychom se zaměřit na to, jak nový svět pochopit a jak s technologiemi pracovat.
Všichni známe klasická média jako rádio, televize a kino. To vše se teď slučuje do jednoho přístroje. Počítače, chytré telefony a tablety se staly prostředníky pro konzumaci zpráv, zábavy, ale také vědomostí a pro propojování lidí a budování lidských vztahů. Společnost je na začátku procesu, kdy začala svůj život a práci přesouvat do online prostředí. Je na čase začít se ptát, co to pro společnost znamená a jak s touto realitou pracovat. A jak toto všechno zkoumám? Vnímám technologie z programátorského hlediska.
Ano, ale programování není jediná věc, kterou se zabývám. Musím taky pochopit psychologii a sociologii. Tyto vědy existovaly odděleně, ale jen do té doby, než jsme část našich životů převedli do počítače. Nezajímá mě tedy jedna konkrétní disciplína, ale počítač jako komunikační kanál, který lidem přenáší různá sdělení. Musím vědět, jak programovat, ale taky rozumět lidem, kteří do digitálního světa vstupují.
Dělám na více projektech současně, některé jsou dlouhodobější. Například se už dva roky podílím na velkém výzkumu, ve kterém se s výzkumným týmem zaměřujeme na odlišnosti mezi lidmi, kteří mají přístup k moderním technologiím a těmi, kteří ho z ekonomických, sociálních nebo náboženských důvodů nemají. Sledujeme, jaké jsou mezi nimi rozdíly a snažíme se přijít na způsob, jak tuto propast odstranit. Taky pracuju na návrhu online systému, který by umožnil komunikaci lidí ve velkém měřítku. Normálně je ve školní třídě kolem 20 žáků, kteří si mezi sebou povídají. Ale co kdyby si takto mohlo povídat třeba tisíc lidí? To je pro mě zajímavá výzva, umožnit takovému množství lidí, aby na sebe v jeden okamžik mohli zároveň mluvit a slyšet se. Usnadnilo by to proces rozhodování a bylo by to velmi užitečné pro různé organizace, jejich vedení, nebo i pro univerzity.
Ano, MOOC bych popsal jako další generaci vysokoškolského vyučování. Díky tomuto programu se přednášek účastní velký počet studentů, kteří plní své úkoly a učí se online. MOOC programy ale mají své velké nedostatky. Mají enormně vysoké procento studentů, kteří kurz nedokončí. To je problém, který bych se chtěl pokusit vyřešit.
Problémů je hned několik. Lidé jsou pořád zvyklí na starý systém výuky, a tak mají s vyučujícím raději přímý kontakt. Zatím se nenaučili, jak prostřednictvím počítače nahradit přímý kontakt s učitelem. Neúspěšnost MOOC kurzů může také souviset s tím, že se studenti hůře soustředí, když jsou sami. Při hodnocení úspěšnosti kurzů počítám i s možností, že studenti možná už na začátku počítají s tím, že kurz nedokončí, ale chtějí ho jen zkusit. Klasická výuka, jak ji známe, ale taky není moc efektivní. Studenti chodí do třídy, protože musí. Proto si nemyslím, že klasická výuka je lepší než MOOC.
Velmi rád se vracím tady do Brna. Na fakultě sociálních studií jsem po páté a vždy si velmi užívám zdejší pohostinnost, areál fakulty a jeho atmosféru. Doposud jsem tu vždy odpřednášel jen jednotlivé lekce, tento semestr učím poprvé celý kurz. Kurz je rozdělený na čtyři přednášky, dvě jsem měl v listopadu a další dvě nyní v prosinci. Je tedy příliš brzo na nějaké závěry ohledně zdejších studentů. Mám ale rád i ostatní místa. Kdyby se mi nějaká univerzita nezalíbila, už bych ji nenavštívil. Nejčastěji ale přednáším na univerzitách v Izraeli.
Je vlastně o všem, o čem jsme se až doposud bavili. V podstatě o tom, jak rozvoj moderních technologií změnil náš život. Ve svých lekcích se snažím zapojovat studenty do diskusí, hodně s nimi mluvím. Taky se snažím vybrat jim co nejzajímavější materiály ke čtení, ale využívám i videa. Na přednáškách probírám celkem osm témat, které změnily moderní technologie. Je to vzdálenost a čas, protože v době internetu už lidé nemusí být ve stejný čas na stejném místě, aby se domluvili. S tím souvisí také celková změna toho, jak mezi sebou komunikujeme. Změnilo se i naše pojetí soukromí, postoj k tištěným knihám a ovládání naší paměti. Už si věci nemusíme pamatovat, protože si je za nás pamatují naše zařízení. Rovněž způsoby vyučování se díky technologiím značně proměnily. Posledním tématem je změna vnímání pravdy. Tomuto tématu se já osobně nejvíce věnuju ve své vědecké činnosti, společně se zkoumáním proměny komunikace. Falešné zprávy jsou v posledních letech velmi ožehavým tématem.
Svoboda na internetu si bohužel vybírá svou daň v podobě morálního úpadku lidí. Na síti někdy narazím na nepřijatelné komentáře, které bych nejraději neviděl. Pokud bych je mohl cenzurovat podle svých vlastních kritérií, pak bych pro takové řešení byl nakloněný. Ale vím, že to není možné a jsem si celkem jistý, že ani objektivní cenzura není možná, každý má pochopitelně jiná kritéria. Když jednou začnete s mazáním příspěvků, může se to velmi rychle zvrtnout. Proto, kdybych si měl vybrat mezi světem, ve kterém existuje cenzura a jen slušné komentáře a světem s necenzurovanou sítí, ve kterém ale panuje svoboda projevu, vyberu si určitě druhou možnost.
Sheizaf Rafaeli se narodil 7. června 1955 v Ma'agan Micha'el v Izraeli. Je ženatý a má tři syny. Podle jeho slov byl pro něj velkou inspirací dědeček z matčiny strany, Levi Eškol, premiér Izraele v letech 1963 –1969.
Rafaeli v roce 1979 promoval s vyznamenáním ze sociologie a ekonomiky na Univerzitě Haifa v Izraeli. V magisterském studiu pokračoval na Státní univerzitě v Ohiu v oboru Mezinárodní komunikace a pak na Standfordově univerzitě, kde v programu Komunikace získal v roce 1985 titul Ph.D.
Působí jako profesor Graduate School of Management na univerzitě v Haifě, hostuje ale na univerzitách po celém světě. Mimo Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity přednáší také například na Harvardu nebo v Michiganu. Je spoluzakladatelem periodika The Journal of Computer –Mediated Communication a zakladatel centra The Center for Internet Research, které se věnuje například otázkám souvisejícími s právními předpisy a zákony o ochraně soukromí.
Už od začátku 80. let se věnuje výzkumu počítače jako nového nástroje komunikace a je fascinovaný chováním v online prostředí. Počítače jsou podle něj nástroji, jejichž účinky je možné zkoumat na psychologické, sociologické i digitální úrovni. Proto ve své práci všechny tyto úrovně propojuje. Zajímá ho potenciál online komunikačních nástrojů, ale také rizika s nimi spojená.
„Hodně pracuju, takže jsem moc volného času neměl, ale stihl jsem si aspoň projít centrum města. Brno je krásné město, obzvlášť teď, ve vánočním čase, kdy jsou nazdobené ulice a trhy. Neměl jsem ale možnost navštívit Moravskou galerii, určitě to ale nechám na příští návštěvu. S brněnskými kolegy jsem se bavil a slíbili mi, že mě příště vezmou na prohlídku památek ve městě,“ říká Rafaeli.
„S profesorem Sheizafem Rafaelim jsem se poprvé potkal při své návštěvě Univerzity Haifa v roce 2016, kdy jsme s kolegy domlouvali první běh velmi zajímavého předmětu zaměřeného na start-upy a inovace. Téhož roku profesor Rafaeli na FSS v tomto předmětu vyučoval poprvé. Letos zde přednášel počtvrté v řadě, tentokrát svůj předmět Digital Culture/Clutter, který vyučuje taky pro Harvardovu univerzitu jako hromadný otevřený online kurz, takzvaný MOOC. Jsem velmi rád, že tento opravdu jedinečný předmět vyučovaný světovou kapacitou absolvovalo přes čtyřicet magisterských studentů českých i anglických studijních programů napříč celou fakultou. Profesor Rafaeli je nezapomenutelná osobnost, má velmi bohaté zkušenosti, ohromný rozhled, je velmi vzdělaný, ale zároveň skromný a přátelský. Brno si hodně oblíbil a rád se sem vrací. Velmi hezky se vyjadřuje také o našich studentech. Pokud mi to okolnosti dovolí, také se jeho přednášek účastním – je to vždy opravdu jedinečný zážitek.“
Petr Suchý, proděkan pro zahraniční vztahy
„Předmět Digital Culture/Clutter, který vyučuje profesor Rafaeli, jsem si vybrala, protože studuju mediální studia a žurnalistiku a témata, která byla v zmíněná v sylabu, mi připadala velmi zajímavá. V hodinách profesor Rafaeli často pokládal otázky k zamyšlení. Líbilo se mi také, že uměl poutavě a srozumitelně vysvětlit i složitější koncepty.“
Pavlína Černá, absolventka předmětu Digital Culture/Clutter
„Počítačová komunikace mě vždycky zajímala, proto jsem se na přednášky s profesorem Sheizafem Rafaelim moc těšila. Předmět jsem si zapsala, protože vím, že profesor Rafaeli je špička ve svém oboru. Jeho přednášky pro mě byly dost inspirativní a určitě bych předmět všem doporučila.“
Lada Součková, absolventka předmětu Digital Culture/Clutter
Studentky fakulty sociálních studií se minulý semestr zúčastnily projektového týdne v Nizozemsku zaměřeného na digitální gramotnost. Jaká bude digitální budoucnost a kdy lidé přestanou chodit na úřady?
Jaký vliv mají v Evropské unii česká města a kraje? A jak silné pozice zastávají? Experti studentům v kurzu dokazují, že jejich slovo má v evropské politice váhu.
