Sociolog médií Jakub Macek se stane novým vedoucím katedry mediálních studií a žurnalistiky. Obory čeká reakreditace a katedra bude více spolupracovat s absolventy doktorského studia. Ve výzkumu se Macek zabývá především mediálními publiky, rolí nových a starých médií v každodenním životě nebo polarizací společnosti, tedy tím, proč mají lidé na určité věci a jevy odlišné názory. „Na univerzitě mě nejvíc baví dělat vědu a psát akademické texty. Řešit hádanky, psát o tom a taky se u toho trochu hádat,“ říká. Ve výzkumném týmu spolupracuje také se svou sestrou Alenou Mackovou.

Semestr před prázdninami jste strávil na Pensylvánské státní univerzitě ve Spojených státech amerických. Proč jste si ke svému pobytu přes Fulbrightovo stipendium vybral právě tuto univerzitu?

Bylo to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že je to dobrá univerzita, kde mají kvalitní mediální studia, a druhý důvod byl ten, že na Pensylvánské státní univerzitě působí kolega Michael Elavsky, který u nás na katedře strávil rok přes Fulbrightovo stipendium a který mě přesvědčil, že není špatný nápad zkusit to u nich. Tak jsem to zkusil a měl jsem kliku, že mě vybrali.

Co vám pobyt ve Spojených státech přinesl?

Přinesl mi čtyři měsíce soustředěné práce, kdy mě nevyrušovali studenti, tedy nic proti studentům (úsměv), a kdy jsem nemusel chodit na schůzky a porady. Byl jsem v jiném prostředí a mohl číst, psát a přemýšlet, zajít si na procházku a srovnat si věci v hlavě. Také jsem neustále potkával nové lidi z oboru, které jsem znal přes jejich publikace. Potkávání s novými lidmi je zatraceně obohacující, protože každému musíte znovu vykládat, co děláte. Lidé mají pokaždé jiné otázky a nápady a komentáře, které by vás nenapadly. I díky tomu jsem si ujasnil celou řadu věcí ve svém aktuálním výzkumu, z čehož mám velmi dobrý pocit a motivaci pokračovat dál.

A na čem v současné době pracujete?

S kolegy zkoumáme aktuální problém, který nebyl zas tak žhavý, když jsme se jím před třemi lety začali zabývat. Zajímá nás, jakým způsobem to, jak a proč lidé důvěřují či nedůvěřují na jedné straně mainstreamovým a na druhé straně alternativním médiím, souvisí se společenskou polarizací.

Na jaká jiná témata se ještě zaměřujete?

Dlouhodobě se zabývám rolí nových i tradičních médií v každodenním životě mediálních publik a zajímá mě, jak se lidé jako členové mediálních publik proměňují s technologickou změnou v posledních pětadvaceti letech. Nový výzkumný směr, který se soustředí na důvěru v média jako zdroje zpravodajských informací, se z toho vynořil, když jsme sbírali data pro předchozí projekt, který se zabýval proměnou každodennosti. V některých momentech se v datech objevovaly věci, které zřejmě souvisely právě s důvěrou a nedůvěrou v média. Už tehdy nám připadalo, že není od věci podívat se na to blíž a realita nám k tomu trochu nahrála. Polarizace a proměňující se důvěra začaly být velmi významnými tématy například v souvislosti s brexitem, migrační krizí nebo volbami v USA. Na tom je silné, že evidentně sledujeme trend, který univerzálně prostupuje všemi západními zeměmi. Pro sociální vědce je to ohromná výzva – vysvětlit, jak je možné, že se nám ve stejný čas a velmi podobným způsobem odehrávají jevy, které přesahují kontexty jednotlivých národních států. 

Jaké konkrétní jevy máte na mysli?

Myslím tím například už zmíněnou polarizaci jednotlivých společností ve směru k politickým aktérům a tématům. Patrně nebude náhoda, že podobně jako velmi konfliktní a polarizovaný brexit vypadaly i americké prezidentské volby, dále prezidentské volby v Rakousku, Francii i u nás.

Kdybyste měl porovnat studium žurnalistiky u nás a v Pensylvánii, v čem se liší?

Část univerzity věnovaná komunikaci je tam samozřejmě větší a na rozdíl od nás tam mají samostatnou katedru žurnalistiky a samostatnou katedru mediálních studií a mají také programy v oboru public relations a marketingu. Pensylvánská státní univerzita se navíc nachází mimo veškerá centra, takže cesta za praxí je tam mnohem složitější než u nás. Zajímavé ale je, že rozdíly ve studiu nejsou až tak velké.

Absolvují tam budoucí novináři praxi v médiích podobně jako studenti brněnské katedry mediálních studií a žurnalistiky?

Studentům žurnalistiky se v amerických médiích praxe získává hůř kvůli většímu množství škol. Velká celostátní média jsou vybíravá a dostat se tam na stáž v řadě případů znamená zaplatit za ni, což si u nás neumíme představit. Velmi často se studenti nedostanou k reálné práci, a to je taky důvod, proč část stáží pro ně budeme zprostředkovávat my jako Masarykova univerzita v rámci projektu CzechMates, který začne teď na podzim.

Můžete přiblížit, co projekt přinese?

Budou k nám jezdit američtí studenti z několika univerzit a absolvují tady praxi v oblasti komunikace, spíše v té PR a marketingové oblasti ve spolupráci s místními agenturami a organizacemi. Projekt organizuje už zmíněný kolega Michael Elavsky, který na naší katedře bude od tohoto podzimu vyučovat. Je to taková jeho vstupní idea, jak se na univerzitě usadit a jak pracovat na něčem, co ho udrží v intenzivním kontaktu s americkým univerzitním prostředním a Pensylvánskou státní univerzitou. To je pro nás velmi cenné a je to bezvadná zpráva i pro naše studenty, kterým se tak například otevře nová možnost výměnných pobytů.

Katedru čekají změny. Zapojí se i studenti

Začátkem října nastoupíte do funkce vedoucího katedry mediálních studií a žurnalistiky. Plánujete nějaké změny ve studiu?

O věcech, které se budou měnit a jak se budou měnit, mluvíme s kolegy z užšího vedení katedry už rok a půl. Projekt, se kterým jsem šel do výběrového řízení, je výsledkem týmové práce spolu s kolegy Lenkou Waschkovou Císařovou, Davidem Šmahelem a Rudolfem Burgrem. Některé změny, jako jsou reakreditace bakalářského a navazujícího magisterského studia, jsou nevyhnutelné. Součástí evropského projektu Roza je akreditace nového doktorského studia, dále připravujeme anglicky vyučovaný magisterský program a ve hře mohou být, zdá se, i společné programy se zahraničními univerzitami. Jisté a velmi viditelné změny povinných předmětů nastanou už teď na podzim.

Co konkrétně myslíte?

K prvnímu září odchází z katedry profesor Jiří Pavelka a spolu s tím magisterské i bakalářské studium mediálních studií a žurnalistiky opouštějí i jím vyučované povinné předměty. S příchodem Michaela Elavskyho se do nabídky naopak vrátí předměty, které tady Michael vyučoval, když u nás před časem působil jako hostující pedagog, přičemž jeho kurz Culture and Media se od jarního semestru stane pro magisterské studenty kurzem povinným. Ale další konkrétní změny si budeme ujasňovat v následujících měsících na podzim. Systematičtěji například chceme pracovat s absolventy doktorského studia, kteří se jako noví a výzkumně nejaktivnější členové katedry zapojí do výuky povinně-volitelných kurzů věnujících se metodologii.

Chystáte se do plánovaných změn zapojit také studenty?

Rozhodně. Zpětnou vazbu od studentů považuju za velice přínosnou. Určitou zpětnou vazbu máme už nyní díky předmětovým anketám, které studenti vyplňují. Pravidelně se taky snažím potkávat se studenty a ti mi říkají, co by je více zajímalo nebo co jim naopak připadá zbytečné. Tam se ale nutně nemusíme shodnout, já jsem třeba jako student úplně nedoceňoval výuku statistických metod a zpětně vím, že to bylo zatraceně užitečné. Určitě bych chtěl otevřít komunikaci mezi vedením a studenty, protože si myslím, že studenti do toho mají právo mluvit. Jsem na to zvědavý, protože vím, že mluvit s autoritami kriticky a mít argumenty občas není snadné. I tohle ale může být velmi dobrá forma tréninku.

Spolupráce se zahraničím je inspirativní

Do jaké míry spolupracujete se zahraničními kolegy?

Velmi intenzivně. V tuto chvíli jsem také součástí výzkumného projektu CATCH-EyoU, což je velký mezinárodní projekt, kterého se účastní osm univerzit a který se věnuje politické participaci mladých Evropanů. Teď máme zrovna v recenzním řízení článek, který jsme psali s mou sestrou Alenou Mackovou, Honzou Šerekem, Michaelem Elavskym a se socioložkou Veronikou Kalmus z univerzity v estonském Tartu a s psychologem Vassilisem Pavlopoulosem z athénské univerzity. A další společnou studii už připravujeme. Spolupráce s kolegy ze zahraničí nám dává možnost mít neustálý přísun čerstvých inspirací, neustále jsme konfrontovaní se stylem jejich práce a standardem, na který jsou zvyklí, což bývá přínosné pro obě strany.

Mezi vašimi kolegy je ve výzkumném týmu také vaše sestra Alena Macková. Jak vnímáte tuto trochu netradiční spolupráci?

Někdo mi říkal, že jsme takoví sourozenci Ulrychovi (zpěváci, vystupují se skupinou Javory, pozn. red.) brněnských sociálních věd. Nicméně spolupráce s Alenou je důsledek náhody. Do týmu si ji vybral kolega, který se chtěl věnovat novým médiím a politické participaci, ale po nějaké době přešel na jinou univerzitu a Alena tady zůstala poněkud osamocená. V té době se mnou sdílela kancelář, a když tam tak seděla, začali jsme spolupracovat na dílčích věcech a vlastně jsme byli docela překvapení, že jako sourozenci spolu dokážeme pracovat při sběru dat, analýzách, psaní textů i ve výuce. Díky tomu, že Alena je primárně politoložka a já jsem usazený v mediálních studiích a sociologii, fungujeme mezioborově a samozřejmě jsme součástí většího týmu, což nám umožňuje odvětrávat případné sourozenecké neshody. Jediná věc, do které naše spolupráce negativně zasahuje, jsou rodinné události, kde jsme peskovaní za to, že řešíme pracovní záležitosti.

Výsledkem vašich vědecko-výzkumných aktivit je rozsáhlá publikační činnost, která zahrnuje desítky prací. Jak velký tlak je v dnešní době kladený na akademické pracovníky, aby publikovali své texty?

Velký, někdy dokonce až enormní. Záleží na tom, jakému typu práce se na univerzitě věnujete, ale ve chvíli, kdy jste na pozici, která předpokládá vědeckou činnost, publikace se očekávají. Na jedné straně je to dané tím, jak je nastavený český systém hodnocení vědy, a na straně druhé publikace vědec potřebuje k tomu, aby mohl postupovat v kariéře a aby dal světu vědět, na co ve výzkumu přišel. V neposlední řadě díky publikacím vědci získávají partnery a kolegy pro výzkum, se kterými mohou spolupracovat.

Kromě vědeckých textů jste také autorem her pro brněnské Divadlo Feste. Je pro vás psaní her určitá forma relaxace?

Je to časově náročná forma relaxace, ale psaní divadla má tu výhodu, že píšu jinak. Píšu emocionálně, příběhově, přemýšlím o jiných věcech a jinak, než když dělám svou vědeckou práci. Umožňuje mi to řešit věci, které v odborných textech řešit nemůžu. Moc nepíšu o osobních záležitostech – mám rád lovestories, miluju romantické komedie, ale nejsem vypravěč tohoto typu. Takže moje hry se vždy nějakým způsobem dotýkají „intošských témátek“, ale jak říkám, můžu o nich psát jinak a pro jiné publikum. Je to velmi uvolňující.