Už jako devatenáctiletý jste začal pracovat pro Tiskovou agenturu Slovenské republiky (TASR). Souběžně s tím jste se, po neúspěšném přijetí na denní studium, stal dálkovým studentem. Dávalo vám studium něco ve chvíli, kdy jste se vše učil přímo z praxe?

Studium pro mě bylo v mnoha ohledech užitečné, i když často bylo jen popisem toho, co už jsem prakticky dělal. Díky teorii žurnalistiky a sociologie jsem si ale například dokázal udělat lepší obrázek o projevech mé práce ve společnosti. Na druhé straně vždycky říkám, že novináři nepotřebují mít vystudovanou žurnalistiku. Já jsem v agentuře začal pracovat jako brigádník bez novinářského vzdělání a už po měsíci se ze mě stal reportér na plný úvazek. I když jsem měl možnost jít později na denní studium, byl už jsem novinářským světem tak šíleně uchvácený, že jsem ho nechtěl opouštět. Zůstal jsem dálkovým studentem a aktivním novinářem.

Na magisterském studiu jste pak pokračoval na filozofické fakultě v oboru učitelství. Už jste nechtěl být novinářem?

Hlavní důvod byl takový, že žurnalistiku na magisterském studiu nebylo možné studovat kombinovaně. A tak jsem stál před rozhodnutím: práce nebo škola? I tentokrát jsem dal přednost práci a o rok později jsem nastoupil na Učitelství základů společenských věd. Cíleně jsem si zvolil obor, který dá člověku pohybujícímu se v novinařině potřebný přehled ze společenských věd. Něco z politologie, něco z ekonomie, něco z práva.

V jednom rozhovoru jste řekl, že po úplném začátku kariéry, kdy jste se věnoval hlavně policejním zprávám a tiskovým konferencím, jste začal psát politickou žurnalistiku. Byla to vaše volba?

Když začnete dělat novináře a jste ve zpravodajské redakci, v zásadě vše je trochu prosáknuté politikou. Protože i takové policejní zprávy jsou sepjaté s ministerstvem vnitra, ministrem z nějaké politické strany a podobně. Takže jsem se pohyboval v tématu politiky pořád a bavilo mě to. Ale přišlo to ke mně spíš samo. V redakcích změny nastávají tak, že někdo odejde nebo najednou vznikne nová politická strana a hledá se, kdo by ji pokrýval. Takovým způsobem to přišlo ke mně. Nebylo to tak, že by mě šéf posadil a řekl: tak, a teď to budeš dělat. Byl to kontinuální proces.

Také jste řekl, že po čtyřech letech na Aktuálně.sk jste pracovně vyhořel a chtěl jste s novinařinou skončit. Co vás dovedlo do takového stavu?

V Aktuálně jsem byl čtyři roky a najednou jsem měl problém zvednout telefon a zavolat respondentovi, velmi jsem se trápil s tématy. Tehdejší editor se hněval, že mi to nejde. Dostal jsem se opravdu do stavu, že jsem skoro vyhořel. A potom nastalo přesně to, o čem jsem mluvil. Šéfredaktor odešel a nahradil ho editor, který si z nějakého důvodu navzdory tomu, že jsem měl krizi, jako svého nástupce vybral mě. Asi chápal, že kdyby nezměnil moje zaměření, z novinařiny odejdu.

Takže jste potřeboval nějaký nový impulz?

Ano, přesně tak. A myslím, že to je věc, která je v novinařině hodně důležitá. Vždy po nějakém čase by měl člověk – pokud v ní vůbec vydrží – měnit charakter práce, aby nevyhořel. Když jste novinář, sice dennodenně píšete, ale zaměřujete se většinou jen na jednu oblast. Zatímco jako editor jsem měl možnost editovat mnoho tematicky různorodých textů, a tím pádem jsem se začal zajímat o hrozně moc různých témat, včetně klimatické změny.

Bylo téma klimatické změny tím „vaším tématem", za kterým jste si šel a které jste prosazoval?

Mě to téma v životě provázelo vždycky. Pořádně jsem se jím ale začal zabývat až v deníku SME. Když začaly přicházet závažnější zprávy o životním prostředí, upozorňoval jsem, že klimatická změna bude novinářsky velké téma, a že bychom se o něj měli zajímat víc. SME o tom sice psalo a hodně jsme to probírali v redakci, ale pro nikoho to nebyla srdcovka. A tak se to stalo srdcovkou pro mě.

Kromě toho, že o klimatické krizi píšete jako novinář, jste také autorem knižního „průvodce pro ty, co nechtějí jen přihlížet" s názvem Naša klimatická zmena, a postapokalyptické sci-fi série Posledné storočie. Na závažnost klimatických změn také velmi často upozorňujete na sociálních sítích. Necítíte někdy stejnou beznaděj jako Leonardo di Caprio či Jennifer Lawrence ve filmu Don't Look Up?

(smích) Rozdíl mezi mnou a postavami, které zmiňujete, je v našem povolání. Oni byli vědci, já jsem novinář. Úlohou novinářů je přijímat informace, třeba právě od vědců, a zjednodušovat je tak, aby jim publikum porozumělo a vstřebalo je. Za ty roky se umím velmi dobře ztotožnit s pocity beznaděje a takového toho házení hrachu o stěnu, když někomu něco dokola říkáte, a nemá to žádný výsledek. Ale v zásadě je to moje práce. Proto mě tolik nefrustruje, když mě lidi neposlouchají. Jsem naučený, že i když se na první pohled může zdát, že vás nikdo neposlouchá, ve skutečnosti to v lidech nějak pracuje. V tomto případě bohužel příliš pomalu.

Když říkáte, že se jako novinář snažíte zpracovávat informace od vědců a předávat je veřejnosti, napadá mě, jestli to tak bylo i v případě Posledného storočia. Bylo vaším záměrem klimatickou krizi zjednodušit a prostřednictvím příběhu k ní přitáhnout pozornost publika, které tohle téma ještě nevstřebalo nebo za tím byla potřeba vypsat se z klimatické úzkosti?

Bylo to obojí. V období, kdy jsem začal psát knihu, jsem se klimatickým změnám věnoval intenzivně rok, možná víc. A skutečně jsem trpěl nějakým stavem, v mém případě asi ne úzkosti, spíš frustrace. A zároveň jsem pochopil, že když budu neustále psát jen o vědeckých studiích, lidi se vůči tomu brzy stanou rezistentní. A to se taky stalo. Snažil jsem se proto přiblížit, o čem vědci mluví, pomocí světa namodelovaného podle odborných předpovědí. Příběh se odehrává v roce 2076, což je v podstatě za 50 let. Chtěl jsem světu říct, že jestli nezačneme něco dělat, toto je budoucnost, která nás čeká. Ve skutečnosti sice nebude vypadat tak extrémně, jak jsem ji popsal, ale bohužel některé z těch událostí už se dnes dějí.

Povedlo se vám oslovit lidi, kteří se o klima předtím nezajímali?

Spíš mám pocit, že jsem oslovil ty, kteří už se o něj zajímali předtím, a přečtením se u nich ještě prohloubila už tak pociťovaná frustrace a úzkost. Přestože si kniha našla své fanoušky, mainstreamového čtenáře nejspíš neoslovila. To ale vůbec nevadí, je kopec podobných projektů a lidí, kteří se aktivizují.

Jste hodně aktivní na sociálních sítích. Zveřejňujete příspěvky jako Jakub Filo, nebo jako zástupce šéfredaktorky SME Jakub Filo?

Je nevyhnutelné nad tím přemýšlet. Moje pozice s sebou samozřejmě nese i to, že vše, co publikuju ve veřejném prostoru, je spojené s tou značkou, s tou funkcí, a s celým prostředím. Na sociálních sítích nebo ve veřejném prostředí nikdy nevystupuju jen jako Jakub Filo, vždy mluvím jako zástupce šéfredaktorky SME. A to si musím uvědomovat. Nemůžu se pod příspěvky třeba hádat. Na Slovensku se v prostředí sociálních sítí navíc děje to, že mnozí z konzervativnějších novinářů a politiků mají spadeno na lidi z našeho, řekněme liberálnějšího, okruhu. Velmi pozorně vnímají, co píšeme na sociální sítě a vždy, když jen trochu vybočíme z pomyslných hranic, si na tom smlsnou. Už se to stalo vícero mým kolegům, takže si dávám velký pozor, jak vystupuju, co píšu. Zároveň jsem to ale pořád já, a tak se nebudu tvářit jako nějaký akademik nebo filozof. Komunikuju často velmi neformálně a moje sociální sítě tak vypadají.

Účtů zaměřujících se na zpravodajství je hlavně na Instagramu stále více. Mísí se tak role novináře a lidí, kteří novináři nejsou. Uměl byste si představit, že budete informovat o aktuálním dění pouze přes sociální sítě?

Neuměl. Ani si nemyslím, že je to správná cesta. Novinář by měl být vždy opřený o redakci, protože redakční prostředí mu dokáže dát strašně moc výhod, ať už editora jako názorového oponenta, porady s kolegy, ochranu po právní a sociální stránce. A zároveň dává větší sílu. I novináři na volné noze spolupracují s nějakým redakčním prostředím. S novináři a influencery je to podobné jako s novináři a blogery před pár lety. Když přišel boom blogerů, také se diskutovalo o tom, jestli blogeři nepřevezmou roli novinářů a jestli nejsou budoucností žurnalistiky. Mnozí z nich jsou velmi úspěšní, někteří vyvíjejí velmi záslužnou činnost a dali by se označit za novináře. Ale myslím, že lidé, kteří nevzešli z redakce nebo z ní odešli a šli to dělat sami, mají častokrát velký problém naplnit žurnalistické standardy a postupy a dodržet etická pravidla.

V současnosti vzniká na velkém množství online deníků prémiový obsah. Je možné, že lidé, kteří si placené články nebudou moci dovolit, se budou informovat právě na takových sociálních sítích, které sdílí neověřené informace nebo dokonce hoaxy?

To je velmi důležitá otázka, kterou si v deníku SME klademe velmi často, protože jsme spolu s Denníkem N jedním z lídrů zamknutého obsahu na Slovensku. Chápu argument, že pokud budeme nabízet placený obsah, odsoudíme část lidí k omezenému přístupu ke kvalitní žurnalistice. Na druhou stranu kvalitní žurnalistika něco stojí a není vůbec laciná. V deníku SME hledáme zlatou střední cestu. Máme obsah, který je zamknutý, i který je zadarmo, abychom plnili veřejnou službu pro lidi a předali jim důležité informace. A hlavně si je třeba uvědomit, že digitální předplatné dnes stojí tolik, co je pro mnohé cena jedné, dvou káv. Chápu, že pro některé lidi je i tohle dost, ale pro velkou část národa je to nízký výdaj. Tváříme se, že nejsme ochotní za to zaplatit a že na internetu by mělo být všechno zadarmo.

Jak se cítíte na Slovensku jako novinář?

Velmi dobře. Myslím to ale s nadsázkou. Mám rád svoji práci, své kolegy, a podněty, které mi celá žurnalistická profese nabízí. Na druhou stranu i u nás jsou v tomto směru problémy.

Cítíte se bezpečně?

(dlouhá odmlka) Necítím se ohroženě. Je pravda, že veřejný prostor na Slovensku je namířený proti novinářům. Bývalý premiéři Fico a Matovič jsou vůči nám velmi agresivní. A politici, ať je máme rádi nebo ne, jsou veřejností vnímaní jako vzory, takže pokud útočí na novináře, projeví se to i ve společnosti. Dostáváme hodně výhružek, chodí mi hrozně moc různých nadávek, ale přesto se necítím ohroženě. Nebojím se chodit po ulici, nebojím se dělat svoji práci. A když si povídám s kolegy, mají to úplně stejně. V období po vraždě Jána Kuciaka bylo možná několik dní nebo týdnů, kdy jsme všichni zpozorněli a zavedli jsme bezpečnější postupy v komunikaci i v ochraně osobního prostoru. Ale to byla pro slovenské prostředí anomální situace – my se nenacházíme v Mexiku nebo někde, kde je tohle běžné. Teď už to takhle akutně nepociťuju.