Ze seminářů na FSS k rozhovorům s prezidentem i s obyčejnými lidmi

„Na fakultě jsem vzala kameru do ruky a šla natáčet. Tak jsem zjistila, že mě to baví.”

V čem pro vás bylo studium na katedře mediálních studií a žurnalistiky přínosné?

Největším přínosem byla skutečnost, že mě studium donutilo jít do praxe. Tím, co fakulta sociálních studií dělá úplně výborně je, že studující pošle na tři měsíce do média. Tříměsíční stáž je tou nejlepší věcí na světě, týdenní stáže nikomu moc nedají. V televizi se studující sotva stihnou rozkoukat, složitější úkoly obvykle nedostávají. Ale když jste někde na tři měsíce, je všem jasné, že se vás jen tak nezbaví, a tak vám po čase práci prostě najdou.

Při studiu jsem prošla i základy psaní, takže mě na stáži spoustu věcí nemuseli učit úplně od základu. Naučila jsem se nebát mluvit s cizími lidmi. Ve Stisku i v dalších praktických předmětech jsme museli vzít do ruky kameru, vyrazit mezi lidi a získat informace. A to, že se musím bavit s cizími lidmi a nevím, jak na mě budou reagovat, pro mě bylo na začátku největším strašákem. Hodně mi pomohlo, že jsem se naučila překonávat strach už na fakultě.

Proč jste se rozhodla právě pro audiovizuální žurnalistiku?

Na fakultě jsem chodila na předmět, kde jsme se učili natáčet a stříhat videa. Tehdy jsem zjistila, že by mě bavila audiovize. Došlo mi, že můžu předávat informace, aniž bych toho tolik napovídala, protože to ukážu obrazem. Myslím, že člověk má větší důvěru k tomu, co vidí, a to mi tehdy připadalo zajímavé. Nechávala jsem si ale otevřené všechny možnosti: chodila jsem i na tvůrčí psaní a rozhlasovou žurnalistiku, abych to měla kompletní.

Žurnalistiku jste vystudovala v kombinaci s Evropskými studii. Ovlivnilo studium druhého oboru to, která témata vás dnes v novinařině zajímají?

Přijde mi skvělé, že je na fakultě sociálních studií možné studovat novinařinu společně s dalším oborem. Evropská unie ovlivňuje řadu věcí v Česku, třeba zákony, takže vědět, jak tato organizace pracuje, je pro novináře důležité. Učili jsme se například o historii rozšiřování Evropské unie, což mi pomohlo pochopit současné vztahy mezi jednotlivými státy. Měli jsme také základy politologie, které využije každý novinář.

„Věděla jsem, že na stáži musím být proaktivní, jinak by neměla smysl.”

Na povinné praxi jste byla v České televizi v Praze a zároveň jste studovala na dvou fakultách v Brně. Jak se vám to podařilo zvládnout?

Bylo to období, kdy jsem bydlela v autobusu na trase Brno-Praha. Moc dlouho jsem nepobyla ani v jednom z těch dvou měst. Po ukončení stáže si mě v České televizi nechali, takže jsem tři dny pracovala v Praze a pak jsem přejížděla do Brna, kde jsem se snažila zdárně dokončit studium žurnalistiky a nenechat se vyhodit z právnické fakulty. Při cestách mezi Prahou a Brnem jsem se učila nebo zařizovala rozhovory, protože to jindy nešlo udělat.

Jaká pro vás byla stáž v České televizi?

Hodili mě do vody. Je to metoda, která se u nás uplatňuje dlouho a myslím, že se ani nikdy nezmění. Přišla jsem na vrátnici, tam mě vyzvedli a posadili rovnou na redaktorskou směnu, která obsluhuje ČT24 po celý den, nedělá žádný konkrétní pořad a většinou tam stážisté začínají. Provoz je tam ale velmi rychlý, takže když nebyl na zaučování čas, posílali mě s redaktory na živé vstupy, abych se dívala. Sama jsem pak přišla s nápadem, že půjdu do kulturní redakce. Byl to můj sen a v televizi mi ho splnili.

Po celou dobu jsem měla štěstí na lidi. Kam jsem přišla, tam se mi někdo věnoval a snažil se mi pomoct. Když jsem psala svou první reportáž do hlavních zpráv, před odjezdem ji se mnou zkušenější kolegové probrali a zařídili mi skvělého kameramana, který mi na place pomohl. A když jsem se vrátila a napsala ji, asi tři redaktoři ji zkontrolovali. Pak se mnou šli i na velín za editorem, aby si ji přečetl. V tomhle směru jsem měla neskutečnou péči. Zároveň jsem ale věděla, že musím začít hned něco dělat a být proaktivní, protože jinak by byla celá stáž k ničemu.

Na Masarykově univerzitě jste vystudovala také právní vědu. Využíváte i tohle vzdělání?

Právní vzdělání využívám často. Když reportuju o soudních kauzách, snáz rozumím tomu, co se v jednací síni děje. A když to chápu, můžu to divákům srozumitelně předat. Když člověk něčemu nerozumí, používá většinou složité formulace a formální termíny, protože se bojí cokoliv zjednodušovat. Ale když rozumí, zjednodušovat může. Právě zjednodušování je základem novinářské práce.

„Při rozhovorech s lidmi musím být trochu psycholog.”

Jak při rozhovorech pracujete s lidmi, kteří mluví až příliš odborně?

Lidé jako doktoři nebo právníci nepoužívají odborné termíny proto, aby vás zmátli, ale protože jsou takhle zvyklí mluvit. Úkolem novináře je vysvětlit jim, že takhle se to dělat nedá a pak je potřeba to hlídat. Když člověk mluví a začne sklouzávat do odborného jazyka – třeba když zubař začne vysvětlovat, že musí udělat výplň kavity v zubu – musím mu říct, že já mu sice obecně rozumím, ale měli bychom to zkusit podat jinak, protože divák to pochopit nemusí. Řekneme, že zub musíme zaplnit plombou, jednoduše, protože jinak tomu nikdo nerozumí. Ne proto, že by diváci byli nevzdělaní, ale protože lidé u zpráv často vaří, žehlí, starají se o děti a jsou unavení po práci.

Jak se vám zaručeně povede uklidnit lidi, kteří jsou při natáčení nervózní?

Musím být trochu psycholog. Na začátku zjistím, jak na mě tázaný člověk reaguje, jestli se bojí nebo ne. Pokud mi sdělí, že se bojí, což většina lidí říká hned ve druhé větě, je potřeba vysvětlit jim, že se to děje skoro každému, což je pravda. Také říkám, že všechno se dá přetočit, pokud to tedy není živý rozhovor. Samotné otázky je pak většinou uklidní. Lidé mají vždy strach, že novináři čekají, že do nich hodí pětikorunu a budou chtít, aby začali mluvit sami od sebe, což není pravda. Řeknu jim, že když něco bude jenom trochu špatně, jsem tam od toho, abych si toho všimla a vyřešila to. To uklidní snad každého.

Kromě reportáží pracujete na různých vzdělávacích programech, například pro ČT edu. Co vás na tom baví?

Baví mě předávat svoje znalosti dalším lidem, pokud vidím, že mají zájem. S kolegy se snažíme být nápomocní i stážistům, když na nich poznáme, že se opravdu chtějí novinařině věnovat. Za Českou televizi také jezdívám na Justiční akademii, kde je sál plný soudců a státních zástupců, kterým vysvětluju, jak a proč mají s médii komunikovat. Připadá mi skvělé, že jim můžu pomoct pochopit, jak to vidíme my novináři a že si můžeme vzájemně vyměnit zkušenosti.

Jak vybíráte témata, na kterých pracujete?

V České televizi to funguje tak, že každou neděli posílám svému šéfovi seznam témat, která bych chtěla v následujícím týdnu natočit. On je potom prezentuje na poradě editorům, kteří rozhodnou, jestli téma do Událostí zařadí. Ale startovní čára je taková, že témata si sami volíme a hledáme. Nakonec o všem sice rozhoduje panel editorů v čele s šéfredaktorem a šéfy ostatních redakcí, ale pro nás redaktory je volnost ve výběru témat velká, protože je jen na nás, jestli je navrhneme. Myslím, že v tomhle jsme úplně svobodní.

„Mým cílem v dokumentu o tragédii na filozofické fakultě bylo ukázat, že se zlu mnoho lidí postavilo a že svět není tak špatný.”

Co pro vás bylo v dosavadní novinářské kariéře největší výzvou?

Obří výzvou byl covid-19. Najednou se změnil způsob, jakým k nám lidé přistupovali, protože jsme s kolegyněmi, se kterými jsme pokrývaly zdravotnictví, neustále nosily špatné zprávy. Myslím, že tohle lidé nemají rádi: záplavu špatných zpráv chvíli vydrží, ale pak už se jim to nelíbí. Když jsme se štábem přišli do nemocnice, sestřičky nám říkaly, že když vyjdou ven, lidé jim nadávají. Prosily mě, abych celou situaci v nemocnicích ukázala na kameru. Snažila jsem se o to každý den, lidé nám ale už tolik nevěřili, nebo spíš nechtěli věřit. Bylo pro ně těžké každý den slyšet, že všechna ta omezení pořád nekončí.

Náročné také bylo informovat o tragédii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, o které jsme s kolegou Richardem Samkem později natočili dokument. Ze začátku vedení fakulty nechtělo, aby dokument vznikl. Dlouho jsme zvažovali, jak k jeho tvorbě přistoupit. Bylo tam mnoho morálních dilemat – abychom lidem neublížili a neprohloubili čerstvé rány, ale přesto zvládli předat hlavní informace.

Jak dokument o střelbě na filozofické fakultě vznikal?

Pracovala jsem na rozhovorech s úplně obyčejnými lidmi, kteří ten den zrovna byli na fakultě. Mým cílem bylo ukázat, že se zlu mnoho lidí postavilo a že svět není tak špatný. Samozřejmě jsem se na ty nejvíc citlivé věci neptala, ale lidé o nich někdy sami mluvili. Pokud to říct chtěli, nechala jsem je. S kolegou Samkem jsme pak zvažovali také to, co všechno v dokumentu necháme zaznít, protože zbytečně drastický obsah jsme v téhle situaci zveřejňovat nechtěli. V první řadě jsme mysleli na to, jak budou dokument vnímat pozůstalí.

Byla to pro nás velká výzva, odcházela jsem z práce ve čtyři hodiny ráno a v šest jsem byla zpátky. Přemýšleli jsme nad každým záběrem – například jestli ukázat budovu fakulty, protože pro někoho byl traumatizující už jen pohled na fasádu. Mnoho věcí jsme konzultovali s psychologem. 

Na jakých projektech pracujete teď?

Momentálně chystáme s kolegyní Janou Gerleovou a režisérem Davidem Šťastným díl pořadu Fenomén doby, který vysílá ČT1. Vybrala jsem si téma agresivity a kriminality dětí a mládeže, takže tam je opět spousta morálních dilemat. Pořád přemýšlím nad tím, co ukázat, co neukázat, a hlavně jestli je správné dát ve vysílání prostor člověku, který šikanoval někoho jiného. Jsou to hrany, které se pořád třou. Z nějakého důvodu mě tyhle třecí plochy přitahují, protože mám pocit, že zrovna tam je problém, ke kterému bych se měla jakožto novinářka dostat. Je to těžké v tom, že teď trávím hodně času v temném vesmíru, ze kterého se vracím zpátky do svého normálního barevného, na který to všechno má dopad. Platí to pro novinářskou práci obecně. Mám kvůli tomu často tendenci vidět věci negativně a také jsem podezřívavější vůči lidem.

„Kolektiv v redakci je pro mě důvodem chodit do práce.”

Jak se vám daří oddělit volný čas od práce?

S partnerem se věnujeme společenským tancům. Díky tanci zapomenu na celý svět, což je pro novináře moc důležité, protože jinak jsem v práci vlastně pořád. I když jedu ve svém volnu tramvají, poslouchám, o čem se lidé baví, abych věděla, co je zajímá a o čem bychom měli natáčet. Doma ráda peču a do redakce pak nosím pak buchty a dorty.

Jak vnímáte kolektiv v redakci?

Často si s kolegy děláme legraci z toho, že sice nezbohatneme, ale alespoň se výborně pobavíme. V redakci i v kanceláři máme skvělý tým. Jsou to špičkoví novináři, s řadou z nich jsme přátelé. S redakcí chodíme na pivo, na bowling, máme společnou facebookovou skupinu, ve které si píšeme a když nás něco naštve, umíme si to zdravě vyříkat. Je to sdílená terapie, kterou si nepřetržitě poskytujeme a nepotřebujeme k tomu žádného profesionála. Není to tak se všemi, to je jasné, ale s tou úzkou skupinou lidí tohle funguje a pro mě je kolektiv v redakci důvodem chodit do práce.

Co vás na práci v televizi nejvíc baví?

Dostanu se na zajímavá místa a k lidem, kteří by se mnou vůbec nemluvili, kdybych nebyla novinářka České televize. Médium hraje velkou roli, protože k němu lidé mají důvěru. Vezmou vás do tajného podzemí pod Staroměstskou radnicí, kde dvě desítky let nikdo nebyl. Vezmou vás na sál, kde člověku otevřou břicho a vymění srdce. Jdete na Hrad a mluvíte s prezidentem. Takové momenty si neskutečně užívám.

Nejraději ale mluvím s úplně obyčejnými lidmi, kterým se úplně obyčejně něco povedlo. Když jsou to lidé, které nikdo nezná a já můžu vzít ten pomyslný reflektor, posvítit na ně a říct: Tohohle člověka byste měli znát. Mám radost, když mi pak lidé napíšou a třeba i poděkují. Vždycky si řeknu, že to, co dělám, je vlastně moc krásná práce.