Pro studenty jsou vrátní téměř neviditelní. Tedy až do chvíle, než je potřebují. Jak vypadá běžný den na vrátnici? Na vlastní kůži si to vyzkoušela redaktorka Atria.
Rozespale kráčím potemnělým Brnem, v ruce svírám hrneček s horkým čajem. Jdu pozdě, uvědomuju si, když míjím hodiny ukazující čas 5:32 ráno. Přidávám do kroku. Ranní směna na vrátnici fakulty sociálních studií, kterou si vyzkouším na vlastní kůži, totiž začala už před dvěma minutami. Vrátnice funguje dvacet čtyři hodin denně a vrátní mají na starost třeba alarm, klíče od učeben nebo přebírání a třídění pošty.
Jako studentka denně chodím na fakultu sociálních studií a dveře vrátnice míjím bez povšimnutí. Většinou jen pozdravím pána, který sedí v kukani u dveří a pospíchám na hodinu nebo na schůzku s přáteli. Přítomnost vrátných beru jako samozřejmost. Ale co je vlastně náplní jejich pracovní doby? Den strávený v jejich společnosti snad tuto otázku zodpoví.
Z vrátnice se ozývá veselá debata. Když se objevuju ve dveřích, hlasy utichnou. Tři starší muži na mě upírají oči. Vypadá to, že jsem je svou přítomností překvapila. „No to ne, tady zůstat nemůžete. Tady je ostraha, my tady vydáváme klíče, to nejde,“ mračí se na mě jeden z mužů, který se později představí jako Oldřich Šmíd. Lehko se ale nevzdávám. Ostatní dva muži se nade mnou slitují a posílají mě na židli schovanou v rohu za tiskárnou. Moje první směna na vrátnici začíná.
Sedím a tiše poslouchám ranní debaty vrátných. „Večer jsem všechno pozhasínal, a když tam jdu po druhé, zase celé páté patro svítí. To abych tam za noc chodil pětkrát,“ zlobí se člen noční ostrahy, který zrovna ukončil směnu. „Beztak tam v té střižně chrápou,“ směje se druhý z nich a kroutí hlavou.
V pátém patře sídlí katedra mediálních studií a žurnalistiky, jejíž součástí je i studentské Radio R a studentská televize Muni TV a Studex TV. Není výjimkou, že studenti pracují na videích a nahrávkách dlouho do noci. Proto jsou učebny přístupné na kartu studenta ISIC a studenti je tak mohou využívat kdykoliv. „Studentskému rádiu říkáme vánoční stromeček, protože tam se svítí nonstop, 24 hodin sedm dní v týdnu,“ prozrazuje Šmíd.
Pánové si ještě chvíli povídají. O politice, dopravě i o svém jídelníčku. Pak si uvaří kávu, dojdou do nedaleké pekárny pro chlebíčky a zametou listí před fakultou. Zároveň střeží více než šedesát klíčů, pro které si chodí učitelé i studenti. „Do sedmi tady máme pohodu, nic se neděje, dáme si kávičku a máme klid. Pak nám přijde pošta, musíme ji roztřídit, no a od osmi začínají první přednášky, to si lidé začnou chodit pro klíče,“ popisuje běžné ráno na vrátnici Šmíd.
Fakulta sociálních studií zaměstnává celkem pět vrátných a dva noční hlídače. Vrátní pracují ve dvojicích, tři ženy a dva muži. Dnes ráno se tu sešla dvojice Oldřich Šmíd a Štěpán Strážnický. Práci mají rozdělenou – jeden sedí na vrátnici a vydává klíče, druhý je u vchodu na recepci k dispozici všem příchozím.
Služba u vchodu není žádný med. Zimu pociťuju i na vrátnici, natožpak v kukani. Horší to bude, až začnou mrazy. „Když už je těch mínus devatenáct stupňů, sedíme tam v čepici a rukavicích,“ říká Strážnický.
Do kukaně sice vede ústřední topení a vrátní mají i přenosné topítko, přesto tam od dveří táhne. Proto se zahřívají kávou, klidně i několika hrnky denně. „V naší kanceláři, tam se dobrá káva vaří,“ pobrukuje si u toho jeden z nich.
Ve čtvrt na osm přichází pošťačka s novinami. Šmíd se s ní přátelsky zdraví a vtipkuje jako s dobrou známou. Brzy pochopím, že takhle to na vrátnici zkrátka chodí. Šmíd se zná jménem téměř s každým příchozím. Lidi přicházejí a odcházejí, každý den s vrátným prohodí pár vět a za třináct let, co Oldřich Šmíd na vrátnici sedí, už takhle navázal mnohá přátelství. „Byli teď lyžovat v Rakousku a ona se vrátila se zlomenou nohou,“ prohodí například po odchodu jedné mladé dámy. „Její manžel se teď dostal na velice významnou pozici,“ poznamenává o chvíli později, když z recepce odešla blonďatá paní. Podobné příběhy sype z rukávu po celé dopoledne.
V jednu chvíli se vedle mě vynoří Stránský s velkou konvicí. „Jdeme zalít lipky tam u toho pomníku, dostali jsme to nařízeno od pana děkana,“ říká. Na kytky si prý Břetislav Dančák potrpí.
K náplni práce vrátných patří kromě vydávání klíčů i starost o kytky, zapínání a vypínání poplašného alarmu, přebírání a třídění pošty a odpovídání na dotazy studentů i jiných příchozích. Občas uklidí i chodník před fakultou, přestože to mezi jejich povinnosti nepatří. Všem se snaží vyjít vstříc.
Okolo deváté vtrhne do dveří studentka s velkou taškou a spacákem. „Mohla bych si tu v rohu chvilku nechat věci? Jdu na hodinu a nechce se mi to tam tahat,“ žádá. Šmíd si ji pobaveně měří pohledem. Nakonec ale kývne. „No dobrá, výjimečně, ale opravdu výjimečně vám je tady necháme,“ usměje se. A tak mi v rohu za kopírkou začíná být pomalu těsno.
Netrvá dlouho a můj společník na vrátnici se rozpovídá. O tom, jak se občas na fakultě chtějí ohřát bezdomovci, nebo o falešných poplašných alarmech. „Stává se, že dole v krmítku se při přípravě jídla uvolní víc páry, naruší to čidlo a nám se tady rozezní alarm, že je v budově požár. Musíme vždy zjistit, co se kde děje a proč. Naštěstí to byl zatím vždycky jen planý poplach,“ vysvětluje Šmíd. Jeho zaměstnání vyžaduje zodpovědnost a neustálou bdělost.
Přestože vrátní sedí před obrazovkou se záznamy z kamer rozmístěných po fakultě i před ní, krádežím se nedaří vždy předcházet. „Před rokem jsme řešili i dva ukradené notebooky z atria každý týden,“ tvrdí Šmíd. Podle něj mají studenti pocit, že mohou svou elektroniku bez problémů nechat na stolku a odskočit si na záchod nebo pro něco k snědku. Jenže fakulta je přístupná všem a existují i tací, kteří na takový moment čekají.
Krádeže se už odehrály i na dámských záchodech, kde si dívky zase nechávají veškeré své věci na parapetu před kabinkou. Nahlásit na policii pomáhali vrátní studentům i krádeže kol, stojících před fakultou. Za poslední rok se však situace zlepšila a krádeží už mnoho neřeší. Studenti si své věci lépe hlídají.
Po letech strávených na vrátnici může Šmíd srovnávat. „Ještě tak před pěti lety jsme tu za hodinu vydali tak osm klíčů, teď je jich dvojnásobek. Studentů zkrátka přibývá a s tím i výuky v učebnách,“ uvádí.
Studenti jsou podle vrátných převážně milí, práce na vrátnici je pohodová, jen občas někdo zapomene vrátit klíče od učebny. „Některé klíče už se podívaly do Budapešti i do Bratislavy. Lidé, kteří si je odnesli, je pak hodili na poštu a za týden byly zpět,“ popisuje Šmíd.
Vrátní se shodují, že jim jejich práce vyhovuje. Kvůli výplatě na vrátnici nejsou, jejich hlavní motivací jsou lidé, které dennodenně potkávají. „My tady máme takový klidný důchodcovský život. Co bych dělal doma,“ krčí Šmíd rameny a Strážnický mu dává za pravdu.
Okolo jedné hodiny odpoledne směna ranní dvojice končí a jde se na oběd. Od Šmída službu přebírá Jiřina Zukalová, která v kanceláři zůstane až do devíti hodin večer. Na oběd se chystám i já, zároveň se nemůžu dočkat, až odpoledne doženu spánkový deficit z rána. Šmíd ale o odpoledním šlofíku nechce nic slyšet. Místo toho jede porýt zahradu, protože prý víc, než čtyři až pět hodin denně stejně nespí.
Chod vrátnice
Vrátnice funguje 24 hodin denně. Celkem fakulta na chod vrátnice zaměstnává pět lidí, kteří se střídají na pozici vrátných a recepčních co dva měsíce. Řád má i rozdělení ranních a odpoledních služeb. „Vždy tři dny chodíme ráno, tři dny odpoledne a pak máme tři dny volna,“ vysvětluje vrátný Oldřich Šmíd. Na vrátnici mají své stanoviště i dva noční hlídači.
Místnosti, ve které se přijímá pošta a vydávají klíče, se říká vrátnice, kukaň u vchodu je recepcí. „Vrátný má na starost poštu, klíče a dozor počítačů, zatímco recepční se stará o úklid kolem budovy, otvírá zadní vchod, kolárnu a poskytuje informace návštěvníkům. Klasicky také přepojuje telefony,” vysvětluje rozdílnost pozic vedoucí správy budov Jan Jebas.
5:30 – 13:00 – ranní směna
12:30 – 21:00 – odpolední směna
21:00 – 5:30 – noční hlídka
Štěpán Strážnický, recepční
Za sedm let na vrátnici si Štěpán Strážnický vypěstoval tuhý kořínek. S úsměvem vzpomíná na zimy, kdy seděl v teplé čepici v kukani u vchodu a vítal přicházející studenty i vyučující. Letošní zimu ale stráví v teple recepce. „S kolegy se vždy střídáme. Tři měsíce sedíme v kukani u vchodu a dva měsíce na recepci vrátnice. Mě služba v kukani končí teď v říjnu a od listopadu budu na recepci,“ libuje si. Na pozici vrátného se dostal na základě doporučení od známého.
Oldřich Šmíd, vrátný
Vrátného na fakultě sociálních studií dělá Oldřich Šmíd už čtrnáct let, přičemž už dříve vykonával stejnou pozici na filozofické fakultě. Podle něj je to práce, kterou vždycky vykonávali důchodci a nejde ji dělat jen tak pro peníze. „Můj syn si vydělá za jedno odpoledne stejně, jako já tady za měsíc. Já jsem tu kvůli těm lidem, co bych dělal doma,“ krčí rameny.
Ve svém volném čase rád rybaří a je také vášnivým houbařem. O něco méně už ho baví zahradničení, kterému se ale ze zvyku stále věnuje. Jeho život taky naplňuje radost z úspěchů vnoučat. „Za nás tomu tak nebylo, ale dnes je studium nutností,“ tvrdí Šmíd.
Jiřina Zukalová, recepční
Vrátnou dělá Jiřina Zukalová už dvanáct let. Na její práci ji baví především kontakt s mladými lidmi a příjemné prostředí. Tvrdí, že ji setkávání se s vyučujícími a studenty obohacuje a pozitivně nabíjí. Zároveň ji baví sledovat změny, které se od dob jejího studia odehrály. „Je pro mě zajímavé, jak mají studenti tendenci svůj život, studium i práci hodně dokumentovat. Často stojí před fakultou a něco natáčejí, nebo vysílají v rádiu, mají spoustu aktivit a myšlenek,“ obdivuje studenty Zukalová.
Práce na vrátnici jí připadá různorodá. „Člověk musí být neustále ve střehu a soustředěný. Na vrátnici je spousta věcí, které by mohly dát signál, že něco není v pořádku,“ říká Zukalová. Na mysli má hlavně bezpečnostní alarmy a kamery.
Za nepříjemnou součást práce vrátné považuje řešení krádeží a také občasné dohadování se s bezdomovci, se kterými se nejčastěji potkává noční směna hlídačů budovy. „Občas sem chodí lidi bez domova, které musíme vykázat. Noční hlídka s nimi má soucit, samozřejmě venku je zima, oni jsou často naboso, ale musí vyhledat charitu, kde by jim pomohli, tady to opravdu nejde,“ vysvětluje Zukalová.
Ocenění, sport, komentované prohlídky a občerstvení. Studenti a zaměstnanci se v úterý setkali na tradičním Dni fakulty, který opět doprovázel bohatý program. Letošní ročník ve fotografiích.
Pracovní skupina pro udržitelnost se na fakultě sociálních studií schází v novém složení. Na co se chce v budoucnu zaměřit a jak téma udržitelnosti rezonuje na celouniverzitní úrovni?
