Otcové zakladatelé: Nová fakulta dala sociálně vědním oborům možnost se rozvíjet, míní Fiala

Málokdo o sobě může říct, že se stal prvním profesorem oboru v zemi a zároveň se podílel na vzniku nového vědního oboru, vedl katedru, fakultu, univerzitu, ministerstvo i politickou stranu. Profesor a v současnosti především známý politik Petr Fiala to ale říct může. A ještě stihl založit rodinu a pravidelně hrát tenis. Navíc stál před dvaceti lety u vzniku fakulty sociálních studií. Bylo mu tehdy něco málo přes třicet a mezi kolegy zakladateli byl nejmladší. „Bylo to riskantní, ne každý se do takového projektu chtěl pustit,“ vzpomíná Fiala dnes.

Co vás mezi zakladatele fakulty sociálních studií přivedlo?

Od roku 1993 jsem vedl katedru politologie, a tak jsem neustále hledal cestu, jak zajistit rozvoj oboru v oblasti vzdělávání a výzkumu. V polovině devadesátých let mě oslovil Ivo Možný s nabídkou, jestli bych se s politologií nechtěl také zapojit do založení školy sociálních studií. Původně totiž měla vzniknout jen škola, která bude dál pokračovat pod hlavičkou filozofické fakulty. Později se původní idea změnila a začali jsme uvažovat o vzniku nové fakulty.

Jaká byla vaše vize?

Hnacím pohonem k založení fakulty sociálních studií byla nespokojenost se stavem filozofické fakulty a snaha vybudovat pro sociálně vědní obory něco jiného, trochu po vzoru toho, co jsme viděli v zahraničí. Ta idea vznikala poměrně dlouho. Sám jsem měl ještě jinou motivaci než moji kolegové. Sociologie i psychologie, se kterými jsme především fakultu na začátku vytvářeli, byly tradiční obory, které existovaly dlouhodobě. Zato politologie, kterou jsem tehdy vedl, byla úplně nová. Zakládali jsme ji až v devadesátých letech. Osvícené vedení filozofické fakulty mělo zprvu představu, že k portfoliu oborů na fakultě patří i politologie. Ale mnozí kolegové měli k tomu oboru poměrně silnou nedůvěru. Potřeba založit fakultu sociálních studií souvisela s postavením sociálně vědních oborů na filozofické fakultě. Stejně jako Ivo Možný, i já jsem byl dost skeptický k tomu, že se na filozofické fakultě budeme moct rozvíjet dostatečně.

Byly mezi zakladateli spíš přátelské, nebo kolegiální vztahy?

Jak u koho. Ivo Možný měl s Láďou Rabušicem vztah učitele a žáka, zatímco spolu s Vladimírem Smékalem a Ivem Plaňavou byl stejná generace. Já jsem byl nejmladší. S kolegy ze sociologie jsem se znal poměrně málo. Profesory Možného i Rabušice jsem znal z období před listopadem 1989, ale ne nijak hluboce. Dlouhodobě jsem se znal i s Vladimírem Smékalem. Vztahy byly tedy spíš kolegiální. Dnes máme s Vladimírem Smékalem a Ladislavem Rabušicem nepochybně přátelské vztahy. I s Ivem Možným jsme si vybudovali, myslím, velice pěkný vztah. Obdivoval jsem, jak i ve vyšším věku podporoval různé změny a inovativní postupy, kladl důraz na kvalitu a byl otevřený novým myšlenkám. V tomto směru mi hodně pomáhal, když jsem se stal rektorem Masarykovy univerzity. Jeho hlas a jeho autorita byly pro mě cenné.

Provázely vznik fakulty také nějaké potíže?

Začátky nebyly jednoduché, ale měli jsme motivaci. Byli jsme přesvědčení, nebo alespoň já, že to jinak nejde. Věděl jsem, přestože mám filozofickou fakultu rád, že její struktura, zakořeněné stereotypy a kultura brání rozvoji moderní disciplíny jako je politologie. Pro mě byla nová fakulta jedinou cestou. Byl jsem si jistý, že dříve či později k tomu dospějeme a byl jsem rád, že to bylo spíš dříve. Všechny obtíže byly nové, radostnější a přijatelnější, protože tam byla vidina možnosti se rozvíjet.

Přestoupily všechny obory, které jste oslovili, nebo jste se u některých kateder filozofické fakulty setkali i s kritikou?

Menší problémy nastaly u psychologie. Jednu dobu nebylo vůbec jisté, jestli přejde aspoň její část. Jsem rád, že se tak stalo, protože to naší fakultě dodalo širší portfolio oborů a také určitou prestiž. Mám pocit, že se zvažovala také religionistika. Ale ono vytvářet novou fakultu bylo riskantní, takže ne každý do toho chtěl jít.

Fakulta sociálních studií zpočátku sídlila ve více budovách. Proč se přestěhovala právě do Joštovy ulice, kde sídlí dnes?

Mluvíme o oborech, které se teprve rozvíjely a měly více a více studentů, takže nebylo lehké zajistit prostory. Nejdřív jsme sídlili na Gorkého, ale protože tam nebylo dost místa, část politologických oborů sídlila také v budově Vysokého učení technického na Údolní. Vedení Masarykovy univerzity dlouho řešilo, kde se nová fakulta usadí. Pomohlo nám, že se tehdy začal přestavovat areál kolem dnešního kampusu. Vznikla myšlenka, že se lékařská fakulta přesune tam, a její původní budovy se tak postupně uvolnily. Samozřejmě se muselo udělat mnoho úprav, například odstranit radioaktivitu z místností, kde se dřív dělaly pokusy a dnes jsou tam kanceláře. Překážek byla celá řada, ale vše jsme zvládli. A to i díky tomu, že naše fakulta byla viditelně dynamická a vybudovala si mezi ostatními fakultami docela dobrou pověst, což je vždycky důležité z pohledu univerzity a jejího rozhodování.

Navštěvoval jsem ilegální přednášky, vzpomíná první profesor politologie v Česku

V roce 2002 jste se stal prvním profesorem politologie v Česku. Jak jste se tehdy vzdělával?

Někdo vždy musí být první. Byli tu profesoři příbuzných oborů, hodně jsem se inspiroval v zahraničí. Ale byla to dlouhá cesta, než jsem se stal profesorem. I když na české prostředí asi krátká, protože jsem se stal profesorem ve třiceti sedmi letech, tedy v poměrně mladém věku. V zahraničí to tak neobvyklé není.

Vystudoval jste český jazyk a literaturu s dějepisem. Co vás přivedlo k politologii?

Tehdy žádná politologie neexistovala, před revolucí se ani nesměla studovat. Mě teorie zajímala, ale zajímala mě i literatura a historie. Moje první povolání dokonce bylo historik. Souběžně se studiem na univerzitě jsem ale chodil na takzvanou podzemní univerzitu, kde se vyučovalo formou bytových přednášek. Byly to ilegální schůzky, kde přednášeli britští politologové, mezi nimi také profesor a spisovatel Roger Scruton. Měl jsem tam možnost získat nějaké informace o politologii. Po revoluci, začátkem roku devadesát, mě oslovili lidé z Masarykovy univerzity, kteří věděli, že jsem tyto bytové přednášky absolvoval. Zeptali se, jestli bych se nechtěl podílet na založení politologie. A tím to vlastně začalo. Mám obrovskou radost, když vidím, jak se rozvinula a jak jsou dnes politologické obory silné a konkurenceschopné.

Jaký byl tehdy o politologii zájem?

Zájem byl vždycky velký. Z první generace politologů jsou dnes skoro všichni úspěšní. Byli to mimořádně motivovaní lidé. Prošli tehdy složitým výběrem, protože jsme měli dost náročné přijímací řízení, které bylo úplně jiné, než jaké absolvují studenti teď. Na katedře nás bylo pár. U prvního přijímacího řízení na politologii psali studenti náročný test s otevřenými otázkami. Odpovědi jsme pak dlouho vyhodnocovali. Zabralo nám to třeba týden, protože jsme to opravovali velmi důkladně. Na základě výsledků testů jsme pozvali zájemce o studium k pohovoru, který trval zhruba hodinu. Teprve pak jsme vybrali konečný počet studentů, které jsme přijali. Tehdy to ale ještě nebyl tak neobvyklý postup.

Jak vnímáte výběrové řízení, které fakulta používá dnes?

To je otázka, se kterou jsem se musel mnohokrát potýkat ve všech svých funkcích – jako vedoucí katedry, jako děkan, a hlavně pak jako rektor. Výhodou přijímacího řízení ze začátků fakulty bylo, že jsme mohli docela snadno odhalit motivaci studentů. Ale řekl bych, že rozdíl v kvalitě přijímacího řízení tehdy a dnes není zas až takový. Dnešní způsob testů nám dokáže říct, jaké mají studenti obecné studijní předpoklady, je ovšem pravda, že ten původní dokázal lépe odhalit motivaci. Ale v tomto případě není cesty zpátky. S tím množstvím studentů, kteří se k nám hlásí, nezvládneme dělat přijímací řízení tak, jak jsme ho dělali tehdy. Bylo potřeba najít novou cestu a tou jsou testy obecných studijních předpokladů.

A je takové množství studentů vůbec žádoucí?

Žádoucí je podle mě to, že máme tolik uchazečů. Svědčí to o kvalitě univerzity, o tom, že lidé u nás chtějí studovat. Kolik studentů univerzita přijme, to už závisí na tom, co je společnost připravená za studenty platit. Ale já jsem vždycky chtěl, aby se na Masarykovu univerzitu a na politologii hlásilo hodně studentů, protože pak máte možnost si vybírat. A vždycky to tak bylo a jsem tomu rád.

Změnili se studenti politologie od dob, kdy vznikla?

Určitě ano. Souvisí to i s celospolečenskou změnou. Je několik změn, kterými generace studentů procházejí. Byl velký rozdíl mezi lidmi, kteří ještě na střední škole zažili komunismus, a těmi, kteří už ne. První generace studentů si uvědomovala, že svoboda není přirozená, že je darem, o který je potřeba se starat. Studenti, kteří éru komunismu nezažili, berou demokracii jako něco přirozeného, což je od předchozích generací hodně odlišuje. Dřív třeba pro studenty bylo výzvou odjet do zahraničí, protože nebylo snadné zajistit studijní pobyty. Aby vůbec někdo někam mohl jet a aby se na to sehnaly peníze, muselo se vše domlouvat přes osobní kontakty. Dnes je situace opačná. Často je problém motivovat studenty k výjezdům, i když podmínky pro to mají. Všichni cestují přirozeně, dávno všude byli s rodiči. Pak je taky rozdíl mezi generací, která vyrůstá na internetu a vzdělává se, a tou, která tuhle příležitost neměla. Ale to neznamená, že jedna nebo druhá generace je horší, jen jsou prostě jiné.

Jsou dnes studenti díky internetu a dalším možnostem lépe připravení, když na univerzitu nastupují?

Spíš se se studenty musí jinak pracovat. Dřív bylo důležité předávat informace, a to i na vysoké škole, protože nebylo dost učebnic, nebyl internet, nebylo nic. Dnes není tak podstatné předávat informace není, zato je třeba učit je s nimi pracovat, rozvíjet dovednosti jako kritické myšlení, obhajobu názoru, hierarchizaci informací a podobně. Proměna je značná, ale nejen u studentů politologie. Určitě se zlepšila znalost angličtiny, která je dnes u studentů mnohem přirozenější.

Nevedl jste pouze katedru politologie, ale v roce 2002 jste stanul v čele katedry mezinárodních vztahů a evropských studií. Co vás vedlo k této změně?

Chtěl jsem dál rozvíjet studium politologie, proto jsem založil katedru mezinárodních vztahů a evropských studií. Abych nově vzniklou katedru podržel a pomohl jí, stal jsem se vedoucím. Ale tehdy to byla taková atmosféra, že jsme všichni drželi pohromadě a spolupracovali jsme.

Vždy jsem chtěl být především vědcem. Politiku dělám, protože je to podle mě potřeba, tvrdí Fiala

Nevadí vám, že dnes vaše politická činnost převažuje nad tou akademickou?

Možná u veřejnosti, protože jako politologa mě znají spíš odborné kruhy, které čtou moje knížky nebo práce. Ve mně určitě politik nepřevažuje. Vlastně v tom ani nemám nějaký vnitřní rozpor. Řadu let jsem působil v různých veřejných funkcích, i rektor je veřejná funkce, pak už jsem k politice neměl daleko. Dlouho jsem nechtěl být politikem, nekompenzuju si v politice nějaké svoje nenaplněné ambice. Patřím k těm šťastným lidem, kteří dosáhli toho, čeho dosáhnout chtěli. Politiku dělám proto, že si myslím, že to je potřeba.

Chtěl jste být dřív politikem, nebo politologem?

Nikdy jsem nechtěl být politikem, úplně nejvíc jsem chtěl být humanitně orientovaným vědcem. Ale žil jsem v prostředí, kde nebylo možné studovat politologii, dostával jsem se do střetu s komunistickým režimem, protože jsem vydával samizdat Revue 88, takže jsem si myslel, že se mi to nikdy nepodaří. Ale pak přišla revoluce a pro mě je velké štěstí, že jsem se mohl začít věnovat vědě.

Po revoluci jste krátce působil i jako novinář. Přemýšlel jste i o této kariéře?

To ne. Celý život se ovšem pohybuju kolem vydávání časopisů, ale spíš intelektuálních. Máte pravdu, že jsem krátce novinářem byl, ale to byla jen náhoda. Za komunismu jsem kvůli svým aktivitám nemohl dostat místo v Brně. Nejdřív jsem získal pozici historika starších dějin v Kroměříži. Starším dějinám jsem se nikdy nevěnoval, ale moderní dějiny jsem dělat nesměl, protože bych jimi mohl někoho ovlivňovat. Pak přišla revoluce a já jsem se chtěl vrátit zpátky do Brna. Dostal jsem nabídku, abych dělal redaktora v Lidové demokracii. Vzal jsem to, abych mohl být v Brně a v centru všeho dění, i když jsem věděl, že nechci být novinář. Ale bylo to revoluční období a bylo to zajímavé. A pak už, začátkem roku 1990, přišla nabídka z univerzity a já se vydal na akademickou dráhu.

Také dodnes spolupracujete s časopisem Proglas.

Ano, to souvisí s mou občanskou angažovaností, ale také s tím, že mě baví intelektuální časopisy. Proglas vznikl ze samizdatového časopisu. Znal jsem se s lidmi, kteří ho vydávali, byli jsme přátelé, protože já jsem tehdy vydával časopis Revue 88. Po listopadu 1989 už náš časopis Revue 88 naplnil svůj cíl, protože svobodu jsme získali. Ale Proglas smysl měl, je to konzervativně orientovaný časopis. Proto jsem se k jeho tvůrcům přidal a podílet se na něm mě stále baví. Dnes už ho ovšem vydáváme pod jménem Kontexty.

V roce 2004 jste se pak stal děkanem fakulty sociálních studií a záhy také rektorem Masarykovy univerzity. Tyto dvě funkce se ale neslučují.

Nestal jsem se zároveň děkanem a rektorem. Na fakultě se objevil názor, že bych se měl stát nástupcem děkana Iva Možného. Nakonec jsem souhlasil, kandidoval a ve volbách byl zvolený děkanem. Nastoupil jsem v únoru roku 2004. Současně s tím se začalo uvažovat o tom, kdo by měl být nástupcem profesora Jiřího Zlatušky v čele univerzity. Kandidovat na to místo nebyla moje úvaha, ale začali za mnou přicházet různí lidé z univerzity a přesvědčovali mě, že bych měl. Říkali, že potřebují, aby se univerzita dynamicky rozvíjela, měla mezinárodní prestiž a byla přístupná reformám. Znali mě z pozice vedoucího mezinárodního politologického ústavu. Byl jsem vyzván a tu výzvu jsem přijal. Jako děkan jsem potom kandidoval na rektora. Děkanem jsem byl asi sedm měsíců. V den svých čtyřicátých narozenin jsem začal vykonávat funkci rektora. Stalo se to v tak rychlém časovém sledu, ale to si člověk nevybírá. V životě přichází výzvy, které si nemůžeme nadiktovat.

Ve volbě děkana jste neměl protikandidáta. Bylo podobně hladké i vaše zvolení do čela univerzity?

Zatímco na fakultě bylo jasné, že bych se měl stát děkanem, u volby rektora to tak jednoduché nebylo. Byl jsem zvolený až ve třetím kole. Bylo mi devětatřicet a část akademické obce na mě hleděla s tím, že jsem příliš mladý na to, abych dělal něco takového. Ale nakonec to dobře dopadlo.

Práce je pro mě zábavou, a není to jen fráze

Po zvolení rektorem a aktivním vstupu do politiky jste se nějakou dobu musel od fakulty sociálních studií vzdálit.

To ano, ale bylo mi jasné, že pokud nebude na univerzitě dobrý rektor, který ji bude dál rozvíjet, tak všechno to, co děláme na fakultě, bude ohroženo. Šel jsem do boje o rektorskou funkci s vědomím, že bychom mohli přijít o to, co jsme na fakultě tolik let budovali. Ale nikdy jsem nepřestal vyučovat, ať už jsem zastával jakoukoliv funkci.

Měl jste čas věnovat se i bádání?

Vědeckou práci jsem vždy miloval. Ze začátku mě bavila víc než učení. S učením to mám podobně jako s politikou – nikdy jsem se tomu věnovat nechtěl. Ale učil jsem celý život a dnes je to pro mě dokonce důležitější než bádání. Výzkumné projekty bohužel nejsou slučitelné s některými funkcemi. Když jsem byl ministr, vzdal jsem se všech grantů, protože je to eticky problematické. Ale akademické půdy a práce se studenty, toho jsem se nikdy nevzdal. V zahraničí není tak neobvyklé, aby politici udržovali kontakty se školou, kde jsou profesory. U nás se někdy hledí na politiky i v akademickém prostředí skrz prsty, ale já jsem se s tím naštěstí nesetkal. Asi díky tomu, kolika pozicemi jsem si na univerzitě prošel.

Děláte v současnosti ještě nějaký výzkum?

Přímo výzkum jako takový ne. Grantové výzkumy se nedají spojit s politickou prací. Hodně se ale věnuju otázkám evropské integrace a kvalitě demokracie v tom směru i publikuju. Takže ano, publikuju, ale zakázal jsem si působit jako řešitel projektů, kde člověk dostává peníze z veřejných zdrojů, protože to považuju za neetické a neslučitelné s politickou prací.

Máte v plánu se ještě k vědecké činnosti intenzivněji vrátit?

Jsem vždycky připravený na to, že když skončí moje mise v politice, budu dál pracovat v akademickém prostředí. Vedu doktorandy, učím magistry, jsem v oborových a ve vědeckých radách, nerezignoval jsem na tuto činnost, ale musím ji přizpůsobit politické aktivitě, kterou teď pokládám za svůj úkol.

Máte nějaký výzkum, na který jste hrdý?

Ještě nejsem v období vzpomínání, takže nad tím asi takto nepřemýšlím. Bavilo mě všechno, co jsem dělal. Mám ale radost, že jsem do českého prostředí přinášel empiricko-analytickou politologii, která se například na naší fakultě nakonec hodně rozvinula a myslím, že je dobrá. Hodně jsem se věnoval výzkumu politických stran, zvlášť křesťanských politických stran a role náboženství v politice. Dělal jsem to v době, kdy to nikoho moc nezajímalo, tedy alespoň u nás. Dnes je to kvůli islámu jedno z klíčových témat. Určitě nesmím zapomenout kupříkladu na knížku o Evropské unii, kterou jsme utvářeli s docentkou Markétou Pitrovou. Z knihy se dodnes učí na univerzitách a používají ji také úřady. Je to dílo, které jsme psali intenzivně čtyři roky. Práce se vyplatila, protože i dnes, po patnácti letech, se ta kniha stále využívá. Právě připravujeme nové aktualizované vydání.

Ve svých publikacích se často zabýváte Evropskou unií, demokracií a náboženstvím. Proč právě tato témata?

Zajímají mě témata, která jsou společensky důležitá. Náboženství jsem vždy považoval za podstatné pro společnost. Česká společnost je specifická, protože náboženství v ní i ve srovnání s Evropou hraje velice malou roli. Na tématu demokracie mě zajímá, jak zachovat její kvalitu, co ji podporuje a co ji naopak ohrožuje. No a Evropa a integrace, to je přece obrovská výzva i obrovský problém. Věnuju se ale i tématu politických stran a zájmových skupiny, protože politické strany jsou klíčové instituce demokracie a jsou zpochybňované.

Kolik v současnosti vedete předmětů?

Podílím se na výuce více předmětů, ale zcela samostatně je nevedu. Vždy se soustředím na jeden předmět v magisterském studiu, který učím opravdu celý semestr, a to mě baví. Jsem jen limitovaný tím, že si musím vybírat, nebo spíš že si chci vybírat témata, která bezprostředně nesouvisí s aktuální českou politikou. Třeba bych neučil český stranický systém, i když by mě to bavilo. Takže učím vzdělávací a výzkumnou politiku na české a evropské úrovni. Vedu také předmět Politika a společnost v Evropě, analýzy a interpretace, kde čteme různé texty a kriticky je interpretujeme. Na tom si ukazujeme, co je to národ nebo jak funguje trh. Pak mám ještě nějaké předměty v doktorském studiu, ale to není pravidelná výuka.

Máte ještě ve svém aktivním životě čas na rodinu a na koníčky?

Mám ale málo. S manželkou jsem šestadvacet let a máme spolu tři děti. Rodina mi pomáhá, musí ale snést to, že nejsem moc doma. Vždycky jsem byl aktivní člověk, ale ve svých činnostech nevidím žádný rozpor. Jsem politolog, politik nebo třeba vydavatel časopisu, ale to všechno považuju součást občasné aktivity a dělám to rád. Mám štěstí, a to teď není fráze, i když to tak bude znít, že moje práce je pro mě současně zábavou. Baví mě si i o víkendu číst knížky a psát texty, neunavuje mě to. Mám rád literaturu, i tu neodbornou, a taky výtvarné umění. Kromě toho hraju tenis.

Hrajete tenis rekreačně, nebo chodíte i na nějaké turnaje?

Jen rekreačně, ale už od roku sedmdesát šest a celkem pravidelně. Že ho hraju dlouho ale neznamená, že ho hraju dobře. Když jsem byl mladší, byl jsem i ve sportovních oddílech. Vždycky mě to bavilo jako zábava, ale ne jako něco, co bych chtěl dělat na profesionální úrovni.