Řídil stěhování i rekonstrukce. Bez prvního tajemníka by fakulta vypadala úplně jinak

Děkanát v prochladlé vodárně i laboratoře v podkroví pamatuje první tajemník fakulty sociálních studií Vojtěch Moštěk. Do funkce nastoupil v roce 1998 a s fakultou prožil šestnáct let. Za tu dobu se s ní dvakrát přestěhoval a řídil velkou rekonstrukci, kdy se z parkoviště a skládky stalo důstojné místo pro setkávání studentů, jež od letoška nese jméno Atrium Iva Možného.

Když v dubnu 1997 rozhodl univerzitní senát o zřízení nové fakulty sociálních studií, v jednom z prvních konkurzů hledalo její vedení tajemníka. Pozici nabídlo vedení Vojtěchu Mošťkovi, který však zpočátku váhal. „Tehdy jsem ve dvou dnech dostal tři nabídky na zajímavá zaměstnání. Rozhodujícím faktorem pro volbu fakulty sociálních studií pro mě byla především osobnost pana profesora Iva Možného,” vzpomíná její vůbec první tajemník.

Úkolem tajemníka je zajistit, aby budova fakulty poskytovala akademikům a studentům ideální podmínky k bádání, výuce a studiu. Podle pokynů děkana hospodaří tajemník s penězi a majetkem fakulty. Kontroluje účetnictví a najímá pracovníky, kteří o budovu pečují. „Zúčastňoval jsem se porad vedení fakulty a kolegií děkana, za své jsem si vzal i zpracování rozpočtu fakulty. Důležité také bylo, že jsem měl s děkanem Možným dobré vztahy,” přibližuje své působení Moštěk.

Ač od Mošťkova nástupu do funkce uběhlo dvacet let, rozsah kompetencí tajemníka se příliš nezměnil. „Tajemníku Mošťkovi vděčím za výbornou spolupráci a zasvěcení do role a pracovní náplně tajemníka. Domnívám se, že se neodmyslitelně podepsal na chodu fakulty. Byl prvním tajemníkem, a tedy to byl on, kdo ve spolupráci s dřívějšími děkany nastavoval nejen pravidla vnitřního financování, ale také provozu budovy fakulty,” říká současná tajemnice Pavlína Kadlčková.

První tajemník se navíc otiskl i do vzhledu fakulty. Vedl totiž rekonstrukci jejího stávajícího sídla a podílel se na tvorbě návrhů, podle kterých pak stavební firma fakultu přestavěla.

Lékaři odešli, označení lékařská fakulta přetrvalo

Na počátku byla fakulta podstatně menší, měla jen asi čtyřicet pět zaměstnanců a docházelo na ni čtyři sta padesát pět studentů. Ovšem rychle se rozrůstala, a proto pro ni tajemník musel najít patřičné prostory. „První děkanát byl v dlouho opuštěné promrzlé budově, někdejší vodárně ve dvoře filozofické fakulty v ulici Arne Nováka. Vše tehdy ale směřovalo k tomu, že se v létě 1998, po půl roce v tomto provizoriu, přestěhujeme do budovy na Gorkého 7,” vzpomíná tehdejší tajemník.

I tyto prostory se ale staly nedostačujícími, a proto se brzy začalo plánovat další stěhování, tentokrát do Joštovy ulice. Budovu navrhl a poté nechal v roce 1905 postavit tehdejší rektor Německé vysoké školy technické profesor Ferdinand Hrach. Stavba vznikla na atypickém trojúhelníkovém půdorysu a nacházely se v ní katedry architektury, elektrotechniky, strojírenství a stavebnictví. V té době tam působil také Viktor Kaplan, který měl v suterénu budovy laboratoř, kde pracoval na vývoji vodní turbíny.

V roce 1945 se do budovy přestěhovalo Vysoké učení technické a později tam sídlila lékařská fakulta Masarykovy univerzity. Ta se ale poté přestěhovala do budovy na Komenského náměstí a později do nově vybudovaného univerzitního kampusu, takže prostory v Joštově ulici se naplno uvolnily pro fakultu sociálních studií. „Lékařská fakulta byla s budovou v Joštově ulici hodně spjatá, a vnímali to tak i obyvatelé Brna. Když po roce 2003 začala rekonstrukce budovy, byl na fakultě umístěný transparent jednoho ze stavebních dodavatelů, kde stálo ‚Rekonstrukce lékařské fakulty pro fakultu sociálních studií´. Skvěle to ukazuje, že budova v Joštově ulici je pro ně stále lékařská fakulta,” vysvětluje Moštěk, který přestavbu fakulty dozoroval.

Stěhování fakulty bylo dobře připravené, protože po prvním přesunu mezi budovami už zaměstnanci věděli, co je čeká. „Stěhování do Joštovy ulice bylo mnohem jednodušší než původní stěhování našich kateder z filozofické fakulty do Gorkého ulice. Navíc jsme se stěhovali do větších prostor. V Gorkého jsme seděli v pracovnách po třech nebo po čtyřech, tady máme pracovny pro jednoho nebo pro dva lidi,” vzpomíná Ladislav Rabušic, jeden ze zakladatelů fakulty.

I přes dobrou přípravu se přesun do budovy v Joštově ulici neobešel bez komplikací. „Vybrali jsme spolehlivou stěhovací firmu, vedoucí kateder jsme včas seznámili s harmonogramem stěhování. Vše ale zkomplikovalo zpoždění stavebních prací, následkem čehož univerzita nedostala včas písemný souhlas s užíváním budovy. Filozofická fakulta přitom čekala na uvolnění budov, aby mohla začít s úpravami a malováním místností pro své potřeby,” přibližuje první tajemník.

Kdyby se stěhování zpozdilo, přineslo by to fakultě sociálních studií spoustu problémů a stěhování by se určitě prodražilo. Filozofická fakulta by navíc musela čekat na prostory, které měla slíbené. „Byla to vypjatá situace. Nakonec jsem na sebe vzal zodpovědnost a rozhodl jsem, že se fakulta začne stěhovat ještě před udělením souhlasu, tedy bez oficiálního povolení,” dodává Moštěk. Svízelnou situaci se mu tak podařilo vyřešit a přesun se vydařil.

Všude bylo zamčeno, studenti mohli jen na přednášky

Před rekonstrukcí nebyla budova v dobrém stavu a chátrala. Dlouho dobu sloužila technickým a lékařským oborům, takže se v ní nacházela spousta laboratoří a menších oddělených místností. „Když jsem tam přišel, všude byly zamčené dveře a ani jako zaměstnanec fakulty jsem se nedostal dovnitř. Jednotlivé katedry byly zapouzdřené samy do sebe, studenti byli vpouštěni jen na přednášky,” vzpomíná Moštěk na své první dojmy. Proto si vzal za cíl fakultu otevřít a zprůchodnit.

Dvě velké posluchárny, P31 a P51, si svou funkci ponechaly a změnil se jen jejich interiér. Naopak nynější aula dříve bývala tělocvičnou a byla nutná její velká rekonstrukce. Kompletní přestavby se dočkala také knihovna, jejíž interiér z velké části navrhl právě první tajemník.  „Knihovna byla původně podstatně menší a já i další lidé z vedení jsme věděli, že pro fakultu sociálních studií stačit nebude. V úvahách na její rozšíření bylo mnoho variant, například udělat část knihovny z nynější auly,” sděluje Moštěk. Vítězný návrh zasadil knihovnu do přízemí a suterénu.

Na rozvržení interiéru a uspořádání vybavení knihovny se významně podílela také současná vedoucí knihovny Irena Šléglová. Ta si spolupráci s Mošťkem pochvaluje. „Díky němu a panu profesoru Možnému jsem měla možnost být od začátku přítomna všem věcem, které se knihovny týkaly. Architekti a interiéroví designéři navrhli, jak budou prostory vypadat, ale já jsem mohla společně s kolegy z knihovny do celého procesu vstupovat z pohledu našich budoucích uživatelů a jejich potřeb,” popisuje Šléglová.

Že i na zdánlivých drobnostech záleží, dokládá vedoucí knihovny vzpomínkou na jeden z kontrolních dnů knihovny. „Byly nám předloženy židle navržené do všech studoven v knihovně. Jednalo se o standardní židličky z ohýbané dýhy. Tajemník Moštěk navrhl, abychom na židlích po dobu dvouhodinového jednání s architekty všichni seděli. Výsledkem bylo, že nyní jsou v celé knihovně k dispozici měkké a pohodlné židle značky TON,” říká Šléglová.

V šestém patře, kde je nyní umístěno zařízení pro vzduchotechniku a klimatizaci fakulty, chovali medici laboratorní zvířata. „Zřízení dalších učeben nebo kanceláří v tomto patře bránily tehdejší požární normy. Kvůli nim by se fakulta v případě užívání těchto prostor dostala do kategorie výškových budov a fakulta by musela dodržovat přísnější protipožární a bezpečnostní normy,” objasňuje tajemník, proč bylo jednodušší umístit do nejvyššího patra technické zázemí.

Ačkoli protipožární normy se od té doby změnily a dnes by už nebyly překážkou, k využití šestého patra se přesto neschyluje. „Výdaje za využívání nejvyššího patra by byly podle našich propočtů vysoké, a je tedy otázka, zda je tato úprava pro fakultu stěžejní. Také je nutno podotknout, že budova fakulty je památkovým objektem a všechny přestavby musí být konzultované s památkáři,” říká Kadlčková.

Uprostřed fakulty není atrium, ale dvorana

K nepoznání se změnilo také dnešní atrium. Kde dnes stojí stolky a pohovky, byla dřív skládka písku, starých spotřebičů, nábytku i parkoviště. „Když jsem tam přišel poprvé, připadal jsem si jako na dně Macochy. Poměrně malý půdorys a kolem dokola vysoké stěny,” vzpomíná Moštěk.

Dvorek pracovníci zrekonstruovali po vzoru budovy v Antonínské ulici, která nyní slouží jako rektorát Vysokého učení technického. „Atrium, jako jeden z nejoriginálnějších prvků rekonstrukce budovy, bylo nápadem Iva Možného,” objasňuje proděkanka pro vnější vztahy Lenka Waschková Císařová.

Ačkoli se prostoru sloužícímu pro setkávání studentů dnes neřekne jinak než atrium, z architektonického hlediska je to špatné označení. Atrium totiž nemá být úplně zastřešené. „Podle odborníků se jedná o dvoranu, nicméně tady se ujal název atrium,” vysvětluje první tajemník.

Fakulta letos oslaví dvacáté narozeniny a při té příležitosti získá společenský prostor jméno Atrium Iva Možného. „Autorem myšlenky na pojmenování atria je současný děkan Břetislav Dančák,” říká Waschková Císařová.

Ivo Možný je s fakultou spjatý především jako její zakladatel a první děkan. Pro lidi, kteří spolu s ním stáli u vzniku fakulty, byl stejně jako jeho schopnosti důležitý také jeho lidský charakter. „Ivo byl člověk, který měl nadhled, zkušenosti, smysl pro humor a neuvěřitelnou energii. Byl vizionář,” vzpomíná Šléglová na zakladatele fakulty, který byl rovněž blízkým přítelem její rodiny, a především jejího otce a spoluzakladatele Iva Plaňavy.

Jako na pro fakultu nepostradatelnou osobnost vzpomíná na Možného také první tajemník. „Profesor Možný byl iniciátorem vzniku fakulty sociálních studií. Bez něj by fakulta možná nevznikla a pokud by vznikla, bylo by to později a byla by úplně jiná,” uzavírá Moštěk.