Uspořádat světový kongres není sranda, míní environmentalista

Jak kongres zpětně hodnotíte?

Dopadl dobře. Velice kladně akci hodnotili i účastníci, kteří za námi do Prahy přijeli. Mnozí z nich nám říkali, že se konečně po dvou letech viděli se svými kolegy naživo, což pro ně bylo emočně nesmírně osvěžující. Jsem rád, že se nám povedlo zapojit do vymýšlení programu i lidi z environmentální komunity, kteří se na organizování akce běžně nepodílejí. Když se nám někdo ozval s tím, že mu chybí v programu například téma environmentální výchovy v antropocénu, tak jsme na jeho podnět reagovali. Oproti předešlým ročníkům se nám také podařilo více zapojit nevládní organizace a pedagogy, čímž jsme efektivněji propojili teorii s praxí.

Další novinkou bylo, že se návštěvníci i přednášející mohli zúčastnit kongresu online.

Ano, experimentovali jsme i s formou kongresu. V online přenosu vidím budoucnost environmentálních kongresů. Pochopitelně dáváme všichni přednost fyzickému setkávání nad chlebíčky než online kontaktu přes obrazovku počítače. Na druhou stranu se ale environmentálních akcí účastní především lidé, kteří smýšlí ekologicky a řeší svou uhlíkovou stopu. Lidé z různých konců světa určitě uvítali, že se mohli připojit distančně a nemuseli létat do Prahy a zpátky.

Kongres se několikrát přesouval kvůli koronavirové pandemii. Nyní se v době konání kongresu řešila především válka na Ukrajině. Podepsaly se nějakým způsobem aktuální události na letošním ročníku, například co se týče návštěvnosti?

Určitě ano, vliv pandemie a války na Ukrajině jsme pocítili. Původně jsme kongres plánovali větší. Jeho součástí mělo být například více seminářů a konferencí. Myslím si, že pandemie snížila účast v řádu stovek účastníků. Tragické události na Ukrajině měly podobný dopad. Navzdory okolnostem, které jsme měli ze všech pořadatelů v historii kongresu zdaleka nejobtížnější, se nám akce ale podařila. A možná nám překonávání těchto nečekaných překážek bylo i přínosem. Vyzkoušeli jsme spoustu nových věcí, jako například distanční možnosti účasti, kterých by nás předtím třeba ani nenapadlo využít.

Věnovali jste se na kongresu i tomu, jaký může mít vliv dění na Ukrajině na environmentální témata?

Ano, dění na Ukrajině jsme reflektovali. K válce jsme se vraceli v několika příspěvcích. Snažili jsme se upozornit na důležitost demokracie v environmentální výchově. Rozšířit povědomí veřejnosti o tom, že environmentální výchova je ve své podstatě demokratická, demokracii podporující. Není možné ji dělat, byť s jakýmkoliv vědomím závažnosti změny klimatu, nad rámec demokracie. V takovém případě by se výchova stala zbytečnou, protože se nakonec dostaneme do mnohem větších průšvihů, než jaké teď vidíme a řešíme.

V současnosti rostou ceny energií a fosilních paliv. Myslíte si, že to debatě o přechodu na obnovitelné zdroje může prospět, nebo naopak?

Když začala válka, měl jsem silnou obavu, že to bude mít na tyto debaty spíše negativní vliv. A nejen na debaty jako takové, ale i na Zelenou dohodu. V posledních týdnech si ale spíše všímám, že si evropské státy možná začínají uvědomovat nezbytnost opuštění fosilních paliv. Nejenom kvůli klimatu, ale také kvůli geopolitickým otázkám. Tímto způsobem by se mohl přechod k obnovitelným zdrojům posílit a urychlit. Samozřejmě uvidíme, jak se věci vyvinou.

Mladá generace rozhodně není k současné situaci lhostejná

Environmentální témata jsou poslední dva roky zastíněná tématy jinými. Myslíte si, že by si zasloužila větší pozornost?

Rozhodně. Na druhou stranu ale chápu, že lidé se více soustředí na to, co je v dané chvíli aktuální a palčivé. Ať už to byla pandemie nebo teď tragická válka na Ukrajině. Jsou to události, které byly a jsou bezprostřední. Zasáhly nás, emočně ovlivnily, cítíme se nimi ohrožení. Nic to ale nemění na tom, že environmentální problémy nezmizely. Je třeba věnovat jim pozornost.

Součástí události byl i Kongres mladých. Ten se zaměřuje na podporu a rozvoj mladých lidí, kteří jsou aktivní v oblasti životního prostředí. V článku pro univerzitní Magazín M jste uvedl, že mladí lidé se v současných environmentálních tématech velmi dobře orientují. Potvrdilo se vám to?

Určitě se nám potvrdilo, že v současné mladé generaci je nemalá skupina lidí, která je velmi environmentálně smýšlející a cítící. Mladí lidé jsou znepokojení současnou situací, změnami klimatu. Vnímají jako velkou nespravedlnost to, že oni budou ti, na které důsledky aktuálního dění v klimatických otázkách dopadnou nejvíce. O tom, jaké kroky se v této věci podniknou či nepodniknou, přitom často rozhodují lidé i o několik generací starší. Mladí lidé velmi otevřeně žádají, aby se mohli podílet na řešení klimatické krize.

Co považujete za nejzásadnější moment celého kongresu?

Právě vystoupení zástupců Kongresu mladých, kde studenti jasně vyjadřovali potřebu být slyšet, potřebu vzájemného porozumění. Silných momentů tam byla spousta, ostatně na akci zaznělo přes 400 příspěvků. Kolegové si třeba pochvalovali východ slunce na Rychnovském vrchu, na který se brodili sněhem. Kongres se totiž nekonal jen v Praze, část programu se odehrávala i v terénu.

Na jakých dalších místech například?

Jedna skupinka jela na Šumavu, další pak do Českého středohoří nebo Českého ráje. Snažili jsme se, aby kongres nebyl pouze pražský, což se nám podařilo. Odehrával se i v dalších pěti krajích.

O environmentalistice je potřeba více mluvit i na akademické půdě

Na jaké úrovni je environmentální výchova na českých školách?

Environmentální výchova je povinnou součástí školních osnov. V praxi ale nejde o nic převratného. Asi jen na dvaceti procentech škol se uplatňují postupy, o kterých si odborníci myslí, že jsou dobré a účinné. U zbytku tomu tak není. Nejčastějším problémem je to, že environmentální výchova se příliš často zaměřuje pouze na přírodovědnou stránku. Ta společenskovědní je přitom stejně důležitá.

Co konkrétně by se v environmentální výchově mělo zlepšit?

Jak jsem už zmínil, určitě praxe na školách. Dále bych byl rád, pokud by vznikalo více environmentálních organizací a mládežnických hnutí, která mají na mladé lidi obrovský vliv. A do třetice, abych zamířil do vlastích řad, určitě je třeba o tématu více mluvit i na akademické půdě. Počet nás, kteří se zabývají environmentální výchovou, odpovídá zhruba počtu prstů na jedné ruce. Zatímco počet pracovišť, která připravují akademické pracovníky, je výrazně vyšší – něco přes dvacet institucí. Tady cítím veliký prostor pro neustálé zlepšování.

Myslíte si, že možnou cestou, jak pozvednout environmentální výchovu, je zapojení neziskového sektoru do vzdělávacího systému?

Nepochybně, neziskový sektor v tomto ohledu dlouhodobě hrál a hraje dominantní roli, především centra environmentálního vzdělávání. Velmi by se mi líbilo, kdyby hrála dlouhodobě roli spojovacího článku mezi výzkumem, který se snažíme rozvíjet na vysokých školách, a mezi školní praxí.