Erasmus mi pomohl uvědomit si své hodnoty, vyzdvihuje studentka

Kdyby mi někdo loni v létě řekl, že budu sama cestovat po Evropě, a navíc zadarmo, nevěřila bych mu. V září jsem se ale vrátila ze svého prvního výměnného pobytu pořádaného programem Erasmus+ a zážitky z něj ještě stále vstřebávám.

Hlavním tématem projektu bylo psychické a tělesné zdraví. Na výměnu jsem se vydala do polské Lomže, kam se sjeli další mladí lidé mimo jiné ze Španělska, Řecka, Itálie nebo Chorvatska. Nikoho jsem tam neznala, jela jsem na vlastní pěst, ale bylo to to nejlepší rozhodnutí. Našla jsem si tam nové kamarády z celé Evropy, ale také jsem si uvědomila, co je pro mě v životě opravdu důležité.

Na projekt jsem se přihlásila týden před odjezdem, protože se náhodou uvolnilo místo. Původně jsem chtěla jet na jiný projekt do Portugalska. Místo toho jsem ale dostala nabídku zúčastnit se projektu v polské Lodži, a teď jsem za to opravdu ráda. Téma znělo slibně, ale nikdy předtím jsem na takovém projektu nebyla, proto jsem úplně nevěděla, co od toho čekat. Poslední dobou ale skáču do všeho po hlavě, vždycky si řeknu, nějak to dopadne, vždyť nemám co ztratit. A tak jsem se rozhodla do toho jít. Koupila jsem si letenky, sbalila kufr a vyrazila na letiště.

Ještě několik let zpátky bych takhle sama nikdy nejela. Bývala jsem spíše stydlivá, držela se všeho známého. Otevřít se světu, být komunikativnější a nebát se cizího, jsem se naučila hlavně díky Erasmu v anglickém Birminghamu před pár lety, kde jsem strávila půl roku. Po tomto pobytu mi došlo, že neskutečně ráda potkávám nové lidi a navštěvuju nová místa.

O projektech jsem se dozvěděla od kamaráda

Vždycky jsem měla za to, že Erasmus+ je jenom jeden a to ten, kam můžu vyjet pouze přes univerzitu. Když mi náhodou kamarád mezi řečí prozradil, že existuje něco jako Erasmus+ projekty, nejdříve jsem mu nevěřila. Mohla bych vyjet na týden do zahraničí? A zadarmo? Znělo to až neskutečně. Hned jsem začala hledat volné projekty. Trochu mě mrzelo, že jsem se o nich nedozvěděla už dříve, ale až ve svých čtyřiadvaceti letech – některé projekty jsou dostupné dokonce už od patnácti. Ale i tak jsem velmi vděčná, že mám stále tu možnost vyjet tímto způsobem do zahraničí.

V Lomži jsme byli ubytovaní ve studentském domě. Zpětně si uvědomuju, jak přínosné bylo, že nás ubytovali s někým z jiné země. V pokoji mě uvítala milá usměvavá dívka Nazanine. Žije v italském Turíně, ale pochází z Íránu. Později se z ní stala jedna z mých velmi blízkých kamarádek.

Důležité je mít sebe sama na prvním místě

Hlavním tématem projektu bylo tělesné a duševní zdraví, primárně zkoumání dopadu civilizačních nemocí na společnost, a toho, jak tyto nemoci vznikají. Každý den jsme měli celodenní program, který zahrnoval různá školení, workshopy, aktivity s místní komunitou a skupinové práce.

Duševní a tělesné zdraví jsou úzce propojené. Jednou z hlavních příčin civilizačních nemocí je stres. Je součástí života každého z nás více, než jsme ochotní si připustit. Projekt mi otevřel oči a došlo mi hodně věcí, uspořádala jsem si své hodnoty a životní priority. Mimo jiné jsem si uvědomila i to, že pro některé lidi v mém životě není místo a člověk se také musí zaměřit sám na sebe a na své vlastní potřeby a měl by věnovat energii pouze lidem, kteří mu ji vracejí stejným dílem. Toto uvědomění mi rozšířilo obzory i jako studentce sociologie a určitě to využiju i do budoucna.

Součástí aktivit byl i „oční kontakt“, kdy jsme vždy třicet vteřin hleděli do očí druhého člověka, a pak na papír zaznamenali, co jsme přitom cítili. Ze začátku bylo opravdu těžké se nesmát, ale po chvíli, když už jsem se dívala do očí čtvrtému člověku, začalo to být velmi intenzivní až emotivní. Ne nadarmo se říká, že oči jsou bránou do duše.

Naučili jsme se i „anchor technique“, což je proces spojování vnitřní odezvy s nějakým vnějším nebo vnitřním spouštěčem. Každý z nás nevědomky dělá při stresujících situacích něco, co ho uklidňuje. Pro někoho to může být točení s prstýnkem, pro jiného mnutí ušního lalůčku. Tyto akty mají většinou hlubší význam a jsou propojené s nějakou šťastnou vzpomínkou. Zkusili jsme také terapii uměním a terapii tancem.

Domů jsem odjížděla jako jiný člověk

Celý týden byl velmi emotivní. Mezi lidmi z projektu jsem se cítila opravdu komfortně, vzájemně jsme se sobě otevřeli, sdělovali si své nejniternější pocity, myšlenky a životní zážitky. Dozvěděla jsem se o nich věci, které z nich udělaly takové osobnosti, jakými jsou dnes. Laskavé, s velkým srdcem, obětavé. Osobnosti, které nesoudí druhé, ale naslouchají. Tolik slz, kolik ten týden teklo po tvářích. Ale nebyly to slzy smutku, spíše dojetí a porozumění. Tolik úsměvů, kolik ten týden rozzářilo naše tváře. Tolik emocí na jednom místě. Napojení mezi všemi bylo neuvěřitelné, nikdy jsem nic podobného nezažila. Po dlouhé době jsem se cítila přijímaná a pochopená. Byl to opravdu osvobozující pocit, z toho zážitku budu čerpat ještě dlouho, možná napořád. Z Polska jsem odjížděla jako jiný člověk.

„Pobyty jsou skvělou příležitostí pro všechny mladé lidi, kteří se mají chuť a čas se vzdělávat a poznávat nové kultury.“

Díky projektu jsem poznala cizí kultury a hlavně nové přátele. Každý večer se konala kulturní noc, kdy zástupci jednotlivých zemí prezentovali kreativním způsobem svůj národ. Ať už se jednalo o kvíz, prezentaci nebo hádání významu slov jejich jazyka. Nechyběly ani tradiční pokrmy. Poslední večer byl asi nejvíc emotivní, protože byl čas se rozloučit, a i po tak krátké době, jako je jeden týden, nám všem ostatní účastníci projektu přilnuli k srdci. Plakali jsme, smáli se, objímali. A bylo to opravdu krásné.

Jsem nesmírně ráda, že tento projekt byl mým prvním, protože na něj nikdy nezapomenu. Naučil mě mnoho nového, začala jsem vnímat samu sebe v novém světle a také jsem navázala nová přátelství. A taky jsem zjistila, že se dá stihnout letadlo i když na letiště přijedu dvacet minut před odletem. Na tento semestr už jsem odjela do portugalského Lisabonu a nejspíš ani to nebude moje poslední studijní cesta.