Erasmus na Islandu: studium v zemi ledovců

Marie Drahoňovská studuje na fakultě sociálních studií environmentální studia a mediální studia a žurnalistiku. Ve druhém roce bakalářského studia se rozhodla díky programu Erasmus vyjet na studijní pobyt. „Mým cílem byla příroda a dobrodružství. Chtěla jsem vyměnit střední kontinentální Evropu za něco úplně jiného. Proto jsem si vybrala Island, zemi ledu a nejvzdálenější místo, na které můj obor mediálních studií a žurnalistiky umožňoval odcestovat,“ vypráví Drahoňovská. V článku pro Časopis Atrium popisuje své dojmy a zkušenosti z půlročního života na Islandu.

Erasmus na Islandu, to je červený nos a dvě lahve Bechera v kufru. Že jste čekali víc? Nebojte, chce to jen trochu se zabydlet.

Letadlo se zahoupalo a kleslo do šedivých mraků. Zatajila jsem dech. Za chvíli uvidím Island, zemi ledu, kterou jsem si vysnila pro půlroční erasmácký pobyt. S nosem přitisknutým na okénku letadla jsem se těšila na vysoké hory, ledovce, sopky, vodopády a mohutné řeky. Mraky se rozestoupily a já uviděla černé planiny, moře, sem tam trs trávy a nic. Nespletla jsem si let a nepřistáváme teď právě na Měsíci? prolétlo mi hlavou. Nemohla jsem zakrýt jemné zklamání. Nedá se nic dělat: Vítej, nový domove.

Když plány vyhoří, je třeba improvizovat

Zatímco kamarádi, kteří rovněž na půl roku opustili domov, se obávali kulturního šoku z cizí země, já jsem se na něj doslova těšila. Co jsem chtěla, to jsem také dostala. Třetího ledna jsem sedla do letadla a letěla do islandské zimy, která byla v plném proudu. Denní teplota se pohybovala mírně pod nulou, což pro nás Čechy s ladovskou zimou není nic nezvyklého, ale teplota na Islandu není bernou mincí. O nudli u nosu a zkřehlých končetinách tam rozhoduje vítr, který dokáže i ze slunného a poměrně teplého dne udělat Sibiř. K tomu je většina venkovní plochy pokrytá ledem, přičemž solení silnic a chodníků tu nikomu vrásky na čele nedělá. Islanďané si obléknou boty s hroty a my cizinci si budeme muset zvyknout na modřiny. Hned první den jsem proto zjistila, že hlavní slovo na Islandu má počasí, kterému se všichni musí podřídit.

Uvědomila jsem si to i tehdy, když mi blonďatá dívka s obočím přes půl obličeje na letišti v Reykjavíku s úsměvem pověděla, že můj let byl zrušený a další poletí až druhý den ráno. Nad Islandem začalo být nebezpečně větrno a všechny lety tak byly odložené, dokud se počasí neumoudří. Že nestihnu seznamovací den na své nové univerzitě v Akureyri, městečku s pouhými osmnácti tisíci obyvateli na severu Islandu, na ni neudělalo žádný dojem. A tak jsem místo do Akureyri mířila taxíkem do letištního hotelu. V tu chvíli jsem pochopila, že ne všechno na Erasmu půjde podle plánu.

Čekalo mě ale ještě zjištění, že podle plánu se tu vlastně neřídí vůbec nic. Kulturní šok jsem zažila dřív, než bych ho mohla očekávat. Musela jsem se naladit na zcela jiný životní styl, kdy na rozdíl od lidí u nás v České republice nikdo nikam nespěchá a na všechno je dost času, a také jiný denní cyklus. Sluníčko vycházelo v jedenáct, zapadalo v pět hodin odpoledne, a když jsem už v osm ráno ve tmě seděla ve třídě a čekala na vyučující, která nakonec kvůli špatné domluvě nepřišla, jelikož se na své cestě z Francie nacházela teprve někde v Londýně, měla jsem chuť už nikdy nevstávat.

Nebo třeba když se do slibovaného Buddy systému, kterým místní studenti pomáhají erasmákům seznámit se a poznat místo, ve kterém studují, nepřihlásil jediný student. Islanďané o nás zkrátka a dobře nejevili sebemenší zájem. Poslední kapkou do vínku bylo, když jsem obeslala veškeré anglicky píšící žurnály po celém Islandu s nabídkou, že pro ně budu psát, natáčet, nebo třeba i roznášet kávu a nikdo se neozval. S mým plánem na zlepšení umu psát články v angličtině jsem tedy měla utrum. Po čtyřech měsících urgování se mi konečně dostalo odpovědi z jednoho internetového magazínu: „Islanďané vám raději neodpoví, než aby museli říct ne.“ Smířila jsem se s tím a Island jsem si i tak užívala naplno.

Koneckonců jsem kolem sebe měla spoustu lidí, kteří by mě nenechali kopat se doma do zadku, takže strach z nudy jsem opravdu neměla. Na Island jsem sice přijela s kamarádkou, kterou už jsem trochu znala z Brna, ale obě jsme se dohodly, že chceme poznat další lidi a že na sobě nebudeme lpět. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se my dvě tak sblížily, že jsme beztak byly všude spolu. Kompromisem ale bylo, že jsme mezi sebe braly i spoustu dalších kamarádů z Itálie, Švédska, Německa, Finska a Francie a dohromady jsme byli skvělá parta, se kterou jsme stále v kontaktu a plánujeme, že se zase všichni brzy uvidíme.

Když máš srdce zjihlé a do kapes hluboko

Městečko Akureyri jsem si zamilovala. Východy slunce v jedenáct byly to nejkrásnější, co mě mohlo ráno potkat. Červánky se rozlévaly nad mořem dobrou hodinu a pozitivní bylo, že v jedenáct je nikdo nemohl zaspat. V noci jsem pak ve vteřině vyskakovala od skypových hovorů s rodinou, abych neprošvihla polární záři, která se právě vlnila na obloze.

Nakonec jsem se vyrovnala i s enormními islandskými cenami. Na kávu, která v kavárnách stála okolo sto dvaceti českých korun, se chodilo do supermarketu, kde byla zdarma, na pivo v takzvané šťastné hodince, kdy už nestálo dvě stovky, ale jen jednu, do kina jedině v úterý, kdy bylo pro studenty za pár islandských korun, a cestovali jsme stopem. Ve stopu jsem nakonec objevila krásu Islandu. Jak byli Islanďané uzavření v běžném životě, tak nadšeně brali do aut stopaře a vyprávěli jim o svých životech na ovčích farmách, v rybích továrnách a životě na lodi.

Šťastnější z nás byli pak mnohdy pozvaní na rodinnou večeři nebo dostali dobré rady k ubytování či doporučení, na jaká krásná místa se podívat. Stopem jsem proto s kamarádkou a později i s přítelem, který mi na poslední měsíc mého pobytu přijel dělat společnost, objela celý Island. Zjistila jsem, že zdaleka ne všude to tam vypadá jako na Měsíci, ba právě naopak. Krajina se každých sto metrů mění a připravuje cestovatelům nová a nová překvapení. Chvíli člověk obdivuje nízké zelené kopečky, chvíli zaklání hlavu kvůli výhledu na skalnaté útesy, pak zase půl hodiny nevidí nic jiného než lávové pole, dokud nepřejde v ledovcové krátery.

Stopování jsem se nejdřív bála a v mnoha evropských zemích bych si na to netroufla, jenže Island je zemí s nejnižší kriminalitou v Evropě. Není výjimkou, že se na titulní straně novin objeví zpráva o předražených vajíčkách, jelikož je to nejzajímavější věc, která se v týdnu přihodila. Kamarádi, kterým jsem řekla, že jedu na Island studovat žurnalistiku, mi to proto také několikrát se smíchem předhazovali.

Erasmus: továrna na splněné sny

I na univerzitě se nakonec všechno urovnalo. Učitelé konečně přišli do výuky, za další dva týdny zveřejnili sylaby a po dalším týdnu nám je i vysvětlili, takže po prvním měsíci už jsem se konečně začala cítit trochu míň ztracená. Brzo jsme si také zvykli na to, že každý neduh se dal napravit koláčem, který sem tam učitel donesl do výuky za pozdní příchod nebo třeba jen tak pro motivaci. Co se akureyrské univerzitě rozhodně nedá upřít, je rodinný ráz. Důležité také je, aby si každý vybral předměty, které ho budou bavit a v zásadě to s nimi nepřeháněl.

Proto když mi kamarád po prvních dvou týdnech řekl, že jsem jako Hermiona z Harryho Pottera, a kde že schovávám stroj času, když dokážu být na všech hodinách, které jsou pro studenty nabízené v angličtině, řekla jsem si, že asi něco dělám špatně. Naštěstí lze zhruba první měsíc dělat změny ve studovaných předmětech. Jelikož povinností je odvézt si z Erasmu aspoň dvacet kreditů, stačilo mi zvolit si předměty čtyři. Vybrala jsem si mediální kritiku, mediální teorii, ale také islandštinu a islandskou kulturu, historii a společnost, abych získala přehled o zemi, ve které budu půl roku žít. Nakonec jsem si zapsala ještě italštinu pro pokročilé, jelikož je lepší mít aspoň jeden předmět v záloze, aby člověk nezlenivěl a taky měl možnost aspoň v jednom předmětu neuspět, aniž by ho to stálo stipendium. Ne, že by se mi na Islandu italština snad mohla nějak hodit, ale naučit se tento jazyk pro mě byl životní sen. No a kdy jindy si plnit sny než na Erasmu?

Předměty, které jsem si vybrala, byly intenzivní a velmi obohacující. Naučila jsem se hledět na média ze zcela jiné perspektivy. Pod množstvím textů významných myslitelů, Postmana, Foucaulta nebo Baudrillarda, kteří položili základy mediální teorii a začali si klást důležité otázky ohledně nebezpečnosti medií, jsem si za chvíli začala uvědomovat, že praxe v žurnalistice není všechno. Je potřeba znát dobře historii a také lidstvo, myšlenky, které už byly několikrát rozebrány, ale jsou potřeba rozebrat znovu. Naučila jsem se také hledět na média kriticky. Všímat si maličkostí, které jsou nám podsouvány a které bezmyšlenkovitě vstřebáváme. Začala mě zajímat žurnalistika a mediální studia jako věda.

Islandské školství a knihomolství

Kromě přírody mě na Island táhnul i severský vzdělávací systém. O slávě skandinávského univerzitního systému, kdy práce ve skupině a umění sebeprezentace je vším, jsem toho slyšela hodně, a říkala jsem si, že Island přece musí fungovat na stejném principu. Čekala jsem hojnost skupinových projektů a nutnost představovat jejich výsledky. Také jsem se těšila na praktické činnosti, zkrátka školu hrou. Studium mě překvapilo. Od našeho českého školství se vše výrazně lišilo. Místo poměrně klidného semestru a krušného zkouškového období na mě čekal neustálý zápřah.

Denně jsem se domů vracela s několika stranami anglického textu, který jsem musela do druhého dne přečíst a okomentovat v online diskuzi. Islandští učitelé neváhali zadat nám k četbě hned několik knih, ze kterých jsme pak měli psát průběžné testy. Je totiž obecné známé, že Islanďané jsou vášniví čtenáři. Kniha je nejčastějším islandským vánočním dárkem. Po prvním měsíci studia jsem si už stýskala po praktických žurnalistických předmětech, které na rozdíl od Masarykovy univerzity akureyrská univerzita příliš nenabízela. Aspoň ne v angličtině. Učení ale bylo dost. Zatímco na jaře jsem byla stále v jednom kole, do konce zkouškového jsem už doplula zlehka a bez většího stresu. Kdo si nasbíral dostatek bodů při semestru, nemusel se bát, že by předmět neabsolvoval.

Co nejlepšího jsem si z Islandu odvezla, bylo přátelství s lidmi z celého světa. Erasmus je skvělou příležitostí, jak může člověk na jednom místě poznat desítky rozdílných kultur. Navíc člověk na Erasmu prochází situacemi, které třeba v životě do té doby ještě nezažil.

Musí vyjít s penězi, sžít se s netradiční kuchyní, zvyknout si na odlišný denní režim a také přizpůsobit se univerzitním novinkám. Všechny tyto situace mě sblížily s ostatními studenty, kteří zažívali podobné problémy a byli pro mě mnohdy oporou.

Erasmus je něco, co se nedá pořádně vysvětlit, ale co se musí prožít. Za mě je to zkušenost, kterou bych si určitě v životě ráda vyzkoušela ještě aspoň jednou.