Glosa: Za kávou z krmítka šla bych světa kraj

Ve vzduchu je cítit jaro. Tají poslední zbytky sněhu, ptáci cvrlikají a studenti Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity se z pohodlí domova připojují na přednášky a semináře, někteří dokonce ještě v pyžamu a s kartáčkem v puse. Začíná nový semestr. Bude to už téměř rok, co jsem naposledy vkročila na fakultu. Tři semestry, polovinu svého bakalářského studia, strávím jako barevné kolečko v Microsoft Teams s iniciálami KF.

Zkušeně usedám v teplácích a vytahaném tričku k počítači. Distanční výuka je pro mě už rutinní záležitostí. Zaposlouchávám se do rušivých zvuků neztišených mikrofonů a výzev vyučujících, abychom si zapnuli kamery – díky bohu za těch pár statečných, kteří se vždy obětují pro tým.

Otázkou zůstává, zda se mi tentokrát podaří na výuku v domácím prostředí soustředit. Nebudu při hodinách opakovaně odbíhat do kuchyně a více než výkladu pedagogů se věnovat krásám a tajům naší ledničky? Neupoutá mou pozornost po dvaceti minutách přednášky zaprášená police, která přímo vybízí k úklidu celého pokoje?

Snad už se konečně poučím. Dohánět vše ve zkouškovém totiž není úplně nejrozumnější. Kromě obrovského spánkového deficitu si potom úspěšné zakončení semestru vyžaduje i nezdravě velké množství kofeinu.

Ostatně jsem zvědavá, kolik srdečních zástav zase prodělám. S oblibou mě přepadají při každém výpadku internetu nebo když počítač přestane reagovat na mé urputné bušení do kláves a zuřivé klikání myší. Zejména u zkoušek jde o vskutku adrenalinový zážitek.

Nepopírám, že distanční výuka má i své výhody. Člověk si může přispat, aniž by pak musel zběsile dobíhat šalinu. Díky nahrávkám přednášek zase můžete studovat i ty předměty, které se v rozvrhu kryjí. S trochou představivosti se tak můžete cítit jako Hermiona Grangerová s obracečem času. 

Navzdory nepolevující snaze vyučujících zachovat kvalitu a úroveň výuky i v online podobě, jsem z distanční formy výuky už unavená a otrávená. Trvá to příliš dlouho. Chybí mi spolužáci, přímý kontakt s vyučujícími, káva z krmítka a vlastně už i jakákoliv motivace ke studiu.

Deprimovaně se od loňského března dívám na asi dvě stě padesátou tiskovku vlády. O vysokých školách zase ani zmínka. V médiích se o nás úplně přestalo mluvit. Návrat na univerzity je v nedohlednu. Skoro až zamilovaně vzpomínám na loňské jaro, kdy chtěl komunista Ondráček posílat vysokoškolské studenty na pole a na podzim, když nás vláda vyháněla z kolejí. Pro kolegy z katedry politologie musí jít nepochybně o vzrušující období. Za to chudáci environmentalisté si musí trhat vlasy při pohledu na jednorázové roušky poházené po ulicích.

Je březen, sluneční paprsky se líně derou přes okna. Jen z té představy, že i další měsíce nebudu trávit v posluchárnách se spolužáky, ale zavřená v místnosti o pár metrech čtverečních, se mi dělá špatně. Jak tak ale koukám na ta další barevná kolečka s iniciálami spolužáků, uvědomuju si, že jsme v tom všichni spolu. Tak to ještě vydržme, ať se všichni můžeme co nejdříve sejít v atriu a pořádně se na té fakultě sociálních studií zase socializovat.