Korejští studenti jsou pod tlakem, zato v Česku je čas relaxovat, tvrdí vyučující Tae-Sik Kim

Ve srovnání s Jižní Koreou plyne život v Česku velmi pomalu. Neustále usměvavý vyučující Tae-Sik Kim si na to po pěti letech působení na katedře žurnalistiky fakulty sociálních studií už zvykl. Přestože ve svých očích hodně odpočívá, české kolegy téměř zastrašuje nasazením a pracovitostí. Do své domoviny na asijském kontinentě se často vrací, a to nejen kvůli návštěvě rodičů. Jako mladý vedl studentské demonstrace, teď při pobytu v Koreji veřejně protestuje třeba za práva sexuálních menšin.

Narodil jste se v Soulu, pak jste deset let žil v americké Oklahomě. Co vás přivedlo do Brna?

To je velmi častá otázka, na kterou už jsem odpovídal snad stokrát, a pořád tak úplně nevím, jak na ni reagovat. Byl jsem zkrátka strašně zvědavý, jak vypadá život v Evropě. Studoval jsem sociologii a antropologii, zajímal jsem se o evropské a americké tradice a publikace. Proto jsem poslal přihlášku asi na pět univerzit v Evropě: do Německa, Holandska a Česka. No a Masarykova univerzita byla první, která mě přijala. Byl jsem tak šťastný, že už jsem o ničem nepřemýšlel a řekl jsem ženě: „Budeme se stěhovat“. 

Jak na to reagovala?

Říkala, že jsem se asi zbláznil, ale že mě má ráda, takže půjdeme (smích).

Proč Brno a ne Praha?

Protože Karlova univerzita v Praze tenkrát žádnou pozici nenabízela. Masarykova univerzita hodně využívá evropských fondů a je vyučujícím ze zahraničí otevřená, takže jsem našel pozici tady. Mě ale nevadilo jít do Brna, Masarykova univerzita má dobré jméno, je známá, a já toho o Brně tenkrát mnoho nevěděl. Celkově o menších městech v Evropě. Znal jsem Prahu, Vídeň, Berlín, ale menší města ne. Proto mě při rozhodování zajímala jen pověst školy a její budoucnost.

Naučil jste se za ta léta, co tu žijete, trochu česky?

Jen úplné základy. Dokážu se domluvit například v supermarketu nebo s taxikářem, ale nic složitějšího. Mnohokrát jsem se snažil češtinu naučit, pak jsem to mnohokrát zase vzdal. Ale teď jsem se rozhodl znovu s tím začít a od tohoto semestru budu chodit do kurzu. Rád bych totiž zažádal o trvalý pobyt a k tomu potřebuji složit zkoušku z češtiny aspoň na úrovni A1. Zkrátka abych rozuměl každodenním výrazům a frázím a uměl se například pobavit s prodavačkou. 

Je složité domluvit se v Česku anglicky?

Ze začátku to bylo složité, ale teď už v tom nevidím žádný problém. Češi už mluví víc anglicky, celkově se Česko za těch pět let globalizovalo.

Než jste sem přišel, žil jste vždy ve velkoměstech, jaké to bylo přestěhovat se do Brna?

Než jsem přijel, věděl jsem jen, že je Brno druhé největší město v České republice. V Koreji má ale druhé největší město pět milionů obyvatel, a tak byla moje představa dost zavádějící. Když jsem dorazil, pomyslel jsem si: Ach můj bože, tohle je tak malé! Když se mě pak lidé ptali, jak se mi líbí Brno, odpovídal jsem, že je to hezké, komplexní, útulné malé město. Vždycky mi oponovali, že to tedy moc malé město není, jenže já jsem se narodil v Soulu, ve městě s deseti miliony obyvateli, takže pro mě to opravdu je malinkaté.

Je tohle také důvod, proč dnes už bydlíte v Praze?

Částečně, ale hlavním důvodem byla moje dcera. Když začala chodit do školy, byl to pro ni zlomový okamžik. Do té doby si neuvědomovala, že by se nějak lišila od ostatních dětí, ale ve škole to pak začala hodně pociťovat. Homogenní prostředí v Brně ji stresovalo. Měl jsem trochu strach o její budoucnost, protože kvůli mně je tak vystavená globalizaci. Proto jsem ji poslal na česko-německou školu. Nejsem nijak posedlý vzděláním, ale chci, aby měla co nejvíce příležitostí. Praha nabízí více možností i pro mou ženu, která v Brně strávila pět let nicneděláním. Potřebovali jsme zkrátka více mezinárodní prostředí, kterého bychom byli součástí. V Praze žije velká korejská komunita, takže se tam moje rodina cítí lépe. 

Studenti se mě ptají, jak je možné, že se na ně pořád usmívám

V Americe jste získal magisterský i doktorský titul, na oklahomské univerzitě jste i učil. Jsou i dnes vaše hodiny inspirované americkým stylem výuky?

Dnes je to trochu jiné. V Americe jsem sice učil, ale ještě jsem nebyl profesionál. Stále jsem ještě dokončoval svůj doktorský program a věnoval jsem se hlavně svému výzkumu, méně pak svým učitelským schopnostem. Ale tady je učitelství mé hlavní povolání, takže na sobě hodně pracuju, abych se zlepšoval. Snažím se být interaktivní, zapojovat studenty, víc se na hodiny připravuju. Někteří studenti mi říkají, že se od ostatních českých učitelů trochu liším. Ptají se mě, jak to, že se na ně pořád usmívám. Řekl bych, že se ke studentům snažím přistupovat hodně přátelsky, takže asi ano, je to trochu americký styl.

V minulosti jste vyučoval předmět asijská východní média. Je velký rozdíl mezi českými a asijskými médii?

Ano, velmi. Asijská média, hlavně ta japonská, ale i korejská, jsou mnohem více komercializovaná. Využívají se k podpoře obchodu, a proto jsou dost agresivní při rozšiřování na globální trh. Tato média jsou teď velmi populární nejen v Asii, ale i v Americe a Evropě. V Česku jsou to především Vietnamci, kteří sledují asijská média, je to fenomén. Ale když jsem tento kurz v roce 2012 nabídl, nebyl o něj velký zájem, měl jsem ve třídě snad jen sedm studentů. Proto jsem ho už znova nevypsal, ale v současnosti přemýšlím, že bych ho v budoucnu zase nabídl.

Existuje něco, co vám v Česku z Koreje chybí?

Hlavně přátelé. Žiju v cizině už přes patnáct let a v poslední době se také začínám cítit tak trochu provinile vůči svým rodičům. Když jsem byl mladý, byl jsem v pohodě a oni taky. Jenže teď stárnou, jsou slabí a osamělí a já si uvědomuju, že to já jsem je učinil osamělými. Moje dcera je jejich jediné vnouče a oni ji velmi postrádají. Když jsem ještě bydlel v Americe, jezdil jsem domů třeba jen jednou za tři roky, jelikož jsem neměl tolik peněz.

Uvažujete o tom, že byste se do rodné země zase vrátil?

Ne v blízké budoucnosti. Možná až tady skončím, až odejdu do důchodu, možná za deset let, ale momentálně to neplánuju. Do Koreje teď jezdím třeba i třikrát do roka. Jsem spokojený, že jeden večer mohu pít s kamarády v Koreji a další den odpočívat v Česku.

Demokratizace Koreje je součástí identity mé generace, hluboce se nás to dotýkalo

Vy jste také velmi politicky aktivní. Dokonce jste se účastnil mnoha demonstrací. O co se jednalo?

Bylo to hlavně v době mých studií. Když jsem začal roku 1992 studovat na univerzitě, Korea byla ještě stále pod vojenským diktátem. Byl to poslední rok korejské diktatury a my jsme tím žili. Ve škole jsme měli protestní skupiny. Myslím, že to patří k identitě naší generace. Demokratizace Koreje se nás hluboce dotýkala, zažívali jsme ji v kontextu, byli jsme mladí a měli jsme potřebu bojovat, demonstrovat a stávkovat. Byl jsem tehdy prezidentem studentského senátu za naši katedru a tak jsem ty spolky podporoval ve schůzkách a pomáhal jim s protesty.

Měl jste s tím nějaké problémy?

Ano, především v době studia. Účast v protestech byla tehdy ilegální. Dokonce jsem byl dvakrát zatčený policií, ale naštěstí to vše byly jen menší přestupky, takže jsem nemusel jít do vězení. Největším problémem ale byli moji rodiče. Už tehdy jsem se vůči nim cítil provinile. Tolik se báli o můj život. Tenkrát jsem vedl velkou skupinu demonstrantů v centru Soulu a narazil jsem tam na svou matku. Byla z toho naprosto šokovaná. Věděla sice, že se aktivně účastním studentských protestů, ale netušila, že některé z nich také vedu. Hodně lídrů, kteří tehdy vedli protesty, bylo uvězněno, úplně jim to změnilo život. Rodiče se strašně báli o mou budoucnost.

Teď už mohou být v klidu, že jste v bezpečí.

To ano, ale i dnes bych se stále přihlásil, ozval bych se, kdyby byly v Koreji nějaké problémy. I z Česka podepisuju petice a kdykoli přijedu do Koreje, účastním se nějakých protestů. Také jsem stále členem politické strany.

Sledujete také českou politickou scénu?

Ano, a nejsem s ní nijak spokojený. Mám strach o budoucnost. Ne o svoji, ale o budoucnost imigrantů, kteří nemají takové štěstí jako já a není pro ně snadné získat povolení k pobytu v různých zemích. Také jsem byl velmi deprimovaný výsledkem vašich prezidentských voleb. Trápí mě, že se v Česku normalizuje protiimigrační rétorika. Přál bych si vidět více aktivního politického zapojení lidí, kteří si na politiku stěžují. Ale setkávám se spíše s aktivisty na internetu než v ulicích.

Máte kromě politické aktivity i nějaké volnočasové zájmy?

Rád cestuju. Na katedře mi pořád ze srandy vyčítají, že stále někde jsem. Baví mě cestovat do malých měst po České republice, ale i do blízkých zahraničních měst poblíž hranic. Potom se také podílím na mezinárodních studijních programech. Jezdím do zahraničí a třeba týden tam učím. Také miluju baseball, rád se na něj dívám. V Koreji je to jeden z nejpopulárnějších sportů. Občas se na něj koukám i tady v Česku. Hra začíná v půl dvanácté dopoledne. Žena mi pak vždycky vyčítá, že nic nedělám a jen koukám na televizi.

A sám nehrajete?

Teď už jsem na to moc starý a taky už jsem hodně let nehrál. V Brně sice jsou nějaké baseballové kluby, ale je dost těžké se do nich dostat.

Kousek od vašeho rodného města Soulu je teď olympiáda, budete ji sledovat?

Určitě budu, ale popravdě, když jsem se dověděl o olympiádě v Pchjongčchangu, byl jsem proti. Korea utratila spoustu peněz za to, aby připravila areál, který potom nejspíš příliš nevyužije. Výstavbou areálu se kontaminují hory, takže je to i environmentální problém. Ale teď už to neřeším, prostě se to stalo.

Pracujete v současnosti na nějakém výzkumu?

Ano. Právě jsem dokončil studii o tom, jak Vietnamci žijící v Česku sledují korejská média. Teď dělám druhý výzkum, který je především o vietnamské komunitě v Česku. Zajímám se, jak mezi sebou komunikují a jak komunikují s lidmi v jejich okolí. Jsou trochu odstrčení, ale mají vysoký ekonomický status. Problémem je, že Češi toho o jejich komunitě mnoho nevědí a Vietnamci je do ní zase nenechají nakouknout. Takže já jsem asi ta vhodná třetí osoba, která může proniknout dovnitř.

Máte nějaký výzkum, na který jste obzvláště hrdý?

Nejspíš na mou dizertační práci. Psal jsem o korejských studentech na středních školách ve Spojených státech. Korejci jsou naprosto posedlí vzděláváním svých dětí. Hodně na ně tlačí, aby se učili. Proto je taky často posílají do Ameriky, aby se naučili anglicky. Když jsem si se studenty povídal, ptal jsem se jich na zkušenosti se životem v Americe. Vyprávěli mi o svých špatných zkušenostech s Američany, s jejich rodiči, kteří na ně tlačí, aby se víc učili, se spolužáky, často se při tom rozbrečeli… Nebyl jsem jen výzkumník, ale také jejich pomocník. Ten výzkum se mi hodně líbil, cítil jsem se být jeho součástí.

Bylo i pro vás těžké studovat v Americe?

Jo, to bylo, ale už jsem byl dospělý, bylo mi téměř třicet a byl jsem tam ze svého vlastního rozhodnutí. Také jsem už vydělával, ale stejně jsem nebyl moc spokojený. Žil jsem v Americe deset let, ale nebyl jsem schopný vytvořit si tam silnou síť kontaktů. Neměl jsem tam moc dobrých, citlivých přátel a asi to byla hodně moje vina.

Proč si to myslíte?

Jako mezinárodní student připravující se na státnice jsem trávil hodně času jen sám se sebou. Soustředil jsem se na svůj výzkum a na studium a už jsem se moc nebavil se svými spolužáky. Bylo to pro mě dost složité. Přišel jsem tam až ve svých devětadvaceti letech, což je dost pozdě na to, abych se naučil perfektně anglicky. Proto mám taky pořád silný přízvuk. Státnice v angličtině mi taky daly zabrat. Byl jsem dost uzavřený do sebe. Když se mě dnes lidé ptají, jestli bych se chtěl do Ameriky vrátit, upřímně jim říkám, že nechtěl. Nebyl jsem tam úplně šťastný.

Korejci jsou vzděláním posedlí 

Když jste mluvil o tom, jak se v Koreji dbá na učení, jaký máte pocit z českého školství?

Je to mnohem víc uvolněné, ale já to preferuju. Nemyslím si, že korejský styl výuky je dobrý. Od základní školy až po zaměstnání se lidé honí a intenzivně pracují. Když jsem byl na střední, jsem chodil do školy v sedm ráno a vracel jsem se v deset, což je na korejské poměry úplně normální. Studovali jsme čtrnáct hodin denně, devět předmětů, a pak jsme měli velkou státní zkoušku. V hlavě jsme měli velmi zřetelný obrázek struktury hodnocení a přesně jsme věděli, co který stupeň znamená. Slyšeli jsme jméno univerzity a okamžitě jsme si ho spojili s tím, kde se nachází v žebříčku prestiže. Proto jsme byli pořád tak vystresovaní, byli jsme pod velkým tlakem, abychom víc studovali. Věděli jsme, že univerzita, kterou budeme jednou studovat, bude zároveň značit náš sociální status.

Dostal jste se nakonec tam, kam jste chtěl?

Já jsem byl v pohodě. Dostal jsem se na jednu z prestižních univerzit, na univerzitu v Hankuku, ale ani tak moji rodiče nebyli spokojeni s mými pokroky a úspěchem. Nebyl jsem za tuhle zkušenost vděčný a co je nejhorší, v Koreji tato praxe stále pokračuje, dokonce mám pocit, že se to zhoršuje. Je to kvůli korejskému obchodu, který je agresivnější než dřív, rozrůstá se a je víc soutěživý, a tak jsou děti stále víc tlačené do učení, aby měly šanci v práci obstát.

Je to stejně náročné, i když už lidé začnou pracovat?

Jistě. Klasická pracovní doba od devíti do pěti, ta je v Koreji velmi výjimečná a mají ji jen někteří podnikatelé. Jinak je to velmi těžce pracující země. Lidé většinou v práci stráví až deset hodin.

Myslíte, že máte díky této zkušenosti od svých studentů také vyšší očekávání?

Ne, to vůbec. V tomhle jsem kompletně amerikanizovaný a počeštělý, nikam studenty netlačím, První tři roky jsem jim dával mnohem víc domácích úkolů, ale teď jich hodně ubírám. Někteří studenti si ale pořád stěžují (smích). Podle mě to ale není o očekávání, ale o jiném přístupu a o nastavení hlavy.

To je zajímavé. My si v Česku myslíme, že už u nás je svět velmi uspěchaný a rychlý. Jak se na Česko díváte vy?

Podle mě tu čas plyne velmi pomalu. Když jsem byl v Americe, stěžoval jsem si, jak jsou Američané ve všem pomalí, život je tam pomalý… pak jsem přišel do Česka a říkal jsem si: Amerika je tak rychlá! (smích) Když dnes přijedu do Koreje, první tři dny jsou pro mě vždycky hrozně náročné, než si na tu rychlost zase zvyknu. Hlavně na zastávce metra, kde mě všichni postrkují a tlačí se na mě. Skoro se jich bojím. Ale nakonec se vždy zase přizpůsobím.