Kromě zážitků jsem si z Erasmu odvezla i bodnutí štírem, směje se studentka

Na konci léta jsem dospěla k zásadnímu rozhodnutí. Všechny předměty hotové, zbývá jen napsat diplomku. Tak proč si z podzimního semestru neudělat cestovatelský půlrok? V lednu sice odjíždím na Erasmus do Portugalska, ale to je ještě daleko. A já miluju cestování. A tak jakmile jsem se vrátila z Erasmus+ projektu v Polsku, týden na to jsem se zase sbalila a vyrazila do dalšího krásného evropského města.

I tentokrát to byl projekt Erasmus+ a vydala jsem se na něj až do španělské Valencie. Tématem bylo „Less use, more re-use“, tedy v překladu „používat méně a více recyklovat“. Zkrátka životní prostředí. Loni jsem cestovala opravdu hodně. Což je vtipné, když vezmu v potaz, že mám z létání úzkosti. V loňském roce mi skončil dlouhodobý vztah, udělala jsem si pořádek v životě a uvědomila si své priority. A tak jsem se rozhodla, že z toho, že si můžu dělat, cokoliv si usmyslím, vytěžím co nejvíce. Řekla jsem si, že se nechci omezovat, nechci se bát, ale chci dělat věci, na které bych dřív ani nepomyslela, protože to je něco neznámého. A to dělám doteď. Nesmírně mě to baví a naplňuje. Nadšení a pocit štěstí převažují nad strachem z neznámého.

Sama už jsem letěla vícekrát a letiště ve Vídni znám jako své boty. Do Valencie jsem se rozhodla přiletět už o den dřív, abych měla celou neděli na procházku městem. Zda je možné přiletět či odletět o pár dní dřív nebo později, vždy záleží na zahraniční instituci, která projekt organizuje. I pak je cesta proplacená, jen ubytování na více dní si musí každý doplatit sám.

Když jsem na španělské půdě vystoupila z letadla, jako první jsem pocítila změnu počasí. Oproti Česku tam bylo začátkem října stále ještě léto – večerní teploty dosahovaly až pětadvaceti stupňů. Vypadala jsem proto v černých riflích a mikině značně výstředně mezi všemi těmi opálenými Španěly v šortkách.

Metrem jsem dojela do místa, kde jsem měla tu noc spát. Cesta mi trvala jenom dvacet minut, za což jsem byla ráda – bylo přece jen už osm hodin večer. Pak ale přišla ta zajímavější část mého příjezdu. Měla jsem zaplacené ubytování prostřednictvím platformy zprostředkující pronájem sdíleného bytu. Na jednu noc to pro mě bylo výhodné.

Dorazila jsem na místo určení a napsala majiteli bytu. Ten mi ale neodepsal další hodinu. Stála jsem sama večer uprostřed Valencie a nebyla si jistá, co bude dál. Kupodivu jsem ale byla úplně klidná. Řídím se zásadou, že všechno nějak dopadne, a pak z toho bude aspoň zábavná historka na povídání někde večer při víně. Začala jsem si ale uvědomovat, že asi budu muset někde přespat, a tak už jsem téměř začala hledat ubytování. V tu chvíli mi napsal majitel, že už je dole před bytem. Zadoufala jsem, že noc přežiju v klidu, a vydala se za ním.

Malinko jsem se bála, protože majitel vypadal trochu jako ten Asiat z filmu Pařba v Bangkoku. V bytě mě uvítaly asi tři kočky, pes a hostitelův přítel, který se díval v obýváku na televizi. Můj pokoj vypadal jako vězeňská cela: postel, stůl a židle. Toť vše. Navíc vypadal úplně jinak, než byl prezentovaný na webových stránkách. Ale za tu cenu a na jednu noc mi to ani nevadilo.

Další noc, už přímo na projektu, jsme strávili s ostatními studenty v hostelu pro mladé v centru Valencie. Večer jsme byli na večeři v restauraci a dali jsme si tradiční španělské tapas – tedy takové jednohubky či obložený talíř s různými pokrmy v menším množství. Některé z nich byly ale docela zvláštní a raději jsem nepřemýšlela nad tím, co obsahují. Nechyběla ani sangria.

Další den jsme se konečně vydali autobusem do místa, kde jsme měli strávit následujících pět dní. Na Erasmus+ projektech nikdy nikoho neznám. Ale hned první večer jsem se seznámila se Švédkou jménem Ebba a několika Čechy. Není to totiž tak, že všichni účastníci ze stejné země přijíždí společně. Občas tomu tak je, třeba když jsou mladší osmnácti let, ale většinou každý jede po vlastní ose.

Místo, kde jsme strávili následujících pět dní, pro mě bylo jedno z nejhezčích, kde jsem kdy byla. Autobusem jsme dojeli do úplné divočiny. Řidič nás vysadil uprostřed lesa a zbytek cesty jsme museli dojít pěšky. Bydleli jsme v hostelu, který jsme měli celý pro sebe. Spali jsme v pokojích s palandami, ve kterých jsme ale moc času netrávili.

Nejkrásnější věc na tomhle místě byl ale přístup k moři. Od budovy na pláž jsme to měli asi dvě minuty. Chodila jsem tam ráno před snídaní, sledovala východ slunce a musím říct, že si tyhle momenty pamatuju jako jedny z nejšťastnějších v mém životě. Pláž byla soukromá, a tak tam vůbec nikdo nebyl. První večer jsme se tam s ostatními vydali a vypili šampaňské na oslavu úspěšného příjezdu. Takové chvíle si budu pamatovat do konce života.

Byl začátek října a my jsme přesto chodili v kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Každý den jsme absolvovali program týkající se životního prostředí. Nejedná se ale o nějaké nudné přednášky, všechny aktivity jsou vedeny formou neformální výuky. To znamená, že jsme se neustále zapojovali, diskutovali, tvořili prezentace a plnili různé úkoly. Dokonce jsme i vytvářeli vlastní vertikální zahradu z plastových lahví, do kterých jsme sázeli rostliny.

Každý den jsme začínali workshopy energizéry, tedy aktivitami, jejichž cílem bylo nás nabudit například hrou Rybičky, rybičky, rybáři jedou. Jeden den jsme také měli ve skupinkách rozdělených po zemích sepsat, jak se naše země či město, ze kterého pocházíme, podílí na ochraně životního prostředí. Aktivity byly opravdu zajímavé a interaktivní a donutily člověka, aby se zamyslel nad tím, jak se on sám podílí na ochraně přírody a prostředí kolem sebe. 

Program byl skutečně rozmanitý a ani chvíli jsme se nenudili. Byli jsme ale ve Španělsku, takže všechny dny byly samozřejmě pomalé, nikdo nikam nespěchal. Moc jsme si to užívali. Jeden den jsme dokonce měli to štěstí, že jsme vypouštěli želvy do volné přírody. Místo, kde jsme byli ubytovaní, se totiž nacházelo v národním parku Albufera. Jiný den byla zase na programu projížďka po místním jezeře.

Na jeden den byl v plánu výlet po okolí, ale po chvíli začalo pršet tak, že jsme byli do dvou minut úplně promočení. Rozhodli jsme se tedy vrátit. Měli jsme úplně mokré oblečení, a někoho napadlo, že je dobrý nápad jít si zaplavat do moře. Několik lidí se toho chytilo – samozřejmě včetně mě. Převlékli jsme se do plavek a vydali se do rozbouřených vln. Stále pršelo a voda byla teplejší než okolní vzduch. Opravdu přeju každému zažít ten pocit, když se vznášíte na vlnách a kolem vás dopadají kapky deště. Lepší pocit jsem snad nikdy nezažila.

Jeden večer se konala také kulturní noc, kdy si účastníci z každé země připravili pokrmy a nápoje typické pro jejich stát a ostatní z jiných zemí měli možnost vše ochutnat. Mně osobně nejvíce chutnalo bulharské jídlo.

Na projektu jsem ovšem zažila i krušné chvíle. Jeden večer jsme se šli projít na pláž. Když jsme se vrátili zpátky, šla jsem si umýt nohy od písku. K umyvadlu jsem už ale nedošla. Najednou jsem pocítila hroznou bolest a netušila jsem, co se děje. Byla jsem zmatená a v šoku. Pomyslela jsem, že to je asi jen chvilková bolest. Ale naopak, bolelo to čím dál tím víc.

Najednou jsem na zemi vedle sebe uviděla malého, asi tak deset centimetrů velkého štíra. Hrozně mě to vyděsilo a hned jsem si vzpomněla na všechny ty filmy, kde někoho uštkl štír a dotyčný zemřel. Začala jsem panikařit a rozbrečela se. Někdo z přítomných mi pomohl dostat se k židli a posadit se, další člověk mě začal utěšovat. Tak hroznou bolest jsem asi nikdy v životě nezažila. Po hodině a půl konečně přijela vedoucí projektu a odvezla mě na pohotovost. To už mě bolest z větší části přešla, a tak když mi doktorka dala paracetamol, už jsem si ho ani nevzala. Po tomhle zážitku jsem ale začala přemýšlet, že bych si nechala vytetovat štíra. Na památku.

Erasmus ve Valencii vnímám jako velký přínos v mnoha ohledech. Potkala jsem spoustu nových lidí a vytvořila si nové kontakty. S ostatními jsme k sobě přilnuli už první dny a měla jsem pocit, že je znám už hrozně dlouho. Na projekt budu ještě dlouho vzpomínat. A navíc jsem si ze Španělska mimo krásných vzpomínek přivezla i kousnutí od štíra. Kdo tohle může říct?