Mela Malta… Svérázný Erasmus na svérázném ostrově
Od začátku svého studia na fakultě sociálních studií jsem věděla, že bych jednou ráda vyrazila na Erasmus. V druhém ročníku se mi to nakonec podařilo a vyrazila jsem za sluníčkem na ostrov Malta. Ze začátku to byla pořádná mela. Není se čemu divit už jen z toho důvodu, že slovíčko mela je jedním z nejpoužívanějších slov na Maltě vůbec. Význam je ale trochu jiný, než jaký bychom mu přiznali v Česku. Jedná se o univerzální vycpávkové slovo, jehož význam je podobný například českému takže, prostě, nebo anglickému well. Mela vyprávění může začít.
První dojem z Erasmu: jsem bezdomovec
Ještě jsem ani nevytáhla paty z rodného města a už nastalo „drámo“. O dojemném loučení s rodinou a kamarády zatím nemluvě. Koncem ledna, den před odletem na dlouho očekávaný Erasmus, jsem zjistila, že jsem se stala obětí podvodu a mé zamluvené a dopředu zaplacené ubytování zřejmě neexistuje. Mé otázky, kdy a kde se mohu zabydlet, zůstávaly bez odpovědi, a aby toho nebylo málo, nakonec si mě můj pronajímatel na WhatsAppu, přes který jsme komunikovali, dokonce zablokoval. Přesně takto jsem se z minuty na minutu stala bezdomovcem v úplně cizí zemi.
Stála jsem doma v pokoji nad skoro plným kufrem, brečela jsem a už vůbec neměla chuť dobalit posledních pár drobností. „Nikam nejedu,“ říkala jsem si a byla rozhodnutá všechno zrušit a zůstat doma. Jak se ale říká, ráno moudřejší večera. Šla jsem si lehnout s tím, že vše začnu řešit, až bude venku zase světlo. Nakonec jsem přece jen odletěla. Měla jsem štěstí, že se taťka rozhodl jet na první víkend se mnou, aby mi pomohl zařídit vše potřebné, takže jsem na hledání nového ubytování nebyla sama. Na první víkend jsme si zamluvili hotel a já mezitím hledala všemožné inzeráty a nabídky bydlení. Díky sociálním sítím a pohotové reakci mé tehdy budoucí spolubydlící, jsem měla už při čekání na bratislavském letišti domluvenou prohlídku dalšího bytu, což mě trochu uklidnilo. Třeba nakonec nebudu muset spát na pláži.
Na druhou stranu jsem si kvůli nečekaným komplikacím vůbec nestačila lámat hlavu s tím, co všechno si zabalit a že vlastně opouštím domov na celých pět měsíců. Všechno jsem si začala uvědomovat, až když jsme jeli rozdrncaným autobusem z maltského letiště na hotel. A i když jsem z okénka autobusu nic neviděla, přiletěli jsme skoro o půlnoci, přesto se mi honilo hlavou: tak tady teď budu půl roku žít.
Je ti teplo, děvenko?
Ani ve snu by mě nenapadlo, že svůj první víkend na ostrově Maltě strávím na policejní stanici. Až tam jsem pochopila, jaký životní styl je na ostrově standardem. Peníze investované do neexistujícího ubytování si to ale žádaly. Sepsání jednoho dokumentu, ohlášení trestného činu, nám zabralo celé dopoledne a přitom se u nás vystřídali asi čtyři různí policejní úředníci. Chaos, ale současně pohoda a na všechno spousta času, nikdo nikam nespěchá. Stejně jsme ale byli smířeni s tím, že peníze, které jsme posílali jako zálohu, už zřejmě nikdy v životě neuvidíme. A do dneška to zatím platí.
Už bylo ale dost negativního! Prostředí Malty mě překvapilo a naprosto okouzlilo. V únoru bylo ještě vše zelené, počasí krásné, sedmnáct stupňů nad nulou a to moře… já moře prostě miluju! Myslím, že jsem si nemohla vybrat lepší místo. Proto pokud jsme s taťkou zrovna nevysedávali v policejní kanceláři, procházeli jsme se na promenádě kolem moře celé hodiny. Naštěstí je na Maltě všechno relativně blízko. Ostrov je totiž jen o trochu větší než Brno. Jakmile jsme zjistili, jak (ne)funguje maltská hromadná doprava, raději jsme se všude přesouvali pěšky.
Jen co jsem se přestěhovala do nového bytu a taťka se odebral zpět do naší domoviny, dříve zmíněné počasí se zdálo jako nějaká podlá propaganda. Rázem začalo pršet a teploty klesly k pouhým 13 stupňům nad nulou. Na únor pořád dobré, ale jelikož na Maltě nevedou ústřední topení, následující tři měsíce jsem se ve svém novém bytě se svými spolubydlícími z Kolumbie a Chille, které na Maltě studovaly na jazykové škole angličtinu, cítila jak v lednici. Jediným rozdílem mezi pobytem uvnitř bytu a venku byly zdi, které nás chránily před větrem, který na Maltě snad nikdy neustává. Zvídavé otázky mých kamarádů z Česka, jestli už jsem se byla koupat, jsem postupem času začala ignorovat.
Hola, hola, škola volá
Týden jsem se aklimatizovala v bytě a převážně sama, nejlépe pod dekou s horkým čajem, ale zanedlouho přišel čas vyrazit do školy. Pokud mám být upřímná, takzvaný Orientation day, první den na univerzitě, byl tím nejhorším dnem celého Erasmu. Sešlo se nás asi 100 studentů z celého světa, převážně však z Evropy – Finska, Francie, Velké Británie, Německa, Švédska, Česka a dalších zemí. Nejvíce studentů bylo ale jednoznačně z Itálie. Asi proto, že mají Maltu takřka za rohem. Všichni nám pořád tvrdili, jak je Erasmus super a jak si ho zamilujeme. V tu chvíli mi to tak ale nepřipadalo. Seděla jsem tam, nikoho neznala a hlavu jsem z těch všech informací měla jako tykev. Měla jsem chuť zase si vše hezky sbalit a vyrazit domů.
Všechno má ale svůj čas a začátky prostě těžké jsou. Díky sociálním sítím jsme se brzy navzájem s dalšími studenty na Erasmu propojili a po pár kafíčkách se začali lépe poznávat. S další socializací nám navíc pomáhala studentská organizace Erasmus Student Network, která se starala o náš volný čas, pořádala pro nás nejrůznější akce, například společné párty, gala ples, bingo, jehož cílem je vyškrtat na hrací kartičce všechna potřebná čísla co nejdřív a pak zvolat “bingo!”, nebo boat party. Lidé ze studentské organizace nám také pomáhali s organizačními problémy. Vysvětlili nám, kde hledat otevírací dobou univerzitních kanceláří, nebo místa, kde sehnat na Maltě vše, co člověk zrovna potřeboval a podobně.
Díky společným turistickým výletům o víkendu, pořádaných čiperným postarším Rayem, jsme měli možnost poznat značnou část Malty, která je se svou rozlohou 316 kilometrů čtverečních velká zhruba jako Brno a Olomouc dohromady. Taky jsme občas vařili mezinárodní večeře, a měli taktu čest ochutnat dobroty ze všech koutů Evropy i ze světa. Na konci března jsme vyrazili na celý víkend na sesterský ostrov Malty – Gozo, kde jsme kromě poznávání nových míst konečně doopravdy poznali i sebe navzájem, jelikož jsme spolu prožili opravdu celý víkend. Troufám si říct, že jsme si mezi sebou vytvořili kamarádství na celý život.
Paceville – ráj pařmenů
Když začnu vyprávět o Maltě, každý se většinou nejvíc těší na tu část o párty, které jsou na tomto ostrůvku dost populární. V proslulé čtvrti Paceville, oplývající velkým množství klubů, hospůdek a kasin, to žije každý večer, každou noc. Nezáleží na tom, jestli je pátek nebo pondělí, v Paceville se paří pořád.
Překvapením pro mě byl sjednaný autobus, který dvakrát týdně zadarmo jezdil od Residence, jak se na Maltě říká studentským kolejím, právě do Paceville a zpět. Nemusím asi ani říkat, že studenti tento autobus opravdu hojně využívali a pařili víc než dost. Dalším důvodem, proč se na Maltě tolik paří,je nejen jednoduchý transport, ale také cenová dostupnost alkoholu. Jeden panák vyšel v přepočtu na pouhých 10 korun. Já sama se nepovažuju za párty typ a měla jsem strach, že budu mimo skupinu, když nebudu nikam chodit. Toho se ale člověk nemusí vůbec bát. V klubu si stejně moc nepovykládáte, a navíc je tam tolik lidí, že je nemožné udržet se pohromadě. Jednou za čas, postupně se z toho stalo jednou za týden, jsem ale ven zašla, a teď po návratu dokonce můžu říct, že jsem nočnímu životu určitě trochu více nakloněna.
„Učila ses vůbec?“
Erasmus na Maltě se může zdát jako dovolená. Moře, pláž, výlety a jedna velká párty. Ovšem primárním účelem je studium, kvůli kterému jsem na Erasmus jela. Na univerzitě jsem studovala malinko jiný obor, než na domácí fakultě sociálních studií, kvůli studijnímu plánu pro přijíždějící studenty. Většinu předmětů jsem měla o mezinárodních vztazích a minimum jsem si mohla doplnit z komunikačních studií.
S konečným výběrem jsem ale byla spokojená. Všech sedm předmětů bylo opravdu zajímavých a i přesto, že jsem se první týden obávala, jak to budu v cizím jazyce zvládat, s porozuměním jsem neměla problém. Jedním z mých oblíbených předmětů se stal předmět s názvem, který původně zněl trochu nudně. Jednalo se totiž o nauku o teoriích v mezinárodních vztazích, ale obsah přednášek byl plný užitečných informací k získání všeobecného přehledu a pochopení mezinárodních kauz. Náročnost studia se od toho mého v Brně příliš nelišila. Aby vše dopadlo podle mých očekávání a já si jako ten nejlepší suvenýr z Malty mohla odvézt všech 28 kreditů, které jsem si zapsala, bylo třeba za semestr sepsat sedm seminárních prací a v červnu poté všechny nabyté vědomosti zúročit u zkoušek.
Systém zkouškového oproti tomu na fakultě sociálních studií malinko rozdílný byl. Všichni studenti obdrželi rozvrh jen s jedním termínem příslušné zkoušky bez možnosti volby. Na Maltě mají totiž na splnění pouze jeden červnový pokus. Na ten druhý si studenti musí počkat do září. Znělo to děsivě. Co mi ovšem naopak vyhovovalo více než na domovské univerzitě, byla forma zkoušek stylem: napiš všechno, co víš. Na velmi obecné otázky se odpovídalo formou eseje, která vyžadovala opravdový všeobecný přehled o tématu a čtení povinné literatury se proto namísto robotického biflování stalo opravdovým čtením se snahou o porozumění. Napsala a odevzdala jsem všechno, co se dalo. Ale kdy budu mít výsledky? Snad do konce srpna. Mela Malta.
Jak se žije na Maltě
Studenti vyjíždějící na Erasmus dostávají finanční příspěvek od Evropské unie v podobě grantu na veškeré výdaje, které je při pobytu čekají. Země jsou rozdělené podle finanční náročnosti do třech kategorií a podle toho je určená výše podpory. Malta konkrétně spadá do kategorie druhé a tím pádem mi na měsíc připadlo 450 eur. Hned po příletu jsem si do svého telefonu nainstalovala aplikaci, do které jsem si zapisovala veškeré výdaje a případně také příjmy, kterých ovšem nebylo mnoho. Na Maltě jsem původně ani nechtěla nikde pracovat, protože mi můj brněnský zaměstnavatel MotivP povolil posílat články, které pro něj píšu, i na dálku, ovšem kamarádce z Itálie její agentura nabídla práci hostesky a měla si dovést vysokou kamarádku. Se svými 178 centimetry jsem podmínky na výšku splňovala, a tak se mi nabídla možnost výdělku v podobě krátkodobé brigády jako hosteska na přehlídce firem operujících v odvětví kryptoměn.
Díky stažené aplikaci jsem měla dokonalý přehled o tom, kolik za svůj život na Maltě utrácím. Suma sumárum jsem v průměru malinko překročila vyplácených 450 eur a mé měsíční náklady se pohybovaly okolo 500 se vším všudy. Celkově je život na ostrově dražší než v Česku, ale samozřejmě by se dalo něco ušetřit na kávičkách, nákupech i restauracích… Neříkám, že jsem vyloženě utrácela, ale žila si tak, jak mi to vyhovovalo. Vařila jsem si doma, ale občas jsem si zašla i na maltské pochoutky do restaurace.
Příští jaro repete
Není lehké pět měsíců plných zážitků a zkušeností nacpat do jednoho článku. A nemůžu prozradit všechno. Každý by si měl Erasmus vyzkoušet sám a přizpůsobit si ho své osobě, protože Erasmus je takový, jaký si ho člověk udělá. Tato zkušenost mě ohromně posunula. Měla jsem dost času přemýšlet nad svým životem a lépe poznat sebe samou. Uvědomila jsem si, že spoustu věcí zvládnu úplně sama, což vedlo k tomu, že si dnes věřím víc, než když jsem před několika měsíci odjížděla na Maltu. A tak i přesto, že jediné, co jsem si přála při lednové cestě na letiště, bylo nespat na ulici a urychlit čas, aby už byl červen a já se mohla vrátit domů, když došlo na loučení, vracet se mi moc nechtělo. Já vím, že tohle je přesně ta klišovitá věta, kterou jsem na začátku nemohla pochopit a ani vystát, ale opravdu platí, jak se říká: Once Erasmus, always Erasmus, tedy jednou Erasmus, vždycky Erasmus. Studijní pobyt se mi natolik zalíbil, že jsem se o letošních Velikonocích rozhoupala, vyplnila přihlášku a pokud se něco radikálního v mém životě nestane, příští jarní semestr bych měla strávit v Salzburgu.
Medailon
Jmenuju se Kamila Krupová a studuju na fakultě sociálních studií dvouobor mediálních studií a žurnalistiky a evropských studií. Od prvního ročníku Erasmus plus. Ve druhém ročníku jsem si proto na letní semestr zabalila kufry a vydala se na Maltu. Proč právě Malta? To je jasné: moře a teplo.
Narodila jsem se v květnu roku 1998 na Valašsku, kde jsem také vyrůstala v malém městečku Zubří. V pátém ročníku základní školy jsem se rozhodla přejít na víceleté gymnázium v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem také v roce 2017 úspěšně odmaturovala. Když jsem se rozmýšlela, kam na vysokou školu, měla jsem našlápnuto spíše přírodovědeckým směrem. Mou primární volbou byla chemie, konkrétně farmacie. Těsně před uzávěrkou podávání přihlášek jsem si to ale na poslední chvíli rozmyslela, protože jsem si uvědomila, že bych raději pracovala s lidmi, než kyselinami a možnost dvouoborů na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně se zdála skvělou možností. Tak jsem si ze všech možných kombinací vybrala právě žurnalistiku a evropská studia.
Sama se považuju za poměrně všestrannou osobnost. Ve svém volném čase se ráda věnuju hudbě ať už hraním na hudební nástroje (klavír, kytara, varhany), nebo zpěvem. Okouzlil mě také tanec a konkrétně klasickému baletu se věnuju už 14 let. Jako asi každý si občas ráda přečtu poutavou knížku. Sice to přiznávám nerada, ale čas od času si s bráchou zapařím nějakou tu hru na počítači a někdy se jen tak poflakuju na sociálních sítích, kterým bych se ovšem ráda v budoucnu věnovala i ve své profesi třeba v odvětví PR nebo marketingu.
Zajímavosti o Maltě:
1) Jezdí se tu vlevo
Jako třeba v Anglii, Austrálii, nebo na Novém Zélandu, i na Maltě se jezdí vlevo. To může být pro neznalého člověka zprvu trochu zmatečné. Při přecházení silnice přijíždí najednou auta z úplně opačné strany, než je člověk zvyklý, a vzhledem k hustotě místního provozu by se dalo říct, že se jedná o záležitost životu nebezpečnou. Celkově je doprava na Maltě hodně svérázná. Na každou rodinu připadají průměrně tři auta a v úzkých uličkách bývá často velmi těsno. Klaksony se ozývají častěji, než by bylo kolemjdoucím příjemné, a taky maximální povolená rychlost nebo značka Stop se zdají být naprosto zbytečné.
2) Centrální topení neexistuje
Jelikož Malta leží hooodně na jihu, což byl taky jeden z důvodů, proč jsem si ji vybrala ke svému půlročnímu pobytu, průměrná roční teplota je o něco vyšší, než ta česká. Už na začátku února venku teplota rostla až ke krásným dvaceti stupňům. Pak se ale počasí zkazilo. Teplota venku klesla na 13 až 14 stupňů Celsia. Nebyla by to žádná hrůza, ale jelikož na Maltě normální zimu se sněhem a ledem neznají, nevedou tam ani centrální topení. Znamená to, že pokud nepatříte k těm více šťastným a nevlastníte celou řadu přímotopů, rovná se venkovní teplota té ve vašem pokoji. Vylézat ráno ze zahřáté postele je proto někdy opravdu těžký oříšek.
3) Jízdní řád? Co je to?
Přišla jsem na zastávku, kde digitální informační tabule hlásila odjezd autobusu 14.25. Mé hodinky hlásily pět minut po druhé a podle klasického papírového rozpisu mi poslední autobus ujel ve dvě. Řekla jsem si, že nevadí a těch 20 minut si aspoň posedím na sluníčku na lavičce. Zhruba za dvě minutky ale na zastávku přijel autobus, k mému potěšení s číslem, na které jsem čekala. Rozhodla jsem se nastoupit, přestože jsem měla do pravidelného odjezdu ještě čas. Ale jen co jsem dosedla na sedátko vevnitř, přesně v 14.08, řidič zavřel dveře a odjel. Dodnes nevím, jestli se jednalo o autobus v 14.00 nebo 14.25. Jindy se mi zase stalo, že autobus pro jistotu nepřijel vůbec. A takhle to tady funguje. Autobusy si jezdí tak trochu jak se jim zachce.
4) Anglicky tu mluví každý
Vzhledem k tomu, že Malta je bývalou britskou kolonií, není neobvyklé, že takřka všichni místní obyvatelé jsou zběhlí v angličtině. Je to dokonce jeden z úředních jazyků. Co mě ovšem překvapilo, byla znalost angličtiny u dětí na základní škole. Tam se angličtina vyučuje od začátku společně s rodným jazykem –maltštinou, která je ale na ulicích slyšet mnohem více než angličtina a i díky svému původu zní podobně jako arabština. Měla jsem možnost se na jednu školu podívat a nemohla jsem se ubránit překvapenému výrazu, když na mě šestiletá holčička spustila plynnou, gramaticky správnou angličtinou.
5) Na setkání s medúzou člověk nezapomene
Pokud si někdo chce jít na Maltě zaplavat, je lepší být vybavený potápěčskými brýlemi. U maltského pobřeží se to totiž hemží spoustou medúz. Nejsou sice životu nebezpečné, ovšem požahání není nic příjemného. Jizvy na rukou mých kamarádů vypadaly děsivě. I přesto, že nějaký čas po požahání už nepálí ,na setkání s medúzou člověk jen tak nezapomene. Ale jelikož já jsem patřila mezi šťastlivce, kterým se medúzy vyhýbaly, nemám s tímto druhem zranění žádné zkušenosti.
6) Pastizzi
Tradiční pochoutkou na Maltě jsou Pastizzi. Jedná se o šáteček z listového těsta plněný buďto sýrem ricottou, nebo hráškovým pyré. Když jsem šáteček poprvé ochutnala, netušila jsem ani ve snu, že se jedná o slané pečivo. Měli jste vidět můj překvapený výraz při zjištění, že bílá hmota uvnitř není sladký tvaroh, nýbrž sýr. Když jsem ale pochoutce dala druhou šanci a byla na specifickou chuť připravená, zamilovala jsem si ji.
7) University of Malta
Maltská univerzita ve mně při mé první návštěvě evokovala pocit nemocničního areálu. Bylo to proto, že se všechny fakulty všemožných oborů od techniky, přes architekturu až po výtvarné umění nachází na jednom místě a tvoří dohromady jeden velký komplex propojený schodišti, průchody. Musím přiznat, že první týden byla má orientace nulová. Postupem času se to ale kvůli pravidelným procházkám po kampusu zlepšilo a já dokázala najít cestu z učebny do učebny úplně v pohodě.University of Malta je největší i co se týče počtu studentů, kterých tam studuje něco přes jedenáct tisíc. Je to totiž jediná univerzita na Maltě. Díky vyučování v anglickém jazyce je tam také velký počet mezinárodních studentů nejen z programu Erasmus plus.
