Nevidomá Jana Zlámalová nezná Braillovo písmo. Na fakultě studuje kombinovanou žurnalistiku, píše blog a miluje cestování.
Dvaatřicetiletá Jana Zlámalová nevidí. Absolventka magisterské religionistiky je teď na fakultě sociálních studií už druhým rokem studentkou kombinovaného oboru žurnalistika. Pro psaní používá běžný notebook, nepotřebuje speciální klávesnici. V prostoru se orientuje díky zvuku, podle kterého dokáže odhadnout velikost místnosti, kde se nachází. Žurnalistikou by se chtěla živit, i když jako slepá má v tomto oboru omezené možnosti. Její největší vášní je cestování a jídlo, o čemž píše na svém blogu.
Jana Zlámalová, rodačka z Nového Města na Moravě, měla od dětství problémy se zrakem, úplně přestala vidět krátce před maturitou. Přesto se rozhodla jít na vysokou školu. Má ráda historii a literaturu, fascinují ji východní země. O studiu žurnalistiky přemýšlela už po maturitě, ale kolem roku 2000 nebylo její studium pro nevidomé studenty uzpůsobené. „Svět tehdy nebyl tak přístupný online,“ vzpomíná Zlámalová.
Všechny její zájmy spojoval obor religionistika, kam se po střední škole zapsala ke studiu na brněnské filozofické fakultě. Zabývala se postoji náboženských skupin k hendikepovaným, vírou zdravotně postižených a názory lékařů na alternativní medicínu. „Vždycky jsem byla otevřená názorům druhých. Neodsuzovala jsem lidi, kteří věří v něco jiného než většina,“ říká, když si rukou přitahuje vodítko svého doprovodného psa.
Po získání magisterského titulu pokračovala Zlámalová v doktorském studiu, u toho ale dlouho nevydržela. „Jsem prakticky zaměřený člověk a doktorské studium pro mě byla věda odtržená od reality,“ vysvětluje. Chtěla, aby si texty od ní přečetlo více lidí než jen úzký okruh vědců.
V současnosti už člověk může psát a publikovat, aniž by ho přímo omezovalo, že nevidí. I proto se Zlámalová vydala na dráhu žurnalistiky, kterou dnes dálkově studuje na fakultě sociálních studií. „Asi ze mě nikdy nebude reportér, který by čekal na tiskovce nebo sháněl politika. Ale díky počítači a internetu můžu dělat spoustu jiných věcí,“ vysvětluje plavovláska.
Její vášní je jídlo, zároveň ráda poznává nové kultury. Svými články přispívá na web, který se zabývá zdravím a gastronomií. Sní prý skoro všechno a chutnají jí jídla ze všech koutů světa. O postřezích z cest i o kulinářských pokusech píše blog. Nad otázkou, kterou kuchyni má nejraději, dlouho váhá. „Asi indickou a francouzskou, ty jsou mi nejbližší,“ sděluje. Dodává, že o indické kuchyni zrovna píše článek.
Žurnalistice by se chtěla věnovat i v budoucnosti. Věří, že až získá diplom, podaří se jí najít místo v redakci. Od titulu ji ještě dělí bakalářská práce. Těší se, že napíše něco prakticky zaměřeného, ale konkrétní téma ještě vybrané nemá.
Nevidomí často používají Braillovo slepecké písmo založené na hmatu. Zlámalová však Braillovo písmo neumí. „Znám jeho abecedu, ale neuměla bych přečíst ani jednu souvislou větu,“ říká. V online světě se pohybuje bez hranic, běžně vyhledává na internetu a když s lidmi komunikuje přes e-mail, většinou nepoznají, že nevidí.
K práci používá běžný notebook, kde je nainstalovaný software, který předčítá obsah obrazovky. Umožňuje jí zvládat vše, co zvládají ostatní, i když jí to zabere více času. „Vidící člověk si internetovou stránku může prohlédnout a vybere si z ní jen to, co potřebuje. Ale já ji celou musím odposlechnout, abych zjistila, co je pro mě užitečné,“ popisuje zdlouhavost práce. Jediné, co jí nejde, je práce s obrázky a grafikou. „Ale bez problémů napíšu práci do školy a dokážu si přečíst internetovou stránku,“ dodává.
Počítačový program jí umožňuje nejen číst, ale i psát. Nepotřebuje k tomu žádnou speciální klávesnici. „Počítač vysloví vše, co napíšu na klávesnici. Když píšu Jana a počítač mi přečte J-A-N-A, vím, že jsem napsala to, co jsem chtěla,“ vysvětluje. Podobný software má i v hodinkách, které jí říkají, kolik právě je.
Na přednáškách si dělá poznámky bez sluchátek, protože by se nemohla soustředit na výklad vyučujícího. „Píšu tak říkajíc naslepo. Doufám, že píšu to, co mám a tam kam mám. Jednou za čas si jenom poslechnu, že jsem stále v textovém dokumentu,“ popisuje.
Se studiem jí pomáhá středisko Teiresiás, které asistuje všem studentům Masarykovy univerzity, kteří mají nějaký hendikep. Zajišťují pro ni například odbornou literaturu, která je často přístupná jen v tištěné verzi. Na začátku semestru se lidé ze střediska ptají vyučujících, jaké knížky Zlámalová potřebuje. Podle pokynů naskenují povinnou literaturu a převedou ji do digitální podoby, kterou si může poslechnout.
Problémem nejsou ani písemné testy. „Pokud je test na papíře, tak ho ve středisku Teiresiás převedou do digitální podoby. Já tam přijdu a vyplním ho na počítači. Stejně píšu i testy přístupné online,“ vysvětluje. Testy se od těch určených ostatním studentům neliší, Zlámalová pouze dostane k dispozici více času než ostatní. „Na test, který trvá dvacet minut, dostanu dvojnásobek,“ uvádí jako příklad.
Masarykovu univerzitu si vybrala hlavně proto, že je otevřená zdravotně postiženým lidem. „Třeba u internetové přihlášky stačí jen zaškrtnout, že nevidím a tím je to vyřešeno. Na jiných univerzitách jsem se musela s někým osobně spojit a popsat, jaké speciální pomůcky používám. Jejich systém nebyl tak propracovaný, jak jsem na to zvyklá odsud,“ chválí si publicistka.
Vyučující na fakultě sociálních studií k ní přistupují stejně jako ke každému jinému studentovi. Nedávají jí žádné úlevy, ale berou ohled na její zvláštní potřeby. „Když máme psát práci o novinách a jediné médium, které je pro mě přístupné, jsou Hospodářské noviny, domluvíme se, že budu psát o Hospodářských novinách,“ uvádí jako příklad Zlámalová, která se zatím s vyučujícími vždy dohodla tak, aby byly spokojené obě strany.
Problém má občas s orientací v budově, která pro ni představuje bludiště. Podlaží totiž nejsou symetrická. „V budově filozofické fakulty v Gorkého ulici jsem vždy vyšla do patra a mohla jít doprava nebo doleva a tam byly vždy dvě místnosti. Na každém patře je to tam stejné,“ vzpomíná na své dřívější studium. Na fakultě sociálních studií se však i po dvou letech někdy ztratí. „Když jdu do místnosti, kde jsem ještě nebyla, musím někoho požádat, aby mě tam zavedl, protože si logicky neodvodím, kde se nachází. Vím, že místnost 48 bude ve čtvrtém patře, ale už neodhadnu, kde je ta osmička,“ popisuje problémy s orientací. Lidé ze střediska Teiresiás však Zlámalové s prostorem pomáhají, ukážou jí cestu pokaždé, když se chystá do nové učebny.
Také studenti jsou ochotní Zlámalové pomoct, i když se často ostýchají ji oslovit. „Na religionistice si spolužáci uměli představit, co asi potřebuju, nemusela jsem je o nic žádat,“ zamýšlí se. Na fakultě sociálních studií si o pomoc většinou musí sama říct. „Když se někoho zeptám, jestli stojím před místností 42 a ona je to místnost 43, ten člověk mi poradí a odvede mě ke správné učebně. Lidé mi tu pomáhají, jenom před těmi třinácti lety za mnou přicházeli sami a tolik se neostýchali,“ srovnává.
Studenti si podle ní myslí, že když k nim nepřijde, nechce se s nimi bavit. Neuvědomují si, že nevidomost je spojená s dalšími bariérami. „Nemůžu přijít a oslovit je, protože nevím, kde jsou. Když je slyším podle hlasu, nevím, jaká k nim vede cesta a jestli třeba nezakopnu o židli a nebude z toho trapná situace,“ sděluje rozpačitě. Uvítala by, kdyby se studenti nebáli začít s ní hovor.
Největším koníčkem Jany Zlámalové je cestování. Chystá se třeba do Skotska. Hodně času tráví v Anglii, kde měla příležitost poznat, jak se místní chovají k nevidomým. Angličané se neostýchají ji oslovit a častěji než Češi se jí také ptají, jestli nepotřebuje pomoct. V Česku má pocit, že se s ní lidé bojí promluvit. „Když potřebuju převést přes přechod, musím si o pomoc říct,“ říká trochu sklesle. Na druhou stranu v tuzemsku jsou podle ní rozvinutější technologie, které nevidomým usnadňují život. „V hůlce mám vysílačku a když jsem na přechodu, zmáčknu tlačítko, semafor začne ťukat a já podle rychlosti ťukání poznám, jestli je zelená nebo červená. V Anglii takový systém nefunguje,“ popisuje rozdíly.
Hendikep ji v cestování neomezuje. Dopraví se i do vzdálených končin a ani na letišti se neztratí. Funguje tam speciální asistence pro zdravotně postižené, o kterou si může zažádat při rezervaci letenek. „Provedou mě všemi kontrolami a branami a zavedou mě až do letadla. Když přistanu, zase mě vyvedou ven,“ vysvětluje.
Lidé často nechápou, že se svět dá poznávat i jinak než zrakem. Zlámalová ho poznává skrze sluch, ale také vnímáním prostoru. Vyvinula si šestý smysl, kterým pozná, jak vypadá prostor kolem ní. „Teď sedíme v atriu. Dokážu říct, že je to vysoká a hodně rozlehlá místnost. A když jdu po schodišti, poznám, že je to úzká chodba. Nedokážu přesně popsat, jak to vím, ale asi je to tím, jak ke mně přichází zvuk,“ popisuje.
Okolní svět jí přibližují také lidé, kteří ji doprovází. „Přátelé mi často popisují, co vidí,“ vysvětluje. Na spoustu věcí si může sáhnout, další může ochutnat. „Možná i proto tak ráda píšu o jídle, protože cizí země poznávám prostřednictvím jídla, chuti a čichu,“ míní nevidomá studentka žurnalistiky.
Video
Postřehy autorky
Když jsme si s Janou Zlámalovou domlouvaly schůzku, napsala, že ji poznám podle černého psa. V autobuse se mnou ten den cestoval černý asistenční pes, což jsem považovala za zajímavou náhodu. Když jsem dorazila do fakultního atria, kolegyně, se kterou jsme článek připravovaly, mi řekla, že určitě neuvěřím, co se jí stalo – v tramvaji s ní jel černý asistenční pes. K našemu překvapení se ani jeden nepodobal tomu, kterého s sebou přivedla Jana Zlámalová.
Na setkání tedy nedorazila jedna respondentka, ale hned dvě. Blonďatá a usměvavá studentka a její chlupatá společnice Safi. Obě byly unavené z předmětu Právní regulace médií. Hlavně Safi to dávala najevo zíváním a protahováním. „Její mozeček to moc nepobírá. Ten můj taky ne,“ prozradila.
Rozhovor se odehrál tak trochu naopak. První otázku jsem nepoložila já, ale Zlámalová. Zajímalo ji, co studuju a odkud jsem na ni získala kontakt. „Já jsem taky zvědavá,“ vysvětlovala s úsměvem budoucí novinářka. Na otázku, zda ji můžeme při rozhovoru fotit, odpověděla, že klidně, ale upozorňovala, že neumí moc dobře pózovat. „Raději si vyfoťte psa,“ doporučovala povzneseně.
Při rozhovoru často s lehkostí a nadhledem mluvila o věcech, jež jsou nepředstavitelné pro lidi, kteří vidí. Jen tak mezi řečí zmínila, že neovládá Braillovo písmo, čímž pro mě zbořila stereotyp, že ho znají všichni nevidomí. Také klidně použila fráze jako nevidím v tom rozdíl nebo píšu naslepo, kterým jsem se původně chtěla při rozhovoru vyhnout, abych nezněla necitlivě.
Když Zlámalová mluvila o politice, vyvrátila rčení, že co oči nevidí, to srdce nebolí. „Když jsem zapnula televizi a slyšela jsem mluvit Babiše, nejdřív jsem ho nepoznala a myslela jsem si, že tam mluví nějaký skřet. Takže bych řekla, že co oči nevidí, to uši slyší,“ popsala.
Kdyby jednou Zlámalová viděla, možná by prý změnila názor na některé věci, ale určitě by se nezměnily její osobní postoje. „Možná bych zjistila, že můj pes není tak krásný, jak si myslím. Safi má čumák stejně dlouhý jako hlavu a vždycky, když na ni sáhnu, musím se tomu smát. Kdybych ji viděla, třeba by mi to nepřipadalo tak legrační,“ zauvažovala. Na vietnamskou polévku by však určitě chodit nepřestala.
Safi, nejvěrnější přítelkyně
Pětiletá fenka Safi doprovází Janu Zlámalovou více než tři roky. Absolvovala devítiměsíční trénink na asistenčního psa. „Safinka byla asi průměrný student, takže jí to trvalo poměrně dlouho. Ke mně přišla, když dostudovala,“ komentuje Zlámalová. Paničku umí dovést do školy, ukázat, kde jsou schody nebo dveře, podává jí věci, které jí spadnou. „Myslím, že umí i číst, ale psaní jí moc nejde, protože na to nemá uzpůsobené tlapky,“ soudí nadneseně Zlámalová.
Ne vždy však Safi plní svoje povinnosti podle představ. Někdy si cestu po fakultě usnadňuje. „Většinu přednášek mám v pátém podlaží a nerada jezdím výtahem. Beru to tak, že člověk by se měl hýbat, a tak až nahoru vždycky chodíme pěšky. Ale zhruba po roce studia jsem jednou jela s někým výtahem a Safi zjistila, že nahoru se dá dostat i jinak,“ vypráví Zlámalová.
Za měsíc, když pak měla znovu přednášky, ji Safi vedla rovnou k výtahu, protože se jí nechtělo po schodech. „Fascinuje mě, že je tak chytrá a pochopí, že ji výtah vyveze až do pátého patra bez námahy,“ prozrazuje na svoji chlupatou společnici Zlámalová. Aby Safi znovu začala chodit po schodech, panička ji musela motivovat pamlskem.
Na rozdíl od jiných psů může Safi téměř všude. Výjimku tvoří wellness a bazény. Chodí na přednášky i do restaurací. Když se panička vydá na cestu letadlem, může Safi na palubu. „Ona létání zvládá lépe než já,“ poznamenává Zlámalová. Jako jeden z mála psů si Safi prohlédla dokonce i korunovační klenoty v londýnském Toweru.
Jaký vliv mají v Evropské unii česká města a kraje? A jak silné pozice zastávají? Experti studentům v kurzu dokazují, že jejich slovo má v evropské politice váhu.
Studentka žurnalistiky vyrazila na letní semestr do Lisabonu. V reportáži shrnuje, co všechno tvoří její dosavadní dojem a jak se její letošní výjezd liší od těch předchozích. Představujeme další díl seriálu Zážitky z cest.
