Studenti fakulty sociálních studií radí: Jak si užít Erasmus v pandemii

I přes nezvyklé podmínky současného programu Erasmus+ se oslovení studenti fakulty sociálních studií shodují, že výměnný pobyt na zahraniční univerzitě stojí za to. Prožít ho naplno jim pomohlo zejména poznávání nového bydliště, cestování po horách či plážích, ale i noví kamarádi. Ať už totiž jeli do jakéhokoli státu, mohli si být jistí tím, že sami nezůstanou. Ostatní studenti na tom budou vždycky stejně. V anketě proto přibližují, proč se vyplatí za hranice vyjet i v pandemii, co jim v lockdownu dělalo radost a proč svého rozhodnutí nelitují.

9. 2. 2021 Kateřina Hlaváčková

Daniel Krus – magisterský program politologie se specializací na volební studia a politický marketing – University of Ljubljana (Slovinsko)

Před zavřením restaurací i barů a omezením shromažďování na veřejnosti jsem většinu večerů trávil v centru Lublaně. Po zavedení nových opatření se ale můj společenský život přesunul na koleje. Tam jsem taky získal většinu nových mezinárodních kamarádů, ať už ze Španělska nebo Kazachstánu. Seznámil jsem se ale i s pár místními studenty. Slovinsko bylo sice na jaře ve zvládání pandemie evropským premiantem, na podzim se ale situace začala zhoršovat i tam. Vyučující se ale naštěstí díky předchozímu online semestru na změnu výuky adaptovali poměrně rychle.

Protože jsme ale byli všichni trochu frustrovaní ze špatného vývoje pandemie, chtěli jsme si pobyt udělat co nejpříjemnější, samozřejmě za dodržování proti epidemiologických opatření. A jelikož Erasmus z mé zkušenosti přitahuje lidi otevřené, přátelské a vždy ochotné se seznamovat, podnikli jsme toho spolu opravdu spoustu. Bylo úplně normální jeden večer někoho poznat a hned ráno s ním vyrazit na výlet nebo průzkum Lublaně. Ta je totiž prakticky placka a dá se po ní pohodlně cestovat na sdílených kolech, která jsou na každém rohu.

V blízkosti City of Dragons, jak se hlavnímu městu Slovinska přezdívá, byl ale také dostatek kopců na jednodenní výlety. Párkrát jsme také vyrazili na pobřeží, do národního parku nebo jeskyní. Rozhodnutí jet na Erasmus i v době pandemie proto určitě nelituju. Na bakalářském studiu jsem už absolvoval pobyt v Kolíně nad Rýnem, a tak jsem trochu věděl, v čem může být "Erasmus v roušce" jiný. A potvrdilo se, že pandemie jednou skončí, ale zážitky a kamarádi už mi zůstanou.

Tomáš Červenka – bakalářský program mezinárodních vztahů – University of Nicosia (Kypr)

Až do konce listopadu to na mém Erasmu vypadalo, jako by koronavirus téměř neexistoval. Na Kypru se roušky nosily jen uvnitř a podniky byly otevřené. V Nikósii jsem pracoval v baru a až do začátku zimy jsme každý den zavírali zahrádku až po půlnoci. Koncem roku pak ale vláda vyhlásila večerku, a nakonec i lockdown. Abychom mohli opustit bydliště, museli jsme vždy zavolat na příslušné telefonní číslo a nahlásit jeden z osmi povolených důvodů. Potom jsme obdrželi zprávu s povolením, ale limit byl pouze dvě povolení denně.

S kamarády jsem si přesto po zkouškovém období pronajal auto a projel tamní hory i pláže, a to bez jediné kontroly. Policejní auta měla navíc v noci nonstop rozsvícené majáky, čímž nám policisté umožnili se včas schovat. Nemyslím si ale, že je správné pravidla porušovat, jen jsem asi špatný a nezodpovědný člověk. Protože jsme nemohli cestovat do jiných států, projezdili jsme alespoň celý Kypr. Všechna turistická místa byla vylidněná a hotely dostupnější, čehož jsme s chutí využívali. Ještě před lockdownem pak spolky pro zahraniční studenty pořádaly různé aktivity, například karaoke, výlety či párty na lodích.

Výuku jsme měli od začátku kombinovanou, fyzicky nás však vyučující jen přivítali, zbytek semestru se přesunul do online prostředí programů Moodle a Webex. Praktičtější obory se ale pořád vyučovaly i prezenčně. Přesto jsem moc rád, že se mi podařilo na Erasmus vyjet. Byla to pro mě volba mezi koronavirem v Česku a neprozkoumaným místem, kde mi za domem rostla granátová jablka a s ostatními studenty jsem se dokázal zabavit i při lockdownu.

Tereza Navrátilová – magisterský program environmentálních studií – University of South Eastern Norway (Norsko)

Na novou univerzitu jsem přijela začátkem ledna a naprostá většina mé výuky je zatím venku v přírodě. Studuju totiž program nordic backcountry skiing and outdoor leadership, jenž se snaží představit nám norský koncept pobytu ve volné přírodě a jeho blahodárné účinky. Naučím se tak zabezpečit a vést skupinu lidí v divočině a plně jim ukázat krásu přírody. Na exkurzích jsme ale rozdělení do menších skupin, abychom se případně nenakazili. Po příjezdu do Norska jsem pak musela projít dvěma testy na koronavirus a desetidenní karanténou. V oblasti, kde se univerzita nachází, měli ale za celou pandemii asi tolik případů, kolik bych spočítala na prstech jedné ruky.

Proto se tu ani, kromě cestování veřejnou dopravou, nenosí roušky a vše je otevřené, takže můžu chodit do knihovny i kaváren. Plně si proto uvědomuju, jak strašně mi v posledním roce v Česku chyběla společná výuka se spolužáky. Ne vše je ale tady na severu tak růžové. Pořád není dovoleno shlukovat se ve větších skupinách. Navíc se situace mění ze dne na den, takže není vyloučeno, že online výuka čeká i mě.

Můj Erasmus tak od počátku doprovází nejistota. I přesto jsem ráda, že jsem stihla přijet předtím, než Norsko zavřelo hranice. Koronavirová situace dodává Erasmu úplně nový rozměr, přesto nám ale může předat hodně zážitků, ať už se jedná o zkušenost s komplikovanou administrativou či poznáním toho, jak se dá epidemie udržovat pod kontrolou.

Tomáš Tengler – bakalářský program politologie – University of Ljubljana (Slovinsko)

I přesto, že na podzim bylo poměrně dlouho zakázané Lublaň opouštět, snažil jsem se co nejvíce cestovat, když to zrovna šlo. Slovinsko je totiž krásná země, od hlavního města jste navíc za hodinu u Alp i moře. Navštívil jsem proto většinu nejznámějších turistických oblastí a prozkoumal i okolí mého nového bydliště. Nakonec jsem se ale podíval i za hranice, a to do Srbska, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Černé Hory.

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl nové zážitky sdílet s kamarády z kolejí nebo těmi, se kterými jsem se seznámil na Facebooku či WhatsAppu. Na uvítacím dni v nové škole jsem sice také pár lidí poznal, znovu jsem se však do tříd nepodíval. Slovinské restrikce byly totiž dost podobné těm českým. Jenom s tím rozdílem, že restaurace a bary zůstaly otevřené do deseti hodin večer asi až do konce října. Zákaz vycházení po deváté hodině jsme ale měli také.

Napřed měla být výuka prezenční, a poté alespoň hybridní, tedy že by se střídala prezenční i online docházka po menších skupinách. Nakonec se ale mé studium odehrávalo online. I tak stál ale výměnný pobyt za to. Pomohl mi třeba zlepšit angličtinu, protože jsem mohl na kolejích volný čas trávit s novými přáteli. V Česku bych byl akorát zavřený doma a kamarády viděl jen minimálně.

Zuzana Zavadilová – bakalářský program mezinárodních vztahů a mediálních studií a žurnalistiky – University of Konstanz (Německo)

Řekla jsem si, že i když si na Erasmu nemůžu dopřát některé zážitky, které k němu normálně patří, může mi toho pořád spoustu dát. Například jsem si zlepšila jazykové schopnosti, když jsem si pravidelně nad svařákem nebo u večeře povídala se svými německými spolubydlícími. Sociální kontakty se totiž jinak v pandemii navazují dost těžko. Více jsem také poznala Německo a pochopila, že se opravdu nejedná o jednolitý stát, ale že se každá spolková země něčím liší.

Soustředila jsem se také na výuku, která je v Konstanz opravdu kvalitní. Měla jsem skvělou literaturu i předměty s osobnějším a jiným stylem výuky, než jaký znám z Česka. Mrzí mě sice, že jsem nemohla více cestovat, ale vynahradila jsem si to nákupem kola. Objížděla jsem tedy aspoň nedaleké Bodamské jezero a objevovala své okolí. A to i na podzim, kdy bych jinak na kolo nikdy nesedla.

V říjnu, kdy jsem přijela, tu byla stejná situace, jako v Česku v létě, žádná velká omezení kvůli koronaviru nebyla. Stihla jsem proto alespoň projít nějaká muzea či si užít čas v kavárnách. Chodila jsem se také učit do knihovny, ve které jsme si museli předem rezervovat místo. Před Vánoci se však v Německu situace zhoršila a mohli se vídat jen lidé ze dvou domácností. Erasmus pro mě byla výzva, která mě mnohé naučila. Třeba věřit v to, že vše vždycky dopadne dobře, i když třeba jinak, než jsme chtěli.

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.