Na brněnské fakultě sociálních studií je Adéla Souralová už dvanáct let. Nejdřív nastoupila jako čerstvá maturantka na genderová studia a sociální antropologii a souběžně studovala i francouzský jazyk pro základní a jazykové školy.
Na brněnské fakultě sociálních studií je Adéla Souralová už dvanáct let. Nejdřív nastoupila jako čerstvá maturantka na genderová studia a sociální antropologii a souběžně studovala i francouzský jazyk pro základní a jazykové školy. Za ta léta ale stihla obhájit i dizertaci na oboru sociologie a dvakrát dokonce získala ocenění rektora za svou výzkumnou práci. O svém výzkumu říká, že pro ni byl stejně jako studium láska na první pohled.
Ne, ten zájem se u mě zformoval později. Celý život jsem chtěla být učitelka. Vždycky jsem chtěla učit češtinu a historii, takže jsem se po maturitě přihlásila na filozofickou fakultu v Brně.
Tenkrát v roce 2004 byl hrozný boom dávat si další přihlášku ke studiu na práva. Ale já jsem si řekla, že se nebudu hlásit tam, kam všichni. Proto jsem hledala nějaký obor na fakultě sociálních studií a shodou okolností se ve stejném roce poprvé otevíraly obory genderových studií a sociální antropologie.
Stejně asi jako většina lidí jsem úplně netušila, co to je, ale z popisu mě to hrozně nadchlo. Říkala jsem si, že to zkusím. A nakonec to byla láska na první pohled.
Ano, ale studovala jsem ještě francouzštinu na pedagogické fakultě, což byl takový příjemný doplněk. A vlastně jsem trošičku u toho učitelství zůstala. Čistě teoreticky bych dnes mohla učit francouzštinu, ale myslím, že prakticky by to moc nešlo (smích).
Učím, ovšem úplně jiné kurzy a úplně jiný typ studentů, než jsem si představovala před dvaceti lety. Na oborech genderových studií a sociální antropologie byly od začátku menší počty studentů v jednotlivých kurzech, takže tam je dobrá interakce.
Všechny své studenty a studentky znám jménem, stejně jako moji vyučující znali jménem mě. Vždycky to bylo takové hodně osobní a byla tam moc příjemná atmosféra, což přispělo k tomu, že jsem u těch oborů zůstala. Výzkum, který jsem dělala v dizertaci, pak pěkně skloubil dvě témata, která mě zajímají, takže jsem se svým rozhodnutím moc spokojená.
Zkoumala jsem vietnamské rodiny, které si v Česku najímají české chůvy.
Dělala jsem rozhovory s českými chůvami, s vietnamskými maminkami a také s dětmi, které měly chůvu. Nemluvila jsem s úplně malými dětmi, ale se staršími, protože jsem chtěla, aby nějak reflektovaly dopady delegace péče. Taky mě zajímalo, jak děti přemýšlejí o tom, jak budou péči o děti řešit, až budou ony samotné rodiči.
V zahraničí jsou to většinou migrantky, které pracují jako pracovnice v domácnosti nebo jako chůvy, kdežto u nás jsou to imigrantské rodiny, které si z různých důvodů hledají české pracovnice.
Poslouchat ty příběhy – dětí i chův. Byly to hloubkové rozhovory, které většinou trvaly dvě hodiny. Některé dokonce i víc. Byl to hodně intenzivní kontakt. Stejně jako studium genderových studií a antropologie pro mě byl i výzkum láska na první pohled.
Základem byl výzkum zaměřující se na děti z rodin migrantů a minorit. Šlo o součást většího výzkumu. Spolupracovaly jsme na něm já, Jana Obrovská, Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková. Měly jsme to s kolegyněmi pěkně rozdělené.
Věnovala jsem se vietnamským rodinám a tomu, jak Vietnamci chápou vzdělávání. Mluvila jsem tedy s rodiči. Kolegyně dělaly etnografický výzkum ve školách a zaměřily se na učitele a žáky. Dělaly skupinové rozhovory, které odkryly, jak funguje dynamika ve třídě, jak na sebe děti reagují a tak dále.
Mám tu roli strašně ráda. Na začátku máte nějakou myšlenku, kterou přetavíte do cíle práce, načtete si literaturu a pak jdete a mluvíte s lidmi a zjišťujete, zda se vaše předpoklady potvrdí, anebo vyvrátí. Potom je tu samozřejmě to, že člověk má tisíce stránek přepisů rozhovorů a musí s tím něco udělat. Nesedíme tedy nad mikroskopem, ale u počítače, a formujeme něco z toho, co jsme slyšeli.
Kontakt s lidmi, které zpovídáme. Člověk slyší spoustu zajímavých příběhů. A to je pro mě to nejzásadnější, co mi role výzkumnice přináší. Oceňuju také možnost bavit se o výzkumu s dalšími lidmi – i ze zahraničí. Tady na katedře jsme všichni specializovaní na svá témata, takže vyhledáváme kontakty v zahraničí u stejně specializovaných lidí. Možnost cestovat a mluvit o svém tématu na různých místech s různými lidmi je proto taky zásadní. Za těch šest let jsem navštívila hodně mezinárodních konferencí.
Evropská sociologické asociace pořádá co dva roky větší konference, ale jsou i menší. Třeba před dvěma lety jsem byla na konferenci o rodině a mobilitě ve švédském Norrköpingu. Mezi účastníky byla spousta pro mě zajímavých jmen – jako třeba Arlie Russell Hochschild, Helma Lutz nebo Ann Elise Widding Isaksen. Především setkání s profesorkou Widding Isaksen se na mně podepsalo. Vystupovaly jsme obě ve stejné sekci a jí se můj příspěvek líbil. Nakonec mi i oponovala dizertaci. A dokonce přijela z Bergenu za mnou do Česka. Bylo to pěkné ocenění toho, že bere mou práci vážně.
Nebudu se tvářit, že mě to nepotěšilo (smích). Měla jsem z toho hroznou radost. Před dvěma lety jsem už dostala cenu rektora za svou dizertaci, takže si opravdu vážím, že vedoucího katedry napadlo nominovat mě znovu. A když jsem zjistila, že jsem cenu získala, byla má radost o to větší.
Podávala jsem teď projekt, který se částečně věnuje tématu migrace. Čekám, kdy přijde dobrá chvíle, abych mohla v tomto tématu pokračovat. Myslím si ale, že ta chvíle ještě z různých důvodů nenastala. Proto jsem připojila k jednomu běžícímu projektu o stárnutí. Takže se trošičku snažím zaměřit i na jiná témata.
Chvíli to trvá. Hlavně proto, že projekty ještě nějakou dobu dobíhají. I proto jsem ráda, že mám teď šanci pracovat na jednom už rozběhnutém, zatímco čekám, až přijde čas pustit se do dalšího tématu.
Adéla Souralová ukončila v roce 2013 doktorské studium sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a v současné době je odbornou asistentkou na katedře sociologie. Už od roku 2010 vyučuje studenty oboru sociální antropologie například v kurzech Antropologie migrace nebo Etnografie a terénní výzkum.
Souralová se zabývá antropologií migrace a genderovými aspekty migračního procesu. Ve své dizertační práci se zabývala fenoménem českých chův najímaných vietnamskými rodinami. Spolu s Lucií Jarkovskou, Kateřinou Liškovou a Janou Obrovskou pracovala také na výzkumu vzdělávání žáků migrantů a žáků z etnických menšin. Výstupem z tohoto výzkumu byla kniha Etnická rozmanitost ve škole: Stejnost v různosti, která vyšla v roce 2015.
Její práci dvakrát ocenil rektor. K Ceně rektora Masarykovy univerzity za vynikající dizertační práci, kterou získala před dvěma lety, jí letos přibyla Cena rektora za mimořádné výzkumné výsledky pro mladé vědce do 35 let.
„Adéla byla jedna z prvních studentek, kterou jsem na genderových studiích potkala. Dnes je to má kolegyně a kamarádka. Vždycky jsem na ní obdivovala její pracovní nasazení, široký záběr a cílevědomost. Její texty věnované vietnamské komunitě v Česku se skvěle čtou. Její práce je kvalitní, smysluplná a zajímá mnohem širší publikum než jen úzkou komunitu v jejím oboru.“
Lucie Jarkovská, odborná asistentka na katedře sociologie
„Doktorka Souralová je výborná vyučující a skvělý člověk. Spolupráce s ní je velmi příjemná. Se studenty jedná jako s kolegy a přijímá jejich nové nápady a připomínky, čehož si na ní velice vážím. Vkládá v nás studenty velkou důvěru a dává nám prostor pro vlastní myšlenky. Zároveň nás dokáže nasměrovat na tu správnou cestu, aby byly naše výsledky co nejlepší.“
Vendula Křivá, studentka bakalářského studia sociální antropologie a genderových studií
„S Adélou Souralovou spolupracuju poněkolikáté, vedla už moji bakalářskou práci. Těžko bych teď spočítal, kolikrát jsem s ní za ty roky vlastně spolupracoval, ale to, kolikrát to bylo, nejlépe vypovídá o tom, jak dobře tuto spolupráci vnímám.“
Matouš Jelínek, student doktorského studia sociologie
Adéla Souralová je znojemskou rodačkou, odmalička ale žije v Brně. Video: Kateřina Picková
Ve výzkumu se Souralová zaměřila na vnímání vzdělávání vietnamskou minoritou. Video: Kateřina Picková
Natálie Terčová se zasloužila o českou stopu v mezinárodní osvětové iniciativě o správě internetu. Jaká byla komunikace s Organizací spojených národů, co v iniciativě právě připravují a čím se sama na internetu řídí?
Pohľad na Izrael a Palestínu očami odborníka s dlhoročnými skúsenosťami na Blízkom východe Mareka Čejky. Prečo Hamas zaútočil na Izrael a aký historický kontext ich obklopuje? Čo hovorí o vedení Izraelu a možných dôsledkoch pre obyvateľov regiónu?
