Ideální je, když chce mít dítě rodiče mezi přáteli na Facebooku, míní výzkumnice

Martina Šmahelová začínala v Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny při magisterském studiu psychologie. Od jednoduchých úkolů, jako je čištění dat a přepis rozhovorů, se dostala až k samotnému výzkumu. Rozhodnutí pokračovat v doktorském studiu pro ni pak bylo zcela automatické. Doktorát dokončila v červnu, za svou aktivitu dokonce získala Cenu rektora pro vynikající doktorské studenty. Dnes pracuje v týmu s názvem IRTIS, který zkoumá internet z různých úhlů pohledu a jeho vliv na chování lidí v různém věku,

9. 8. 2019 Eliška Podzemná


Martina Šmahelová za svou práci ve výzkumu obdržela Cenu rektora pro vynikající doktorské studenty. Foto: archiv Martiny Šmahelové

S pedofily na internetu se děti setkají jen zřídka

Spolu se svým týmem se Martina Šmahelová zabývá zkoumáním rizik, která se pojí s užíváním internetu a technologií dětmi. Když se řekne děti a internet, lidem se podle Šmahelové často vybaví například obtěžování spojené s pedofilií. Podle výzkumnice se ale děti s takovou formou obtěžování na internetu potkají velmi málo. Jedná se ale o téma zajímavé pro média, která mu věnují zvýšenou pozornost. „Mediální pokrytí rizika pedofilů na sociálních sítích hraje rodičům na city. Milují své dítě a představa, že ho bude nějaký neznámý člověk obtěžovat na síti, je hrozná. Naše výzkumy ale nepotvrzují, že by riziko bylo tak velké,“ vysvětluje Šmahelová. Podle výzkumnice se navíc většina dětí dokáže s podobnou zkušeností na internetu lehce vyrovnat. „Osobně si myslím, že když dítě vyrůstá v milované rodině, kde s ním rodiče komunikují, nemá problém vyrovnat se s nástrahami internetu,“ tvrdí.

Nástrahy sociálních sítí pro děti i rodiče

Sociální sítě jsou pro mnoho lidí součástí jejich života. Jsou součástí i dětského světa? Podle Šmahelové v něm mají své místo. „Děti chtějí komunikovat se svými vrstevníky a jít s trendem. Ve výsledku může mít horší následky, pokud rodiče svému potomkovi zakážou založit si profil. Jejich kamarádi ho ale mají a v takovém případě mohou být děti bez sociálních sítí vyčleněny z kolektivu,“ myslí si Šmahelová. Dodává, že je rozhodně potřeba dětem vysvětlit, jak fungují sociální sítě, ochrana soukromí nebo co není dobré na internetu sdílet a proč. „Ideální je, když má rodič s dítětem takový vztah, aby ho chtělo mít mezi přáteli na Facebooku,“ uvádí příklad.

Podle Šmahelové je často problematičtější užívání sociálních sítí dospělými lidmi. „Paradoxně si myslím, že rodiče na Facebook často dávají mnohem horší věci, než jejich děti. Bývají to například fotografie potomků, kteří nad nimi pak nemají kontrolu. Nemohou je jednoduše smazat jako fotky z vlastního účtu,“ říká Šmahelová. Fotky z dovolených nebo rodinných oslav mohou být důvodem, proč se dítě nechce se svým rodičem přátelit na sociálních sítích. Jejich vrstevníci by pak mohli vidět fotografie, které by jinak zůstaly zavřené v rodinném albu.

 

Není prospěšné dětem zakazovat používání mobilu

Učitelé na základních školách často dětem nařizují, aby měli ve vyučování vypnutý telefon. Ne všechny děti to ale dodržují a jejich pozornost se z učiva přesouvá na sociální sítě nebo k mobilním hrám. „O vyučování by dítě mělo mít mobil schovaný, to je jasné. Jejich zákaz o přestávkách je ale diskutabilní, protože mobily mohou zároveň podněcovat spoustu aktivit,“ objasňuje Šmahelová. Podle ní se děti díky různým aplikacím například učí pracovat se skupině, hry mohou zvýšit jejich kreativitu. Zmiňuje například aplikaci, kde děti vymýšlí a píší příběhy na různá témata, jakou jsou například superhrdinové. Jednou z takových aplikací je třeba Wattpad.

Pozitivní a negativní vlivy mobilních telefonů na děti jsou stále velmi diskutabilním tématem. Šmahelová by v nich ráda měla jasno, a proto se rozhodla v budoucnu zapojit do výzkumu, jehož součástí bude i dotazování se dětí na používání mobilu ve škole. Začít plánují na začátku nového roku.

Kromě dotazníků a rozhovorů chtějí využít i reálná data. „Dětskou aktivitu na internetu budeme měřit přímo na jejich mobilních telefonech,“ těší se Šmahelová. Dětem, které se rozhodnou zúčastnit výzkumu a jejichž rodiče podepíší informovaný souhlas, nainstalují výzkumníci do mobilů aplikaci, která bude zaznamenávat jejich aktivitu.

Podle výzkumnice je mobil nejjednodušším prostředkem pro hru v případě, že si s dítětem odmítnou hrát rodiče. Pokud ale rodiče stanoví jasné hranice, jak dlouhou dobu může dítě mobil nebo počítač používat, děti se zpravidla rychle zabaví jinak. Ostatně děti nejsou samy, kdo v telefonu hledá zábavu. I dospělí denně sahají po mobilu, prohlíží si bezmyšlenkovitě sociální sítě nebo hrají hry.

Někdy už je ale na stanovení limitů příliš pozdě. Pokud je dítě na mobilu či počítači závislé, měli by s ním podle Šmahelové rodiče zamířit do specializované poradny nebo k psychologovi. Dospívání je období, ve kterém mohou mít mladí lidé problém s komunikací. „V tomto případě mohou být technologie spíše výhodou, protože bez nich by adolescenti nemuseli komunikovat vůbec,“ říká výzkumnice. Děti v pubertě mají s komunikací problém obecně a je jedno, zda se narodili do světa technologií či nikoliv, ukazuje to část výzkumu World Internet Project.

Když mobil určuje režim jídla, sportu i spánku

Bez mobilního telefonu by mnoho lidí dnes ani nevstalo z postele. Moderní technologie často ovlivňují i to, jak často člověk jí nebo sportuje. „Z technologií mě nejvíc baví mobily, ale co se týče fitness náramků, tak těm jsem zatím nepřišla na chuť,“ říká Šmahelová. Přesto si novinku - fitness náramek - výzkumnice sama vyzkoušela, aby věděla, na co se při výzkumných rozhovorech ptát. „Existují lidé, kteří náramek po měsíci schovají do šuplíku, někdo ale díky němu opravdu sportuje, může dlouhodobě sledovat svůj tep a i díky tomu vypozorovat náchylnost svého těla k nemocem,“ říká.

Šmahelová se zabývá i problematikou poruch příjmu potravy. Výzkum Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny ukazuje, že lidé s poruchou navštěvují různé speciální webové stránky, kde se komunity nemocných lidí sdružují a prostřednictvím negativně laděných debat se navzájem udržují v nemoci. Martina Šmahelová na toto téma psala i svou dizertační práci. „Můj výzkum ukázal, že technologie nemocným pomáhají. Pokud se člověk nechce vyléčit, bude technologii používat pro zachování symptomů, ale funguje to i naopak,“ říká. Nemocné lidi mohou ovlivnit i různé články o hubnutí, dietách nebo fotografie hubených modelek. Podle výzkumnice se zdravý člověk s těmito nástrahami internetu vyrovná nebo si jich nevšimne.

Martina Šmahelová by nezkoumala téma, ke kterému by neměla blízko. Vysvětluje, že ráda poslouchá lidské příběhy, zajímá se, jak lidé věci prožívají a na výzkumu dětí má nejraději, že může věci vidět z jejich úhlu pohledu. „Dětský pohled se často liší od pohledu dospělých a může být výzkumu více nápomocný,“ říká.

Na výzkumu technologií a jejich využívání dětmi Martinu Šmahelovou nejvíc zajímají telefony. Foto: archiv Martiny Šmahelové

Snem Martiny Šmahelové bylo stát se učitelkou. Studovala střední školu s pedagogickým zaměřením, konkrétně učitelství pro mateřské školy a vychovatelství. „Nebylo to úplně podle mých představ. Ve školkách bylo hodně dětí, některé by potřebovaly, aby se jim někdo věnoval individuálně, ale nešlo to. V pozici učitelky jsem cítila bezmoc,“ říká. Na pedagogické škole se ale zabývali i psychologií. „Učila nás skvělá vyučující a napadlo mě, že psychologové přece pomáhají lidem víc a psychologie pro mě bude lepší volbou,“ popisuje s nadšením.

Na fakultu sociálních studií se dostala až na magisterské studium. „Bakaláře jsem studovala ještě na Slovensku, ale nebyla jsem spokojená. Jezdili k nám i učitelé z Brna a jejich přístup mě nadchnul. Proto jsem se rozhodla v magisterském studiu pokračovat na fakultě sociálních studií,“ říká.

K doktorskému studiu se dostala skrze práci ve výzkumném týmu Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny. Doktorské studium doporučuje všem, kteří mají zájem pracovat na výzkumech v týmu. „Pro někoho, kdo by chtěl pracovat sám a věnovat se tématu, které s ním nikdo nesdílí, může být doktorát složitý. Takoví lidé někdy doktorát ani nedokončí,“ zmiňuje rizika doktorského studia Šmahelová.

Institut výzkumu dětí, mládeže a rodiny je odborným pracovištěm Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Pracovníci institutu úzce spolupracují s katedrou psychologie a podílejí se na výuce studentů a jejich zapojení do výzkumu. Členové institutu se zabývají digitálními médii, adolescenty, rodinou nebo nadanými dětmi. Tým IRTIS (Interdisciplinary Research Team on Internet and Society), ve kterém je i Martina Šmahelová, se zabývá tématy jako je kyber agrese, která je spojená s kyberšikanou a různými nebezpečími internetu.

Řekli o ní

„Martinu jsem poprvé potkala ještě jako studentku na magisterském stupni, tehdy jako její vyučující na semináři zaměřeném na výzkumné projekty. Pamatuji si, že se aktivně zapojovala do debat, měla trefné postřehy a dokázala velmi citlivě formulovat otázky pro respondenty. Když jsme potom hledali nového člověka, který by s námi spolupracoval na kvalitativní studii, napadla nás právě Martina, která se od té doby stala nedílnou součástí našeho týmu. Martina je člověk, který práci bere zodpovědně, pečlivě a pracuje srdcem. Je pro ni typický otevřený způsob komunikace, dokáže vřele pochválit stejně dobře, jako se kriticky vymezit. Martina je pro mě nejen kolegyní, které si vážím pro její odbornost a poctivě dělanou práci, ale i kamarádkou, která je vnímavá, citlivá a podporující.“

Lenka Dědková, kolegyně a kamarádka

„Martinu nejvíce charakterizuje vášnivé zaujetí myšlenkou či její realizací. S touto její osobnostní vlastností jsem byl konfrontován v diskuzích, které jsme vedli o výzkumu transsexuálů, jenž byl předmětem její diplomové práce. Martina se do nesnadného problému zakousla jak s příznačnou zarputilostí, tak i s metodologickou vytříbeností. S argumentací založenou na znalosti sofistikovaných feministických autorek mě přesvědčovala, že „muž a žena zdaleka netvoří dvě oddělené kategorie.“ Nebylo možné odolat jejímu zápalu, s nímž tuto tezi obhajovala. Ačkoliv téma opustila, kritické myšlení dále kultivovala v doktorském studiu. Neopustil ji však entuziasmus, kterým oživuje týmovou práci. Nevyprchala z ní vášeň pro poznávání nového a nebojí se vstupovat do dosud neprobádaných oblastí. Martina vyrostla v samostatnou, zralou badatelku, a tak není divu, že obdržela Cenu rektora pro vynikající studenty doktorských studijních programů.“

Ivo Čermák, školitel Martiny Šmahelové

„S Martinou jsme byli spolužáci i kolegové v psychoterapeutickém výcviku. Vždy jsem si na ní cenil její energičnosti, kreativity a ochoty pomoci. Začínali jsme spolu na různých studentských projektech, z některých se staly i pracovní. Spolupracovat s Martinou bylo vždy velmi produktivní. Dovede se pro věci nadchnout a kreativně je uchopit. Co víc, dovede na nich i velmi systematicky a organizovaně pracovat. S Martinou je legrace, dovede se ale i naštvat a nebojí se dát to najevo. Martině záleží na lidech okolo ní i na práci, kterou dělá, a já jsem moc rád, že jsme přátelé.“

Petr Doležal, kamarád, psychoterapeut

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.