Komunitní bydlení v Česku? Možnosti bude hledat tým z katedry environmentálních studií

Cílem Blažkova týmu je vytvořit metodiku dostupného a udržitelného komunitního bydlení, která bude obsahovat návod pro česká města a obce, jak mají při výstavbě postupovat, i manuál pro obyvatele. V tom bude popsané, jak mohou řešit například provoz a údržbu sdílených prostor domu nebo společný rozpočet. „Síla našeho výzkumného týmu tkví především v propojení hned několika vědních disciplín – sociologie, ekonomie, architektury, urbanismu, geografie a sociální psychologie,“ říká Blažek, který má radost z toho, jak rozmanitý tým se mu podařilo dát dohromady.

Inspirovat se budou výzkumníci zejména v zahraničí. V Česku by podle Blažka mohly dobře fungovat takzvané baugruppe, které jsou hojně rozšířené ve Vídni. „Je to vlastně klasický bytový dům. Od české bytovky se ale liší tím, že jeho obyvatelé se před výstavbou domu domluví na vzhledu budovy, navrhnou si jednotlivé byty a způsob financování,“ popisuje Blažek. Na sousedské dohodě zůstává i to, zda v domě budou třeba sociální či obecní byty, zda vyhradí nějakou část bytů pro starší obyvatele, uprchlíky nebo lidi s hendikepem. Sousedé se v domě potom pravidelně scházejí třeba na společných večeřích, hlídají si děti, půjčují si nářadí, kola i auta.

České baugruppe by mohly navázat na českou tradici družstevního bydlení, kterou je ale nutné přetransformovat do jiné podoby, kdy budou obyvatelé více aktivní. „Hlavním principem participace je, že se aktivně spoluúčastníte na svém bydlení. Kdežto české družstevní bydlení není tolik rozdílné oproti běžnému vlastnickému bydlení. Máte jen formálně lepší možnosti se dohodnout na opravě střechy nebo výtahu. Chybí ale rozvíjení sousedských vztahů, družstvo si pouze zvolí vedení a členové se sejdou párkrát do roka,“ vysvětluje Blažek.

Ze sadu na jižní Moravě mudruju nad tím, jak se má žít ve městě, říká Blažek

K tématu participativního bydlení se Blažek, který stojí v čele projektu, dostal už při magisterském studiu sociální geografie a regionálního rozvoje na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Ve své diplomové práci zkoumal ekologicky smýšlející komunity. „To téma mě hodně nadchlo, zejména myšlenkou alternativního ekonomického uvažování, které je založené na spolupráci a hledání společné dohody,“ říká Blažek, který získal také inženýrský titul z hospodářské politiky a mezinárodních vztahů na ekonomicko-správní fakultě.

Protože mu environmentální témata byla vždy blízká, rozhodl se pro doktorské studium na katedře environmentálních studií, na kterém si nejvíce cení příležitosti vyjíždět na stáže do zahraničí. Ve svém výzkumu totiž Blažek mapuje možnosti participativního bydlení po celé Evropě, navštívil tak Portugalsko, Katalánsko, Rakousko, Německo, Dánsko a Velkou Británii. Když se mu před dvěma lety narodilo dítě, studium přerušil a momentálně je na rodičovské dovolené a rodina je pro něho prioritou. I nadále se ale aktivně zapojuje do dění na univerzitě, vede bakalářské a diplomové práce a vyučuje předmět Globální environmentální problémy. Jeho práce na projektu o možnostech a limitech participativního bydlení v Česku bude trvat do konce roku 2023.

Kromě komunity Blažek považuje za svou životní filozofii i udržitelnost. To se hodně promítá v tom, jak tráví volný čas – věnuje ho ekologickému zahradničením a permakultuře. „Také se teď hodně zajímám o městská adaptační opatření na klimatickou změnu. Paradoxně to ale řeším z venkova. Ze sadu na jižní Moravě mudruju, jak by se mělo žít ve městech. Zkoumám komunity, ale žiju s rodinou na samotě u lesa,“ směje se Blažek, který se v dětství toužil stát profesionálním lyžařem.

Spoluprací měst a jejich obyvatel ke kvalitnějšímu nájemnímu bydlení

Podle Blažka by mohlo být participativní bydlení jedním ze způsobů, jak vyřešit bytovou krizi, kdy si lidé často nemohou z finančních důvodů dovolit nájemní nebo vlastní bydlení. Sdílené prostory nebo vzájemné půjčování aut totiž přináší velké finanční úspory. Lidé si tak můžou dělit náklady na vybavení domácnosti mezi sebe. „Je ale pravda, že prodražit se může ve finále i komunitní bydlení. Baugruppe kolektivy mají někdy tendenci vytvořit opravdu luxusní bydlení s komunitní saunou nebo grilovací zahradou na střeše,” vysvětluje výzkumník. Podle Blažka existuje ale také spoustu opravdu dostupných projektů komunitního bydlení. Právě na ty se ve svém výzkumu zaměřuje.

Blažek ale uznává, že sdílený způsob bydlení není pro každého. Tím, že obyvatelé komunitních domů sdílí společné prostory, zajišťují chod a správu domu, mají zároveň mnohem větší zodpovědnost a musí vyvinout více aktivity než u běžného nájemního bydlení, kde za ně vše řeší majitel. Zároveň ale dodává, že obecně jsou aktivní občané pro město strašně důležití. „Je potřeba, aby se princip participace, kdy si lidé sami tvoří podobu prostředí, ve kterém žijí, dostal i na úroveň čtvrtí a sousedství, a to i do běžného nájemního či obecního bydlení,“ míní Blažek. Podle něj právě větší spolupráce mezi takto aktivními občany a vedením měst může vést ke kvalitnímu a cenově dostupnému nájemnímu a obecnímu bydlení. Díky této spolupráci totiž budou mít občané i město lepší vyjednávací pozici s developery, kteří stavbu finančně zajišťují a v pomyslném trojúhelníku občan-město-developer mají nejsilnější postavení.

Zamčené kočárkárny a vnitrobloky? Smutné, myslí si Blažek

Jak velký má česká společnost o tuto formu bydlení zájem, Blažek zatím neumí odhadnout. Díky jeho projektu by ale vedení měst měla být minimálně připravena na to, kdyby se zájem objevil v budoucnu. „Velkou výhrou by bylo už jen to, kdyby v bytových domech přestaly být zamčené kočárkárny nebo zavřené vnitrobloky, kde si nemůžete nic vypěstovat, ani tam vynést kompost. Je to selhání komunikace, kdy se sousedé nejsou schopní na otevření vnitrobloku dohodnout. To je přece strašně smutné, vždyť to organizačně není nic složitého,“ míní Blažek, který si vyzkoušel komunitní bydlení na vlastní kůži. Ve svých raných studentských letech sdílel v brněnském bytě pokoj s dalšími třemi studenty. Podle Blažka je ale sdílení pokojů mezi českými studenty běžné, naopak v západních zemích není vůbec standardem. Studenti tam sice bydlí ve sdílených domech, pokoje ale mají vlastní. „To ukazuje na určité schopnosti a kompetence, které naší studenti musí mít, aby takto dokázali bydlet. To, že jsou schopní společně sdílet pokoj a bavit se spolu, je skvělé,“ hodnotí výzkumník. 

Podle něj by se česká města mohla inspirovat alespoň jednotlivými tématy, které se pod pojmem participativní bydlení skrývají – komunitní zahrady, sdílení kol a aut. To se však v některých městech už děje. „Trend spolupráce mezi občany a městem a větší participace v Česku pozorovat jde. Potvrzují to například projekty v Židlochovicích, v Hodkovičkách nebo program rozvoje spolkového bydlení v Praze. A myslím, že trend bude určitě pokračovat dál,“ dodává Blažek optimisticky.