Mladý výzkumník proniká do tajemství lidské mysli

Existují dvě oblasti bádání, které pro svou tajemnost Jakuba Krause vždy neodbytně přitahovaly – vesmír a lidský mozek. A zatímco fascinace vesmírem zůstala příležitostným koníčkem, neuropsychologií se Kraus rozhodl zabývat i profesně. „Propojení mezi neurony v mozku je mnohonásobně více než hvězd na nebi,“ říká odborný asistent z katedry psychologie. Hnací silou jeho výzkumů se tak stala snaha odhalit fungování lidské mysli. „V posledních desetiletích se výzkum mozku výrazně posunul, avšak stále si myslím, že kloužeme po povrchu a nemáme tak spolehlivé metody, abychom jej dokázali plně pochopit. Schází nám poznatky, které bychom doplnili do pomyslné skládačky,“ tvrdí nadšenec pro vědu.

7. 6. 2021 Karolína Tomečková


Závěrečný výzkum na doktorátu Kraus uskutečnil v laboratořích Karolinska Institutet ve Stockholmu. Volné chvíle ve Švédsku strávil prozkoumáváním krás tamní přírody. Zavítal také na sever, kde navštívil i vysněné Laponsko. Foto: archiv Jakuba Krause

Původně Kraus uvažoval o profesi lékaře, protože mu ale chirurgické nástroje a krev naháněly hrůzu, padl nakonec výběr na psychologii. Zásadní směr jeho studiím udal předmět Introduction to neuropsychology, který si Kraus zapsal hned v prvním semestru bakalářského studia. „Téma neuropsychologie a zkoumání mozku v souvislosti s lidskou myslí mi připadalo jako velmi zajímavé propojení a hrozně jsem se pro to nadchnul,“ pochvaluje si Kraus. Předmětů podobného zaměření na katedře psychologie bylo v nabídce minimum, proto si jako samouk dohledával řadu informací sám.

Vyvrcholením bakalářských studií byla Krausova závěrečná práce zaměřená na pracovní paměť, která slouží k uchování informací po krátkou dobu. „Cílem výzkumu bylo zjistit, zda přes sluchátka paralelně vysílané frekvence, takzvané binaurální beaty, které podle teorie ovlivňují mozkovou aktivitu, mohou zvýšit kapacitu pracovní paměti mozku. Chtěl jsem tím pomoct třeba pacientům s Alzheimerovou chorobou. Rozdíl tam nakonec byl, i když minimální,“ popisuje vědec. Za práci obdržel stipendium I. A. Bláhy, výsledky výzkumu poté publikoval v mezinárodním časopise Studia psychologica.

Přítomnost blízkého člověka při léčbě pomáhá

Neméně zajímavé výsledky přinesla Krausova diplomová práce. Zkoumal v ní aktivitu mozku při prožívání negativních emocí a to, jak tuto aktivitu tlumí lidský dotek. K výzkumu jej popostrčila jeho školitelka Lenka Lacinová. „Byla na konferenci v New Yorku, kde zažila velmi podnětnou přednášku vědce Jamese Coana,“ vzpomíná Kraus, který se pro navrhované téma ihned nadchnul. V práci poté se spolupracovníky zkoumal, zda sociální opora blízkého člověka dokáže zmírnit intenzivní aktivitu související s prožíváním negativních emocí. „Participanty jsme požádali, aby mysleli na smutné a stresující události v jejich životech. Poté jsme přizvali jejich blízké, kteří je v tichosti drželi za ruku. Zjistili jsme, že při poskytnutí sociální opory partnerům výrazně klesla elektrická aktivita mozku, která souvisí s negativním emočním prožíváním,“ přibližuje Kraus. V druhé fázi se účastníci výzkumu drželi za ruce s cizími lidmi, jejich účast ale dokázala utišit negativní emoce znatelně méně.

Hlavním přínosem studie je předpoklad, že psychický stav pacientů izolovaných v nemocnici může výrazně zlepšit sociální kontakt s jejich blízkými. To by se podle Krause mělo promítnout do změny přístupu k pacientům.  „Někdy mám pocit, že se z péče o pacienta vytrácí lidskost,“ připouští psycholog, který do budoucna plánuje metodu „držení za ruku“ uplatnit při výzkumu pacientů s depresivními a úzkostnými stavy.

Spojitost mezi psychologií emocí a neurovědami Krause vždy zajímala. Aby dokázal pomoct pacientům, kteří se potýkají s emoční nestabilitou, snaží se načerpat co nejvíce poznatků při vlastních výzkumech, ale i na konferencích v zahraničí.

Změna studijního prostředí přinesla nové výzvy

Rozšíření se výzkum dočkal v podobě disertační práce pod vedením školitele Roberta Romana, ve které spolu s týmem dobrovolníků zopakoval stejný experiment pomocí funkční magnetické rezonance. Závěrečný výstup tentokrát Kraus nepublikoval na fakultě sociálních studií. Své obzory si rozhodl rozšířit na lékařské fakultě. „Přemýšlel jsem, jakým směrem se vydat. Pak se mi do rukou dostala nabídka nového programu doktorského studia neurověd, který otevřela Masarykova univerzita ve spolupráci s výzkumným centrem CEITEC,“ vypráví Kraus.

Při přechodu ze sociálního do lékařského prostředí čelil několika výzvám. Velkým šokem pro něj byl jiný vědecký jazyk i neznalost lékařských termínů. „Prvních pár měsíců mi trvalo, než jsem se dokázal na toto nové prostředí naladit. Po večerech jsem se učil anatomii mozku i principy fungování magnetické rezonance,“ popisuje badatel. Změnou pro něj byla také povaha studia. Vášnivé diskuze v kolektivu spolužáků na fakultě sociálních studií vystřídala převážně individuální práce. „Spolupráce na doktorátu je už postavená na profesionálnějších vztazích. Rozebíráte praktické věci ohledně experimentu, který děláte, a na filozofování není prostor,“ upřesňuje výzkumník.

Studium neurověd si pochvaluje. Tato zkušenost mu dala zejména schopnost fungovat na pomezí vícero oborů. „Bylo pro mě velmi stimulující dozvídat se z různých stran informace o lidském mozku, které můžu dále uplatnit ve své praxi,“ popisuje Kraus.

Za klíčový pro svůj rozvoj považuje také nedávný studijní pobyt v zahraničí, kde se seznámil s prostředím špičkových evropských laboratoří zaměřených na výzkum mozku. Zpočátku koketoval s myšlenkou studovat v Itálii, nakonec ale zamířil na sever, do Švédska. Na tamní lékařské univerzitě Karolinska Institutet akademici testovali novou metodu funkční magnetické spektroskopie, která umožňuje měřit změny hladin konkrétních chemikálií v mozku v reálném čase. Krausovi to učarovalo. „Měl jsem možnost se podílet na projektech, spolupracovat s vynikajícími výzkumníky a ještě lepšími lidmi, se kterými jsem si vytvořil skvělé přátelské vazby,“ vypráví Kraus. Ve Švédsku se naučil používat také nové metody analýzy dat. „Pro mě byl tento pobyt jedním velkým zážitkem,“ usmívá se vědec.

Na fakultě sociálních studií vyučuje předměty zaměřené na emoce, poznávání, paměť a motivaci. Nejvíce jej na výuce baví interakce se studenty. Foto: archiv Jakuba Krause

V učitelské profesi našel zalíbení

Ještě nedávno chodil na přednášky jako student, nyní Kraus na katedře psychologie působí jako odborný asistent a vede několik vlastních kurzů, jako je například Integrace kognice, emocí a motivace nebo v angličtině vyučovaný Introduction to human affective and social neuroscience. Jeho motivací je kromě jiného přinést studentům čerstvé poznatky z biologické psychologie, které sám v době svých studií zoufale postrádal. Při hodinách Kraus volí přátelský přístup a ke studentům přistupuje jako k sobě rovným. „Nechci být ten typ učitele, který do nich jen nalévá vědomosti a musí mít vždy pravdu,“ uvádí akademik.

S rolí vyučujícího se teprve sžívá. Také proto si ještě netroufá jít do psychoterapeutické praxe jako někteří jeho vrstevníci. „Necítím se zralý na to vést sezení na vlastní pěst. Chci nejdřív nahromadit co nejvíce informací o lidské mysli, abych poskytl potenciálním klientům smysluplné odpovědi,“ vysvětluje nováček mezi učiteli.

Nezahálí ani ve vědecké činnosti. Aktuálně žádá s vědci ze sousední University of Vienna o grant na podporu dalšího výzkumu. V něm se chce zaměřit na studium neurochemických a neurofyziologických základů sociální motivace. Konkrétně na oxytocinový a opioidní systém mozku. Věří, že tak pomůže třeba pacientům s autismem či depresí. O výsledky se plánuje podělit se svými studenty. V budoucnu by chtěl také znovu pracovně vycestovat do zahraničí. Zatím jen dočasně, fakulta sociálních studií mu totiž přirostla k srdci. „Mým snem vždy bylo se po čase vrátit domů a předat vše, co jsem se naučil, dál,“ uzavírá Kraus.

Ještě nedávno chodil na přednášky jako student, nyní Kraus působí na katedře psychologie jako odborný asistent. Foto: archiv Jakuba Krause

Narodil se v roce 1991 v Bratislavě. Na fakultě sociálních studií vystudoval bakalářský i magisterský stupeň ze studijního programu Psychologie. Poté pokračoval na doktorát z neurověd, který úspěšně absolvoval v roce 2020. V disertační práci navázal na experimenty z diplomové práce, kde zkoumal vliv sociální opory na snížení prožívání intenzivního smutku či stresu. Závěrečný výzkum na doktorátu uskutečnil v laboratořích Karolinska Institutet ve Stockholmu. Aktuálně Kraus navázal spolupráci s University of Vienna, kde se plánuje zaměřit na nový výzkum motivace mozku.

Ve volném čase chodí na výlety se svými psy. Je také velkým sportovním nadšencem, rád lyžuje, plave a hraje badminton. Velmi jej naplňuje turistika, do slovenských Tater se vrací pravidelně. Nepohrdne ale ani muzikou. „Rád hraju na kytaru, měl jsem kdysi kapelu. Doteď se tak rád odreaguju po práci, zahraju si pár písniček a vykřičím se,“ směje se Kraus.

Řekli o něm

„S Kubou se znám už od prváku, především je to pečlivý a zvídavý člověk a dobrý a vtipný kamarád. Studium bral vždycky zodpovědně, o věci se zajímal hlouběji než většina ostatních a byl při tom všem aktivní. Myslím, že katedra psychologie i její studenti mají štěstí, protože Kuba dovede při výuce i složitější věci přehledně vysvětlit, a to navíc způsobem, který je pro studenty zajímavý. Má také dobrý přehled o současném stavu výzkumu, takže dokáže obsah výuky obohatit o aktuální poznatky, což je strašně cenné. Kdybych měl víc času, chodil bych na jeho přednášky taky.“

Jaroslav Gottfried, spolužák a kamarád ze studií psychologie
Všude dobře, doma nejlépe. Na túry po slovenských Tatrách se Kraus pravidelně vrací. Turistika je jeho velkou vášní. Foto: archiv Jakuba Krause

„Vždy mne těší, když mohu být svědkem procesu přerodu nesmělého studenta do zdravě sebevědomého výzkumníka. U Jakuba jsem tuto možnost měla od naší spolupráce na jeho magisterské diplomové práci. ‚Uvrtala‘ jsem ho tenkrát do velmi náročného tématu, které jsem přivezla z mezinárodní konference a které dalece přesahovalo požadovanou náročnost kladenou na magisterské diplomky, jednalo se spíš o profesionální výzkumný záměr. Zkoumání toho, jak na nás působí, když nás někdo blízký drží za ruku, se tenkrát víceméně náhodou stalo hlavním Jakubovým výzkumným tématem. Za doktorského studia se pak svými výsledky suverénně zařadil (a to nepřeháním) mezi renomované zahraniční kolegy. Spolupracovat s Jakubem pro mne byla vždycky velká radost nejen po stránce odborné, ale i lidské. A jsem ráda, že se momentálně stal i mým kolegou na katedře. Není nad to ‚vychovat‘ si někoho, kdo vás v určitých ohledech přeroste, což se v Jakubově případě rozhodně stalo.“

Lenka Lacinová, spolupracovnice a školitelka z dob Krausových studií

„Jakub přišel do naší výzkumné skupiny v roce 2017 na pár měsíců, ale nakonec zůstal dva roky. V této době jsme spolu pracovali na řadě výzkumných projektů studujících emoční zpracování v mozku. Rychle jsem si všiml, že mám tu čest s velmi zvídavým studentem. Vždycky si dokázal rychle osvojit nové informace a chtěl se dozvědět více. Brzy se mi stal dobrým přítelem. Jakub je spolehlivý a laskavý člověk s velkou zvědavostí a upřímným zájmem dozvědět se více. Je také svědomitý pracovník ochotný věnovat čas a úsilí tomu, aby rozvíjel své dovednosti. V tomto je mi velkou inspirací.“

Andreas Frick, kolega ze stáže ve Švédsku

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.