Na děti vězněných rodičů často zapomínáme, říká akademička

Jako sociální pracovnice se už přes dvacet let věnujete ochraně ohrožených rodin a dětí. Kdy jste se začala intenzivněji zajímat o děti odsouzených rodičů?

K tématu jsem se dostala až v roce 2019, kdy mě oslovila Žaneta Dvořáčková z Mezinárodního vězeňského společenství, zda bych se nechtěla začít touto problematikou zabývat. Její vyprávění o dětech odsouzených rodičů mě zaujalo. Řekla jsem si, že musím přehodnotit své výzkumné plány a začít se této skupině více věnovat. O jejich obtížích se totiž téměř nic neví. A bohužel ani já jsem do té doby dětem odsouzených rodičů nevěnovala příliš pozornosti.

Proč jsou tyto děti společností opomíjeny?

Je to tabu téma. Bavíme se o zločinu, o tom, že rodiče spáchali něco špatného. Už ale nemluvíme o tom, že dítě nemůže za činy svých rodičů. Jako společnost se vůči těmto dětem proviňujeme tím, že se o ně nezajímáme. Neřešíme problémy, do kterých se dostávají v důsledku uvěznění rodiče, pak se nám to vrací. Pravděpodobnost, že děti budou následovat trestné chování svých rodičů, je poměrně velká.

O jak vysoké pravděpodobnosti lze mluvit?

Podle zahraničních statistik je možnost, že se tyto děti stanou rovněž vězněnými, až šestkrát větší než u jiných dětí. Není výjimkou, že se setkávám s názorem, že děti uvězněných rodičů mají zločin už v genech, proto budou následovat své rodiče. Pokud jsou však děti stigmatizované a kvůli uvěznění rodiče odstavené na okraj společnosti, lze jen těžko očekávat, že se jednou do společnosti bezproblémově zařadí. Jednají tak, jak s nimi jednala společnost.

Děti nechápou, proč jim odvádí rodiče v poutech

Mohla byste tuto skupinu dětí stručně charakterizovat?

Náš výzkum ještě neskončil, ale ukazuje se, že když jde rodič do vězení, děti trápí hlad. Rodina měla do té doby peníze z trestné činnosti a po jejím skončení zůstává jen s minimem příspěvků. Děti zažívají také velké trauma po psychické stránce – často byly svědky zatýkání svých rodičů, zaklekávání. Dětský rozum není schopen dát dohromady, že jim policisté odvádí rodiče v poutech.

Jak se pak takové trauma promítá do života dítěte?

Různě. Pochopitelně je to pro děti velký šok. Důležitý pro mě byl rozhovor s čtrnáctiletou dívkou, která popisovala, jak zatkli jejího otce. Hráli si spolu na hřišti, když pro něj přišli policisté. Dokonce ho i přilehli, nemohl dýchat. Dívka vůbec nerozuměla tomu, co se děje. Tím ale její trápení neskončilo. Matka neměla na nájem, musely se odstěhovat. Dívce se stále vrací vzpomínky na poslední noc před stěhováním. Se slzami v očích usnula na holé zemi, stýskalo se jí po tatínkovi. Když se druhý den vzbudila, zjistila, že její matka není doma. Až po mnoha osamocených hodinách za ní přišla teta a vysvětlila jí, že i maminka skončila ve vězení. Mladý člověk neví, jak s takovými informacemi pracovat, přichází o životní jistoty, které jsou důležité pro dětské prožívání. Proto považuju za důležité se těmto dětem věnovat a zjišťovat, co se s nimi děje.

A to je tedy cílem projektu Rodičovství za mřížemi?

Ano, snažíme se pochopit, co se s dětmi skutečně děje. Umožní nám to nastavit pomoc, která bude skutečně efektivní. Chceme zlepšit každodenní život těchto děti, aby mohly prospívat jako jejich vrstevníci . Pomocí výstupů, které připravíme, budeme v této problematice vzdělávat také sociální pracovníky, aby věnovali těmto dětem specifickou pozornost – vytvoříme metodiky, obrázkové karty.

Jak váš výzkum vypadá konkrétně?

Hodně mluvíme s dětmi, nejmladším jsou čtyři roky. Vedeme s nimi individuální rozhovory, ale také focus group. Malé děti necháváme kreslit obrázky, které pak analyzujeme, povídáme si s nimi o nich. Rozhovory děláme také s rodiči ve vězeních a s lidmi, kteří o děti pečují. Aktuálně za sebou máme asi 170 rozhovorů ve věznicích.

Rozhovory s dětmi mohou být náročné, občas se po nich musím jít projít

Jak se k situaci staví věznění rodiče?

Někteří se s dětmi nechtějí příliš vídat, a přesto si myslí, že jsou dobrými rodiči. Ale pak jsou samozřejmě i ti, kterým se hodně stýská a trápí se.

Mluvíte o osamocených dětech, nešťastných rodičích. Je pro vás výzkum psychicky náročný?

Nesmírně náročné jsou pro mě individuální rozhovory. Někdy se po nich musím jít projít, je těžké to zvládnout. Dětem, ale i mně hodně pomáhá právě Mezinárodní vězeňské společenství. Pořádají tábory, kde můžete vidět, že i takto těžce zkoušené děti dokážou být i po tom všem šťastné. Najednou mají vrstevníky, se kterými si mohou popovídat o svých starostech.

Pracujete ve svém výzkumu i s poznatky z těchto táborů?

Ano, i tam si s dětmi povídáme. Na táborech se cítí uvolněně a bezpečně, protože kolem sebe mají známé tváře z Mezinárodního vězeňského společenství. Je zajímavé, že menší děti kolikrát ani netuší, že mají rodiče ve vězení. Vypráví nám, že policajti drží maminku v nemocnici. Také si často myslí, že rodiče odjeli do zahraničí. Běžně se setkáváme s tím, že děti v noci pláčou, protože se jim stýská.

Kolik dětí, jejichž rodiče byli odsouzení, v Česku je?

Podle odhadů je jich až 40 tisíc, což je docela vysoké číslo. V zahraniční literatuře se jim říká neviditelné oběti trestných činů. A já mohu potvrdit, že u nás to tak je také. Věřím ale, že se to změní a právě náš projekt tomu dopomůže.