Brňané si dnes připomínají sedmdesáté šesté výročí osvobození města. Boje o jihomoravskou metropoli vyvrcholily 26. dubna 1945, kdy Rudá armáda osvobodila většinu vnitřního města. V severních částech Brna se bojovalo i v následujících dnech, v lesích u Soběšic ještě začátkem května. „Přestože se v centru nebojovalo tak výrazně, Brňané byli v ohrožení, zejména kvůli tvrdé ruské dělostřelecké palbě. Více než čtrnáct dní trávili převážně v podzemí. Sám žiju v domě, který dostal zásah sovětským dělostřeleckým granátem,“ popisuje konec války v Brně historik Vladimír Černý z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na fakultě sociálních studií.
Přímé bojové akce se Brna poprvé dotkly už v srpnu 1944, kdy Brňané zažili první americký nálet. Terčem byla hlavně fabrika na výrobu leteckých motorů Flugmotorenwerke Glöckner-Ostmark v Líšni, nálet si vyžádal asi 179 obětí. Další velký americký nálet z 20. listopadu 1944 už postihl i centrum Brna. Zemřelo při něm přes čtyři sta lidí. Válka ale významně zasahovala do života Brňanů i předtím, zejména tedy v období 1941 až 1942, kdy nacisté ve dvou vlnách popravili 537 lidí. Po vyhlášení prvního stanného práva na podzim 1941 skončilo na popravišti v Kounicových kolejích 142 lidí a po druhém stanném právu nacisté popravili 395 lidí.
První sovětský nálet Brňané zažili 8. dubna 1945. Tehdy startovaly lehké americké bombardéry typu Boston, které Sovětskému svazu dodávali Američané díky zákonu o půjče a pronájmu. Tento zákon umožnil půjčit nebo pronajmout válečný materiál a potraviny zemím, které tehdejší americký prezident považoval za důležité k zajištění obrany USA. O čtyři dny později se uskutečnil další nálet a po něm už město dostihla dělostřelecká palba. Ta pak pokračovala až do 26. dubna.
Polovina domů v Brně byla poškozená nebo úplně zničená. Odhaduje se, že následkem amerických a sovětských náletů a dělostřelecké palby v době bojů o Brno zemřelo asi patnáct set obyvatel, Čechů i Němců.
Židovská komunita byla v Brně dost významná, žilo jich tu zhruba dvanáct tisíc. V období první republiky byla druhá nejpočetnější v českých zemích, hned po té pražské. Po anšlusu v roce 1938 se v Brně usadili rakouští židé a po Mnichovu sem utíkali i někteří židé z pohraničí. Židovská komunita byla důležitá i z ekonomického a kulturního hlediska. V Brně žila spousta významných podnikatelů a intelektuálů, třeba slavný herec Hugo Haas nebo jeho bratr, hudební skladatel Pavel Haas.
Od konce roku 1941 byla z Brna vypravená série transportů do Terezína, z kterého nacisté přemisťovali vězně do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Kvůli nacistické rasové perzekuci tehdy zemřelo 9 700 židovských obyvatel Brna. Nacisté vyhladili více než devadesát procent komunity.
Bylo to samozřejmě těžké. Lidé, kteří se vraceli z koncentračních táborů, se usazovali v bytech a domech, které patřily Němcům. Němci o ně a o další majetek přišli na základě jednoho z Benešových dekretů. Na začátku června 1945 se v Brně uskutečnily první dvě popravy, jednoho gestapáka a jednoho udavače. Popravovalo se v Údolní ulici na dvoře tělocvičny Pod Hradem, která patří Masarykově univerzitě, a ve věznici krajského trestního soudu na Cejlu. Procesy s kolaboranty a nacisty vedl Mimořádný lidový soud. Na základě jeho rozsudku padlo v letech 1945 až 1948 celkem 83 trestů smrti. Nejvíce odsouzených bylo příslušníků gestapa.
Brněnští dělníci ze Zbrojovky si na tehdejším Národním revolučním výboru vynutili svévolné divoké odsunutí. Místní orgány nebo různé partyzánské skupiny v období od května do září 1945 vyháněly Němce z celého pohraničí, často i bez vyššího nařízení. Bylo to dost chaotické období, kdy si místní autority do značné míry dělaly, co chtěly. Dvacet až třicet tisíc Němců bylo koncem května 1945 vyvedených v takovém dlouhém pochodu z Brna. Směřovali na jih kolem Pohořelic k rakouské hranici. A protože šli pěšky, lidé umírali z vyčerpání a na infekční choroby, zejména ti starší.
Oficiální počet je několik set mrtvých. Sudetoněmecké organizace udávají až čtyři tisíce. To je ale podle mého názoru přehnané. O brněnském pochodu historici hodně diskutují, je to dost kontroverzní a citlivé téma. Někdo to hájí, někdo odsuzuje.
Období takzvaného divokého odsunu poznamenalo mnoho tragédií, které podle mého názoru nelze omlouvat, zejména kvůli násilnostem vůči dětem. Mohu uvést konkrétní případ z jiného regionu. Na Náchodsku na Bukové hoře byla například povražděná skupinka pětadvaceti Němců a nejmladší z nich byl dvouměsíční kojenec. Vraždy dětí jsou neospravedlnitelné za jakýchkoli okolností. Lidé ale byli válkou hodně vynervovaní. Takto násilní byli většinou ti, kteří v důsledku nacistické okupace o někoho přišli. Nebo naopak zlatokopové, kteří za války s Němci vycházeli dobře. V tomto směru pak byli až moc aktivní, vraždili Němce a kradli jim majetek, aby si obstarali alibi. Největší násilnosti většinou páchaly pochybné živly, skuteční odbojáři se do toho většinou nezapojovali.
V Brně byla velice významná Obrana národa. Nacisté pro její členy dokonce vybudovali speciální věznici ze Sušilových kolejí. Organizace občanských demokratických skupin byla také aktivní, po sjednocení se přejmenovala na Moravskou pětku. Neméně důležitý byl intelektuální odboj profesorů Masarykovy univerzity, třeba Vladimíra Helferta nebo Jana Uhra. V Brně také působily levicové skupiny, například Národní hnutí pracující mládeže nebo organizace Předvoj. Napadá mě také partyzánská skupina Olga, která působila na Vyškovsku a Kroměřížsku.
Velmi významnou akcí bylo zatčení britského nadporučíka a velitele parašutistické skupiny Zinc Oldřicha Pechala. Nacisté využili několik spolupracovníků z takzvané volavčí sítě, kterým se podařilo na Pechala napojit. Volavky se v terénu vydávaly za příslušníky Obrany národa a gestapu donášely informace o skutečných odbojářích. Nacistům takto pomohli někteří brněnští Němci perfektně ovládající němčinu i češtinu, například Wolfgang Dyck, Karl Franz Prudky nebo Richard Schetke. Podařilo se jim vylákat Pechala na jednu z brněnských chat u přehrady, kde se na něj vrhli příslušníci tajné policie. On se ale odvážně bránil, a dokonce zranil několik gestapáků, přestože byli v převaze. Nakonec ho ale odvezli do Kounicových kolejí. Ani tam ale při výsleších a mučení neřekl nic podstatného. Po neúspěšné snaze získat od Pechala informace, ho popravili v koncentračním táboře v Mathausenu.
Zajímal jsem se o ni už v dětství, kdy jsem slýchával různé rodinné historky. Velký vliv na to měli moji prarodiče, hlavně tedy dědeček z matčiny strany, který se zapojoval do odboje. Na půdě v seně tehdy ukrýval ruského uprchlíka z koncentračního tábora. Sám jsem se poprvé začal zajímat o historické události, které se pojí s oblastí Hané, kde dědeček žil. Rodiče z otcovy strany zase pochází z Náchodska, kde je spousta hradů, zámků a vojenských památek. Často jsme tam s rodiči chodili na procházky. Jedno z bojišť prusko-rakouské války roku 1866 leží pouhé tři kilometry od našeho domova.
Ano, zajímá mě politika a veřejné dění. Moderní historie a politologie spolu navíc velmi úzce souvisí, takže to byla logická volba.
Na filozofické fakultě jsem vyučoval do loňského roku. V současné době ale otevírám dva nové předměty na fakultě sociálních studií. První nese název Sovětský svaz, východní blok a politické procesy a týká se perzekuce politických protivníků v bývalém Sovětském svazu a jeho satelitech. Ve druhém předmětu vyučuju o dopadu obou světových válek na vývoj mezinárodních vztahů. Výuku na filozofické fakultě jsem tedy z časových důvodů přerušil.
Vzpomínám si na příběh Jaroslavy Kolaříkové, který se odehrál přímo v Brně. Byla to švagrová parašutisty Kolaříka, který seskočil v protektorátu v první vlně výsadků v letech 1941 až 1942. Nacisté ji v době heydrichiády popravili v Kounicových kolejích, přestože byla v sedmém měsíci těhotenství. Nestyděli se zavraždit ani těhotnou ženu.
V současné době se zabývám československou vojenskou zpravodajskou službou v období komunistického režimu. Pracuju na tom společně s proděkanem fakulty sociálních studií Petrem Suchým. Loni jsme v britském časopise Cold War History publikovali studii Spies and Peaceniks. Covid nám ale práci značně znesnadňuje. Řada archivů a knihoven funguje omezeně nebo jsou úplně zavřené.
V současné době připravuju rozsáhlejší publikaci o procesech s příslušníky vojenského odboje, generály a důstojníky, kteří nepůsobili v zahraničním odboji, ale zůstali v Čechách a na Moravě a založili odbojovou organizaci Obrana národa. V Brně jí velel brigádní generál Bohuslav Všetička, kterého nakonec popravili gilotinou v obávané věznici Plötzensee v Berlíně. Měl jsem ještě možnost a čest poznat jeho manželku Miladu. Několikrát jsem ji navštívil v jejím bytě v Brně. Zemřela až v roce 2008 ve věku 92 let.
Vladimír Černý
Vladimír Černý vystudoval historii, humanitní studia a politologii na Masarykově univerzitě v Brně. V profesním životě se specializuje zejména na dějiny dvacátého století. V současné době vyučuje na fakultě sociálních studií historicky zaměřené předměty jako jsou Dějiny mezinárodních vztahů nebo British Foreign Policy 1714–2015. Zároveň publikuje odborné studie a články. Je také autorem nebo spolutvůrcem několika historických knih, například Brněnské Gestapo 1939–1945 a poválečné soudní procesy s jeho příslušníky nebo Legenda bez legend.
Řekli o něm
„S Vláďou Černým jsem se poprvé setkal na konci devadesátých let. Tehdy jsme se míjeli na návštěvách u bývalého politického vězně nacistického režimu a správce památníku Kounicových kolejí Františka Vaška, kam jsme docházeli – on jako student historie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a já jako pracovník Historického oddělení Moravského zemského muzea. O pár let později se mi dostala do rukou publikace o životě a smrti generála Luži, na které se Vladimír autorsky podílel společně s doktorem Vaškem a historikem Petrem Kopečným. Už tehdy mi bylo jasné, že na poli moravské historiografie druhého národního odboje vyrůstá nová, nadějná osobnost. V roce 2010 jsem ho oslovil s prosbou o spolupráci na dokončení objemného rukopisu Františka Vaška o Kounicových kolejích. V létě 2015 pak vyšla naše společná monografie Místa zkropená krví. Tehdy jsme už za sebou měli další společné dílo – kapitolu o protektorátním Brně pro plánovaný svazek dějin města ve 20. století. Ten ovšem na své vydání ještě čeká.“
Jan Břečka, spolutvůrce knihy o policejní věznici gestapa v Kounicových kolejích
„Vladimíra Černého znám už dvacet let. Poprvé jsme se potkali jako studenti Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v bytě našeho společného známého, historika Františka Vaška. Už tehdy vznikalo naše přátelství. Po absolvování filozofické fakulty nás spojila možnost vést společně semináře věnované brněnskému gestapu a retribučnímu soudnictví v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Kromě jeho lidských kvalit oceňuju především Vladimírův široký badatelský a pedagogický záběr pokrývající nejen problematiku dějin protektorátu, ale také jiné oblasti moderních dějin. Svým přístupem a zápalem pro přednášenou tematiku si získal velkou oblibu nejen mezi studenty filozofické fakulty, ale též mezi studenty fakulty sociálních studií. Svědčí o tom nejen velký zájem o jeho předměty, ale také dnes už desítky studentů, kteří si ho zvolili za vedoucího své diplomové práce. Pozoruhodná je také jeho publikační činnost, která zahrnuje zejména stěžejní práce týkající se problematiky partyzánskeho hnutí a nacistického bezpečnostního aparátu. V této souvislosti nelze opomenout jeho průlomovou monografii věnovanou dějinám brněnské řídící úřadovny gestapa, která se po zásluze těší velké čtenářské oblibě. Vladimír Černý se už pevně etabloval na historické scéně, což dokládají hojné citace jeho děl v pracích nejen českých historiků.“
Jan Chvatík, spolužák a kamarád
„Měla jsem tu čest, že mi pan doktor Vladimír Černý vedl bakalářskou práci. Je to příkladný pedagog, jehož předměty mě vždycky obohatily a také motivovaly pro zvolení historického tématu diplomové práce. Spolupráce s ním byla skvělá. Vždycky mi poskytl věcnou zpětnou vazbu, spoustu užitečných rad a doplňujících informací. Jsem ráda, že působí na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií. Je to člověk na správném místě, studentům se věnuje naplno a profesionálním přístupem jim předává své cenné znalosti a zkušenosti.“
Kateřina Sauerstromová, studentka, které vedl bakalářskou práci
Natálie Terčová se zasloužila o českou stopu v mezinárodní osvětové iniciativě o správě internetu. Jaká byla komunikace s Organizací spojených národů, co v iniciativě právě připravují a čím se sama na internetu řídí?
Pohľad na Izrael a Palestínu očami odborníka s dlhoročnými skúsenosťami na Blízkom východe Mareka Čejky. Prečo Hamas zaútočil na Izrael a aký historický kontext ich obklopuje? Čo hovorí o vedení Izraelu a možných dôsledkoch pre obyvateľov regiónu?
