Někteří z vyučujících působí na fakultě sociálních studií už více než dvě dekády. Co pro ně fakulta znamená, jaké jsou jejich vzpomínky a co je i po letech stále drží na akademické půdě? Nejen na to odpovídalo šest pedagogů, kteří zažili například stěhování fakulty v roce 2005 nebo stáli u vzniku nových kateder a oborů.
Někteří vyučující původně vystudovali obory, které vůbec nesouvisejí s tím, o čem přednášejí dnes. Jiní zase od mlada věděli, za čím chtějí jít. Jedno ale mají společné. Na fakultě učí už více než dvě desítky let a za tu dobu se z nich staly velké kapacity v oboru. V osobních příbězích předávají své poselství dál a v odpovědích popisují, jak se na fakultu dostali nebo jestli se vždy toužili stát pedagogy.
Vnímáte, že se studenti za dobu vašeho pedagogického působení změnili?
Stále platí, že jsou studenti, které předmět intenzivně zajímá, a ti, kteří jím chtějí spíše proplout, což se nevylučuje s tím, že je baví. Dnes je ale názorové složení studentů pestřejší. Dříve, v devadesátých letech, bylo jejich myšlení více jednotné díky společným formativním zkušenostem. Co se zásadně změnilo, je zázemí univerzity. Když jsem začínal učit, nebyly on-line databáze a anglických akademických knih bylo málo, takže jsme podnikali „kopírovací výpravy“ do knihovny Středoevropské univerzity v Budapešti, která měla jedinečné zdroje. Tehdy nebylo možné zadat studentům některá běžná témata, protože by k nim nesehnali zdroje. Kreditní systém se teprve vytvářel a v mých začátcích neměl takový význam jako dnes.
Měl jste v minulosti ambice vyučovat i na jiné univerzitě nebo jste chtěl zůstat v Brně?
Do Brna jsem přišel jako student shodou okolností prakticky přesně před třiceti lety, v září 1994, a docela jsem si tady zvykl. Koncem devadesátých let jsem zahájil svou akademickou kariéru na vojenské vysoké škole, která se také nachází v srdci Brna. Nebylo to o ambicích, ale o příležitosti zůstat v oboru. Stejně jako každý, kdo prošel armádou, jsem si z toho odnesl spoustu barvitých zážitků. Jeden z nejsilnějších okamžiků byl, když jsem v kasárnách po vstupu do něčeho, co jsem považoval za učebnu, narazil na couvající letadlo.
Brno má tu výhodu, že to není ani anonymní velkoměsto ani malé regionální centrum, kde se všichni navzájem znají a nic se tam nemění. Pro mě je toto město ideálním spojením dobře uchopitelné velikosti a šťastných okolností, které mu dodávají dynamiku. V tomto ohledu je to skvělé místo pro život i práci.
Co pro vás fakulta sociálních studií znamená?
Je to specifický vesmír, ve kterém mám univerzum, kterému říkám univerzita. A já mám takovou roli, ve které se snažím obstát už hodně dlouho, až se to bojím vyslovit, jak dlouho. Fakulta pro mě rozhodně není jen o práci.
Chtěl jste se vždycky stát učitelem?
Jako malý jsem chtěl být řidičem autobusu městské hromadné dopravy Olomouc na lince číslo 11 na trase mezi náměstím Národních hrdinů a Svatým kopečkem. To mě nějakou dobu drželo, ale nakonec mě chytla historie. Moc jsem nevěřil, že bych se na ni dostal, tak jsem měl ještě v záloze práva, ale tam bych byl nešťastný, protože mě opravdu hodně zajímala historie. Tenkrát to byl prestižní obor a nás to studovalo pět. Všichni jsme se dobře znali i s profesory, chodili jsme s nimi do hospody. Bylo to nesrovnatelně jiné. Záhy mě začala zajímat i sociologie, chodil jsem dobrovolně na všechny přednášky, ale pak jsem tam narazil na statistiku, která mě velmi děsila, tak jsem toho nechal.
Jaká byla vaše cesta na katedru?
Zůstal jsem věrný historii a asi vás dost překvapí, že jsem původně chtěl být afrikanista a dělat moderní dějiny Afriky po roce 1960. Pak mě chytnul Balkán, ale nakonec mě zaujala žurnalistika. Na gymnáziu jsem strávil většinu hodin matematiky, fyziky, biologie a chemie čtením denního tisku, a při té příležitosti se musím pochlubit ředitelskou důtkou za neustálé čtení pod lavicí, takže já jsem za noviny trpěl. Na fakultě sociálních studií jsem se dostal přes výběrové řízení. Rád vzpomínám na rozhovor se zakladatelem fakulty Ivem Možným, který si se mnou povídal a pozval mě na fakultu. Byl jsem u vzniku naší katedry, což bylo zajímavé sledovat. Začátky pro mě byly hodně těžké, řadě věcí jsem nerozuměl a musel si zvyknout na nový styl myšlení. Dojížděl jsem do Břeclavi každý den a tehdy se rekonstruovala trať, takže cesta trvala i dvě hodiny. V tu dobu jsem přečetl hodně knížek.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Teď se mi povedlo vydat něco, čemu říkám teorie kolaborace, čemuž se věnuju od začátku své akademické kariéry. Myslím, že svou prací přispívám k určitému objasnění této problematiky. Mám z toho velkou radost. Mě totiž od začátku nevzrušovaly žádné akademické hodnosti ani „prachy”. Ale moc bych chtěl, aby po mě zůstal nějaký text a teorie, ke které se budou lidé vracet, a řeknou si, že mi to myslelo.
Co pro vás fakulta sociálních studií znamená?
Je to celý můj život. Neodmyslitelně ke mně patří. Vždy, když někde cestuju na konference nebo na stáže, mám při návratu na fakultu pocit, že se vracím domů. Je to moje skutečná alma mater.
Jaká byla vaše cesta za tím, o čem dnes přednášíte?
Na střední škole jsem milovala kriminalistiku a chtěla jsem být kriminalistka. Hlásila jsem se na policejní akademii, jenže tam mě nevzali. Slovo sociologie jsem slyšela poprvé před maturitou, vůbec jsem nevěděla, že něco takového existuje. Nakonec jsem ji začala studovat s pocitem, že vůbec nevím, do čeho jdu. K sociologii jsem měla i filozofii, ale zjistila jsem poměrně rychle, že to není to pravé ořechové. Soustředila jsem se na sociální politiku a práci. A zpětně mi došlo, že věda je také něco jako kriminologická práce, pomalu jako detektivka. Jen já tomu říkám věda, a ne pátrání po pachateli.
Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Do České republiky jsem přivezla slovo ageismus. Publikace, která tento koncept rozpracovává, patří dodnes mezi mé nejcitovanější. Měli jsme sraz s gymplem, a tam o mě spolužačka prohlásila, že jsem zdrojová literatura. To mne zarazilo a pobavilo zároveň. Na fakultě vedeme řadu vědeckých projektů, které mají evidentní dopad na společnost jako celek. To je velké zadostiučinění. Spoluzaložila jsem také pracovní skupinu s názvem Centrum pro výzkum stárnutí, která nastavuje řadu významných témat ve vědeckém i veřejném prostoru. Ale asi nejkrásnější je slyšet, že studující později ve své kariéře staví na tom, co se v kurzech dozvěděli. Pak vím, že moje práce má skutečný přesah.
Co pro vás znamená fakulta sociálních studií?
To vůbec není lehká otázka. Je to pracovní prostředí, v němž se můžu věnovat věcem, které mám rád. Znamená to pro mě příležitost kombinovat dvě věci, které mám rád, a to přednášet studentům a dělat vědu, tedy psát odborné texty či vystupovat na konferencích.
Jak jste se dostal k politologii?
Studoval jsem na filozofické fakultě historii, ruský jazyk a literaturu. Fascinoval mě starověk, pak jsem absolvoval první zkoušky a zjistil jsem, že to asi nebude ono a spíše jsem začal tíhnout k soudobým dějinám. Původně jsem myslel, že budu historii učit, jenže po sametové revoluci jsem dostal novou možnost studovat politologii a tam se otevřela ta cestička. Potkal jsem tam Petra Fialu, a hlavně pana profesora Vladimíra Čermáka, kterého považuju za klíčovou inspirativní osobnost v mé kariéře. Pak jsem začal pomalu přednášet a na katedru politologie jsem přišel tehdy jako pátý zaměstnanec. Katedra byla na svém úplném začátku a já byl historicky druhý doktorand, který na katedře odpromoval. Cítil jsem unikátní možnost toho, že budujeme něco úplně nového a dlouhou dobu tohle byla moje motivace.
Co je vaše aktuální profesní motivací?
Právě v těchto dnech otevíráme nový obor Soudobé dějiny a já se jako garant oboru vracím po třiceti letech k tomu, co mě na sociálních vědách tak bavilo. Akreditace oboru nebyla jednoduchá a u některých věcí dává smysl, aby je ošetřil čas. Cítím novou energii, je to pro mě nový start. Letošní studenti jsou takoví zakladatelé tohoto oboru. Mají velký entusiasmus a budou mít velké odhodlání se uplatit.
Jak jste se dostal ke studiu psychologie a jaká byla vaše cesta na fakultu?
Psychologie byla prestižní obor i tehdy, jen byl kvůli režimu na okraji. Chtěl jsem něco poznat na sobě, pomáhat druhým, a celkově jsem měl zájem zjistit, o čem psychologie je. Když jsem nastoupil jako student, první hodiny jsem vůbec ničemu nerozuměl, to byl děs. Nakonec jsem úspěšně vystudoval a dlouhou dobu jsem učil psychologii na filozofické fakultě. V roce 1998 se objevila možnost přejít na nově založenou fakultu sociálních studií a být u vzniku katedry psychologie. S nabídkou mě a další kolegy oslovil tehdejší zakladatel Ivo Možný. Musím říct, že nebylo úplně jednoduché přejít. Kolegové z filozofické fakulty to vnímali trochu jako zradu, že jsme s psychologií utekli jinam.
Jak se tenkrát učilo?
Bylo velmi příjemné, že jsme měli minimum studentů a všichni jsme se znali. Měli jsme více osobní a otevřené vztahy. To je velký rozdíl oproti dnešku, když máme v přednáškové místnosti sto padesát lidí. V devadesátých letech nebyl internet, tak jsme ručně psané poznámky promítali na projektoru pomocí speciální fólie. Některé knížky a časopisy také nebyly v tu dobu dostupné, proto jsem každý rok jezdil na čtrnáct dní do Německa. Seděl jsem tam ve dne v noci v kvalitní knihovně a kopíroval a tisknul texty. Pak jsem to přivezl domů a měl zase na rok vystaráno.
Dáváte rady mladším kolegům?
Rady nedávám, spíše se od nich učím. Většinu kolegů, kteří tu jsou, jsem kdysi dávno učil. A já se jich spíš chodím ptát, když vidím, že jsou hodně aktivní a šikovní, mě to zajímá. Moje jediná rada je, aby člověk byl autentický, aby učil něco, co učit chce, a aby ho to bavilo.
Máte v šuplíku nějaké trapné či vtipné historky?
Jednou jsem měl do výuky pozvaného bývalého ministra vnitra, kterého jsem se na úvod zeptal, zda chce při přednášení něco k pití. Poprosil mě o kolu, kterou jsem běžel koupit do automatu, a pak s ní zase běžel zpátky do učebny. Otevřel jsem mu ji, jenže po natřásání nápoj vystříknul. Naštěstí to oblek hosta ani studující v prvních řadách moc nezasáhlo, ale trapně mi bylo.
Vnímáte, že se fakulta sociálních studií za dobu vašeho působení změnila?
Ta změna je ohromná. Vidíme nárůst akademického i neakademického personálu, studijních programů či změny vybavení budov. A pochopitelně roste vědecká i pedagogická kvalita fakulty jako celku a její prestiž. Zažil jsem i to, jak se měnilo vnímání fakulty sociálních studií – tedy z nové netradiční na renomovanou tradiční fakultu Masarykovy univerzity. Celkově změnu vnímám pozitivně a jsem moc rád, že jsem se na rozvoji fakulty mohl podílet.
„Zažil jsem, jak se z nové, netradiční fakulty stává tradiční a renomovaná.“
Miroslav Mareš, politolog na fakultě sociálních studií
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na tento mail: 496823@mail.muni.cz. Děkujeme.
Vystudoval střední průmyslovou školu v Olomouci. Na Masarykově univerzitě získal magisterský titul v oborech historie, politologie a právo. Nejvíce ho zaujala právě politologie, ve které pokračoval v doktorském studiu. V tomto oboru získal nakonec i titul docent a profesor. Na fakultě působí od roku 2001.
Na filozofické fakultě získal magisterský titul v oborech historie a etnologie. Doktorát získal ze sociologie. Nějaký čas vyučoval na Mendelově základní škole a působil také v Moravském muzeu v Brně. Na fakultu nastoupil v roce 2002, kde začal vyučovat na katedře mediálních studií a žurnalistiky. Bakalářští studenti se s ním potkají v hodinách Dějin médií. Specializuje se na protektorátní žurnalistiku nebo třeba na kolaboraci.
„Pavel Večeřa je vášnivým historikem s obdivuhodnými znalostmi minulosti, které dokáže nejen poutavě předat studujícím, ale i neformálně kolegům a kolegyním v podobě strhujících anekdot. Katedra by bez něj nebyla, co je, a my jsme moc rádi, že patří právě k nám.“
Iveta Jansová, vedoucí katedry mediálních studií a žurnalistiky
Dokončil magisterská studia v oboru historie – ruský jazyk a literatura. V doktorském studiu se specializoval na politologii. V té získal titul docenta a později i profesora. Na katedře politologie je od jejích začátků: nejprve krátce jako student, potom jako doktorand a externí vyučující a od roku 1996 jako kmenový člen. Momentálně je garantem nového programu Soudobé dějiny.
„Profesor Holzer vždycky patřil k největším postrachům studentů. A myslím, že to tak je i dneska. Jeho přednes je strhující, jde do hloubky, ale občas býval také obtížně proniknutelný. To umocňovala i brutální povinná literatura, kterou zadával, třeba v Úvodu do politologie. Kdo si ještě pamatuje na zelenou knížku od Dirka Berg-Schlossera a Thea Stammena? Honza je také rezistentní vůči změnám – stále si drží svůj styl, humor a nadhled. Pro někoho může být setkání s ním až kulturním šokem a někdo s ním společnou řeč asi nenajde nikdy. Naštěstí většina studentů mu postupně propadne a kurzy s ním si užívá. A tak to má být. Jsem rád, že nikdy úplně neustrnul, stále se posouvá dál a pořád má co říct. I když on sám říká, že všechno důležité už řekl před dvaceti lety. Já si to nemyslím.“
Otto Eibl, vedoucí katedry politologie
Vystudovala magisterské i doktorské studium sociologie na fakultě sociálních studií. Ve své práci se zaměřuje na stárnutí a seniory. Na fakultě spoluzaložila Centrum pro výzkum stárnutí CERA. Od roku 2001 také spolupracuje s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí. Je členkou Rady sociologického ústavu Akademie věd České republiky. Je i prezidentkou výzkumné sekce po stárnutí Mezinárodní sociologické asociace ISA. Na fakultě vyučuje přes 20 let.
„Na fildě tehdy nebylo bakalářské studium, studovalo se rovnou pět let na magistra, zatímco tady jsme začali dělat nový model – bakalářské a magisterské studium, to pro mě bylo hodně zajímavé. Všechno jsme zkoušeli poprvé a měli jsme dost volnosti. Učil jsem sociální psychologii na základě knih, které jsem si přivezl před lety z Ameriky, to byl pro mě velký zážitek.“
Petr Macek, profesor na katedře psychologie
Vystudoval jednooborovou psychologii v Brně i aplikovanou sociální psychologii na Univerzitě Karlově. Tituly docent a profesor získal v sociální psychologii na brněnské filozofické fakultě. Na fakultě působí od roku 1998, kde pomáhal zakládat katedru psychologie. Specializuje se na vývoj v adolescenci.
„Mám radost, že fakulta sociálních studií nabízí zajímavý mix – jak akademiky, kteří zde působí dlouhá desetiletí, tak ty, kteří jsou zde teprve krátce či na krátko. V tomto mixu spočívá velká deviza naší fakulty – že nemusíme věčně začínat znovu, že můžeme vycházet ze zkušeností, ale že současně máme pravidelný přísun čerstvé energie, nápadů a pohledů.“
Stanislav Balík, děkan fakulty
Magisterská studia dokončil v oborech politologie a právo na Masarykově univerzitě. Z politologie získal doktorát a z práva titul JUDr. V politologii obdržel titul docent i profesor. Na fakultě sociálních studií vyučuje od roku 1997. Mezi lety 2000–2001 byl předsedou Rady České televize. V letech 2001–2008 byl také u Krajského soudu v Brně soudním znalcem v oboru kriminalistika.
„Baví mě potkávat se s aktivními a motivovanými lidmi. Dělá mi radost, když vidím odborný růst těch, které učím. A velmi pozitivní pocit mám z toho, když potkám
Miroslav Mareš, profesor na katedře politologie
absolventky a absolventy spokojené s jejich profesním uplatněním a vzpomínající na dobu strávenou v mých předmětech na naší fakultě anebo na další spolupráci se mnou v dobrém.“
Pohľad na americké voľby očami Zuzany Ringlerovej, ktorá na Fakulte sociálnych štúdií vyučuje predmet o americkom politickom systéme. Aký je základný mechanizmus volieb a prečo má USA systém dvoch strán? Ako vplývajú swing states na výsledok prezidentských volieb, a aké sú kľúčové témy aktuálnej kampane?
Nejnovější učitelé na fakultě sociálních studií chtějí zlepšovat výuku a otevřeně přiznávají své začátečnické chyby. Jaké to je být začínajícím pedagogem?
