Jak se žije prarodičům, rodičům a vnoučatům pod jednou střechou? S jakými výzvami se třígenerační domácnosti potýkají a jak soužití vnímají vnoučata? Na tyto otázky odpovídá jeden z posledních výzkumů sociální antropoložky Adély Souralové, která na začátku dubna získala titul docentky. Souralová z katedry sociologie je nejen aktivní výzkumnicí zabývající se otázkami příbuzenství či migrace, ale zastává i funkci proděkanky pro studium. „Mám ráda rozmanitost své práce,“ svěřuje se antropoložka.
Zabývala jsem se hlavně vztahem vnoučat k prarodičům. V sociologii není tento vztah moc prozkoumaný, proto mě fascinuje. Existuje spoustu odborných textů o prarodičovství, o babičkách, dědečcích, ale články o vztazích mezi vnoučaty a prarodiči by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nechtěla jsem však výzkum omezovat jen na vnoučata, chtěla jsem se podívat obecněji na vztahy v třígeneračních domácnostech.
Některá témata nás s kolegyní Michaelou Žákovou překvapila, jedním z nich bylo například vlastnictví nemovitosti. Ukázalo se, že lidé v třígenerační domácnosti mohou vlastnictví používat jako způsob kontroly. To, že někdo vlastní dům, ve kterém bydlí ostatní, mu dává jakousi možnost kontroly nad tím, co se v domě děje. V této souvislosti se často objevoval například obraz prarodičů jako generálů, kteří rozdávají úkoly.
Snažila jsem se na to dívat jako na interakci, která je utvářená v každodenních činnostech. Jednou z dimenzí bylo například mezigenerační učení. Babička naučila vnučku péct buchty a vyprávěla jí o práci v JZD. Vnučka zase babičce ukázala, jak má zacházet s mobilním telefonem. Dalším aspektem bylo vnímání prarodičů jako spojenců proti rodičům. Vnoučata v rozhovorech často zmiňovala, že se chodí prarodičům svěřit třeba se špatnou známkou ze školy.
Pandemie byla posledním tématem našeho výzkumu. Spousta vnoučat například tvrdila, že kdyby nyní nežila v třígenerační domácnosti, cítila by se lépe, protože by neměla strach o prarodiče. Najednou i nevinná konverzace s babičkou začala být problematická kvůli potenciální nákaze. Vnoučata také často zmiňovala, že kvůli ochraně prarodičů úplně odřízla vztahy mimo rodinu.
Všimla jsem si jednoho zajímavého fenoménu. Vietnamci si velice často najímají české chůvy, většinou starší ženy, které se starají o jejich děti a učí je české kultuře a zvykům. Z různých odborných textů o migraci jsem znala spíše obrácenou logiku, a to takovou, že ženy migrují do zahraničí za prací v domácnostech a starají se o cizí děti, aby vydělaly dostatek peněz pro budoucnost svých vlastních potomků. Zkoumala jsem, jak vietnamské děti narozené ještě ve Vietnamu chápou vztah se svou českou chůvou a se svými vietnamskými prarodiči. Zaměřovala jsem se přitom na fenomén takzvaného transnacionálního vnukovství a na to, jak se vytváří blízké vazby mezi českými chůvami a vietnamskými dětmi.
Byla to pro mě taková zkouška ohněm. Naštěstí alespoň podzimní semestr v roce 2019 byl ještě klasický, ale loňské jaro bylo velmi náročné. Sami jsme nevěděli, co bude, a tak jsme hledali různé cesty, abychom vyřešili otázky přijímacích zkoušek nebo státnic. Ukázalo se, že jsme na fakultě všichni na jedné lodi a jde nám především o co nejlepší podmínky pro naše studentky a studenty a dokázali jsme si poradit.
V poslední době jsem si velmi oblíbila karetní a deskové hry. Celá naše rodina se dokáže pohádat u hry Sedm draků, baví nás Spící královny, Krabčáci, ale i klasické kvarteto nebo Černý Petr. Když je venku hezky, ráda trávím čas na zahradě. Člověk si při manuální práci vyčistí hlavu a když se pustí například do řezání dřeva, za několik minut vidí plody své práce. Jakožto akademička, která se dlouhou dobu zabývá výzkumným tématem bez okamžitého výsledku, něco takového potřebuju.
Součástí výzkumu třígeneračních domácností byly rozhovory týkající se soužití v koronavirové pandemii. Na toto téma přednášela nová docentka i na Badatelském odpoledni katedry sociologie. Video: Katedra sociologie FSS MU
Adéla Souralová začala studovat na fakultě sociálních studií téměř před sedmnácti lety, tehdy nastoupila do bakalářských programů Sociální antropologie a Genderová studia. Letos na jaře úspěšně obhájila habilitační práci věnující se vztahům v třígeneračních domácnostech. Ve své akademické činnosti se zabývá také tématy migrace nebo příbuzenství. „Mám ráda rozmanitost své práce. Dělám spoustu věcí, zabývám se výzkumem, učím, navíc jsem ještě proděkanka pro studium. Prostředí fakulty sociálních studií je podle mě velmi přátelské, otevřené a svobodné,“ pochvaluje si nová docentka.
Soužití třígeneračních domácností zkoumala Souralová spolu s kolegyní Michaelou Žákovou. Kvalitativní výzkum trval tři roky a financovala ho Grantová agentura České republiky. Základem výzkumu bylo 120 rozhovorů se členy třígeneračních domácností. V roce 2020 nasbírala Souralová s Žákovou dalších pětadvacet rozhovorů týkajících se soužití v koronavirové pandemii. Nová docentka toto téma prezentovala i na Badatelském odpoledni katedry sociologie.
„Adéla Souralová byla studentkou historicky prvního ročníku na tehdy novém oboru sociální antropologie, který jsme zakládali na fakultě sociálních studií asi před sedmnácti lety. Od té doby jsme se staly kolegyněmi a kamarádkami. Za ta dlouhá léta jsme prošly různými vlnami, které jsme zvládly, a vždycky dopluly dál v práci a blíž k sobě. S radostí a hrdostí si vždycky, když se ohlédnu, uvědomím, kam za ta léta Adéla došla, čeho dosáhla. Mám na ní ráda její smysl pro humor a nesmírnou pracovitost, obdivuju její laskavost a péči o druhé. Tím, co zkoumá, i žije. Když se řekne Adélka, vybavím si spoustu udělané práce, překonaných těžkostí, radost z výborných výzkumů, krásných textů, a hlavně milion vtipů, povídání o babičkách, stromech na zahradě a o Tadeáškově sbírce dinosaurů.“
Eva Šlesingerová, kamarádka a kolegyně
„Paní docentky si moc vážím, je to skvělá žena a akademička, o čemž svědčí obdivuhodné množství jejích odborných úspěchů. Jsem moc vděčná, že právě s ní mohu už čtvrtým rokem spolupracovat na projektu o třígeneračním soužití v české společnosti. Za tu dobu se stala mým akademickým guru a vzorem. Cením si zejména její profesionality, dříčství, empatie, smyslu pro humor a otevřeného přístupu k zapojení studujících do výzkumných projektů, což, myslím, není v akademickém prostředí vždy samozřejmé. Přála bych si, aby takových žen bylo ve vědě více.“
Michaela Žáková, kolegyně z výzkumu
„Adélu jsem poznal v roce 2018, kdy se ujala role proděkanky pro internacionalizaci. Do té doby jsem o ní nevěděl a dodnes mě to mrzí. Je to super spolupracovnice, výborná pedagožka, špičková výzkumnice a skvělá kamarádka. Proč to říkám? Znám ji jako pracovitého člověka, kterému záleží na kvalitě práce, kterou dělá. Záleží jí na tom, aby dělala správné věci, které jsou prospěšné fakultě a jejím lidem. Záleží jí na lidech a umí s nimi jednat laskavě a vlídně. Také se nebojí rozhodnout, když je to třeba. I když vím, že je to pro ni těžké, vstupuje i do nepříjemných situací, se kterými se jako členka vedení setkává, a řeší je. S druhými jedná otevřeně a přímo, ostatní se mohou spolehnout na to, že co říká, platí. Nezkazí žádnou srandu. Proto s ní moc rád spolupracuju, proto si jí vážím, a proto ji mám rád.“
Martin Vaculík, proděkan pro výzkum a doktorské studium
Natálie Terčová se zasloužila o českou stopu v mezinárodní osvětové iniciativě o správě internetu. Jaká byla komunikace s Organizací spojených národů, co v iniciativě právě připravují a čím se sama na internetu řídí?
Pohľad na Izrael a Palestínu očami odborníka s dlhoročnými skúsenosťami na Blízkom východe Mareka Čejky. Prečo Hamas zaútočil na Izrael a aký historický kontext ich obklopuje? Čo hovorí o vedení Izraelu a možných dôsledkoch pre obyvateľov regiónu?
