Samotná žena s dětmi je na Srí Lance rarita, říká antropoložka

Zkoumala na Srí Lance vliv rasismu na místní potomky kolonizátorů. Sociální antropoložka Irena Kašparová se na cesty vydala spolu se svými čtyřmi dětmi a strávila tam sedm měsíců. Vyučující z fakulty sociálních studií se musela potýkat s pavouky, hady a mravenci, ale i s tím, jak v jiné zemi vnímají pracující matku, jejíž manžel zůstal v Evropě. Nyní připravuje knihu, kde popisuje své zkušenosti ženy a vědkyně v jiné kultuře.

Irena Kašparová strávila část svého života ve Skotsku a na Edinburské univerzitě vystudovala antropologii a rozvoj třetího světa. „Sociální antropologii jsem si vybrala, protože mě lákaly exotické kmeny, chtěla jsem žít v pralese s divochy a zachraňovat svět,“ popisuje Kašparová, jak se dostala ke svému oboru. Utopická a naivní představa o mladé bílé záchranářce se jí sice nevyplnila, zalíbení ve vědě jí zůstalo. „Pomáhá mi vysvětlit, co se tady kolem nás děje a připadá mi to smysluplné,“ míní vědkyně, která se loni vydala na sedmiměsíční výzkum.

Ač jí vždycky lákaly země Tichomoří, nakonec se na cestu vydala na jihoasijský ostrov Srí Lanka. Na výzkum se dostala přes Evropský program Erasmus Mundus, který jí poskytl grant. Vybírala mezi Marokem a Srí Lankou. Přestože do Maroka mohla odjet na delší dobu, vybrala si anglicky mluvící Srí Lanku.

Děti zažily rasismus naruby

Na výzkum odjela antropoložka bez manžela, který kvůli práci zůstal v Česku. Ovšem vzala s sebou svoje čtyři děti, kterým bylo v té době od šesti do třinácti let. Děti chodily na Srí Lance do školy, kde se kromě jazykové bariéry potýkaly také s kulturním a náboženským šokem. „Navštěvovaly speciální mezinárodní školu, kde tvořili asi devadesát procent žáků muslimové. Děti tedy chodily do muslimské školy v budhistické zemi. Protože jsou blonďaté, byly v zemi, kde jsou všichni snědí, pořád vidět. Zažívaly tam takový rasismus naruby,“ přibližuje matka a výzkumnice.

Ačkoliv si myslí, že by výzkum bez rodiny byl v mnohém snazší, Kašparová se stejně rozhodla nenechat děti doma. „Kromě toho, že jsem si nedokázala představit žít půl roku bez dětí, jsem také věděla, že migrace člověka vždycky změní. Promění se jeho vztahy, zažije věci, které jsou nepřenositelné a nedají se popsat fotkami ani slovy. Věděla jsem, že nechci být takto vytržena z rodiny se zkušeností, kterou jim nebudu umět předat,“ vysvětluje vědkyně, která věří, že i když se její rozhodnutí dětem krátkodobě nelíbilo, do budoucna jim cesta mnohé přinesla a svou zkušenost jednou ocení.

Na Srí Lance není obvyklé, aby se osamocená žena starala o děti a zároveň pracovala. „Místní mě vnímali jako exota. Žena sama s dětmi je tam rarita, protože obvykle žije s manželem nebo má kolem sebe ženy z rodiny, tedy matku, tety a další příbuzné. Znají tu sice Evropanky, které samy cestují, pijí pivo a samy si objednávají taxíky, já jsem ale se čtyřmi dětmi nezapadala ani do této kategorie turistky,“ říká antropoložka.

Ne na všechno ale byla Kašparová sama. Do domku, ve kterém na Srí Lance bydlela, k ní po čase začala docházet paní na výpomoc v domácnosti. "Na Srí Lance je tato služba pro rodiny s vyšším společenským postavením vcelku běžná. Učila jsem se od ní vařit místní jídla, jazyk i společenské zvyky. Paulina se stala naší kamarádkou a hodně mě inspirovala. Dodnes jsme v kontaktu," popisuje cestovatelka.

Mravence, hady a pavouky potkávala antropoložka každý den

Z cesty si Kašparová odnesla několik nepříjemných zážitků. Po celou dobu svého pobytu se antropoložka potýkala s místní faunou. Na Srí Lance žije velké množství hadů, mravenců a švábů, takže moskytiéra byla v noci nezbytností. 

Největší strach měla z pavouků, kteří lezli po stěnách. Místní obyvatelé kvůli budhistickému vyznání žádná zvířata nezabíjí a pouze je vynášejí ven před dům. Vědkyni se však vynášení nevyplatilo, zvířata se totiž ráda vracejí zpátky dovnitř.  „Se synem jsme vymysleli způsob, jak na ně. On pavouka koštětem shodil na zem a já jsem ho tam druhým koštětem přimáčkla. Šok byl, když jsme zjistili, že ti pavouci umí skákat,“ vzpomíná Kašparová. 

Potíže dělali Kašparové i mravenci, kteří měli mnohdy téměř mikroskopické rozměry a dostali se téměř všude. „Velmi rychle jsme se naučili, že nemůžeme nikde nechávat ležet žádné jídlo. Pokud jsme chtěli něco schovat, museli jsme to dát do mrazáku, protože mravenci vlezli i do ledničky nebo uzavřeného sáčku s bonbony,“ přibližuje antropoložka své každodenní útrapy.

Když lidé vidí tělesnou odlišnost, je to jako spínač, říká vědkyně

Na výjezd se Kašparová chystala tři čtvrtě roku. Po vědní stránce sice příprava příliš času nezabrala, měsíce ale trvalo zařídit potřebná víza, letenky a školu pro děti. Výzkum měl trvat šest měsíců, ale prodloužila ho na sedm. I přesto má pocit, že mohla pokračovat ještě déle. „Antropologicky by to bylo ideální na rok, během něhož se vymění všechna roční období i svátky a rituály, které lidi mají,“ říká vyučující sociální antropologie na katedře sociologie.

Ve výzkumu se zabývala rasismem vůči etnickým menšinám. Kašparová měla za úkol porovnat situaci Romů v Česku a Burghrů na Srí Lance. „Burghři jsou potomci anglických a holandských kolonizátorů, mají tedy výrazně světlejší barvu kůže a vždy tvořili elitu tamní společnosti. Na konci padesátých let minulého století se ale vystěhovali, protože nová vláda na Srí Lance zavedla jako úřední jazyk pouze sinhálštinu. Když tedy chtěli mluvit anglicky, stěhovali se do Austrálie nebo na Nový Zéland. Na Srí Lance jich zůstalo velmi málo, dnes tvoří necelé procento populace,“ vysvětluje antropoložka.

Uvedené téma považuje výzkumnice za uzavřené. Publikovala vědecké texty a naplnila všechny cíle, která si v projektu předsevzala. „Výsledkem výzkumu nebyla ani tak podobnost Burghrů a Romů, ale spíše podobnost v přístupu k tělesnosti, která určuje lidské chování. Když lidé vidí odlišnost, je to spouštěč změny v chování. Lidé napříč zeměkoulí se navzájem diskriminují podle barvy kůže, která předznamenává a zároveň symbolizuje odlišné prožívání kolektivní i individuální tělesnosti, historie a kulturní sounáležitosti," shrnuje Kašparová.