Proč věříme vědě, ale neposloucháme její závěry? Z jakého důvodu máme rádi vtipy o frontách na banány? A jak je možné, že je v Česku tolik zahradních bazénů? Tyto i mnohé další otázky si pokládal sociolog z fakulty sociálních studií Pavel Pospěch při psaní popularizační knihy Neznámá společnost, kterou vydalo před dvěma týdny nakladatelství Host. Čerpal přitom z témat, která osobně zkoumal, případně se o ně dlouhodobě zajímá. „Vybral jsem problémy, s nimiž se podle mého názoru setkáváme na každodenní úrovni. Kniha funguje jako most k širšímu uvažování a otevírá diskuzi nad tím, jaká jsme společnost,“ říká akademik, který má za sebou mimo jiné i výzkumný pobyt na prestižní Yale University.
Výzkumně se věnujete zejména městskému veřejnému prostoru, venkovským oblastem a rozdílům mezi nimi. Jak jste se k těmto tématům dostal?
Veřejný prostor mě zaujal už při studiích, táhlo mě to k němu, a celé doktorské studium jsem se mu tak věnoval. V disertační práci jsem psal o nákupních centrech. Vycházel jsem z rozhovorů s architekty, k tomu jsem studoval různé dokumenty. Dokonce jsem se nechal zaměstnat jako ochranka, abych zažil na vlastní kůži, jak vypadá ten exkluzivní obchodní prostor. Fascinace venkovem začala při práci pro Ústav zemědělské ekonomiky a informací mezi lety 2007 až 2014. Chtěl jsem více porozumět tomu, jak Češi přemýšlí o venkovu a jaké rozdíly panují mezi městským a venkovským prostorem.
Ve svých akademických textech se mimo jiné zabýváte konfliktem mezi městem a venkovem. Čím je tento rozkol charakteristický?
Je to konflikt, kterého si nejčastěji všimneme, když se díváme na mapy výsledků voleb. Přitom objektivně je rozdíl mezi venkovem a městem malý, protože Česko je extrémně urbanizovaná země. Český venkov je velmi poměštěný. Není to tak, že by neexistovaly rozdíly v životní úrovni. V Česku samozřejmě je periferní venkov, a to zejména v malých odlehlých obcích v pohraničí, ale konflikt je vytvořený na politické úrovni. Venkov se používá jako zástupný termín pro určité hodnoty, jako je například komunita, tradice nebo představy „skutečného mužství“ a „skutečného ženství“. V politickém sporu se o něm vypráví příběhy a je obsazovaný do rolí, někdy pozitivních a jindy negativních. Z toho těží populisti, jako je Kaczynski, Orbán nebo Trump, kteří si berou do úst městské liberály a mluví ve jménu venkova, s nímž však nemají nic společného.
Tato témata rezonují i ve vaší nové knize Neznámá společnost. Můžete její obsah přiblížit?
Je to soubor deseti esejí o současné české společnosti, přičemž každá prezentuje nějaké téma. V úvodu vždy představím konkrétní údaj, který jsem vybral ze sociologických dat nebo pozorování a poté se jej se snažím zasadit do širších souvislostí a vysvětlit, o čem vypovídá. Třeba hned první kapitolu o privatizmu otevírá informace, že v Česku je extrémní počet zahradních bazénů na hlavu. Anebo je tam příspěvek o klimatické změně, další dvě kapitoly se pak zabývají tím, proč nejsme schopní najít konsenzus ohledně koronavirové pandemie. Nechybí ani komentář k bezdomovectví.
Nabízí se srovnání s knihou sociologa Daniela Prokopa Slepé skvrny. Proč jste si namísto eseje nevybral odbornější formu textu?
Důvod je poměrně jednoduchý. Daniel Prokop sedí na obrovském balíku dat, s nimiž dovede kvalitně pracovat, což vidíme i v jeho knížce. Kdežto já jsem primárně učitel, jehož cílem je vysvětlovat různé společenské jevy. Není mou ambicí, aby kniha byla datovou diagnostikou české společnosti, spíše se snažím otevřít nové perspektivy přemýšlení. A na to je formát eseje nejlepší. O uvažování v souvislostech se snažím také na fakultě sociálních studií, kde už osm let vedu předmět Sociologie pro nesociology.
Byl právě tento kurz motivací pro napsání knihy?
Ano, byl. Mě samozřejmě baví pokročilé kurzy na magisterském stupni, protože můžeme jít se studenty v debatách do hloubky. Nic mi však nedělá tak velkou radost, jako když učím někoho, kdo je třeba na začátku studia nebo na úplně jiném oboru a já mu vysvětluju sociologické teorie a vidím, že jej zajímají. A stejně tak mě baví psaní. Už dříve jsem přispíval komentáři do Hospodářských novin nebo do Respektu. Jako akademik jsem placený za publikaci v odborných časopisech, což je svazující. Tímto způsobem se samozřejmě komunikují špičkové výsledky, ale není to psaní, které by mě úplně činilo šťastným. Kdežto psát pro veřejnost je to, co mi radost vždycky dělalo, takže napsání knihy bylo nevyhnutelné.
Vaše kniha se zaměřuje i na pandemii koronaviru. Čím si vysvětlujete, že jsme se z této krize dosud nedostali?
Češi nedůvěřují státu a jeho institucím, a snaží se obcházet státem daná pravidla. Když lidé vnímají stát jako slabý a neefektivní, hledají soukromé způsoby, jak se zařídit. Postupně se tak zmenšuje oblast působnosti státu a skutečně roste jeho neefektivita. Vzniká tak bludný kruh. Pracujeme načerno mimo dosah státu, šijeme si roušky mimo dosah státu a tak dále. Pandemie je pouze vyvrcholením systematického oslabování veřejných institucí v Česku.
Proč je společnost ohledně koronaviru tak rozkmotřená?
Podle mého názoru přeceňujeme roli faktů a nedoceňujeme roli příběhů. Neustále přemýšlíme o lidech jako o hledačích pravdy, jenže lidé nehledají pravdu. Lidé hledají smysl. Tutéž informaci je možné zasadit do dvou zcela protichůdných příběhů, a pokaždé dává smysl. Mnozí pociťují frustraci nad tím, že se lidé neřídí fakty a důvěřují dezinformátorům. V domnění, že jim otevřeme oči, zakládáme různé factcheckingové servery. Ale za tyto problémy nemůžou dezinformátoři a nevyřeší je ani tyto projekty. Je to otázka příběhů, a to si myslím, že je perspektiva, která se ve veřejné debatě podceňuje. Z čehož plyne frustrace, že společnost nemůže dospět ke shodě.
V anotaci knihy slibujete, že po jejím přečtení čtenář mimo jiné získá odpověď na otázku, proč Češi neustále omílají vtipy o frontách na banány. Jak vás tato otázka napadla?
Zaujalo mě, že ve veřejné debatě přetrvává sdílení symbolu front, a chtěl jsem vysledovat, proč se k němu společnost pořád vrací. Čekal bych, že po třiceti letech zanikne, což se nestalo. Dává ale smysl, že fronta uvízla ve společenské paměti. Funguje jako dokonalá metafora minulého režimu, na který vzpomínáme. Ve frontě jsme si měli být všichni rovni, zároveň je znakem civilizovanosti a racionality. Ve slavných frontách na banány však žádný z těchto principů nefungoval. Také komunistický režim měl být rovnostářský, civilizovaný a racionální, ale nakonec jen vytvářel nové nerovnosti, popíral slušnost a místo racionality jsme tu měli absurdní ekonomiku, v níž se nedal pomalu ani koupit toaletní papír. Proto jsou fronty dodnes tak mocným symbolem: jsou to koncentrované balíčky minulého režimu. A v tom také spočívá práce sociologa – zkoumat věci, které působí podivně, a vysvětlovat, v čem dávají smysl.
O frontách za socialismu jste se rozepsal zejména při pobytu na Yale University, kde jste byl před čtyřmi lety na Fulbrightově stipendiu jako hostující výzkumník. Jak tuto zkušenost hodnotíte?
Jako naprosto rozhodující. Do Spojených států jsem nejel s přehnaným očekáváním. Velice brzy jsem se ale přesvědčil, že jde o špičkovou univerzitu. Jako výzkumník tam máte prvotřídní péči. Například pokud sháníte nějakou kapitolu z knihy, která vyšla třeba před padesáti lety, zadáte požadavek do systému a do čtyřiadvaceti hodin ji máte v mailu. Ohromná byla také úroveň diskuzí a oponentur. Působil jsem na Center for Cultural Sociology, což je nyní asi nejvýznamnější pracoviště v oblasti sociologické teorie. Vede jej světoznámý sociolog Jeffrey Alexander. Takže když jsem napsal odborný článek, kritizovali mi jej lidé, kteří jsou nejlepší ve svém oboru.
Vrátíme-li se k vaší knize, jaké další výzvy stojí před českou společností?
Nejvýznamnějším problémem současnosti je klimatická změna. Sociologové se snaží pochopit, proč urgentní varování vědců vyvolává tak vlažné společenské odezvy. Podle jednoho z vysvětlení, které se nabízí, jsou tato fakta hluboce v nesouladu s tím, jak si představujeme sami sebe jako společnost. To, že před zprávami o stavu planety zavíráme oči, je racionální reakce. Snažíme se tak vyhnout sociálnímu traumatu. Od dětství nás učili, že jedině pokrokem spějeme k lepším zítřkům. A teď se dozvídáme, že tento pokrok má negativní dopady a my za ně poneseme zodpovědnost. To je přece strašná rána pro sebepojetí.
Narodil se v roce 1980 v Olomouci. V roce 2004 získal bakalářský titul z psychologie a sociologie. Ve studiu sociologie pokračoval v magisterském a posléze i doktorském studiu. Úspěšně jej zakončil v roce 2012 disertační prací Nákupní centra a veřejný prostor: studie o regulaci městského prostoru. Sedm let nato získal titul docent. Byl na Fulbrightově stipendiu na Yale University a dodnes je členem tamního Centra pro kulturní sociologii. Působil také jako odborný asistent na Vídeňské univerzitě, kde srovnával, jak se liší přístup rakouské a české společnosti k veřejnému prostoru.
Na fakultě sociálních studií vede například kurzy Úvod do sociologie, Sociologie klimatické změny, Sociologie veřejného prostoru nebo Sociologie pro nesociology. Je také šéfredaktorem odborného časopisu Masarykovy univerzity Sociální studia. Výstupy z jeho výzkumů se objevily v publikacích Space and Culture, American Journal of Cultural Sociology nebo Journal of Rural Studies a dalších. Podílel se na vzniku několika odborných knih, jako je například Od veřejného prostoru k nákupním centrům: svět cizinců a jeho regulace.
V osobním životě tráví nejvíce času se svými dvěma malými dětmi. „A když mám volnou chvíli, nejradši sednu na kolo a jedu na výlet. Ze sedla můžu pozorovat společnost. Tempo jízdy je ideální, vidím spoustu zajímavých podnětů a můžu nad nimi přemýšlet,“ říká sociolog.
„První dvě slova, která mě napadnou, když myslím na Pavla, jsou zvídavost a profesionalita. Mnoho sociologů, které jsem potkal, nerado mluvilo o sociologii ve svém volném čase. Kdežto s Pavlem můžete mluvit prakticky o všem. Jeho každodenní zkušenosti a náhodná pozorování často slouží jako výchozí bod pro sociologickou reflexi a diskuzi. Pavel se také zajímá o lidi, opravdu o všechny. Rád si povídá s lidmi z velmi odlišného sociálního prostředí, a to nejen z důvodu své profesionální zvědavosti, ale také kvůli skutečné lidské laskavosti. Málokdy si nechá ujít příležitost dozvědět se o světě mimo akademickou bublinu. Zajímá se o všemožná místa, kde se něco děje: veřejný prostor ve městě, nákupní centrum na jeho okraji nebo vesnická hospoda na českém venkově. Když mluvíme o profesionalitě, Pavel patří ke generaci českých vědců, která byla silně ovlivněná mezinárodními sociologickými diskursy a standardy dobré praxe. Jeho práce učitele, vědce a editora je charakteristická silným smyslem pro povinnost.“
Werner Binder, odborný asistent katedry sociologie
„Pana docenta jsem poměrně dlouho míjela a potkala ho až v magisterských kurzech. Hned mi bylo jasné, že jsem v předchozích letech prohloupila. Pan docent dokáže i v náročných předmětech jako je teoretická sociologie, vystihnout to podstatné a daří se mu složitým sociologickým konceptům dodat lehkost a vztáhnout je ke konkrétním příkladům z minulosti i současnosti. Zároveň oceňuju, že na katedru přináší nové kurzy, jako je třeba sociologie klimatické změny, který mi u nás na katedře dlouho chyběl. Pan docent je mi inspirací právě ve své inovativnosti i schopnosti předávat sociologii s lehkostí. Vysvětlit sociologii nesociologovi je totiž někdy pěkně náročné. Přitom je to nezbytnou součástí našeho oboru. Protože mluvit o společnosti bez společnosti nedává smysl. V neposlední řadě si vážím jeho přátelského přístupu, kdy vím, že se na něj mohu s čímkoli obrátit.“
Klára Reimerová, studentka magisterského programu Sociologie
„Na Pavla jsem narazila při imatrikulaci, kde nás naše příjmení posadila vedle sebe. Za těch dvacet let jsme toho prožili hodně a je těžké vybrat – je to snad nejchytřejší člověk z našeho ročníku, kamarád, který rozesměje, dokáže vést intelektuální diskuze do rána, ale zároveň je tu pro vás, když opravdu potřebujete. Když jsem ale přemýšlela nad tím, co vlastně vybrat, vzpomněla jsem si na slova, která jsme si vyslechli právě na imatrikulaci od profesora Iva Možného: ‚To nejdůležitější vám na téhle škole nedají ani knihy, ani vyučující, ale dáte si to vy sami mezi sebou.‘ A byl to, tuším, právě Pavel, který nám tohle heslo vetkl do motta, když jsme se rozhodli udělat na fakultě festival Přesahy nebo když jsme dělali úplně první fakultní ples. Nikdy nezapomenu na společně strávené noci v počítačovém centru, kde jsme někdy psali seminární práce nebo právě projekty na tyto aktivity, abychom je pak v sedm ráno mohli odevzdat tajemníkovi fakulty ke schválení. Teď je z něj pan docent, ale říkal, že se s námi bude bavit i dál. A to jsem moc ráda, protože patří k nejzajímavějším lidem, které mi FSS dala.“
Šárka Oplatková, kamarádka z bakalářských studií
Pohľad na americké voľby očami Zuzany Ringlerovej, ktorá na Fakulte sociálnych štúdií vyučuje predmet o americkom politickom systéme. Aký je základný mechanizmus volieb a prečo má USA systém dvoch strán? Ako vplývajú swing states na výsledok prezidentských volieb, a aké sú kľúčové témy aktuálnej kampane?
Nejnovější učitelé na fakultě sociálních studií chtějí zlepšovat výuku a otevřeně přiznávají své začátečnické chyby. Jaké to je být začínajícím pedagogem?
