Stále mám pocit, že nic nevím, říká laureát Ceny Josefa Vavrouška

Kvůli své bakalářské práci přečetl stovky článků a mnoho dalších odborných materiálů. Přesto, když se Ludvík Mauer v polovině září dozvěděl, že získal první místo v kategorii bakalářských prací Ceny Josefa Vavrouška, výsledky ho zaskočily. Přihlásil se především na popud vedoucího práce Ľuboše Slováka a tvrdí, že on sám si od toho nic nesliboval. K úspěchu svého textu ale přistupuje po vzoru Sokrata. „Při psaní bakalářky jsem měl neustále pocit, že nic nevím. A mám ho doteď,“ směje se oceněný student.

16. 10. 2019 Hana Tománková


V červnu dokončil Ludvík Mauer obor environmentální studia na fakultě sociálních studií. Foto: Hana Tománková

Ludvík Mauer není typický bakalářský student. Po maturitě začal na Karlově univerzitě studovat humanitní studia a sociologii, ani jedno ho ale nenadchlo a vysokou školu nedokončil. Až po řadě let v zaměstnání se přihlásil na katedru environmentálních studií na fakultě sociálních studií, kde letos v červnu obhájil bakalářskou práci Pojem divočina v českém a světovém kontextu na výbornou. Práci poslal do soutěže o Cenu Josefa Vavrouška, ve které porota každý rok oceňuje zdařilé práce na téma ekologie a trvalé udržitelnosti.

Za výsledným úspěchem bakalářské práce podle Mauera stojí především školitel Ľuboš Slovák a dobrá volba tématu. „Bakalářka pro mě nebyla jen školní povinnost. Sám jsem se chtěl v tématu divočiny zorientovat, protože je mi blízké,“ vysvětluje. Na tématu pracoval dva semestry, nejvíce času strávil studiem literatury.  

Stát si za svým názorem se studentovi vyplatilo

Mauerova práce mapuje dnešní chápání pojmu divočina v českém prostředí a ve světě. Aby mohl široké téma zpracovat, přečetl stovky článků a velké množství odborné literatury. Do výsledné práce se ale nakonec vešel jen zlomek načtených materiálů. „Velká část mého úsilí není na první pohled vidět.  Zvolil jsem si teoretickou práci v domnění, že výzkumná práce by byla časově náročnější. Trochu jsem toho při psaní litoval, ale nyní jsem rád, že jsem získal detailní přehled o tématu divočiny,“ říká oceněný student. Kdyby ale měl dělat bakalářskou práci znovu, postupoval by trochu jinak. „Četl jsem tak dlouho, dokud jsem si nebyl úplně jistý, co chci napsat. Čtením jsem strávil klidně dva měsíce v kuse. Teď si myslím, že je důležité začít psát co nejdřív,“ vysvětluje a všem studentům doporučuje, aby psali průběžně, protože si spoustu věcí včas ujasní.

Podle Mauera je také důležité, aby si student občas stál za svým, i kdyby měl školitel o práci odlišné mínění. „S vedoucím jsme se dostali do menšího sporu ohledně způsobu, kterým by moje práce měla být zakončená. Měl jsem kompozici textu v hlavě a věděl jsem, k čemu moje práce směřuje. Ale z toho, co jsem měl napsané, nedokázal můj vedoucí úplně rozpoznat hlavní sdělení práce,“ popisuje Mauer. Nakonec se ale studentova neústupnost vyplatila a poté, co sepsal závěr, byl školitel s výsledným uspořádáním textu spokojený.

Permanentně jsem měl pocit, že nestíhám

Přestože Mauer začal na bakalářce pracovat už v září, nevyhnul se časové tísni a stresu. Několikrát také uvažoval, že by studium o semestr prodloužil a k obhajobě šel až v lednu. „Každý druhý den mi připadalo, že mi práce na bakalářce nejde. Pocit, že nic nestíhám, jsem měl permanentně. Někdy jsem pochyboval i o tématu. Bál jsem se, že je moc široké a výsledná práce nebude dávat smysl,“ vzpomíná student.

Při psaní musel široké téma hodně zužovat, a proto se nemohl hlouběji věnovat problémům biodiverzity nebo přítomnosti člověka v divočině, které v textu zmiňoval.  Nerozpracovaná témata poté vnímal jako nedostatek. „Vůči hodnocení u obhajoby jsem byl skeptický. Nejlepší známka, kterou jsem nakonec získal, pro mě byla překvapením i velkým zadostiučiněním,“ uvádí Mauer. Dodává, že mu čas u obhajoby hodně rychle uplynul. „Musel jsem se soustředit jen na několik nejdůležitějších myšlenek. Nepoměr mezi časem stráveným obhajobou a tvorbou bakalářky byl trochu frustrující,“ vzpomíná.

Není les jako les

Na svůj text o divočině by student rád navázal v diplomové práci, kde by mohl rozebrat některé problémy více do hloubky. „Myslím si, že téma divočiny je aktuální a důležité,“ zdůvodňuje, proč by chtěl téma dále rozvíjet. Sám má k přírodě velmi blízký vztah. V dětství chodil do skautu, hodně času tráví na procházkách v lesích. Právě díky tomu si uvědomil, že není les jako les. „Zjistil jsem, že z návštěvy některých lesů mám diametrálně odlišný osobní prožitek než z jiných. Ačkoli na mapě vypadají všechny lesy stejně, někde je vám příjemně a jinde ne. Například v lese národního parku se cítím mnohem lépe než v nechráněné lokalitě.  Začal jsem se zajímat o to, jak se v českých lesích hospodaří a jak v České republice funguje ponechávání lesů bez větších zásahů člověka. A tak jsem se dostal k tématu divočiny,“ vysvětluje.

V bakalářské práci oceněný student představuje různá uchopení pojmu divočina v Severní Americe, západní Evropě a v České republice. Podle něj je třeba nejprve vymezit, co pojem divočina v českém prostředí znamená, aby bylo možné vést o divočině konstruktivní debatu. „Je důležité se o divočině bavit. Lidé v Česku si všímají, že velké množství stromů schne, takže hospodaření v lesích se bude muset změnit. Myslím, že určitou cestou by mohl být méně zásahový přístup k lesům. U nás se divočinou zabývá například Hnutí Duha, jejímž cílem je vytvořit rozsáhlé bezzásahové oblasti, které by měly ještě jiné parametry než národní parky,“ popisuje Mauer. Hnutí Duha prosazuje vymezení území divočiny například ve zrušených vojenských újezdech. Prostor by podle nich měl zahrnovat i turistické trasy, byly by to ale oblasti bez osídlení či silnic.

Češi vnímají divočinu často negativně

Pokud by se plány Hnutí Duha uskutečnily, bylo by podle Mauera velmi užitečné pozorovat, jak se bude příroda na územích divočiny vyvíjet. Nicméně, zůstává otázkou, zda plán bezzásahových oblastí najde dostatečnou politickou podporu. Problémem je podle studenta fakt, že lidé v Česku si divočinu často spojují s negativními jevy. „Někteří lidé si divočinu představují jako zpustlou krajinu. Mají strach, že když se o přírodu nebudeme starat, místo zdravého lesa vyrostou jen houštiny,“ říká student. Proto by chtěl, aby se vědci shodli na tom, co lze v českém prostředí chápat jako divočinu. „Pro mě osobně je divočina spojená se subjektivním prožitkem, ke kterému patří možnost ztratit se v přírodě, dostat se pryč z civilizace a zažívat samotu mimo moderní společnost,“ přemýšlí oceněný student.

Medailon

Po maturitě na gymnáziu v rodném Blansku studoval Ludvík Mauer humanitní vzdělanost na fakultě humanitních studií a sociologii na fakultě sociálních věd v Praze. Předměty ho ale nebavily, studia nedokončil a začal pracovat. Na fakultě sociálních studií se začal Mauer vzdělávat až po desetileté pracovní odmlce. „Už jsem měl přesnější představu, čemu se chci věnovat a co mě zajímá. Studium mě nyní naplňuje a je pro mě přínosné, mám k němu úplně jiný přístup než ve dvaceti letech,“ říká Mauer, který už nyní patří do věkové skupiny třicátníků. Všem pracujícím, kteří uvažují o dodělání vysoké školy, Mauer vřele doporučuje jít do toho.

Ačkoli se Mauerovi podařilo v červnu dokončit environmentální studia, volno od školy ještě nemá. V lednu ho čekají státní zkoušky z evropských studií. „Pokud se člověk zajímá o ochranu přírody, může být výhodou rozumět fungování Evropské unie, protože ta má na současnou podobu ochrany přírody obrovský vliv,“ zdůvodňuje svou kombinaci oborů Mauer. Přestože ho bavily oba obory, pravděpodobně naváže magisterským studiem na environmentalistiku.

Nejlépe se Mauer vyzná v domovské moravské přírodě. Mezi jeho oblíbená místa patří Bílé Karpaty, Podyjí, nebo Beskydy. Svůj volný čas věnuje také hraní v kapele. „Naše skupina hodně improvizuje, žánrově se blížíme jazzu,“ upřesňuje, název kapely ale Mauer odmítl prozradit, protože nyní skupina nikde nevystupuje a pro muzikanty představuje spíše volnočasovou aktivitu.

Cena Josefa Vavrouška pro studenty

Josef Vavroušek byl ministr životního prostředí v letech 1990 až 1992, vysokoškolský pedagog a především jeden z nejvýznamnějších propagátorů trvale udržitelného rozvoje jakožto odpovědi na globální ekologické problémy současného světa. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, kde Josef Vavroušek působil, vypisuje od roku 1996 na jeho památku studentskou soutěž vědecko-výzkumných prací o Cenu Josefa Vavrouška. Porota soutěže oceňuje texty o ekologii, trvalé udržitelnosti, rozvoji civilizace dalších tématech reprezentovaných osobností Vavrouška. O cenu mohou soutěžit studenti, doktorandi a mladí absolventi českých a slovenských vysokých škol, a to ve třech kategoriích – bakalářské práce, magisterské a rigorózní práce a dizertační práce. Orientační věková hranice pro účast v soutěži je pětatřicet let. Porota soutěže se skládá z osmi akademiků, většina z nich působí na Karlově univerzitě. Za Masarykovu univerzitu v porotě zasedá nový proděkan fakulty sociálních studií pro vnitřní a vnější komunikaci Bohuslav Binka.

O Cenu Josefa Vavrouška letos soutěžilo osmnáct autorů. V kategorii bakalářských prací porota kromě Mauera ocenila také Petru Kunovskou z Mendelovy univerzity za práci Krajinářská tvorba v prostředí lázeňských měst. Kunovská se s Mauerem dělí o první místo. V kategorii magisterských prací zaujal porotu Jakub Koláček z Karlovy univerzity se studií Islám a životní prostředí: Ekologická témata očima současných islámských právníků a filosofů. Autoři oceněných prací získávají spolu s cenou také finanční odměnu. Celkovou výši odměny pro oceněné letos děkan fakulty sociálních věd stanovil na pětasedmdesát tisíc korun. Ludvík Mauer zatím netuší, jak vysokou finanční částku od organizátorů soutěže dostane. Očekává, že se to dozví pravděpodobně na slavnostním vyhlášení soutěže, které se uskuteční 13. listopadu u příležitosti zasedání Vědecké rady fakulty sociálních věd.

Řekli o něm

„S Ludvíkem jsme se začali přátelit nedlouho po seznamovacím kurzu katedry environmentálních studií. Sblížil nás hlavně stejný smysl pro humor. Mám na něm ráda, že dokáže všem okolo podat pomocnou ruku, když to potřebují. Je také velký detailista, i proto vytvořil tak skvělou bakalářskou práci. Procesem psaní bakalářské práce jsme si prošli společně. Oba jsme trávili dlouhé dny v knihovně a vzájemně se povzbuzovali rozhovory nad hrnkem kávy nebo dobrým obědem. S Ludvíkem jsem zažila i mnoho výletů a studentských akcí, letos se k nám přidal do organizačního týmu Letní školy environmentálního myšlení.“

Lucie Šebková, kamarádka

„Vedení Ludvíkovy práce pro mě bylo většinu času velmi naplňující, a to především díky jeho vytrvalosti a poctivosti, se kterou nejen tvořil práci, ale i snášel moji ke konci už asi nekonstruktivní a nedoceňující kritiku. Zpětně si uvědomuju, že jsem ho tlačil možná až příliš. Doufám, že ho to neodradilo od dalšího psaní odborných prací. V jeho případě to každopádně vedlo k tomu, že ze sebe vydal maximum, a na práci je to poznat. Přínosné pro mě byly naše diskuse, jež jsme vedli spolu s Aničkou Korytářovou, která rovněž psala práci na téma divočina a byla stejně tak šikovná a poctivá.Na Ludvíkovi oceňuji pečlivost a dobrou kombinaci odvahy a vytrvalosti.Tématu divočiny se nezalekl, i když se před ním otevřelo v celé šíři a komplexnosti. Cením si také jeho skromnosti spojené se zdravým sebevědomím. Ludvíkovo sebevědomí se ale projevuje spíš v tom, že ho skromnost neblokuje v činnosti. V dnešním světě je bohužel potřeba věci nejen dělat, ale také svou práci umět dobře prodat, což mu moc nejde. Toho si ale také cením – je oblažující u něj vidět trochu této starosvětské skromnosti.“

Ľuboš Slovák, školitel

„S Ludvíkem jsme oba psali bakalářku na téma divočina a měli jsme i stejného školitele. Spolupracovat s Ludvíkem při tvorbě bakalářské práce bylo krásné, jelikož jsme se vždycky navzájem ujistili, že jsme na tom oba špatně, ba dokonce, že ten druhý je na tom ještě hůř. Ludvíka definitivně charakterizuje jeho Blanskem vytříbený smysl pro humor – černý, sarkastický, ostrý jako břitva.“

Anna Korytářová, kamarádka

Více článků

Přehled všech článků