Výzvy pro česká média? Ekonomika a ohrožení nezávislosti, míní expertka

Jak jste se stala členkou správní rady Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky?

Oslovil mě předseda správní rady a jeden ze zakladatelů Nadačního fondu Jiří Kučera. Rozhodla jsem se tuto nabídku přijmout, protože kromě základního výzkumu mě zajímá i výzkum aplikovaný, a celkově mě baví a naplňuje, když to, čemu se výzkumně věnuju, má i společenský přesah. Jsem přesvědčená, že naší akademickou úlohou je také reflexe vývoje v oblasti, které se věnujeme, a aktivní snaha o přenos a využití našich poznatků v širším společenském kontextu.

Jak vlastně Nadační fond nezávislé žurnalistiky přispívá k řešení problémů spojených se světem médií – můžete nějak přiblížit jeho činnost?

Hlavním cílem Nadačního fondu je posílení nezávislé investigativní a analytické žurnalistiky. Hlavní těžiště činnosti fondu spočívá ve třech aktivitách. První z nich je podpora konkrétních médií nebo i samostatných novinářů působících mimo redakce prostřednictvím finančních grantů. Na tento účel jde několik milionů korun ročně. K dispozici je pravidelně vypisovaný grant na podporu domácí investigativní a analytické žurnalistiky, jehož cílem je přispět k zajištění a šíření informací s celospolečenským přínosem. Dále sem patří mimořádné grantové výzvy reagující na aktuální situaci. V nedávné době to byl grant pro nezávislá ukrajinská a česká média na pokrytí války na Ukrajině. Třetím typem grantu je grant rozvojový, který je určený na posílení infrastruktury médií. Tato grantová činnost je první důležitou oblastí, tou druhou je pak hodnocení důvěryhodnosti českých zpravodajských a publicistických médií.

Jaký je účel pravidelného hodnocení médií?

MediaRating je nástroj, jehož cílem je odlišit média dodržující obvykle novinářské standardy od těch médií, která nepublikují kvalitní obsah. Je postavený na více kritériích a slouží jako vodítko pro orientaci čtenářů, zvyšování mediální gramotnosti a zároveň může sloužit jako vodítko pro firmy, které zadávají inzerci, aby inzerovaly a finančně podporovaly ta média, která produkují kvalitní obsah.

Co je potom tím třetím aspektem činnosti Nadačního fondu?

Další aktivitou je sledování vývoje právní regulace médií. Především co se týče médií veřejné služby. A kromě toho Nadační fond organizuje Novinářské fórum, což je jedna z hlavních platforem pro české novináře a novinářky, kde se může setkat celá žurnalistická komunita a diskutovat o aktuálních problémech, které ji trápí.

Při nástupu do funkce jste řekla, že česká nezávislá a kvalitní žurnalistika čelí mnoha výzvám a ohrožení. Mohla byste konkretizovat, co máte na mysli?

Za mě je to v první řadě kolabující ekonomický model médií, který jsme znali desítky let a teď zkrátka končí. Pro mediální organizace, nejen ty české, je složité přijít s fungujícím alternativním modelem. Hlavní část, celosvětově až polovinu peněz z digitální inzerce, odčerpávají velké nadnárodní společnosti, velké platformy jako je Google nebo Meta. Média tím pádem stojí před otázkou, jakým způsobem financovat obsah. Kvalitní mediální obsah je samozřejmě drahý. A to má potom dopad i na pracovní podmínky novinářů a novinářek.

V jakých ohledech?

Například jeden z problémů, který vidím v české žurnalistice, je velmi rozšířená práce na takzvaný švarcsystém. To znamená, že mnozí novináři a novinářky nemají klasické zaměstnanecké smlouvy. V některých případech jim to může vyhovovat, protože zaměstnavatelé za ně neplatí odvody a vydělávají pak víc, ale jde to ruku v ruce s různými nevýhodami a celkově s pracovní nejistotou. A potom se můžeme bavit o tom, jestli novináři a novinářky dostávají za svoji práci, která je často plná stresu, je velmi časově náročná a jak jsme si řekli, často značně nejistá, adekvátní odměnu. K ekonomickým problémům přispěla také pandemie onemocnění covid-19 a vysoká inflace, které momentálně čelíme. Pak se dostáváme k dalším specifičtějším problémům, které ale nejsou o nic méně významné.

Můžete uvést některé příklady?

Samostatným problémem je pak postavení žen-novinářek. I když ženy tvoří zhruba dvě třetiny studujících na katedrách žurnalistiky a mediálních studií, a pak téměř polovinu české žurnalistické profese, ve vedení zpravodajských médií je nacházíme velice sporadicky. Když se podíváme na osmadvacet hlavních českých zpravodajských médií, mezi šéfredaktory najdeme pouze jedinou ženu: Radku Matesovou Markovou, která vede zpravodajství České tiskové kanceláře. Je to mrhání talentem, které není pochopitelné ani akceptovatelné. Pak bych zmínila celkovou bezpečnost žurnalistické profese. V České republice naštěstí nejde v nějaké větší míře o fyzické útoky, ale s různými výhrůžkami, urážkami a nadávkami nebo očerňováním se novináři a novinářky setkávají často. A to i ze strany vysokých politických představitelů. Pak musí čelit různým nenávistným projevům na internetu ze strany publika, což opět zvyšuje stres, s nímž je žurnalistická profese sama o sobě spojená. Kromě toho, že řešíte svoji každodenní práci, tlak na rychlost, důsledky konfliktní povahy novinářské činnosti, musíte ještě řešit například online nenávistné projevy ze strany publika. To všechno pak může mít dopad na psychický stav novinářů a novinářek. 

Existují k tématu online násilí nějaká konkrétní data?

V Česku na to reprezentativní výzkumy nemáme. Ze zahraniční ale víme, že to je problém především pro novinářky. Protože ty čelí online nenávistným projevům častěji a obsah těchto útoků má specifickou podobu. Jsou častěji sexualizované, útočí na vzhled, jsou tam přítomné různé sexuální výhrůžky včetně hrozeb znásilněním. Víme, že to má potom na novinářky častější dopad v podobě umlčovacího efektu, což znamená, že mají méně energie věnovat se kontroverzním tématům, které tyto nenávistné projevy spouštějí, nebo se obecně veřejně projevovat a vstupovat do veřejné diskuse, a také ucházet se o veřejně více exponované pozice. Novinářky pak častěji přemýšlí, že ze žurnalistiky odejdou nebo tak ve finále i učiní.

Řada problémů je systémových 

Jak v tomto ohledu může Nadační fond nezávislé žurnalistiky pomoci, kromě finanční podpory konkrétních médií či nezávislých novinářů?

Rozdělování grantů a podpora kvalitních nezávislých médií nebo novinářů a novinářek je samozřejmě jedna věc, ale mnohé z těch problémů, které jsem popsala, jsou systémové. A nemyslím si, že je v možnostech jedné nadace je řešit. Měly by být řešeny na úrovni státu nebo Evropské unie, protože jde typicky o širší fenomény, které přesahují hranice České republiky. Například co se týče redakční nezávislosti novinářů a novinářek a jejich bezpečnosti, v tomto směru je momentálně velmi aktivní Evropská komise. Na toto téma vydala vícero doporučení a připravuje i směrnici a nařízení. Co se týče bezpečnosti, nový návrh evropského zákona o svobodě médií například explicitně zakazuje používání různých špionážních softwarů vůči novinářům a novinářkám a také jejich rodinám. To například reaguje na podezření, že maďarská vláda vůči vlastním novinářům použila špionážní software Pegasus. Šikanózní žaloby, jejichž cílem je umlčet novináře a novinářky, nebo i aktivisty z neziskového sektoru, by zase měly být jednodušeji řešitelné, pokud členské státy přijmou opatření zmíněná v doporučení Evropské komise, a když projde směrnice, která upravuje řešení šikanózních žalob s přeshraničním prvkem. Bezpečnost žurnalistů je určitě systémová věc, a to stejné lze říct o ekonomické situaci médií způsobené celosvětovými změnami podnikatelského modelu fungování médií. Navzdory tomu, že považuju činnost Nadačního fondu v českém prostředí za velmi důležitou, z podstaty věci nemůže být systémovým řešením, které by zachránilo kvalitní žurnalistiku.

Existuje už tuto chvíli v zahraničí nějaký konkrétní dobře fungující model financování médií, kterým se podle vás může Česká republika inspirovat?

Diskuze se v Česku sice již začala vést, ale vždy poměrně rychle skončí. Většina lidí si pod podporou médií představí přímé granty a přímou podporu, která nebývá vždy přijímaná dobře, a to kvůli obavám z dopadů na nezávislost médií. A v Česku je obzvláště komplikujícím faktorem to, že tu část mediálního trhu vlastní politici, takže jakékoli debaty – a týkalo se to i období covidové pandemie, kdy státní podporu obdrželo množství firem a podnikatelů – tím jsou poznamenané. Přímá finanční podpora ale není jediná možnost. Máme i další nástroje, například snížení nebo osvobození od daně z přidané hodnoty. Momentálně se na tisk uplatňuje snížená daňová sazba ve výši 10 procent, ale uvažovat by se dalo i o úplném osvobození. Plošné pravidlo pak nedává prostor pro potenciální politické vlivy při rozhodování o udělení podpory. Na evropské úrovni je tématem zejména podpora pro regionální média, která jsou ve složité situaci. Cílem je vyhnout se vzniku takzvaných mediálních pouští, čili oblastí, kde je obtížný přístup ke každodennímu místnímu zpravodajství a informacím.

Jak nejlépe veřejnoprávní média financovat?

Odborně se věnujete také médiím veřejné služby. V souvislosti s nimi se delší dobu diskutuje o zvýšení koncesionářských poplatků, které se v případě České televize nezvýšily od roku 2008. Měly by se podle vás zvýšit a je i toto jedním z témat, které budete chtít ve veřejné diskusi zvednout?

Ano, diskuse o takzvané malé a velké mediální novele je také oblastí, kde je Nadační fond aktivní, a kam bych chtěla přispět. Co se týče financování médií veřejné služby, v českých podmínkách se stále pracuje s ideou úhrad ze strany veřejnosti, tedy s televizními a rozhlasovými poplatky. Což je léty ověřený systém, který ale má své limity spočívající například v tom, že úhrady je potřebné pravidelně zvyšovat, pro což není vždy politická vůle. V případě Českého rozhlasu nebyly rozhlasové poplatky zvýšené od roku 2003, v případě České televize od roku 2008. To znamená, že značnou část přibližující se až k polovině v podstatě pohltila inflace. Takže změny, o kterých se uvažuje a které by se podle mě měly prosadit, by se měly týkat nejen definice poplatníka, protože ta současná neodpovídá digitální době, ale i automatické valorizace, aby adekvátní růst úhrad nestál a nepadal na dobré vůli politické reprezentace.

Jak by takový systém měl fungovat?

Tak, aby se televizní a rozhlasový poplatek, pokud možno pravidelně zvyšoval. Financování médií veřejné služby má být stabilní, adekvátní, předvídatelné a nezávislé na politické moci. Poplatky samozřejmě nejsou jediný možný model. Víceré evropské země od nich z různých důvodů odstupují. Možností, kterou bych viděla jako rovnocennou, by byl model, který mají například ve Finsku nebo Švédsku, kde se média veřejné služby platí ze samostatné daně z příjmu, kterou odvádějí fyzické i právnické osoby. Je tam nastavený maximální strop a určité skupiny obyvatel jsou od té daně osvobozené, pokud jejich příjmy nedosahují potřebné výše. Výnosy z daně jdou přímo médiu veřejné služby. Nejsou součástí státního rozpočtu, takže nehrozí, aby je politická reprezentace jednoduše stopla. Výhodu to má také v tom, že jde o určitý podíl z příjmu právnických i fyzických osob, takže tento systém solidárnější a spravedlivější, než jsou naše televizní a rozhlasové poplatky, kdy každý bez ohledu na příjem a majetkovou situaci platí stejnou sumu.

A nový slovenský model, kdy by se platilo určité procento z hrubého domácího produktu, by podle vás vhodný nebyl?

Vůči novému slovenskému modelu mám více výhrad. I vůči způsobu, jakým byl prosazený. Respektive on ještě prosazený není, ale spěje k tomu. Země, které se rozhodly změnit systém financování veřejné služby, o tom vedly několikaletou debatu, protože je to velice citlivá oblast se závažnými důsledky pro nezávislost. Například Norsko, když měnilo způsob financování veřejné služby, o tom diskutovalo sedm let. Na Slovensku se změna udála za několik dní, bez odborné diskuse. Nebylo do toho zapojené ani ministerstvo kultury, kam tato agenda spadá. Zároveň to bylo v čase, kdy padala vláda, změna byla „přilepená“ k nesouvisejícímu zákonu o dani ze zvláštní stavby, a navíc nebyl na stole ani promyšlený nový mechanismus, jak média veřejné služby financovat. Byla to pouze idea, se kterou přišla strana Svoboda a solidarita, která touto změnou podmínila svůj souhlas se schválením státního rozpočtu. Takže bez nějakých větších diskusí to spěje k tomu, že média veřejné služby nebudou financované z poplatků od veřejnosti, ale z určitého podílu hrubého domácího produktu. Procesně je to dokonalý návod, jak podobnou závažnou změnu nedělat.

Jinde v zahraničí podobný model nefunguje?

Nevím o tom, že by takový systém v nějaké jiné zemi fungoval. Právě kvůli tomu, jak je tato oblast citlivá, si i například skandinávské země dávají velký pozor na to, jak systém financování nastaví. A v tom právě vidím hlavní rizika. V podstatě se financování médií veřejné služby, které má být nezávislé, stabilní, předvídatelné a dostatečné, dostává přímo do rukou státu, bez dalších prostředníků, záruk nebo brzd. Na Slovensku budeme mít brzy další volby a uvidíme, jak dopadnou. V případě, že by příští politická reprezentace neměla s médii veřejné služby a jejich nezávislostí dobré úmysly, bude mít velmi jednoduchou možnost na ně zatlačit. A ještě je třeba připomenout, že na rozdíl od České republiky se na Slovensku generální ředitel médií veřejné služby volí přímo v parlamentu. To znamená, že volba je ještě političtější než v Česku.

Základem tedy je důkladná odborná diskuse a nastavení systému tak, aby nebyl snadno měnitelný podle toho, kdo zrovna v zemi vládne.

Přesně tak. A samozřejmě všude na světě upravují financování médií veřejné služby a potom i způsob výběru jejich vedení zákony, které může parlament a politická reprezentace změnit. Měli bychom se ale snažit vymyslet systém v obou těchto klíčových oblastech tak, aby lidé, kteří chtějí média veřejné služby ovládnout a dostat pod politickou kontrolu, měli na své cestě co nejvíce překážek. A za mě nový slovenský systém tyto překážky spíše odstraňuje, než přidává. Přece jen i na symbolické úrovni je pro občany a občanky jiné, když ví, že médium veřejné služby financují přímo oni sami, nebo kdy vědí, že média jsou placená přes státní rozpočet. Je to zkrátka jiná situace. Dá se samozřejmě namítat, že i výšku licenčních poplatků je možné změnit prostou novelou zákona, ale přece jen to je něco, čeho si lidé více všimnou. Na rozdíl od změny, jestli tento rok půjde na média veřejné služby 0,17 nebo 0,15 procenta hrubého domácího produktu. To je změna, která bude zajímat jen skutečné fanoušky. Obávám se, že to bude pod rozlišovací schopností většiny veřejnosti.