Díky stáži byla v domě Milana Kundery. Studentka vypráví své zkušenosti z cest

„K prvním zahraničním výjezdům jsem se dostala přes neziskovou a kulturní organizaci Hodina H, do které jsem v Pelhřimově chodila na taneční kroužek. Zjistila jsem, že díky jejich programům neformálního vzdělávání a napojení na Erasmus můžu vyjet do zahraničí a potkávat se s dobrovolníky z celé Evropy. Tam mě to zhruba před 11 lety chytlo a už jsem s tím nepřestala,“ uvádí dnes šestadvacetiletá Lucie Zajíčková.

Výměny mládeže ji postupně zavedly do sedmi měst v Polsku, Estonsku, Itálii a Španělsku. Tyto první výjezdy trvaly týden až dva, a studentka je tak zpětně přirovnává k táborům, na kterých se potkává evropská mládež a společně se soustředí na zvolená sociálně či environmentálně laděná témata. Jeden z programů, na který jejich účastnice s úsměvem vzpomíná, se třeba věnoval hiphopové kultuře.

Zahraniční „tábory“ tak Lucie Zajíčková zužitkovala k naladění se na mezinárodní společnost a komunikaci v angličtině, ale také k otestování, zda by zahraniční výjezdy byly něco pro ni. Prostředí neziskové organizace v kombinaci s cestami jí pak napomohly i k výběru vysokoškolského oboru. „Začala jsem směřovat do sociální sféry a oblasti neformálního vzdělávání. Všechna ta mezinárodní setkání na mě v tomhle ohledu měla hodně velký vliv,“ vysvětluje.

Kontakty po celém světě se opravdu hodí

Jak už bývá u mezinárodních studentů a studentek zvykem, i Lucii Zajíčkové přinesly zahraniční cesty do života síť nových kontaktů a přátelských vztahů rozprostřených po světě. Zvláště s lidmi z nedávných pobytů je stále v kontaktu a ví, že kdyby za nimi chtěla přijet, tak může.

„Ze všeho nejvíc si vážím lidí, které jsem mohla potkat. Získala jsem hned několik přátel na celý život. A ta síť po celém světě je k nezaplacení. Například díky mým kamarádům, které jsem poznala na Erasmu v Lutychu, jsem našla ubytování v Paříži, kam jsem jela na stáž,“ říká studentka pro ilustraci. Dále zmiňuje, že poznáváním nových míst a lidí vždy o něco víc pochopila i svou rodnou zemi a samu sebe.

Největší výzva byl Erasmus v době covidu

Studijní pobyt v belgickém Lutychu Zajíčková absolvovala ještě při bakalářském studiu v roce 2021 – tedy v době druhé vlny covidu. „Byla to specifická doba. Karantény, restrikce i testování, všechno jsem řešila v cizí zemi a bylo to prostě o něco dramatičtější,“ vzpomíná.

Ze semestru v Belgii se tak pro ni vyklubalo jedno z nejtěžších, ale zároveň nejlepších období života. Odjezd ji sice podle jejich slov zastihl v nejhorší fázi jejího psychického zdraví, a na Erasmu se tak potýkala s depresemi pramenícími z předešlého období. Tyto pocity ale doplnily, a snad i částečně předčily, nové zážitky se skvělou a akční partou Erasmáků, kteří se jí stali velkou oporou.

„Ostatním bych dneska před jakýmkoli výjezdem doporučila, aby si zjistili, co je to takzvaný kulturní šok i jaké má fáze, a uvědomili si, že jím prostě každý projde a je to jen přechodná věc. Je důležité nebát se být sám za sebe a naučit se si to užívat, i když začátky můžou být těžké. Časem se to zlepší, a nakonec si člověk začne libovat i v tom nepohodlí. Zní to jako klišé, ale za mě je to zkrátka pravda, že mimo svou komfortní zónu člověk vždycky nejvíc vyroste,“ zamýšlí se studentka.

Erasmem v Belgii si Lucie Zajíčková splnila cíl strávit semestr ve frankofonní zemi a mít hodiny ve francouzštině, které se v tu dobu konaly online. Vzpomínala přitom ale i na brněnskou alma mater, na níž díky zahraniční zkušenosti ocenila třeba fungování univerzitního informačního systému, moderní vybavení školy, a především velkou podporu vyjíždějících studentů a studentek včetně štědrého uznávání kreditů ze zahraničí.

Pracovní stáž byla pestrá a plná překvapení

„Věděla jsem, že na magistrovi budu chtít také na pracovní stáž, ale nevěděla jsem, jak ji vybrat. Nějakou dobu jsem tápala, a nakonec jsem vybrala České centrum v Paříži, protože to bylo zcela upřímně nejjednodušší, o té možnosti jsem se dozvěděla od známých. Ve výběru pracovních stáží ale vidím mezery. Člověk má sice spoustu možností, ale vůbec neví, kde začít,“ říká Lucie Zajíčková. Dneska už by prý stáž hledala jinak – více by se zamyslela nad svým vysněným pracovním místem, žádala by o stáž přímo tam a nebála se cílit ani na větší firmy či instituce.

V létě 2023 se tak studentka ocitla ve čtyřčlenném týmu stážistů pařížského Českého centra a starala se mimo jiné o komunikaci této instituce navenek, psaní článků na web, správu sociálních sítí, organizaci kulturních akcí či návštěvy hostů a hostek. Vyhovovala jí pestrost a kombinace administrativní a produkční práce. Největším zpestřením pak byly dny, kdy v Paříži například sháněla součástku do rozbité pračky nebo se podílela na stehování knihovny zesnulého Milana Kundery. Celkově byl pro ni půlrok v centru Paříže splněný sen.

„Potkala jsem lidi, které bych jinak v životě nepotkala, především české umělce, kteří do Paříže přijížděli na náš kulturní program. Největším zážitkem pak byla návštěva u Milana Kundery. Byla to ale smutná příležitost. V den, kdy umřel, jsem byla v práci sama, protože ostatní včetně našeho ředitele měli dovolenou. Najednou se rozzvonily telefony a já spojovala Českou tiskovou kancelář s vedením Českého centra a podobně. Byla to velká událost. Později jsme také pomáhali stěhovat soukromou knihovnu Milana Kundery, která se z části přesouvala do Moravské zemské knihovny, a u té příležitosti jsem byla i u Kunderových doma,“ popisuje svůj silný zážitek bývalá stážistka.

Pracovní zkušenosti mimo studijní obor jsou také cenné

Stáže v oboru studujícím nepochybně otevírají dveře k budoucí kariéře. Zkušenosti k nezaplacení ale přináší i pracovní výjezdy, které se studiem až tolik nesouvisí. Lucie má takové příklady hned dva – účast na Work and Travel v Massachusetts a au pair v Bretani.

V prvním případě jako dvacetiletá vyrazila se svou kamarádkou za prací v kuchyni na dětském židovském campu, kde poznávala pro ni nové kultury a naučila se například připravovat košer jídla. Celkově to ale byla hořkosladká zkušenost – v životě prý tolik nepracovala, zvlášť za tamější minimální mzdu. Z výplaty za devět týdnů práce si však nakonec pokryla tři týdny cestování po Spojených státech a splnila si tak svůj další sen. Tento výjezd zároveň hodnotí jako administrativně nejnáročnější. Zařídit si americká víza trvalo dlouho, ale stálo to za to.

V druhém případě potřebovala vyplnit pauzu mezi ukončeným studiem francouzštiny a ekonomie a novým akademickým rokem, ve kterém nastoupila na veřejnou politiku. Na půlrok si proto přes agenturu našla rodinu v Bretani, do které odjela dělat au pair. Byl to první zážitek, kdy někam jela úplně sama, a dodnes na něj vzpomíná i ve spojitosti s tím, že na sobě postupně pozorovala všechny fáze kulturního šoku, které postupují od nadšení, přes frustraci a adaptaci až k přijetí.

Dospělácký život nabídne jiné příležitosti

Zahraniční výjezdy Lucii Zajíčkovou stále lákají, sama cestování přirovnává k vysoce návykovému koníčku. Tento semestr se ale chystá státnicovat, a plynule tak přechází ze studentského do pracovního života. Jako zaměstnankyni Domu zahraniční spolupráce, ve kterém od tohoto roku na plný úvazek působí, se jí příležitosti k vycestování určitě ještě naskytnou, do programů Erasmus už se ale hlásit nemůže kvůli střetu zájmů.

„Už jsem ochotná se tohoto způsobu cestování vzdát. Cítím se nabažená. A upřímně řečeno, jezdit na delší dobu do úplně cizího prostředí pokaždé obnáší hledání kamarádů a zvykání si na nové prostředí. Je to dost vyčerpávající a asi už jsem z téhle fáze vyrostla. Teď si říkám, že když budu chtít cestovat, prostě pojedu někam na dovolenou,“ říká magisterská studentka. Dodává také, že účastnit se zahraničních mobilit pod záštitou mezinárodních programů je podstatě jednodušší než vše řešit na vlastní pěst. Proto má velký respekt a obdiv k lidem, kteří se odváží odstěhovat a začít studovat nebo pracovat v zahraničí natrvalo a samostatně. Umí si totiž představit, jak těžký je to krok.

Studentská léta mohou působit nekonečně, ale utíkají rychle. Není tedy na co čekat a pokud mají studující jen trochu chuť na Erasmus nebo jiný program vyjet, měli by se k tomu rozhoupat co nejdřív. Lucii Zajíčkové to potvrzují i někteří její kamarádi, kteří do zahraničí vyjeli později a zpětně litují, že se neodhodlali dříve nebo při více příležitostech.

Na zkušenou do světa by měl jet každý

Motivování mladých lidí k zahraničním výjezdům je dnes pro Lucii Zajíčkovou srdeční záležitost. „Mně samotné to dalo moc a vždy jsem o velký kus osobnostně vyrostla. Myslím, že by si nějakou formu výjezdu měl zkusit opravdu každý, protože je to obohacující ze všech ohledů. Rozvíjí se jazyk i měkké dovednosti, rozšiřujete si životopis a také rozvíjíte vztahy,“ shrnuje.

Zajíčková si přitom uvědomuje, že každému vyhovuje něco jiného a je proto důležité si pobyt uzpůsobit podle svých potřeb – například podle toho, jak se moc chce člověk socializovat s ostatními nebo na jak dlouho chce do zahraničí vůbec vyjet. Forem mobilit je totiž spousta, a to včetně těch krátkých a neformálních, které mohou posloužit jako trénink či prostor k nabrání odvahy k delším výjezdům. Výmluvy typu „bojím se výuky v angličtině“ zároveň nepovažuje za dostatečné. Nikdo z mezinárodních studentů nemluví dokonale a není to podle ní dobrý důvod k tomu, proč někam nejet.

Zcestovalá studentka zpětně oceňuje neformální i informální proces učení, který v zahraničí prožívala. „Všem bych doporučila, aby se už při výjezdu snažili zamýšlet nad svým rozvojem, aby pozorovali svůj vývoj, i zdánlivé maličkosti se počítají, a aby si pomalu rovnali v hlavě, jak to budou moci později zužitkovat. Později při pracovních pohovorech a v životopisech se pak dají získané dovednosti velmi dobře prodat,“ sdílí vlastní zkušenost Lucie Zajíčková. Sama totiž už při několika příležitostech zaznamenala, že jí dosavadní zahraniční zkušenosti odlišily od ostatních zájemců o pracovní místa.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na tento mail: 496823@mail.muni.cz. Děkujeme.